Čeština za primu - mluvnice
Čeština jako národní jazyk
Obyvatelé v Čechách, na Moravě a ve Slezku používají k vzájemnému dorozumívání český jazyk. Je to náš národní jazyk.
Nejdůležitějším útvarem národního jazyka je spisovná Čeština. Pro běžné dorozumívání slouží obecná čeština, na některých místech přetrvávají nářečí.
Nářečí
- Čechy: pražské a středočeské nářečí (základ pro obecnou a spisovnou Češtinu), severovýchodní Čechy a Podkrkonoší, jihozápaní Čechy a Chodsko;
- Morava: lašské nářečí (Ostravsko), Moravskoslovenské nářečí, Hanácké nářečí (Olomouc).
Slang - je řeč zájmové nebo profesní skupiny (rybáři, studenti atd.).
Argot - je řeč kriminálních živlů, hlavním cílem je zamskovat řeč.
Rozdělení útvarů českého jazyka
- Spisovná Čeština:
- Knižní Č.
- Neutrální Č.
- Hovorová Č.
- Nespisovná Čeština:
- Obecná Č.
- Slang
- Argot
- Nářečí (dialekty)
Jazykověda
Jazykověda se zabývá studijem jazyka. Nejdůležitější složky:
a) mluvnice (gramatika); b) nauka o slovní zásobě.
Mluvnice podává soubor pravidel obměňování slov a jejich spojování ve věty a dělí se na tvarosloví a skladbu.
Dálší složky jazykovědy: a) hláskosloví; b) nauka o tvoření slov.
Dále: stylistika - věda o vhodném výběru jazykových prostředků;
dialektologie - zabývá se nářečími.
Jazykové příručky
- Slovník spisovné Češtiny - obsahuje 50 000 abecedně seřazených, obsahuje vysvětlení významu slov;
- Pravidla českého pravopisu - se dělí na dvě části. V první je poučení o důležitých pravopisných jevech, ve druhé je slovník.
- Mluvnice Češtiny
- Stručná mluvnice Češtiny
- Základní mluvnice ČJ
- Akademická mluvnice
Zvuková stránka jazyka
Hláskosloví
- je nauka o nejmenších jednotkách řeči - hláskách, pomocí kterých tvoříme jednotlivá slova.
Základní dělení hlásek je na souhlásky a samohlásky.
Podstatou samohlásek je tón, podstatou souhlásek je šum. Souhlásky dělíme na znělé a neznělé:
- Znělé - b, v, d, ď, z, ž, g, h;
- Neznělé - p, f, t, ť, s, š, k, ch.
V případě, že se vedle sebe náchází dvě znělé, vyslovují se, jak jsou napsané. V případě, že se vedle sebe nachází dvě neznělé, vyslovují se také jak jsou napsané.
Ale v případě, že 1. z nich je znělá a 2. neznělá, vyslovují se obě jako neznělé, ale ta 1. se vyslovuje jako k ní opačná neznělá (b-p, v-f, d-t, ď-ť, z-s, ž-š, g-k, h-ch); a v případě že 1. z nich je neznělá a 2. znělá, vyslovují se obě jako znělé, ale ta 1. se vyslovuje jako k ní opačná znělá (p-b, f-v, t-d, ť-ď, s-z, k-g, ch-h) - tomu se říká spodoba znělosti.
Ke spodobě znělosti dochází ve spojení s předložkou slova (k Dášence), uprostřed slova (pohádky), ve spojení dvou slov a na konci slova, kde se znělost ztrácí.
Ta část slova, kterou má slovo odvozené společnou se slovem základovým, je slovotvorný základ.
Část, kterou bylo slovo odvozeno, je přípona. Stojí za kořenem nebo za slovotvorným základem.
Předpona stojí před základem. Také vytváří nové slovo.
Střídání hlásek při odvozování
a) změny samohlásek - dloužení (hrad - hrádek);
- krácení (řídit - řídit);
- střídání (stůl - stolek).
!Pozor! e(ě) -> í (věřit - víra)
b) změny souhlásek - k-č: ruka - ručka
c-č: ulice - ulička
h-ž: noha - nožka
ch-s: střecha - stříška
s-š: vyprosit - vyprošovat
z-ž: dovézt - dovážet
t-c: doplatit - doplácet
d-z: ohradit - ohrazovat
Na styku předpony nebo přípony a kořene slova se někdy objevují souhláskové skupiny, které jinak vyslovujeme, než píšeme.
Přídavná jména odvozená od jmen zakončených na -s mají zakončení -ský: Brandýs - brandýský, Tunis - tuniský; v množném čísle v rodě mužském životném je -ští. V žádném českém slově se nepíší dvě s za sebou. Příd. jména odozená od jmen zakončených na -k nebo na -c mají zakončení -cký: zámek - zámecký, Hradec - hradecký.
Skupiny psané ts, ds splývají ve výslovnosti v c, skupiny tš, dš splývají v č, např: sovětský, lidský; většina, podšívka. Psaná podoba se řídí podle toho, jak bylo odvozeno: husita - husitský.
Zdvojené souhlásky
Slova jako kameník, vinice jsou odvozena od slov kámen, víno příponami -ík, -ice; proto v nich píšeme jedno n. Přídavná jména vinný, výkonný jsou odvozena od slov vina, výkon příponou -ný, slova týdenní od týden, telefonní od telefon příponou -ní. Proto v nich píšeme -nn-. S jedním n píšeme slovo raný (=časný), např. raný salát a přídavná jména odvozená koncovkou -í od názvů zvířat na -n nebo -na, např. krocan - krocaní, vrána - vraní (jako sokol - sokolí, husa - husí).
Předpony s, z, vz; Předložky s, z
S: dohromady, pryč, dolů; Vz: vzhůru; Z: změna stavu, dokončení děje.
Píšeme strávit, strava, spotřebovat, skončit, stmívat, strhnout; způsobit, zpívat, zpěv, zkoušet.
Pravidla psaní i, y
V kořenech vyjmenovaných slov a slov s nimi příbuzných píšeme tvrdé y/ý: průmysl, rozmyslit.
V ostatních slovech píšeme měkké i/í: mísí, umístěný.
V pádových koncovkách se při psaní i nebo y řídíme vzory: holubi - páni (1. pád, č. množné), holuby - pány (4. pád, č. množné).
V osobních koncovkách sloves přítomného času je vždy měkké i/í: prosím, prosíš.
V příčestí platí pravidlo o shodě s podmětem: žáci psali, domy stály.
Vyjmenovaná slova
B: být - bydlit - obyvatel - byt; příbytek - nábytek - dobytek; obyčej - bystrý - bylina; kobyla - býk - Přibyslav.
L: slyšet - mlýn - blýskat se; polykat - plynout - plýtvat; vzlykat - lysý - lýtko; lýko - lyže - pelyněk; plyš.
M: my - mýt - myslit - mýlit se; hmyz - myš - hlemýžď; mýtit - zamykat - smýkat; dmýchat - chmýří - nachomýtnout se; Litomyšl.
P: pýcha - pytel - pysk; netopýr - slepýš - pyl; kopyto - klopýtat - třpytit se; zpytovat - pykat - pýr; pýřit se - čepýřit se.
S: syn - sytý - sýr; syrový - sychravý - usychat; sýkora - sýček - sysel; syčet - sypat.
V: vy - vysoký - výt; výskat - zvykat - žvýkat; vydra - výr - vyžle; povyk - výheň; a slova s předponou vy-, vý-.
Z: brzy - jazyk - nazývat; Ruzyně.
+ případně F: fyzika.
Slovní druhy
1) podstatná jména
- jsou názvy osob, zvířat, věcí a názvy pro vlastnosti, děje a vztahy - král, myš, trůn, měsíc
2) přídavná jména
- vyjadřují vlastnosti zvířat... nebo jevů označených podst. jménem - ubohý, tlustý, hloupý
3) zájmena
- zastupují podst. a příd. jména nebo osoby, zvířata a věci apod.; ukazují - já, kdo, co, to, tohle
4) číslovky
- mají význam číselný, označují počet, pořadí...- jeden, dva, oba, první
5) slovesa
- vyjadřují děj a to činnost nebo stav - dřímat, říci, dělat, štěkat, být
6) příslovce
- vyjadřují různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností, a to určení místa, času, způsobu - tam, pak, napřed
7) předložky
- vyjadřují podobné bližší okolnosti jako příslovce, ale teprve spojené se jmény - z, s, v, na
8) spojky
- spojují věty nebo slova - a, ale, že
9) částice
- uvozují samostatné věty a naznačují jejich zvláštní druh - ať, kéž, nechť, prý, ano, ne
10) citoslovce
- vyjadřují nálady, city a vůli mluvícího nebo označují hlasy a zvuky - aha, vida, ach, hop, haf
Latinské názvy
Čísla
Jednotné číslo - singular
Množné číslo - plural
Rody
Mužský rod - maskulinum
Ženský rod - femininum
Střední rod - neutrum
Pády
1. pád - nominativ
2. pád - genitiv
3. pád - dativ
4. pád - akuzativ
5. pád - vokativ
6. pád - lokál
7. pád - instrumentál
Způsoby
Oznamovací - indikativ
Rozkazovací - imperativ
Podmiňovací - kondicionál
Druhy podstatných jmen
Názvy osob, zvířat a věcí jsou podstatná jména konkrétní (máma, Vašek, pes, strom, kámen, talíř, muž).
Samostatné názvy vlastností, dějů a vztahů jsou podstatná jména abstraktní (čin, zvědavost, lesk, mytí, česání, krása, láska).
Tvarosloví
Většina podstatných jmen má tvary jednotného i množného čísla. Některá mají pouze tvary množného čísla, ale označují jednu věc (dveře, kalhoty) - podst. jména hromadná. Naopak, některá podstatná jména mají pouze tvary jednotného čísla, ale označují více věcí téhož druhu. Tvar jednotného čísla slouží k označení látky bez ohledu na množství (voda mýdlo, mouka) - podst. jména látková.
Podstatná jména vlastní označují určitou osobu, zvíře, věc a zemi - píše se velké písmeno na začátku (Slovensko, Vánoce). Obecná jména označují kteroukoli osobu, zvíře nebo věc a velké písmeno zde nepíšeme.
Stupňování přídavných jmen
krátký - kratší
prudký - prudší
řídký - řidší
sladký - sladší
těžký - těžší
blízký - bližší
hluboký - hlubší
vysoký - vyšší
úzký - užší
nízký - nižší
drahý - dražší
tichý - tišší
suchý - sušší
jednoduchý - jednodušší
lidský - lidštější
ďábelský - ďábelštější
přátelský - přátelštější
otrocký - otročtější
hezký - hezčí
lehký - lehčí
křehký - křehčí
měkký - měkčí
tenký - tenčí
kluzký - kluzčí
dobrý - lepší
zlý - horší
velký - větší
malý - menší
Druhy zájmen
1. zájmena osobní
odkazují k mluvčímu (já, my), posluchači (ty, vy) a k tomu, o kom (čem) se mluví (on, ona, ono, oni, ony, ona)
K osobním zájmenům se řadí také zvratné zájmeno se.
2. zájmena přivlastňovací
jsou ta, kterými přivlatňujem osobě první, druhé nebo třetí (můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich a zvratné zájmeno svůj).
3. zájmena ukazovací
jsou ta, kterými v řeči ukazujeme na určitouz osobu, zvíře, věc nebo vlastnost (ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám)
4. zájmena tázací
jsou ta, kterými se tážeme po osobě, zvířeti, věci nebo vlastnosti (kdo, co, který, jaký, čí)
5. zájmena vztažná
připojují k sobě některé věty v souvětí (kdo, co, který, jaký, čí, jenž)
6. zájmena neurčitá
jsou ta zájmena, kterými blíže neurčujeme, o kom nebo o čem je řeč, nebo to určujeme jen obecně (někdo, něco, některý, nějaký, něčí; leckdo, lecco, leckterý...; ledakdo...; kdokoli...; kdosi, cosi, kterýsi, jakýsi, čísi, každý, všechen)
7. zájmena záporná
jsou ta zájmena, kterými popíráme existenci nějaké osoby, zvířete, věci nebo vlastnosti (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)
Čeština
(Adam, 24. 5. 2010 18:28)