Proč je církev také v krizi
Již před nějakým časem mě bratr Jakub Dvořák požádal, abych napsal příspěvek pro Svobodné protestantské stránky. Já jsem mezitím odešel z ČCE a sloužím v CČSH. Tento článek je tedy do jisté míry ohlédnutím se za jedenácti lety mé služby v ČCE, kdy jsem postupně sloužil na třech sborech.
Tento můj článek je můj osobní pohled. Je mi jasné, že někdo jiný by to viděl jinak. Nehodlám si s ČCE vyřizovat účty. Mým cílem je pojmenovat určité jevy v životě církve, které jí škodí. Snad to bude příspěvek k zlepšení služby církve jako takové.
Chtěl bych hned na počátku předeslat, že s většinou lidí, které jsem potkal v ČCE, mě pojily a doposud ještě pojí přátelské vztahy. Platí to zejména o mém sboru prvním a posledním, ze kterého jsem odešel z rodinných důvodů. Chtěl bych, aby tomu tak bylo i nadále.
Do ČCE jsem vstupoval jako konvertita bez zkušeností. Poté, co jsem prošel evangelikálním prostředím, byl jsem fascinován hloubkou evangelické teologie. Oslovilo mě setkání s br. farářem Janem Nohavicou. ČCE ovšem, jak jsem po určité době poznal, má více tváří. Na jedné straně je to otevřenost, vstřícnost, již zmiňovaná na vysoké úrovni pěstovaná teologie, na straně druhé se však u příliš velkého množství aktivních lidí v církvi lze setkat se strachem z odlišnosti. Podle první epištoly Timoteovy je cílem našeho vyučování láska (1Tm 1,5). Já sám si myslím, že pokud církev a zbožnost není prostředkem k nezištné, neúčelové lásce, stává se z církve dusné totalitní ghetto. Obávám se ale, že i když se v církvi často mluví o lásce, je tomu poněkud jinak. Připadá mi, že je často církev, určitá její podoba, tradice sama sobě účelem.
Podle toho jak chápu duchovní život, snahu o duchovní rozvoj člověka, je to snaha o porozumění životu v souvislostech. Je to snaha o záchranu života v jeho smysluplnosti. Mám však nepříjemný dojem, že si spousta lidí, bohužel i v ČCE, plete duchovnost s určitými vnějšími projevy. Takoví lidé si nasazují zbožnou masku, či fasádu. V nitru však jsou velice sobečtí, nesnášenliví. Je v nich pýcha, kterou jeden teolog přirovnal k rasismu. Jsou místa, kde stačí jen trochu vybočovat a člověk narazí na nepsané a nevyřčené zásady. Nikdo mu o nich třeba ani neřekne, ale nastává problém. Pak nastávají ony srandovní řeči, kdy se lidé dohadují, jestli ten, nebo onen farář je znovuzrozený, či ne. Příliš často je v církvi možno setkat se negativním vymezováním. Terčem jsou lidé ve světě, neznovuzrození, neobrácení, katolíci. Když se nedokážeme vyrovnat s něčími názory, dá se mu nálepka neznovuzrozený liberál a je po problému.
Příznakem toho jsou i slova, která člověk slyší, jako například když se o někom říká, že „ten je z nás“, „ten není z nás“. V církevním tisku se píše o evangelické identitě, rodinném stříbře. Ale vždyť identitu máme mít především obecně křesťanskou.
Tématem jednoho ze synodů bylo budování sboru. Za ta léta v kazatelské službě jsem poznal, že se nad tímto tématem není potřeba příliš zamýšlet. Církev se nejlépe buduje tak, že se docela obyčejně, nezištně zajímáme o lidi kolem nás. Jenže to si potom nepřipadáme tolik důležití, spadneme ze svého pocitu majitelů pravdy a podíváme se do tváře utrpení a problémů, ve které žijí naši bližní a co je nejhorší, poznáme bídu vlastní, od které velice rádi utečeme do biblických veršíčků, pěstování tradice, nasazování si zbožné fasády.
Co jsem také zjistil je to, že největší podíl na mém duchovním vývoji mají moji takzvaně nevěřící rodiče, kteří mě vedli k určitým principům a hodnotám, které jsem později nalezl i v bibli. Naopak nejhorší věci v životě jsem zažil od lidí s výraznou vnější zbožnou fasádou.
Lidé v církvi příliš často jakoby nechtěli chápat, jak radikální a osvobodivé je evangelium, protože tato nádherná osvobozující zvěst je také zvěstí zahanbující.
Bolestné pro mne bylo, když se mi pomocí pastorace, doprovázení podařilo přivést do církve nové lidi. Ovšem bylo na ně hleděno jako na vetřelce, kteří svým neuspořádaným životem zaplevelují sbor. Nikdo se s nimi nebavil, proto nenašli v církvi místo.
Lidé v církvi, či církev jako taková, se příliš často zabývá sama sebou, místo aby si všímala, čím žijí lidé kolem ní, co potřebují. I pro církev jako celek platí Ježíšova slova – „zapři sám sebe a následuj mne. Kdo ztratí svůj život pro mne, ten jej nalezne“ (Mt 16,24 Mk 8,34 L 9,23).
Příkladem toho jsou i sáhodlouhé diskuse například o homosexualitě na evangnetu. Proč by lidé vstupovali do organizace, kde se tolik prostoru věnuje takovýmhle problémům? Nehodlám teď řešit, jaký by měl být náš postoj k této otázce. Jen mě překvapuje, jak právě taková otázka dokáže lidi v církvi rozeštvávat. Připadá mi to jako snaha připadat si aktivní za každou cenu. Ze setkání s několika homosexuály vím, že jsou to často inteligentní, kultivovaní lidé. Od nich se nemusíme bát nějaké energické odezvy. A tak proč se do nich nestrefovat. Tito lidé raději zůstávají za branami kostelů, protože toho, co by je čekalo uvnitř, se bojí. A zatímco se křesťané uvnitř hádají, kolem je spousta problémů, které nikdo neřeší. Kéž bychom se víc věnovali třeba otázkám, jak omezit hazard, jak včas pomáhat lidem budovat jejich vztahy. Povšiml jsem si, že když se lidé v církvi dostanou do skutečných problémů, velmi často zůstávají sami, jakoby druhým na obtíž. Navštěvoval jsem kdysi ženu, která žila sama se dvěma dětmi. Jedno z nich v osmi letech, po pěti letech nemoci zemřelo na rakovinu. Byla rozvedená s manželem, který byl odsouzen na několik let za domácí násilí na ní páchané. K mé hrůze mi sdělila, že ji z církve nikdo nenavštěvuje.
V církvi jsou na rozhodujících místech příliš často lidé, kteří si tak plní své ambice, místo aby sloužili. Jejich cílem jsou často faráři. Když se k tomu připadá absence pastorace duchovních, podpory ze strany nadřízených, je problém zde. Pak se divíme, kolik farářů se rozvádí, atd. Zajímavá je v tomto směru v nakladatelství „Návrat“ nedávno vyšlá kniha „Draci s dobrými úmysly“. Bohužel moudří lidé zůstávají raději v pozadí, protože příliš dobře vědí o složitosti života. A tak několik pošetilých křiklounů dokáže rozvrátit celý sbor.
Moje současná denominace na tom není lépe. Také má spoustu problémů, podobných i odlišných. Co se týče věkové struktury členů a poklesu jejich počtu je na tom ještě hůře. Avšak důležité je to, že poté, co v životě mé rodiny a mém sehrálo velkou roli setkání s několika omezenci a jejich pomluvami, takže jsem už těžko hledal místo, kde bych mohl působit, nalezl jsem v mé současné denominaci několik moudrých, chápajících lidí, ochotných naslouchat. Nesetkávám se v ní také v takové míře s oním neblahým negativním vymezováním. Cítím v ní otevřenost pro širší spektrum křesťanské spirituality. Cítím zde silnější povědomí o tom, že křesťanství nezačíná až Lutherem, či ještě později.
Přeji ČCE a té většině moudrých a obětavých lidí v ní mnoho Boží síly, moudrosti a lásky a dostatek bratří a sester, kteří by v ní nezištně, citlivě a moudře sloužili.
Komentáře
Přehled komentářů
Mám podobný osud, až na to, že jsem Katolík, který před nedávnem prožíval období hledání své církevní identity. Z toho důvodu jsem v tomto období navštěvoval jihlavský sbor vaší bývalé církve,a také jsem se setkal s několika neblahými jevy. Na jednu stranu musím říci, že protestanté jsou na první pohled jako moc příjemní lidé, ale na druhou stranu se moc rychle otevřou,a pak nastává problém. Potom co jsem poznal některé lidi z Jihlavského sboru mi bylo hodně špatně, Takovou nenávist vůči katolíkům jsem nezažil, byla to hrůza. Po tom co jsem navštěvoval několik různých protestantských sborů, jsem se nakonec stal hrdým katolíkem, a jsem jím moc rád. Tu nenávist mezi námi katolíky a protestant y nechápu. Paradoxní je, že je tato nenávist viditelnější v protestantských sborech.
Já jsem na fotce druhý z prava
(Marek Ryšánek, 16. 8. 2011 12:04)Já jsem na fotce druhý z prava
Máte mé sympathie
(Pavel Řezníček, 13. 8. 2011 20:07)Bratře Ryšánku, hluboce s Vámi cítím. Byl jsem svědkem mnoha jevů, jež popisujete, i v našem sboru. A vím o jiných případech, kdy vedení církve zasahuje nekompetentně a faráři jsou pro něj v posici vojáků až otroků. Podpora veškerá žádná a důstojnost, se kterou někteří členové vedení vystupují, příkře odporuje nepořádku, který ve vedení vládne. Jeden řekne tak, druhý ten slib poruší a řekne onak a přijde třetí, poruší i ten druhý slib a řekne úplně jinak. A přitom se, milý pěšáku, koukej pokorně podřídit. Lidi, to si nezadá s papežskou kurií. Proč? Jako kdyby bylo farářování kdo ví jaké terno nebo výsostný úřad, pro nějž je třeba strpět tvrdý iniciační obřad spočívající v podrobení se ponížení. Když je farář kus hadru jak pro některé věřící, tak pro vedení, jak mají mít mladí bohoslovci o službu v církvi vůbec zájem?
Re: Máte mé sympathie
(Marek Ryšánek, 15. 8. 2011 20:20)
Vedení církve je spíše problematické v tom, že ani není prostor pro to, aby se o faráře starali - čest vyjímkám - např. senior Marvan v západních Čechách.Co ale strpěl a zažíval on, to já bych nemohl.
Ono je to asi tak, že jdem stejnou cestou jako Kristus, jehož celý život podle některých výkladů apostolika shrnuje slovo trpěl.
Simeon řekl Marii: " i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." A říká to i nám - to chce asi sdělit Mariologie v katolické církvi, či ta její zdravá část. A lidé dnes nejsou jiní než tehdy, ani v církvi.Ale jiná cesta než ta kristova k smysluplnému životu nevede.Nejvíc se tím naučíme.
Velkou pomocí mi v tom byli knížky od Tomáše Halíka a spisy křesťanských mystiků - teď čtu Hrad v nitru od Terezie z Avily. Bohužel jsem potkal příliš moc velmi aktivních evangelíků pro které slova jako katolík a mystika jsou slova sprostá.
Bůh to ale člověku vynahrazuje.
Souhlas
(Vojtěch Josef Janoušek , 12. 2. 2012 0:44)