Michael Blume: Evangelická pobožnost za jednoho neandrtálce
Když mne vážený pan farář a ředitel Joachim Beck prosil, abych si připravil pobožnost pro zasedání kuratoria Evangelické akademie Bad Boll, chvíli jsem dumal. Koneckonců jsem religionista, a žádný teolog, a na přípavu pobožností nemám vzdělání. A při takových zasedáních se kromě angažovaných laiků najdou i úřadující teologové, jako jsou faráři a (vrchní) církevní radové. Na druhé straně v evangelických církvích platí „kněžství všech věřících“ – bylo by to takřka před-reformační, kdybych mlčel, když už jsem byl požádán o slovo. A tak jsem se rozhodl pro pobožnost za naše předky, na něž (pokud vím) sotva kdo pamatuje: za neandrtálce.
Vážený pane řediteli,
vážení členové kuratoria Evangelické akademie Bad Boll,
mnohokrát děkuji, že jste mě požádali, abych si připravil tuto pobožnost.
Máte před sebou kresbu pohřbeného nebožtíka z hory Karmel v dnešním Izraeli. Pojmenovali jej „Moshe“ podle slavného izraelského profesora archeologie Moshe Stekelise. Moshe Stekelis zemřel roku 1967 a onen Moshe na obrázku asi o 60 000 let dříve. Moshe, jehož hrobku právě studujete, byl Homo neanderthalensis, neandrtálec.
Ještě před několika měsíci by se dalo říci, že neandrtálci beze zbytku vyhynuli. Nicméně nyní víme více, mimo jiné díky Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku: neandertálci a oni zástupci druhu Homo sapiens, kteří kdysi opustili Afriku, měli společné předky. My, kdo zde sedíme, a také již Mojžíš, Abraham, David a Ježíš měli Homo neanderthalensis mezi svými pramatkami a praotci, a neseme v sobě jejich geny. Jedním z našich společných předků mohl být i Moshe, který se dožil věku asi 25 až 35 let a nevykazoval žádné stopy zranění nebo nemoci.
Byl pohřben a to, že mu schází lebka, může poukazovat na jakýsi sekundární pohřeb hlavy, který známe také ze soudobých pohřebních zvyklostí. Ať už můžeme mluvit o religiozitě nebo proto-religiozitě, již u neandertálců najdeme bezpochyby první odkazy k tomu, že mrtví byl doprovázeni na onen svět. Za to, že dnes můžeme vyznávat jednu víru a modlit se, a za to, že existují lidé, kteří řídí a financují církve a církevní akademie, vděčíme tisícům generací Homo sapiens a Homo neanderthalensis, kteří se vedle sebe a spolu rozvinuli do „Homo religiosus“. A tento proces není uzavřen, protože také dnes nábožensky se sdružující lidé předávají své geny a své nauky dál průměrně většímu počtu dětí a vnuků než jejich nenáboženští nebo méně nábožensky aktivní sousedé.
Moshe mluvil a zpíval – jako později Neander
Zcela fascinující je také to, že Moshe měl jazylku (Os hyoideum) – jedinou kost lidského těla, která není spojena s jinými kostmi. Je zavěšena na výběžek spánkové kosti a slouží nazdvihování svalů, které jsou nutné k mluvení. Jazylka nalezená u této kostry je totožná s tou, kterou máme sami – a z toho vyplývá, že Moshe už mohl také mluvit a zpívat.
A když už jsme u toho, otevřete si prosím v Evangelickém zpěvníku píseň 317 „Lobe den Herren, den mächtigen König der Ehren“ [v českém Evangelickém zpěvníku píseň 549 „Chvalte Hospodina“]. Tuto píseň budeme zpívat na závěr této pobožnosti. Dokonale se hodí k myšlence boží velikosti zpívat o univerzálním stvoření a o „všem, co dýchá“ [v českém znění „co živo“],
Na chvíli se chceme ale ještě ohlédnout po autorovi tohoto významného chorálu, jímž byl, jak se uvádí: Joachim Neander (1680). Jeho příjmení bylo vlastně Neumann, ale mezi vzdělanci byla tehdy módní řečtina, a tak Neumannovi „grekizovali“ své příjmení na „Neanderovi“. Nadaný kazatel a skladatel písní Joachim Neander se často uchyloval do jednoho údolí a tam básnil, skládal a také konal bohoslužby. Bohužel zemřel již sotva třicetiletý o letnicích roku 1680 – a byl tedy přibližně stejně starý jako náš neandrtálec Moshe. Protože v témže údolí byl o dvě století později objeven vůbec první neandrtálec, dostal Homo neanderthalensis jméno onoho křesťana, který, dokázal vyjádřit chválu Boha jako nikdo druhý.
Karmel a Izrael, Moshe, Neander, onen světa a boží chvála – spontánně mohl bych mluvit o náhodě, kdybych se nenacházel mezi křesťankami a křesťany, kteří patrně pochybují o existenci náhody. Nebo jinak řečeno: Je-li Bůh stvořitelem všeho jsoucího a všech živých bytostí, je také stvořitelem a Otcem našeho Mosheho. Pak mohl slyšet Mosheův hlas, projevy smutku pozůstalých, mohl pozorovat jejich rituály a našeho pohřbeného neandrtálce přijmout na onen svět.
My malověrní
Ještě dodejme: Není pro nás snadné mluvit tak dalece o Bohu. Nemůžeme však uvažovat o tom, že Bůh se spřízněností Ježíše spojil poselství pro nás, Homo sapiens, pro Homo neanderthalensis a také pro všechna zvířata a rostliny?
V našich hlavách a kostelích je nicméně Bůh často spíš jakýmsi fušérským řemeslníkem, který sice stvořil celý svět, ale který ho pak musí jen neustále vylepšovat: tu přidělat k baktérii bičík, tu zase vytvořit první oko anebo ještě nepokřtěného římského císaře na koncilu obdařit vnuknutím, aby vzniklo jediné správné vyznání víry. Takový obraz Boha, který zastává údajně bibli věrný zastánce „Intelligent Design“, na mě působí groteskním způsobem hloupě.
A kromě toho děláme z tohoto řemeslníka ještě jakéhosi církevního byrokrata, jehož zástupci sotva cítí, nýbrž přesně vědí, které texty a paragrafy jsou důležité pro tento a onen svět. To, že se neandrtálci a Homo sapiens po tisíciletém odloučení znovu shledali, plodili spolu děti a spolu se modlili, nemůže už pobuřovat nikoho z nás, kdo by ještě na počátku 21. století chtěl potrestat sňatek křesťanské vikářky s muslimem (s tímto „Abrahamovým sémětem“) rychlým propuštěním ženy. Kdo považuje za možné, že boží dobrota a pravda mohou i vzhledem k lásce být větší než naše formule a církevní řády?
Je Bůh opravdu tak malý?
Teoložky a teologové by měli zřejmě vysvětlit, zda je Bůh opravdu tak malý, hloupý a úzkoprsý, jakého jej často děláme. Na jejich obranu bych ale rád uvedl, že zástupkyně a zástupci všech empirických věd dávno odkryli oblasti, které naše evolvované mozky a prostředky poznání přetěžují. Fyzikové dávno „vědí“, že atomy a kvanta nejsou žádné pestré kuličky. Ale jinak si je my jako lidé těžko můžeme představit, a tak i fyzikové si při zkoumání vypomáhají obrazy a symboly, které můžeme alespoň zhruba uchopit. Dělá to dobrá kazatelka anebo bible opravdu zcela jinak?
A díky Einsteinovi – jehož synagogu v Ulmu znovu stavíme – také „víme“, že čas a prostor našeho světa jsou spolu prokříženy. Jestliže Bůh vytvořil prostorové universum a vytvořil také čas, nachází se „nad“ prostorem a časem. A navzdory desetiletím nekonečně namáhavého úsilí nemáme ani opravdový záblesk odpovědi na otázku, zda můžeme mluvit o nějakém „předtím“. To nám ovšem sotva brání, abychom si činili nárok chápat Boha svým kauzálním myšlením a abychom o tom diskutovali. To, že je nade vším časem a chce nám něco říci také osudem Mošeho anebo Tyrannosaura, to překračuje alespoň naši představivost.
Přitom byli teologové, kteří se odvažovali o Bohu myslet něco většího. Mikuláš Kusánský v 15. století a o století později Giordano Bruno rozvíjeli již jakousi „teologickou teorii relativity“, podle níž univerzum nemá jiný střed než Boha – a všechen život nejen na zemi, nýbrž na všech planetách, kde je život (!), směřuje k Bohu. Oba na tomto pozadí docházejí k pojetí, že náboženská intolerance je výsledkem směšně omezené víry v Boha. Z nálezu pohřbeného Mošeho by měli jistě radost. Prvně jmenovaný se stal kardinálem, druhý byl v Římě upálen na hranici. Tušíme boží velikost, ale raději máme Boha o číslo menšího.
Závěr věnovaný jednomu teologovi
A tak bych chtěl svou pobožnost uzavřít větou, jíž kdysi jeden teolog uzavřel své nejvýznamnější dílo. Jistě jste o něm slyšeli – jeho jméno bylo Charles Darwin. S oblibou bývá samozvanými darwinisty plaše označován jako „přírodovědec“, a přitom za celý svůj život uzavřel jediné studium – studium anglikánské teologie.
Ovšem bylo to v době, kdy řádní teologové a také první teoložky jako Antoinette Brownová Blackwellová ještě podnikali empirické výzkumy a usilovali o dialog s přírodními a kulturními vědami, místo aby se schovávali do zbožného kouta. A tak teolog Darwin nejen vytvořil brilantní teorii spolu s hypotézami o evoluci religiozity – odhalení Mosheho by ho potěšilo! –, nýbrž po celý svůj život trval na tom, že víra v Boha a evoluce jsou samozřejmě slučitelné. Mnoho z jeho evolucionistických spoluobjevitelů, přátel a podpůrců byli „evolučními teisty“ a aktivními křesťany. Darwinova vlastní pochybnost vůči víře pramenila z otázky teodiceje, z problému zla ve světě. K pochybnostem o dobrém Stvořiteli ho přiměl zejména dlouhý a bolestný zápas jeho dcerky Annie se smrtí. Kdo se do toho nemůže vžít, patrně neslyšel ani svého Jóba ani poslední Ježíšův výkřik na kříži.
Tento Darwin tedy druhé vydání svého nejvýznamnějšího základního díla „O původu druhů“ uzavřel větou:
„Je opravdu velkolepé vidět, že Stvořitel vdechl zárodek veškerého života, který nás obklopuje, jen několika formám nebo jedné jediné formě, a že zatímco se tato planeta řídí přísnými zákony gravitace a točí se v kruhu, se z tak jednoduchého počátku rozvinula a stále se rozvíjí nekonečná řada krásnějších a dokonalejších bytostí.“
V tomto smyslu považujme pro tuto chvíli Boha za tak velkého, že byl i kvůli Moshemu, a společně zazpívejme „Chvalte Hospodina“ od Joachima Neandera.
Originální text: Evangelische Andacht für einen Neandertaler – und für uns (13.12.2011).
Komentáře
Přehled komentářů
Autorovi pobožnosti se šťastně zdařilo prosvětlit jednu z nejdůležitějších rovin evangelia: zvěst o tom, že jsou to pouze lidské zdi a závory, které my lidé ve své omezenosti stavíme tam, kde je laskavé Boží milosrdenství a rozdělujeme se podle nich, podle těchto našich lidských bariér a udělátek - místo toho, abychom se bratrsky sjednotili na dlani Boží.
Mám určité pochybnosti o tom, jestli je to s interpretací Darwinovy biografie (!! - nemluvím tu v žádném případě o interpretaci díla) v hlavních rysech tak, jak sděluje p. Blume. Obávám se, že mnoho podstatných souvislostí a zákrut víry a nevíry objevitele evoluce se do pobožnosti nevešlo.
Požitek z této pobožnosti - snad nepůsobí podobné sousloví nepatřičně - podmiňuje určité vzdělanostní niveau. Nikoli jenom hlubší ponětí o jménech některých klasiků, ale také dlouhodobě vypěstované vnímání jejich životních otázek. Mám určité jízlivé tušení o tom, kolika českým bohoslovcům i laickým církevním pracovníkům zejména mladších generací může být podobný požitek dostupný...
Jedna z nejhezčích pobožností, které jsem byl účasten :-)
(Martin Danihelka, 14. 7. 2014 8:08)