Víra bez církve v Německu
Mnoho Němců si svůj obraz Boha vytváří samo – bez papeže a pastora. A církve čekají radikální reformy.
Duchovní od sv. Sebastiána ještě nezažil tak extrémně rozpolcený postoj k církvi. Mladí rodiče ze Schwabingu sice chtěli nechat své dítě pokřtít, ale s církví nebo se sborem nechtěli jinak mít nic společného. Vyznání přivedlo děkana Charlese Borg-Manché ke konfliktu svědomí. Nakonec se dítě pokřtít odhodlal "se žaludeční nevolností".
Zmiňme také analogickou zkušenost z evangelické církve. Kolem 1000 bavorských rodičů nechalo roku 1995 své děti pokřtít, ačkoli sami už dávno vystoupili. "Chtěli svému dítěti poskytnout všechny příležitosti, o nichž se sami domnívali, že je mají zvládnout," domnívá se Martin Bogdan, oblastní děkan pro Mnichov a Horní Bavorsko.
Církve ztratily svůj staletý monopol na náboženské otázky. Spolkový prezident Roman Herzog ve své řeči k Roku Martina Luthera zdůraznil jeden "jemný rozdíl": Mezi Němci v SRN jsou nejen "křesťané a nekřesťané", nýbrž i "věřící a nevěřící" jako zvláštní kategorie. Členství v církvi samo říká ještě málo.
"Mnoho z nich lze označit za náboženské ve zcela křesťanském smyslu", prohlašuje kolínský sociolog náboženství Robert Kecskes. Vědec se pokusil v kolínské čtvrti Riehl zjistit názory na to, zda existuje poslední soud, anebo zda někdo zakusil někdy boží pomoc: Právě bezkonfesijní oceňují křesťanské svatební a pohřební rituály, 40 procent z nich dokonce nechává své děti pokřtít. Jinak společensky lidem na církvi nezávislým nechybí nic, jak Kecskes ukazuje, mají podobně jako členové církve své sociální sítě.
Odcizení mezi církví a věřícími je značné: Tři čtvrtiny i více katolíků podle ankety Focusu odmítají zákaz předmanželské sexuality (82 %), papežskou neomylnost (78 %), celibát (75 %) a vyloučení žen z kněžského úřadu (75 %). V tom se katolíci sotva liší od ostatních občanů SRN.
"Loď, která se nazývá společenství" zní titul jedné oblíbené moderní církevní písně. A jednoho dne se paluba vyprázdní? Zhruba po desetiletí ztrácí evangelická církev stále jedno procento členů za rok, katolická půl procenta.
Na profesionální poradenství sází biskupství München-Freising. Rakouské podnikatelské poradenství zkouší (v Německu výjimečně) všechny roviny, od farnosti po ordinariát, co do slabin v komunikaci.
Mohou přijít rychlé reformy? Ernst Benda, člen prezídia Německého evangelického církevního sněmu se obává velké strukturní debaty: "Zaměstnala by církev na léta, ne-li na desetiletí." Odmítá jednoduchou tezi, že církev potřebuje chytrý management, aby byla prodejnější: "Vydá-li se církev touto cestou, je na konci. Pak si ani nezaslouží nic jiného."
Je doba neobvyklých myšlenek, aby se prázdné kostely znovu naplňovaly. Do jednoho berlínského kostela se – po přestavbě – stahují uživatelé sociálního bydlení, ve Frankfurtu se zvažuje využívat kostel na ulici Carla Goerdelera jako tržiště, zatímco v neděli by se v něm nadále slavily bohoslužby. Zemská církev v Hesensku-Nasavsku musí lacino odprodat jako nadbydtečnou zátěž 800 z jejích 4400 budov, z nichž kostely tvoří třetinu.
Fantazie by mohla naplňovat pokladny. V jedné církevní budově by chtěl zástupce Evangelického městského církevního svazu v Kolíně n.R. pro vztahy s veřejností, Günter A. Menne prezentovat první "pravý třílitrový automobil" s mottem "Zachování stvoření." Anebo vánoční slavnost zaměstnanců spojit s "Bachovými kantátami v gotických chrámech snů".
Také katolické diecéze se musejí rozloučit s ostrovem blažených. Hildesheim, což je extrémní případ, plánuje redukovat personální výdaje do roku 2000 o čtvrtinu.
Dlouhodobou skutečností je, že zájemci putují napříč městem, aby nalezli křesťanskou obec podle svého zaměření, ať už fundamentalistickou, charismatickou nebo sociálně angažovanou. V těchto malých buňkách prožívají věřící společenství, které hledají. Tuto tendenci sleduje Kehl, který dvacet let brigádnicky působí jako pomocný farář ve Spessartu, již na venkově. Tím se blíží konec sousedního společenství. Nakonec se vše rozpadne.
67 % západních Němců se považuje za věřící, na Východě je to jen 31 %
26 % katolíků už někdy pomyslelo na výstup, naproti tomu protestantů 23 %
Jen 14% očekává od církve politickou radu, ale 93% chce, aby církev pomáhala okrajovým skupinám, jako jsou bezdomovci.
ROLF BOSSI, obhájce
Po selhání politiků mohu doufat jen v církev. Otřesné skutečnosti jako je nemoc šílených krav, prasečí křivka, otrávená spodní voda a ničení pouštních lesů nám ukazují, že se nacházíme na pokraji zániku. Je nejvyšší čas uvažovat o návštěvě kostela a tam prosit Boha o osvícení.
Své mládí jsem strávil ve venkovském prostředí. Mé spojení s církví tak začalo velmi záhy. Církev si zaslouží podporu právě v době silných změn. Protože jen církvi se může podařit najít správnou rovnováhu mezi přizpůsobováním člověka změněné době a promýšlením křesťanských tradic.
Moci věřit a doufat, že je dobrotivý Bůh jako životní vůdce a ochránce, aniž bych byl spjat s vynucováním víry od církevní vrchnosti? Třikrát ANO! Proč neodpovídá křesťanské náboženství dnešnímu stavu vědění? To ale ještě nevylučuje nadále pečovat o dobré tradice.
Italský systém
"Je to dobrý systém", soudí generální vikář Josef Michaeler z diecéze Bozen-Brixen. Konsekvencí darování daní je, že církev musí silně agitovat – a obávat se skandálů.
Rakouský systém
S palcovými titulky musel zápasit Josef Klappacher, vedoucí referátu pro církevní příspěvky salcburské diecéze, poté, co se kardinál Hans Hermann Groërz z Vídně dostal do palcových titulků kvůli obviněním ze sexuálního zneužívání.
Komentáře
Přehled komentářů
...Církev budoucnosti musí vnímat lidské těžkosti, aniž by se držela myšlení "vrchních poučovatelů , žádá hildesheimský biskup Josef Homeyer: "Žijeme v novém světě hodnot, v němž člověk nechce být opatrován, nýbrž podporován."
Lidi potřebují blízkost, pochopení, nezištný zájem a ne církev. Církev k tomu může být jen prostředkem.Pokud lidi v církvi nepochopí, že ...naším cílem je láska...tak je církev nepotřebná. Já pořád přemýšlím o tom, že církev je sama sobě účelem, stává se hřištěm pro lidské ambice, pocit nadřazenosti.S radostným sdílením naděje a vděčnosti se setkáváme jen málo a pokud ano, tak je to zakryto úzkostí z toho, že lidé kolem nás neberou ten obal, ve kterém jim naději, vděčnost a radost předáváme. Ano, stejně jako v německu, tak i u nás lidé musí nabýt dojmu, že nejdůležitějším tématem v církvi jsou homosexuálové.
Proviňujeme se stále proti třetímu přikázání desatera - žijeme si stále v našich představách o Bohu a církvi, ale Bůh je vždycky jiný a setkáváme se s ním v těch venku. Oproti nim nemáme nic navíc.
Re: K čemu církev
(Dave daggie Geisler, 23. 5. 2012 14:46)
O tomhle přemýšlí také dnešní severní Amerika: "forget the church follow Jesus" je slogan k článku Andrewa Sullivana: Christianity in Crisis (Křesťanství v krizi) z dubnového čísla magazínu Newsweek.
Nicméně... protestantská severní Amerika má k danému tématu "krize křesťanství" zkušenost, kterou velké reformované nebo luteránské středoevropské církve (popř. i ta římskokatolická) odmítají nebo jí nerozumějí. Tou zkušeností je "probuzenecká tradice".
Poslední probuzenecké hnutí bylo v sev. Americe na konci 60. a počátkem 70. let - tzv. Ježíšovo hnutí (The Jesus movement). Což bylo hnutí amerických hippie křesťanů, které ale zasáhlo i Evropu. (Viz.http://en.wikipedia.org/wiki/Jesus_movement)
Re: Re: K čemu církev
(Jiří Hoblík, 23. 5. 2012 19:24)Amerikou bych nezačínal. Ježíš ano, církev ne - to už se ve Střední Evropě šířilo před sto lety. A americké probuzenecké hnutí - to je nakonec důsledek toho, co se odehrálo v Evropě ve formě pietismu a různých dalších hnutí, jako bylo kvakerství a mnoho jiného.
Re: K čemu církev
(David daggie Geisler, 23. 5. 2012 20:09)
Víte... za sto let se hodně změnilo základní paradigma dialogu světa a církve. Mám tím na mysli rozdíl mezi církevním vnímáním světa a života - a mezi sekulárním vnímáním téhož. To je ale asi na delší diskuzi.
Možná ve zkratce - sotva se církev vyrovnala se sekulární modernou, tak už je tu postmoderna. A církev neví kam vykročit v dialogu se světem, jak smysluplně zvěstovat evangelium. Najednou je toho na ni moc. Před 20ti lety podlehla (mám za to) evangelikální (či probuzenecká) část církve tzv. "teroru příležitostí" a evangelizovala a evangelizovala. Už to vypadalo, že český národ masivně přejde od ateismu k víře. Nestalo se tak. Místo komunistického ateismu se objevil postkomunistický agnosticismus a po něm postmoderna - se vší svou parádou. Spirituální hledání jakožto legitimní cesta k celostnímu životu. Alespoň v intelektuálních kruzích či alternativních subkulturách, jejíž příslušníci jsou o 1 generaci mladší než já (myslím tím dnešní třicátníky - tvůrce dnešního babyboomu). To je skutku "radikální změna paradigmatu"!
Prostě je třeba nalézt nové komunikační vzorce, jak sdílet evangelium i s nimi. Možná právě s nimi. Se starými vzorci v tradičních církvích asi nevystačíme. Nebo... hledat smysluplnou syntézu tradičního a postmoderního způsobu.
A tady bych se možná na ty americké zkušenosti rád podíval z blízka...
Můj skro
K čemu církev
(Marek Ryšánek, 22. 5. 2012 22:22)