Stydím se za synodního seniora
"Řídit je teď toho třeba více, než kolik řídit mohou a chtějí; je nyní třeba spravovat a obstarávat světské věci a když si také hned poté porozumějí ve svých domácích a občanských záležitostech, nemohou je přece pokládat za věc svého kněžského úřadu. (...) Ani vůči pravé církvi, k níž náležejí, ani vůči větší společnosti, již mají vést, nemohou pochopit, co si jen teď mají počít s domy a polnostmi, jež zdědili, a s bohatstvím, které mohou vlastnit, a nevědí, jak to může pomoci jejich cíli. Jsou zaraženi a zmateni tímto nepřirozeným stavem."
Friedrich Schleiermacher, O náboženství, str. 143
Nejhorší na celé debatě o takzvaných církevních restitucích je, že jde jen o majetky a peníze. Sám se peněz neštítím, vlastně k nim nemám citový vztah, ale když sleduji, jak jde zas a znovu jen a jen o ně, třeští mi z toho hlava. Najednou církve vylezly ze svých brlohů a natahují ruce po tom, co jim stát nabízí. Podle některých politiků to je pro stát výhodné, což je cítit jakousi pravděpodobností, protože politická moc je mimo jiné od toho, aby zacházela se státní kasou. Když ale církve přistupují na tuto oficiální debatu, vrhají se do náruče korupce. Ne korupce v trestně-právním smyslu, nýbrž v původním smyslu slova corruptio, zvrácenost, zkáza.
Co jiného podléhá zkáze pod tíhou zvrácenosti než uskutečňování evangelia, jehož má být církev kolektivní – a ne vrchnostenskou – strážkyní? Jak se o ně církve transparentně starají? Transparentně jen přikyvují na majetkovou a finanční nabídku státu. Nepopírám, že z právního hlediska jsou právní nároky Římsko-katolické církve na hmotné statky v zásadě v pořádku (když pominu určité historické disproporce pochopení církevního majetku). Ale žádná církev se neprojevila vůči těmto nárokům svobodně a ani jako zastánkyně evangelia. Všechny jen pasivně čekaly, s čím stát vyrukuje, protože se ostýchaly se o takzvané náhrady přímo hlásit.
Co ale říkal Ježíš? „Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. (Evangelium podle Matouše 5,38–41) Tady všechny církve se tváří ve smyslu: komunistický režim nás udeřil do tváře, teď prosíme o drahou medicínu, aby se nám pochroumaná tvář opět uzdravila.
Některým zástupcům Římsko-katolické církve se stýská po někdejším vlivu a moci, po časech, kdy byli i v Česku „velicí“. A jiní zase prohlašují: podívejte na naše školy a charitativní zařízení, podívejte se, jak nás potřebujete! Mravní vydírání není od toho příliš daleko. Ale školy a charitativní zařízení tu budou, i kdyby žádné takzvané církevní restituce nenastaly. A vůbec - úkolem křesťana není zjednávat si pohodlí a chtít je po státu.
Ale po pohodlí touží i evangelíci. Nedivím se tomu, vždyť často se mezi nimi pěstuje jakási teologie pohody a představy o Bohu – pohodáři, který všechno spolkne. Senior pražského seniorátu Roman Mazur si v diskusích libuje, že Evangelická církev takzvanými restitucemi získá jakýsi „polštář“ pro dobu, kdy už ji stát nebude přispívat na mzdy jejích zaměstnanců. Je přitom pozoruhodné – kolik evangelíků se považuje za pravicově smýšlející. A přitom za posledních dvacet let se Evangelická církev nepostavila v kontextu tržního hospodářství ekonomicky na vlastní nohy. A církevní vedení to ví, třese se z představy, že po odstřižení od státního rozpočtu zůstane Evangelické církvi holý zadek, do něhož ji kdejaký bezvěrec ještě rád nakope.
A tak se synodní senior Joel Ruml raději – metaforicky řečeno – objímá s arcibiskupem Dukou, místo, aby v sobě mobilizoval evangelíka: do těchto mocenských hrátek s vámi, pane arcibiskupe, nepůjdu! A z televizních obrazovek se čas od času tváří nanejvýš spokojeně, jak dobře to upekli, už jen pečeni zblajznout, pečeni Beránka. Jen když je nervozity uvnitř vrchovatě, napíše se křečovité Prohlášení předsedů ČBK, ERC a FŽO.
To, že se Římsko-katolická církev restitučních handrkovaček zapletla, mne nijak nepřekvapuje, ani nepobuřuje. Zůstává věrna své velmocenskosti a staletým návykům. Ale že vedení Evangelické církve ji v tom ještě podporuje, kvůli vlastnímu zisku, to vypadá jako pseudoekumenismus, jako držhubné, jako nárok na nezaslouženou mzdu. Místo, aby se odtáhlo od katolického mravního marasmu, z něhož je i mnohým katolíkům nevolno, ještě si v něm libuje. A tak jsem znepokojen tím, jak má Evangelická církev a jiné nekatolické církve parazitovat na katolickém majetku. (Udělil bych jedinou výjimku - a to ŽNO.) Římsko-katolická strana to někdy prezentuje jako odčinění protireformačních křivd – ale copak má opravdové křesťanství požadovat finanční satisfakce mravních chyb a zločinů? Chtěl by Ježíš miliardy za to, že ho ukřižovali? Ať mu je někdo zkusí poslat do nebe...
K evangelickému církevnímu vedení patří samozřejmě především synod jako kolektivní nejvyšší církevní orgán, který účast Evangelické církve na restitučním procesu schválil. Ale protože synodní senior tak aktivně v celé věci vystupuje jako reprezentant církve, musím se za něho stydět. Podotýkám, že rozhodně ne jako někdo, kdo by se chtěl koukat svrchu. Spíš mi ho je zároveň osobně líto. Není jen synodním seniorem, ale hlavně je člověkem a božím tvorem. A viděno z hlediska momentálních kontextů: Nemluví jen sám za sebe, ale třeba i za atmosféru, která panuje v jeho úřadě.
A to vše svědčí o tom, že vedení Evangelické církve moc neví, čí je. Jinak by totiž aktivizovalo církvi vlastní síly. Ale nikde ani známka úsilí o reformu církevní organizace, o duchovní reformě už teprv nemluvě. Evangelická církev žije jen z toho, co den dá.
O nazlobených Češích, kteří nenechají na církvích nit suchou a s oblibou se snaží slovně ostřelovat penězochtivost prelátů, církevní představitelé dobře vědí. Bylo by hloupé, kdyby jednali pod jejich tlakem, ale hloupé také je, poskytovat jejich nazlobenosti vydatné živiny. Svoboda není ani v jednom ani v druhém. A zdaleka ne všichni odpůrci takzvaných restitucí jsou protikřesťanskými zarputilci. A copak církve nijak nemohou za to, zač je ostatní považují, i když jim kdovíjak nerozumějí? A co kdyby spustily samy v sobě pokání ve velkém? (I když mám dojem, že evangelíci s pokáním moc zkušeností nemají.) Kolik by jim zůstalo sil pro zabývání takzvanými restitucemi? Jako by Ježíš nenabádal pečovat víc o duši než o tělo...
Jiří Hoblík
Dodatek:
Zčásti zajímavá debata k tématu se konala 31. srpna v Poslanecké sněmovně ČR. Moderátor Kleperník popletl, co mohl, mluvčí ČBK Holub se snažil být líbivý, historik Křen se div neupovídaal k zemdlení, sociálnědemokratický poslanec Zaorálek se rozparáďoval. Ale také tam mluvil Miloš Rejchrt, spíš jen s ohledem na evangelíky. A i když neřekl všechny detaily, naznačil tam věci, které si synodní rada a synodálové za klobouk nedají: když synod ČCE pověřoval synodní radu k jednání o tzv. restitucích, většina synodálů neměla návrh zákona prostudovaný, a tedy nevěděla, o čem hlasuje. K čemu pak byla údajná evangelická demokratičnost? A kromě toho synod jednal prý pod jakýmsi tlakem synodní rady: když to neodhlasujete, odstoupíme (video je ke shlédnutí zde, Miloš Rejchrt mluví zrhuba po půlhodině debaty).
Ve svém druhém vystoupení (zhruba v hodině debaty) pak Miloš Rejchrt vznesl hypotetický návrh, že by raději viděl dar 2 miliard Kč přímo od Římsko-katolické církve než projev velkorysosti ŘKC, který pak bude vyplácet Ministerstvo kultury. Vypadá to opravdu podivně, ale sám bych z důvodů, které jsem už několikrát naznačil, byl pro, aby si Evangelická církev nedělala nárok vůbec na nic. To teprve by bylo čisté.
A ještě dodatek z jiného soudku. 3.9. totiž vydala Česká biskupská konference dokumen nazvaný "Poznámka ČBK k majetkovému narovnání s církvemi" a končící slovy, která ať si přečte každý, kdo touží se pozvracet: "Vášnivá záliba v návrzích na „fondové hospodaření“ pramení z bazální nedůvěry ke každému nestátnímu vlastnictví a z přímo neřestné vášně „spravovat“ majetky bez vlastnické odpovědnosti. Principy nezodpovědnosti přebujelých států vedoucí k dnešní evropské krizi se zde doporučují jako řešení.
V rozsahu a rychlosti nikdy předtím neuskutečněný transfer majetku zpět k původním vlastníkům nepřinesl žádný hospodářský pokles ani chaos. Naopak desetiletí 1990 – 2000 bylo čistě ekonomicky cestou mezi světovou elitu (OECD) na zhruba 35. místo mezi 200 státy ze 49 místa v r. 1989." Nevím, zda si evangelické církevní vedení uvědomuje, s kým se kamarádí.
K pojmu studu: zkušenost studu nelze deklarovat jako pouhé gesto. Implikuje absenci lhostejnosti a zároveň vážné překážky bránící se k něčemu přihlásit. V našem smyslu ji dobře znají děti stydící se za své rodiče nebo rodiče stydící se za své děti.
Drobný posun v postoji synodního seniora: 5.9. vydala ČTK zprávu, v níž se odvolává na slova synodního seniora ČCE: "Předseda Ekumenické rady církví (ERC) Joel Ruml si dokáže představit, že by stát znovu oslovil církve, aby sdělily, jaký model majetkového narovnání považují za průchodnější." Ruml netrvá na tom, co se zatím upeklo (na rozdíl od mluvčího České biskupské konference Holuba). Dále ČTK uvádí k Rumlovi: "Podotkl, že již pociťuje únavu z tlaku kolem restitucí." Čili synodní senior naznačuje otevřenost pro změnu stanoviska. Zatím ovšem stále s tím, že záleží na státu, co navrhne a na což církve budou jen čekat.
Další posun v postoji synodního seniora: 12.9. na oficiálních stránkách ČCE byla uveřejněná zpráva o návštěvě německého velvyslance v Jungmannově 9 a při té příležitosti Joel Ruml prohlásil: „Stát potřebuje a chce něco řešit, přitom ostouzí církve, které vyzval ke spoluřešení. Navíc se celá záležitost stala předmětem nechutného předvolebního boje. V evangelické církvi sílí hlasy, které v těchto souvislostech o vracení majetku nestojí. Negativa začínají převažovat nad pozitivy.“ (viz).
Komentáře
Přehled komentářů
Jsem rozhodně pro, aby církev od druhých nechtěla nic zadarmo, žádné almužničky (tj.pravicově se statečně postavila na vlastní nohy). Jsem si jistá, že ve svých řadách (a je jedno, jak se ta církev jmenuje) má spoustu schopných lidí, kteří, kdyby pod hlavičkou svých církví založili firmy a začali podnikat (v různých oblastech), tím, že by odváděli kvalitní práci, tak by mohli docela prosperovat (navíc docela věřím v Boží požehnání :-)). Zisky firem (tj.to, co zbude i po vyplacení mezd) by použili na nějakou "bohulibou" činnost - školy, práce s mládeží, péče o nemocné, seniory...Ovšem aby to bylo fér, stát by po nich pak nic neměl chtít, měli by být ve všem soběstační - takže žádné daně a odvody, proč by schopní křesťané měli živit přiživující se nevěrce? Obávám se však, že tak by vznikl v podstatě stát ve státě. A to by církvi, věřte mi, už vůbec neprošlo. Safra. A taková to byla dobrá myšlenka.
Re: nechtít nic zadarmo
(Jiří Hoblík, 8. 9. 2012 20:18)Docela vtipné, nicméně obávám se, že ČCE se ze své slabosti a vnitřních rozporů nevybabrá. Bylo by fajn, kdyby vznikla třeba nadace bohatých evangelíků, která by církev podporovala, ale na to by museli přijít takoví lidé sami, jsou-li, to se nestane, když to budu vyhlašovat. Ani by nemuseli být osvobozováni od daní - daňové úlevy na druhé straně patří k regulérním instrumentům státní politiky.
Restituce – kdy a jak?
(Pavel Říčan, 9. 9. 2012 18:59)
Strana LIDEM prohlásila, že bude pro tzv. restituční zákon hlasovat pouze v případě, že nejdřív projde zákon o zvýšení daní. To znamená další měsíce odkladu, další měsíce proticírkevní kampaně, která nám bere kredit, respekt i sympatie veřejnosti.
Jak to bude dál?
Jedna z možností je, že zákon projde a naší církvi bude přiznána finanční náhrada skoro půltřetí miliardy. To bude velmi příjemný „polštář“, který nám usnadní přechod na samofinancování při odluce církve od státu.
Jenže my na finanční náhradu v takové výši nárok nemáme. Ty peníze máme slíbeny na základě toho, že se církev římskokatolická vzdává části náhrady za majetek, který byl zabaven jí. Je to krásné gesto křesťanské solidarity. A je to také spravedlivé, proč bychom při odluce měli „dopadnout natvrdo“, když katolíci budou „v balíku“?
Jenže restituční zákon bude ihned napaden u Ústavního soudu, který nemůže uznat právo na finanční náhradu církvím, jimž zjevně nebyl zabaven majetek v odpovídající hodnotě. („Náhradu“ mají dostat dokonce i církve, jež v době nástupu komunistů k moci ještě neexistovaly!) Ústavní soud tedy zruší jako protiústavní některé části zákona, mezi nimi právě tu „naši.“ Ten zákon je legislativní zmetek, Miloš Rejchrt na to upozorňuje už dávno.
Lišák Duka to jistě dobře ví. Potřeboval nás jako partnery v jednání se státem, a ty miliardy byly slíbeny jako bonus za to, že jdeme s katolíky „v jednom šiku“ – aby vznikl dojem, že tímto zákonem se stát slušně vyrovná se všemi církvemi. Duka a celá biskupská konference bezpochyby vysloví upřímné politování nad tím, jak jsme dopadli.
Pavel Říčan
www.pavelrican.cz
K církevním restitucím
(Anna Glacová, 5. 9. 2012 21:25)
Synodního seniora pro dané úkony zaúkoloval synod a ERC. jejímž je také představitelem. S jeho kroky nesouhlasím, nicméně je to svým způsobem z jeho strany plnění vůle nadřazeným církevním orgánům, jejichž je zástupcem.
Stydím se hlavně za všeobecné většinové jednání vrcholové protestantské části křesťanstva v ČR, kdy se hodí zvětšit majeteček na různé bohulibé účely a neumí se říci čestné - NE, nám to nepatří. (jak příkladná ekumenická spolupráce, že se na to pozlátko chytili jak liberálové, tak charismatici...). Pokud se argumentuje, že dané církvi taky bylo komunisty ukřivděno - komu ukřivděno nějak nebylo? Každý byl komunismem nějak postižen - nebo pokřiven.
Osobně mi nejvíce vadí přístup synodu, kde se našli pouze 4 stateční, na konventu v Chrudimi byl poměr zhruba 2 hlasy pro peníze na 1 hlas proti, to už je trochu lepší, ale situaci to nezměnilo.
Obecně:
1. Církevní majetek je pro církve bludný kořen. Něco jiného je to trochu u náboženských řádů, charit, ev. spolků na opravu památek, tam, kde jdou vidět investice do celospolečenských hodnot, které jsou v dané době potřeba.
2. Pokud společnost něco odcizila a vracela, i církve by měly mít možnost mít majetek navrácen, pokud o něj žádají - ačkoliv to bude z části nahrazovat dnešní generace, která z toho už tolik neužila a ačkoliv to pro ty farnosti pravděpodobně bude bludný kořen.
3. Od ne-řkc církví bych očekávala, že se od toho distancují a nebudou se tím špinit. Ano, může mi být nesympatické, že po vyrovnání bude 1/4 pražského hradu v rukou někoho jiného, že tu bude jiná startovní čára v charitní oblasti - na evangelium, na moji peněženku ani na mou službu druhým lidem to ale vliv nemá, takže se není nutné užírat.
4. Odluka se dá udělat(a měla se udělat už dávno) i směrem od církve ke státu. Kde je náš Bůh, když se bez peněz nevěřících neobejdeme?
5. Neměl by se do toho plést židovský majetek - ten měl být už dávno řádně vypořádán a pokud zákon o církevních restitucích padne, toto by se mělo co nejdříve legislativně dořešit.
5. Od řkc bych očekávala, že ve jménu evangelia udělá určitý krok k tomu, že si požádá o fyzický majetek (ten lidé platit nemusí, se změnou vlastníka budou zasaženy jen užívací vztahy)- a pouze o menší část náhrad (či žádné), protože by měla být solidární ne hlavně se svými ekumenickými vrcholovými protějšky či charitativními nápady pro některé z nich, ale přímo s lidmi středních a nižších vrstev, z jejichž daní se ty náhrady budou vybírat. To je ale na svědomí papežského úřadu, který do určité míry v různých věcech (včetně nakládání s majetkem) zavazuje arcibiskupy, tak jako synod zavázal synodního seniora.
Re: K církevním restitucím
(David daggi Geisler, 6. 9. 2012 8:33)
Tak ona se nám ta tématika "církevních restitucí" v současné době posouvá zřejmě směrem k dalšímu jednání.
Viz. Šéf ekumenické rady Ruml si umí představit nové jednání státu a církví
http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=24278
Re: K církevním restitucím
(Jiří Hoblík, 6. 9. 2012 11:06)
S kroky synodního seniora je to takové: pověřen není synodem jen on sám, ale synodní rada, a dále tu panuje určitý reciproční vztah - většina synodálů, to máte recht, se opravdu vybarvila, nicméně na straně synodní rady a synodního seniora tu je vyšší míra iniciativy, i když je to celkem pochopitelné vzhledem k politické výzvě. A pokud se na této "oficiální" církevní straně nic nezmění, budeme si moci jen brumlat. Nakonec synodní senior může zadat nový impuls, změnu kurzu - takové věci vycházívají obvykle od jednotlivců.
FŽO by si opravdu zasloužila zvláštní jednání - ale česká politická mašina a bordel v ní by tomu nepřály - a asi o to nikdo moc nemá na politické scéně zájem.
Re: K církevním restitucím
(Vladimír Špaček, 8. 9. 2012 15:12)ad 4 - Jaký že to "balík" už máme na tzv. personálním fondu?
Re: Re: K církevním restitucím
(Jiří Hoblík, 8. 9. 2012 15:42)Jestli tomu dobře rozumím: 8 187 766,50. Ale samozřejmě je to třeba vidět v kontextu. Takže se podívej sem: http://srpf.evangnet.cz/Celk_rekap1.php
???
(Aleš Wrana, 5. 9. 2012 9:28)
Píšete:
"Římsko-katolická strana to někdy prezentuje jako odčinění protireformačních křivd – ale copak má opravdové křesťanství požadovat finanční satisfakce mravních chyb a zločinů?"
a myslím, že máte hned dvě myšlenkové chyby v jedné větě
- k účinnému pokání má patřit i faktické odčinění hříchů, nakolik je to možno - to je staré katolické učení
- a zaměňujete obě strany pokusu o satisfakci: vždyť evangelíci finanční satisfakci od římských katolíků nepožadovali, byla jim nabídnuta.
Jen takové neřádné myšlení pak může vyústit v pokleslou ironii, která je myslím pod Vaší úroveň:
"Chtěl by Ježíš miliardy za to, že ho ukřižovali? Ať mu je někdo zkusí poslat do nebe..."
Restituce se zadrhly
(David daggie Geisler, 5. 9. 2012 11:55)
Schvalování církevních restitucí sněmovna odložila
http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=24272
Re: Satisfakce mezi ŘKC a ostatními církvemi
(David daggie Geisler, 6. 9. 2012 8:53)
Tady bych se místo na nabídku společného "kmotného odškodnění" v rámci dohod mezi ČBK a ERC (vztah k FŽO je samozřejmě jiná kapitola) spíše spolehl na vyjádření pokání a pokus o smíření řkc a protestatské strany, která byla učiněna v minulosti. Např. Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění přijaté 16. června 1998 Světovým lutherským svazem a 11. června 1999 Apoštolským stolcem (tj. Římem). Toto prohlášení překonává teologické neshody mezi katolíky a protestanty a vyjasňuje, že učení katolické církve i protestantů je v nauce o ospravedlnění shodné; neshody, k nímž docházelo, byly založeny jednak na vzájemném nepochopení, terminologických nejasnostech a odlišných důrazech jednotlivých církví. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Sola_fide)
Jednota církve není založena na tzv. "rovných šancích". Jak by se mohlo zdát v souladu se zásadami moderní západní společnosti. Není to holt jednota světa. Jednota církve (té univerzální) je založena na jiné jednotě - na bratrské jednotě přístupu k víře, k Písmu, k službě potřebným a také ke společenstí stolu Kristova.
Líbí se mi to, co píše Hans Jorissen o eucharistické jednotě
"Nejprve bychom si měli zajisté uvědomit, že eucharistie o sobě a ze své nejzazší podstaty je svátostí jednoty; srv. 1 K 10,16f: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí (společenstvím, koinonia, communio) na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí (společenstvím, koinonia, communio) na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my, mnozí, jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ Tak by měl právě ze slavnosti eucharistie vyjít ten nejsilnější impuls k jednotě. Eucharistické stoly, které stojí vzájemně proti sobě, jsou paradoxem, jsou vrozporu se smyslem eucharistie." (Hans Jorissen, 2002)
A je velmi výstižné další prohlášení stejného autora: "Zde musí platit zásada: Co je teologicky možné, musí být též pro Kristovu vůli volající po jednotě vykonáno." (http://www.getsemany.cz/node/353)
Re: Re: Satisfakce mezi ŘKC a ostatními církvemi
(Jiří Hoblík, 6. 9. 2012 11:09)Jo. Byl bych dareko radši, kdyby česká ŘKC přestala se dívat na evangelíky jako na křesťany druhé kategorie nebo jako křoví při oficiálních akcích. Takže zcela beru, co píšete. Otázka je, jak by v otázce smiřování měli být iniciativní evangelíci, to moc netuším.
Re: Re: Re: Satisfakce mezi ŘKC a ostatními církvemi
(David daggie Geisler, 6. 9. 2012 15:42)
Jak by měli být v otázce smíření iniciativní protestanti (a nejen ti českobratrští evangeličtí)? Inu... možná tak, že ti, kteří o podobném způsobu smíření budou přemýšlet, modlit se a také o tom veřejně hovořit. Bez nepřátelství, bez hněvu, ale důrazně.
A konat ve víře. Ve víře, že záležitosti Evangelia jsou pravdivé, důležité a ...možné. Sjednotit křesťanská slova a činy - v lásce k Bohu a bližním. A nenechat se vyvést z míry establishmentem (světským nebo i církevním)...
Možná jsou to "moc velká slova". Ale možná jen pojmenovávají to malé, co každý z nás dělá. Občanská společnost se probouzí tam, kde se rozhodují svobodně přemýšlet a jednat. Církev je církví tam, kde se společně - a také individuálně - hledá Boží vůle. A také bývá nalezena...
nechtít nic zadarmo
(K. Mihatschová, 8. 9. 2012 15:50)