Úvahy milostné 6 - Niternost lásky
Niternost klaďme před projevy. Pro jednotlivce totiž vše, co se jeho týče, začíná v jeho nitru (od té doby, co vzniklo), i když je nesmí pokládat za princip světa. Tím, co se jeho týče, není přitom jen on sám, ale cokoli, s čím se setkává. A tak nejen se cosi v nitru odehrává, ale z nitra vychází cosi navenek. Vede z něho cesta k projevům, které nevycházejí třeba z lidského zevnějšku. Muž zamýšlí získat určitou ženu – a zamýšlení se neděje nikde jinde než v jeho mysli. A tamtéž podléhá bláhovosti, s níž očekává svůj úspěch, aniž by si uvědomil, jak rozhodující je vůle ženy.
Co je však nitro, které prožívá lásku a z níž jednotlivcova láska tryská? Odkud vůbec se láska v nitru bere? Pokud je východiskem jen psychická dispozice, zůstává stále otázka, kde se bere tato dispozice? Jak tajuplné dokáže nitro být! A jako by láska coby duchovní síla měla tu povahu, že do člověka vstupuje zvnějšku, v něm se zniterňuje, nabývá sílu, a přitom nemá sídlo, nýbrž je děním zniterňování a zvnějšňování. Spíše než sídlem je nitro útočištěm, v němž láska přebývá i za dlouhé nepřítomnosti milované bytosti.
Neuchopitelnost lásky odpovídá neurčitosti nitra. V pohledu na jeden okamžik se nitro zdá jednoduché, ale stačí si jen vzpomenout na všechno možné, co se v něm již kdy odehrálo. Dějí se v něm myšlenky, ale pod myšlenkami zeje jakási hlubina a spolu s myšlenkami i bez nich prožíváme hnutí, která nejsou nijak v naší moci. A když se spojují s myšlenkami, to pak ani myšlenky nebývají v naší moci. Myšlenky se vnucují, nenechávají nás na pokoji, nedávají nám spát...
Nejistotou z neuchopitelnosti lásky by se pak vysvětlovalo nejen prosté čekání na její projevy v druhých, zmatenost snahy o vlastní projevování, ale vůbec všelijaké tápání a požadování důkazů lásky. Kdyby však jen to...
Avšak neustálé civilizační tlaky, chapadla moci politické i finanční, požadavky na výkon a potřeba výdělku i zábavy – to všechno nenechává často člověka na nitro ani pomyslet. Natožpak aby člověk v nitru pátral a objevoval. A natožpak aby o ně pečoval. Jaké pak může být překvapení, když si je člověk uvědomí! A co teprve, když se nitro roznemůže...
Proto se také stále znovu a znovu zpřetrhává souvislost lásky. Srdce ztrácí hlavu a ve svém zmatení anebo v trhanici se samo nevyzná. Nitro je tak ponecháno samo sobě, aniž by dokázalo být pro sebe, a tak je nitro spíš něčím vláčeným. A to i třeba v podobě rozpolcenosti na mocné Ego a chřadnoucí pozůstatek. Mocné Ego, jisté si svou mocí, se svou jistotou a mocí opájí, a ani nepřijde na to, jak je prázdné, a čím vším je vláčeno.
Tady stojí za to zauvažovat si o čistotě lásky. A to o čistotě nikoli ve smyslu zasněné líbeznosti, nýbrž ve smyslu vymetání zatěžující vnějškovosti a provzdušnění vnitřního prostoru pro vztah k sobě, pro východisko vztahu k druhému, pro prožívání, pro zaměřování iniciativy, pro bohatství úvah a vůbec pro způsoby, jimiž druhá bytost může být ve mně přítomna obrazy a myšlenkami ji zpřítomňujícími – a já zároveň v ní. Na tom je patrné, že milostná láska je k tomu, aby se stávala niternou přítomností jednoho v druhém naznačeným způsobem. Rozloučení proto nejsou jen vnějšími událostmi, nýbrž vnitřními bolestmi.
Fysická jinakost se tím rušit nemůže, ale nitro člověka díky milostné lásce prochází proměnou, jíž se člověk poddává a jíž se nechá motivovat. To znamená, že jen poddávání nestačí. Střízlivý pohled na to vede ale k výtkám z iluzornosti. Jak by však iluze nemohly povstávat tam, kde se toho děje tolik, a tolik toho neuchopitelného, že myšlení vše nepromyslí? Jak a proč vůbec sem zasadit distancované vědecké myšlení? Proč by iluze měly diskreditovat to ostatní neiluzorní, co vůbec zvnějšku není patrné? Zdá se, že výtky z iluzornosti jsou samy iluzorní.
Je ale dávno na čase znovu objevovat nitro. Abychom se alespoň přiblížili tomu, co se ve vlastním nitru skrývá, a také v druhém člověku neviděli pouhý pohyblivý výjev. První, co nás přitom napadá, je cit. Vnímání toho, co do mne vstupuje i beze slov od druhé bytosti. Cit je zranitelný, ale při odkázanosti na sebe je zmatený. Mysl se jej snaží zkrotit, a přitom dokáže do něj vnést i svá zmatení. Když člověku není zřejmé, zda to, čemu se zpěčuje, je jemu určenou milostností, anebo zda sám je nepatřičnou příčinou toho, že se druhému vzpouzí.
Přesto se cit neobejde bez rozumu, který je zapotřebí pro rozumění a rozhodování. Sobě i druhému máme rozumět, pro něho, kvůli němu i sobě se rozhodujeme. Lidské rozhodování tu ale nevychází jen samo ze sebe. Vychází také z toho, co od druhého přijímá a jak tomu člověk rozumí. A rovněž z toho, co se mezi oběma odehrává.
Ovšem také se opírá o mnohé věci v pozadí, o to, co v člověku setrvalo z dřívějších zkušeností, o to, jak je určován svými existenčními podmínkami. Od toho není možné utéci, zato je možné využívat možností své svobody. Jak slabé rozumění bývá, tak silné bývá podléhání náladám a okolnostem. Na druhé straně užívání rozumu si žádá chladnou hlavu. Jak ale chladnou hlavu zachovat ve věcech milostné lásky?
Jiří Hoblík