Mrtvá reformace
Reformace je mrtvá tak, že o tom ani nikdo neví. Je mrtvá tak, že mrtvější být nemůže. Stává se sice tu a tam ve světě, že někoho napadne vyhlašovat jakousi novou reformaci nebo něco podobného, ale takové hlasy se zase ztrácejí v ruchu světa, nebo i umlkají. A dosah mají drobný, dílčí, pletouce si reformaci s pokusem o inovaci. A tím jen mrtvost utvrzují a potvrzují.
Aktuálnost mrtvolnosti
Neříkám, že naznačené snahy nepřinášejí třeba osvěžení, které by mohli čeští evangelíci "závidět". Před lety se kupříkladu v Německu proslavila (a ve třech vydáních vyšla) kníha faráře Klause Douglasse "Nová reformace: 96 tezí k budoucnosti církve" (Neue Reformation: 96 Thesen zur Zukunft der Kirche). V Německu působí také "Síť církevní reformy" (Netzwerk Kirchenreform). Ve Švýcarsku se činí jakési hnutí "Nová reformace lásky" (Neue Reformation der Liebe), patrně na bázi evangelikalismu či pentekontalismu, ale jeho chatakter není z internetových stránek dostatečně zřejmý. Podobné provenience je projekt "Nová reformace pro Německo" (Neue Reformation für Deutschland), který v zájmu misijního úspěchu přejímá oblíbený pojem. V Česku běží alespoň husitské Desetiletí duchovní obnovy CČSH, ale předpokládám, že skoro žádný evangelík o tom ani neví. Chudák český evangelík si spíš do zemdlení stýská na úbytek návštěvníků kostelů, zatímco na možnost nějaké nové reformace ani nepomyslí (sám vzhledem k dosud naznačenému nevím, zda je to dobře nebo špatně) – a klimbá přitom jako při počítání oveček. V jeho případě by to ale spíš mělo být počítání mrtvolek, jichž je daleko více než nových oveček.
Netvrdím, že protestantismus přímo umírá nebo že umřel. Řeči o konci něčeho (románu, filosofie, metafyziky a kdovíčehoještě) vousatějí a vousatějí - a ono nic... Spíš se mi zdá, že tu dávno (snad od 70. let 20. století) je nezvratný čas klempírování, nešťastného, žalostného, ubohého, někdy naříkajícího, někdy maskovaného (například děláním ramen), někdy látaného. A netroufám si odhadnout, co z něčeho takového může vzejít.
Ani netvrdím paušálně, že skončila protestantská éra. Pokud jde (ne přímo o určování, nýbrž spíš) o spoluurčování vývoje křesťanství, byl ve světě v průběhu 20. století protestantismus upozaděn evangelikalismem. Vedle toho byl podobně jako jiné konfese v sekulárním státě vykázán do soukromé sféry a do oblasti sdružování. Důsledkem toho pak není přímo smrt protestantismu, nýbrž spíš jeho plížení diferencovanějšími a fragmentarizovanými sociálněkulturními strukturami.
V českých zemích protestantská éra sice byla také, ale ta skončila už dávno, vydáním Obnoveného zřízení zemského roku 1628. Toleranční patent z roku 1781 pak jen resuscitoval z dlouhodobého přidušení bledou archiválii, která se pak vyvíjela především sama pro sebe.
Jestliže však protestantismus chová v sobě mrtvolu, a v Česku je to zřejmější než mnohde jinde, zdá se mi to prekérnější, tíživější, nešťastnější, než kdyby ležel na smrtelném loži. Jak totiž uprostranit takto zabrané místo pro nějaký nový růst? Co si s tím má počít touha po životě? Jak se může někomu zachtít přivonět k vanutí mrtvolného zápachu?
Ano, někdy se reformace do úmoru a přes úmor dál připomíná a připomíná a připomíná a připomíná a připomíná... a proč vlastně? Aby se co nejvíce ohlodaly její kosti? Hledá se v ní například ušlechtilost. Není to proto, že připomínajícím schází, a proto po ní touží? Ale vědí to? A jak by vůbec nemohla stále scházet, když ji hledají u mrtvoly?
Kdyby to věděli, snažili by se pochopit a třeba mně ukázat cestu dál z otázek: Jak to, že reformace tak rychle ztuhla do ortodoxie (ach, to nabubřelé označení!) už v 16. století, a posléze do státní ortodoxie? A jak to, že se snažila odsekávat všemožné odchylky, které se pak ale někdy stejně začaly ubírat dál svou cestou? Ale nikdo mi na ty otázky neodpovídá...
Doba reformace byla ale těžká, šlo často o život, šlo o čest a o pravdu, o prodírání bahnem, pralesem, hnusem, temnotou, mlhami, zápachem. Co o tom vědí křesla církevních funkcionářů? Ale jak jim vyčítat, že nejsou taková jako ony časy?
Kvásek kvasí, než celé těsto prokvasí, a pak se chléb upeče. Jenže tak tomu bývá s chlebem. Pekaři kvásek uchovávají a dál pěstují... Tady se ale milovníci reformace chlubí cizím peřím, peřím jinčích ptáčků, v dávnu pějících a dávno již se na pravdě boží nacházejících.
Aspekty mrtvolnosti
Tvářit se, že protestantismus je v dobré kondici, to bývá zvykem, aby nebyly znát vlastní nejistoty, vlastní meze a vlastní bída. Může to být sebeupřímněji míněno ve snaze nepůsobit frustrace, ale je to hluboce a dalece klamné. V otřesném stavu věcí – nejde o izolovanou záležitost – souzní protestantismus i s jinými konfesemi. A ne jen s ohledem na aktuální stav. Jak blízká nám mohou znít slova Lva Nikolajeviče Tolstého z jeho slavné knihy "Království Boží ve vás":
Nepochopení učení Kristova v jeho pravém, prostém a přímém smyslu za naší doby, kdy světlo tohoto učení proniklo již všechny, i nejtemnější kouty vědomí lidského, kdy, jak řekl Kristus, nyní již se střech křičí se to, co on mluvil šeptem, kdy učení to proniká všechny stránky lidského života, jak rodinnou, tak hospodářskou, občanskou, státní i mezinárodní, nepochopení toto bylo by nevysvětlitelné, kdyby nemělo příčin.
Jednou z těchto příčin jest ta, že jak věřící tak nevěřící pevně jsou předvědčeni, že učení Kristovo pochopeno jest jimi dávno a tak úplně, nepochybně a nezměnitelně, že žádného jiného významu, mimo ten, jaký mu přidávají, nemůže v něm býti. Příčina toho spočívá v tom, že dlouho trvalo podání falešného porozumění a následkem toho nepochopení jeho.
(Tolstoj, L.N., Království boží ve vás, Praha 1925, str. 54n.)
V křesťanství je zakódována myšlenka obnovy člověka, vzata již ze starozákonního vyhlašování, že Bůh vše tvoří nové, ale nacházející se v korespondenci mezi Ježíšem a slovy Pavla z Tarsu o novém Adamovi jako vzoru nového lidství (1. list do Korintu 15,45-49). Proto jsou dějiny křesťanství plné obnovných hnutí - nebyla tu tedy jen reformace. A tyto dějiny svým způsonem kulminují v představách o obnově celého lidstva na křesťanském základě, kterou choval třeba právě L. N. Tolstoj. Ano, je to přehnaná naděje - ale jak přehnaně bídný její opak v podobě reálného evangelictví, neochotného k proměně. Jak by mohlo obnovu do světa vlévat křesťanství ve znění, které se obnově vzpírá, seč může?
Díky časté obyčejné zkušenosti je známou věcí, že přesnadno zavládne uspokojení po dosažení cílů a úspěchů, jako by stačilo se jen těšit z nabytého... a už nic více. Uspokojení se pak hned převrátí do zmrtvění. Prý: "My jsme dědicové reformace". No a co? Úspěchy se dnes dobývají jinde. Působí tu dialektika tak trochu podle hegelovského schematu pána a raba. Evangelická církev v českých zemích ale nebyla od 17. století náboženským pánem. To se jen s jistou dávkou skromnosti zdálo, že se stane malým páníčkem, v době, kdy Masaryk českou otázku definoval jako otázku náboženskou. Ale kde ty loňské sněhy jsou...
Mimoto kde se často prosazuje přesvědčení "my víme všechno nejlépe", tam není potřeba nic měnit, nic očekávat, tam není potřeba žádného pohybu - a kde se nic nehýbe, tam je také mrtvolnost.
Zkusme si ale otázku klást ještě jinak: Jsme s reformací v něčem vnitřně zajedno? Když kupříkladu pochopíme reformaci jako nové dějinné setkání s pravdou Páně, o níž se má vědět mj. díky anglickému reformátoru Petru Paynovi (1380–1456), že vítězí... Jak s tím sami naložíme?
Odložme běžné povídání i tom, co je a co není pravda. Kde dnes vůbec najdeme opravdové úsilí o pravdu, zájem o ni? Tržní hodnotu pravda nemá, není moc k pobavení, ani zadek si jí nevytřeme. A přitom si vezměme, že nemůže být s podivem, jak by se každý rozdurdil, kdybychom o něm začali říkat, že žije v nepravdě, že mluví nepravdivě, že jedná nepravdivě. Jak může tato rozpornost odpovídat požadavku reformace? Neodpovídá spíš současnému duchovnímu zmatení? Je přitom zvláštním případem toho, že člověk podporuje něco, co nenávidí, a ničí něco, co miluje. Jak ale překročit tuto rozpornost tak, abychom se dostali za překážku, která je přímo v cestě poznání pravdy?
Řekli jsme, že šlo kdysi často o život. Ale na absenci drsnosti si nestýskám. Má to však zvláštní pachuť, kterou si přebíjíme stále novými sladkostmi, když v životě o život téměř nejde. Jde o pohodlí, zábavu, odpočinek, relexaci. Nejsou dědicové reformace na tom stejně? Copak není tak snadné se přizpůsobit a přitom říkat, že se chceme přiblížit současnému člověku?
Doby, kdy šlo o život, jsou alespoň stále poučné. Pro nás třeba v tom, jak dívat se na skutečnost ve světle pravdy bývá často neuvěřitelné. Když americký fotograf, dokumentarista a také vystudovaný teolog Julien Hequembourg Bryan (1899-1974) navštívil v roce 1937 nacistické Německo, natočil dokumentární film "Siege" (Vítězství) o tamních poměrech pro diváky, kteří takovým informacím dosud nechtěli důvěřovat. Je to sice vyhrocený příklad, ale je zřejmé, že naléhavost se může rozcházet s uvěřitelností. A také se z jeho filmu lze dozvědět, jak o krk bylo v té době být i třeba jen poctivým obyčejným evangelíkem a katolíkem. Takových bylo tehdy ještě v koncentračních táborech více než Židů (na rozdíl od doby nepříliš pozdější).
Jiným aspektem mrtvolnosti je malost, malověrnost, malomyslnost. I na malém plácku bují někdy pýcha, která za malosti početní působí malost mravní. Malověrnost se projevuje v neochotách ke změně, v neochotě jednotlivce se proměňovat, v odmítání nápravy, v upřednostňování vlastní vůle před vůlí boží. Malomyslnost pak přichází samovolně. Jedno biblické slovo, výrok z Mojžíšova požehnání, však dovoluje zůstat jen u malosti početní a přitom zjistit, že taková kvantita někdy málo znamená: „Živ buď, Rúbene, neumírej, i když je tvých mužů nepatrný počet“ (Deuteronomium 33,6).
Úsloví "změna je život" zní banálně, ale někdy se náramně hodí. Třeba teď, kdy je můžeme převrátit: Neměnnost je smrt. Kéž toho co nejvíc zůstane při starém! Novost je velmi nesnadná. Z nectnosti se tu však stává ctnost. Z neschopnosti ke změně k dobrému se stává přesvědčení, že změna k dobrému je něčím zlým.
A to vše je hmatatelné! Nosí-li církev v sobě mrtvolu, projevuje se to tím, že je příliš fixována na pohled nazpět (zejména na reformaci). Anebo tím, že v ní není patrný duchovní vývoj. I když se to těžko dokládá. I když patrné jsou třeba způsoby a témata diskusí mezi různými generacemi farářů, které mluví mezi sebou stále o tomtéž, například o stejných provozních starostech, jako by šlo spíš o folklór než o snahu něco změnit. Dává tak o sobě vědět freudovský pud ke smrti?
Nasnadě je nyní další odpověď na otázku, proč reformace zůstává ideálem, na němž se lpí a jen lpí. Protože jsou totiž reformátoři dávno mrtví, nemohou dnešní křesťany hubovat anebo snad hnát holí. Mrtvoly nezlobí, neprovokují.
Tím se ale vysvětluje zatím jen to, proč je myšlenka reformace snesitelná pro mnohé s vyjímkou třeba bigotních neevangelíků. Je ale také možné vyložit reformaci v pozitivním smyslu jako ideál, a sice tím, že je-li reformace mrtvá, je sama také vhodným vzorem pro nynější ztuhlost, zkostnatělost, neživost. Co se nehýbe, to se nezkazí. Ano, ano, ale ani nic dobrého od mrtvoly nečekejme. Ledaže by myšlenka od ní pocházející ožila v naší mysli a v našem životě. Takovou myšlenku nám však nedá mrtvola, tu si musíme najít sami, my živí lidé.
Můžeme ale pro reformaci jako ideál najít také apokalyptické uplatnění. Sám jsem nyní s to akceptovat apokalyptickou literaturu alespoň jako předběžné odkazy k neurčitelnému poslednímu času, který někdy jakoby sám od sebe intenzivněji dává o sobě vědět, ač není. Takže pochopíme-li církevní mrtvolnost jako hmatatelný symbol konce věků, neměli bychom se jí jen nechat znepokojovat:
Kdo škodí, škoď ještě; a kdo smrdí, smrď ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlni se ještě; a svatý posvěť se ještě.
(Zjevení 22,11 v kralickém znění)
In memoriam
Jak by mohla být reformace živá? Jen tak, kdyby se děla v živých křesťanech a mezi nimi. Není-li tomu tak, zbývá jen místo pro povzdech: Jak jen by mohla být živá... Reformace po sobě zanechala stopy. Ale stopy svědčí vždy o něčem nepřítomném. Reformace sama je mrtvá. Reformace je mrtvola. Boží nebožtík. Jen pošetilci mrtvolu strojí a zdobí a větráním a parfémováním zahánější mrtvolný zápach. Jak by však mohli uniknout rozkladu?
O pojmu reformace panuje také všelijaké zmatení. Kdysi se o upřesnění pokoušel Amedeo Molnár, když se pokusil zavést rozlišení "první" a "druhé" reformace. Toto zajímavé rozšíření pojmu reformace se sice příliš neujalo, ale upozorňuje na to, jak dalece reformní hnutí patří do dějin křesťanství. Dokonce je provází neustále. Už dávní montanisté, považovaní za heretiky, svou věc mínili jako reformu. A už na působení Pavla z Tarsu je cosi reformního. Co při té spoustě reforem tedy nazývat reformací a co "jen" reformačním hnutím, přípravou reformace nebo reformou? Začínat Lutherem, nebo již Husem, Wyclifem nebo již Petrem Valdesem? Snad můžeme reformací rozumět proces celkové obnovy a proměny církevního tělesa s dlouhodobými či dokonce trvalými důsledky, k nimž patří konfesionalizace.
V době nepříliš dávné jsem si povšiml také jistého zmatení které vniklo do názvu výstavy z roku 2010 "Umění české reformace" (1380-1620). Při ní vyšla najevo pohříchu zasutá a zapomenutá složka dějin českého umění. Ale výstava sama se nemalou měrou se zájmem současného evangelictví míjela (zúčastnil jsem se konference, která se tehdy konala). Možná se mýlím, a vyložit to lze různě, ale zdálo se mi tehdy, že si kunsthistorici našli téma - a k čemu by jim evangelíci byli?
Ale ke zmíněnému zmatení: reformace je přeci dějinný proces proměny. V přísném smyslu bychom českou reformaci mohli vymezit jako období od Husova vystoupení po bitvu u Lipan. Tím bych nechtěl křivdit ostatním reformně působícím osobnostem, jimž se říká "předchůdci Husovi", ani bych nechtěl zapomenout na etablování utrakvismu. Vznik a vývoj Jednoty bratrské je až "druhou vlnou" a oproti předchozímu vývoji má partikulární charakter. 16. století bych tedy již k reformaci nepočítal, ale prostě bych mluvil do doby mezi druhou polovinou 14. století a první čtvrtinou 17. století zasazoval diferencované starší dějiny českého protestantismu. Charakter této diferenciace bych pak ponechal na historicích, církevních i "sekulárních".
Úkazem jiného druhu je jakási šestiletka duchovní obnovy, kterou vyhlásilo vedení Českobratrské církve evangelické na léta 2003-2008. Prezentuje ji na zvláštních internetových stránkách pod titulem "Naše reformace". Dává tím najevo, že otázka zmíněné církevní organizace je otázkou identity. Odvozuje se od reformace - a přitom si ji přivlastňuje, jako by to nebyla reformace Husova nebo Lutherova, ale reformace synodní rady ČCE, která přitom žádnou reformaci neprovádí.
Úvodní úvahu napsal vcelku pochopitelně synodní senior Joel Ruml, který na začátku odmocnil zdrženlivost vůči slavení výročí (sami máme ale zato, že mívá jistý smysl, se výročím nechat přimět k připomenutí) a na konci se pokusil smysl slavení vyjádřit slovy: "Nepřipomínáme výročí, která by chtěla jakkoliv omezovat svou historičností, ale která chtějí a mají proměňovat člověka a zkrášlovat jeho život v souladu s tím, co pro něho dělá Pán Bůh." Výrok je to ale poněkud záhadný, protože neprobouzí otázku, jak člověka proměňuje Bůh a víra, nýbrž otázku, jak vůbec může někoho proměňovat výročí? Zdá se mi to tedy také být jakýmsi projevem bezradnosti. Ale bezradnost je do jisté míry pochopitelná proto, že reformace je mrtvá. Neslouží připomenutí jako analgetikum na bezradnost? Každopádně se oslavy dějí reformátorům in memoriam.
Naše mrtvolnost
Jsem si vědom toho, že se svým tvrzením přicházím jako s křížkem po funuse, a že jím žádnou mrtvolu neprobudím k životu. Jak je to vlastně dlouho, co je reformace nebožtíkem? Tuto otázku lze pochopit různě. Nejjednodušší odpověď je: od smrti reformátorů. Nespekulujme o tom, kdo k nim už nepatří, ale mějme na mysli první generaci v té které zemi, v níž k reformaci došlo. Taková smrt reformace je přirozená, nic tragického na ní není. Reformace ani nemůže probíhat bez ustání.
Zvláštní mrtvolnost se však rozhostí tam, kde se připomínání reformace rozchází se žitým spojením s ní, kde je odkaz jen vnějškovou fasádou, používáním rekvizit, a nanejvýš vnitřně potřebnou oporou identity, ne však výzvou a už vůbec ne provokací.
Mrtvá je tedy reformace jednak proto, že se stala dávno, a jednak proto, že se navíc všemožně pokroutila. Zemřela dávno. Dnes žijící ani mnohé předešlé generace se nemohly stát svědky toho úmrtí. A tak je reformace mrtvá v nás, lidech této doby. Přitom jinak v evangelících, katolících, jinověrcích, lidech bez vyznání nebo ateistech. A vůbec v každém trochu jinak. Přitom tím nezvěstuji nic nového, protože bych tu rád připomněl slova Jaroslava Vokouna, někdejšího evangelického faráře, nyní docenta na teologické fakultě Českých Budějovicích, který svou úvahu předkládá rovněž jako starou známou věc:
... teologii lze dělat v kontextu víry církve. A ona neumřela jen teologie, ale reformační víra. Propast mezi tím, co věřili ti, na něž se evangelická církev odvolává, a tím, co se dnes za evangelickou víru vydává, je nebetyčná, a pochybuji, že by si ji ještě někdo považoval prohlásit za pokrok ve víře. V procesu eroze teologie spíš předbíhala vývoj, než aby o víru zápasila. S osvětářským nadšením vykládala lidem, čemu "nemusí věřit". Problém dnešního člověka však není v tom, že by musel věřit, ale že věřit nemůže, a v tom mu evangelická církev mnoho nepomohla.
(Vokoun, J., Causa Mortis, Protestant, č. 2, 1998, str. 19)
S takovým přesvědčením samozřejmě nemohl mít Jaroslav Vokoun v Evangelické církvi na růžích ustláno. Ale co se rozhlédnout alespoň letmo po zahraničí? Při hledání někoho, kdo by zazníval v podobném tónu, jsem narazil na anonymního internetového básníka:
Zvadlý Lutherův strom
Zakořeněný ve zmatku
Sahající vzhůru
Jako by na to měl ruce
Ale dřevo není husté jako myšlenka
Je spíš jako naplavené dříví
Omývané u břehu, než je strženo nazpět do velké propasti
Slábne s každým domovem, na který narazí,
než se do něj nakonec svými zuby zakousnu.
Evangelická mrtvolnost spočívá v péči o mrtvoly namísto péče o duše. (Nejsem si ovšem zcela jist, zda péčí o duši rozumět uplatňování více či méně laické obeznámenosti s psychologií.) Na podivnou péči o mrtvoly lze reagovat ovšem velmi prostě, lze nechat zaznít Ježíšův výrok: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé." (L 9,60). Kdyby to řekl někdo jiný než Ježíš, už by byl mluvčí výroku podezírán z arogance. Ale jen si zkusme představit, jak výrok zní právě nyní, aniž bychom si k tomu domýšleli magické jméno Ježíš! A to navíc Ježíš napomínal člověka, který chtěl pochovat svého otce! – Když sám chci slyšet, co je to přechod ze smrti do života, co si počít s mrtvolností?
Jako bych ale z církevních kruhů slyšel stále znovu se ozývající poněkud jinak pochopený Ježíšův výrok: "Nechte nás mrtvé pohřbívat své mrtvé." Ano, církevní podniky se podobají pikniku funebráků na krchově.
Stačí se zaposlouchat do toho, co se na kazatelnách nebo mezi lidmi říká o životě. Jak je život vágní, prázdný pojem, jak splývá se zážitky, prožíváním, užíváním, přežíváním nebo dožíváním. A to mívá blíž běžnému vulgárnímu než biblickému pojetí života. Znamená dobrý život vyznat se v tlačenici? Jak životu vůbec rozumět? Lze mu rozumět? Jak to vůbec mám vědět?
Když někdo třeba spojuje "boží požehnání" a "život zde a nyní", tak vlastně běžnou, rozšířenou frázi zdobí zbožností. Anebo když říká, že "přijímáme život s božích dlaní", říká sice něco pravdivého, ale kolikrát se přitom snaží porozumět tomu,co říká, aby se to nestalo jen potvrzováním floskulovitosti? Nebo když se mluví o "životě církve" a desítky sborů jen skomírají... Může instituce vlastně žít? Nejsou to lidé, kdo žijí a mají žít, a nemá v nich žít víra - a nemá teprve tím církev stále znovu vznikat?
I na krchově ovšem roste všelijaké rostlinstvo a propůjčuje mu zvláštní ráz hlubší spojitosti smrti a života. Pravda neumírá na rozdíl od těch, kdo se za majitele pravdy pokládají. Ale spíš než je tu mám na mysli ty, které neživý život křesťaství trápí. A tak se ptám, spíš zástupně, ne ve svém osobním zájmu: co mohu dnes a pro příště od Evangelické církve čekat? Sám za sebe budu hledat východisko v následující úvaze.
Život skrze smrt
Když Friedrich Nietzsche mluvil o "smrti Boha", mínil tím přesněji vzato zabití, vraždu, nešťastnou událost, kterou však překačuje cosi nevídaně nového. Analogicky psal v "Ranních červáncích" (1881) o "zabití zákona", jež znamenalo stát se pomatencem, bláznem v předznamenání nového zákona:
Pochybnost mne sžírá, zabil jsem zákon, zákon mi způsobuje úzkost jako mrtvola živého: nejsem-li víc než zákon, jsem nejzavrženější ze všech.
(Nietzsche, Fr., Morgenröte, str. 14)
Těžký a bolestný je rozchod s otcovským zákonem, s dosavadním řádem života. Podobně již novorozenec vstupuje do života "tam venku" skrze bolest. S tím má zkušenost každý, ale je to také příhodný symbol.
Z naznačených slov je patrné, že Nietzsche byl svým způsobem hluboce zbožným individuem a také, že i on se podílel na německé filosofii, jejíž zrození sám shledával v teologickém lůně. Také u něho se setkáváme s myšlenkou života skrze smrt.
A tak zatímco dnešní sekulární prožívání života se rovná úprku do neznáma a zatímco také křesťanství se tomuto úprku často podvoluje, sluší se připomenout, že životem se v křesťanském učení rozumí život z hlubin pradávna darovaný a také život obnovený a proměněný, život transcendující, obržený z moci Spasitelovy, poté co věčnost v jeho osobě vstoupila do historie a historie do věčnosti. Co však, když se s tím dostává běžné pochopení života do rozporu? Běžné pochopení života jako by bylo to nejvlastnější, nejdůležitější a nejžádoucnější, takže pravé křesťanské pochopení života jako by se mělo tiše odporoučet.
V této zakalenosti a zmatenosti umírá myšlenka života. Reformační mrtvolnost jako by souzněla s čímsi širším. Přitom – co jiného může křesťanské očekávání očekávat, než vzkříšení, než podíl na Kristově vzkříšení? Jak ale nazvat jinak tento podíl na Kristově vzkříšení? Možná jako událost individuálního ducha, jako nastoupení nového života. Tomu ovšem předchází krok smrti, který znamená zemřít světu, znamená odumření starého člověka. S tím vstupuje vzkříšení ne jen do okamžiku fyzického úmrtí, ale už do času před ním. Řečeno v pohledu na událost ducha spolu s Hegelem:
Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život který umí vydržeti smrt a v ní se udržeti, jest život ducha.
(Hegel, G. W. F., Předmluva k Fenomenologii ducha, in: Fenomenologie ducha, Praha 1960, str. 69)
Jako podnět k dalšímu kroku nám pak může posloužit text z docela jiného soudku, krátký spisek Petra Chelčického: O nejvyšším biskupu Pánu Kristu:
Proto z těchto řečí rozumných lidem toto ostává za pilné naučení, že sluší každému věrnému člověku v takovéto sirobě a v opuštění, které jest přistihlo ten lid, který v Kristu Pánu naději má, znamenitě se opatřiti a hnúti sebú k Bohu srdcem plným a žádostí velikú. Ale kdy sú ty pomoci zevnitř a utěšení duchovní zhynuly pro hříchy v lidech, aby všecku pilnost o sobě měli v samém Bohu pomoci a utěšení hledajíce, a s věrou živou k tomu knězi přistupujíce velikému, který podle moci života může spasiti člověka věřícího v se, v čem jeho koli nalezne, ač by i v žaláři byl neb kdekoli mezi nepřáteli.
(Petr Chelčický, Zprávy o svátostech, O rotách českých, O nejvyšším biskupu Pánu Kristu, Praha 1980, str. 105)
Co si počít bez touhy, která by nebyla beznadějně zapletena do záležitostí tohoto světa? Jakákoli touha se napřahuje po tom, co toužící nemá. Touha, která je přítomna ve slovech Petra Chelčického, je touha, jež způsobuje tah duše napřahující se po věčnosti. Smrtelník se svými všemi omezeními - po čem jiném se může a má jako takový napřahovat než po věčnosti a posmrtné nesmrtelnosti? Copak mu stačí, co má?
Tím se vracíme nazpět k úkolu křesťanských útvarů sloužit lidem v otázkách života a smrti. Když tyto útvary nestačí nebo selhávají, není vše ztraceno. Při veškeré skepsi, pomyslíme-li vůbec na novou reformaci nebo na zásadní církevní reformu, je třeba možné nečekat a hledat si alespoň individuální cestu, protože čas nečeká. Čeká nebeské království, které je již mezi námi. Čeká ne za rohem, ale jakožto přítomnost otvírající cestu k naplnění.
Jiří Hoblík