Slezský barevnohlávek-jak na tom je?
Slezský barevnohlávek – jak na tom vlastně je?
V neděli 14. Března 2010 dopoledne se v Opavské restauraci U Hořínků uskutečnila výroční členská schůze Klubu chovatelů holubů slezských plemen. Jaký tento klub vlastně je? Musím říci, že je to klub nevelký, ale za to klub sdružující šikovné a zdatné chovatele, kteří už toho dokázali mnohé nejen na republikové, ale i na mezinárodní scéně.
Výroční schůze je schůze nejen slavnostní, ale také hodnotící.
A hodnotit bylo co, vždyť tituly Evropských vítězů z Nitry si za Slezské voláče lysé bělopruhé a za Slezské straky černé odovezli dva z čelních představitelů klubu a to Václav Kurka a Pavel Wieder. Program výroční členské šlapal jak hodinky, nikde nebylo vidět žádný zádrhel. Co mne na této schůzi překvapilo nejvíce bylo vystoupení poradce chovu Pavla Wiedera, který před přítomné předstoupil s jasnou vizí, jak bychom měli dále pokračovat v chovu Slezských plemen. Přiznám se, že s tak jasnou vizí kudy by se po chovatelské stránce měla naše společná cesta ubírat jsem se ještě nikdy mezi chovateli holubů nesetkal. Je naprosto ideální, pokud chovatelský klub má ve svém středu opravdové chovatelské osobnosti jako je to v případě klubu chovatelů slezských plemen. Jestliže klub takovéto osobnosti ve svém středu má a ony jsou ochotny nezištně a obětavě pracovat pro druhé, je škoda nevyužít tohoto potenciálu. Toto dopoledne jsem si poprvé uvědomil, kolik systému a promyšlenosti může do kolegiální a organizované chovatelské práce vnést právě zdatný poradce chovu.
Že klub nevaří z vody je určitě vidět již u zmiňovaných slezských lysých , ale také slezských strakách černých, červených a modrých.
Koneckonců, není takřka výstavy, alespoň u nás na Moravě na které by nebyl vystaven slezský voláč.
Do rukou se mi v tuto březnovou neděli dostala díky Ladislavu Vaňkovi velice zajímavá příručka vydaná ČSCH v roce 1983 ku příležitosti 20 let klubu chovatelů holubů slezských plemen v Opavě. Její autoři Alois Beneš, Jan Hulva a Jaroslav Dehner již nejsou mezi námi. Z každého slova této příručky však na mne vyzařují niterní pocity spojené s mrazením po celém těle. Je z ní cítit, že ji napsali chovatelé, které jsem sice neměl možnost osobně poznat, ale to byli lidé, kteří své holuby milovali nade vše. Milovali je také pro to, že to byli holubi, které chovali již jejich předci, byli to holubi, kteří byli chováni a šlechtěni v oblasti ve které sami vyrůstali, na kterou byli hrdi a za nic na světě by ji nevyměnili. Byli to holubi jejich rodného Opavska. Někde uvnitř při své práci určitě cítili povinost pokračovat v práci započaté jejich předky a my díky jim, díky těmto chovatelským nadšencům máme nyní možnost pokračovat v jejich poctivé každodenní a svědomité práci.
Podívám li se dneska v místnosti ve které sedím kolem sebe, vidím řadu chovatelských autorit. Kdybyste je potkali na ulici a neznali jste je, ani by vás nenapadlo, kolik toho pro zachování našich národních plemen vykonali. Dovolte mi tedy jmenovat alespoň ty nejstarší, kteří stáli už u zrodu klubu, nebo už slezáky chovali více jak před třiceti lety a naštěstí jsou dodnes i k své vlastní radosti aktivními chovateli. U volatých holubů jsou to Manderla Eduard, Hanel Jindřich, Ziegel Josef, Kurka Václav, Ščebel Jiří. Vzpomenout mi dovolte i jednoho z nejúspěšnějších chovatelů posledních třiceti let Herberta Kotziána, který již více jak rok není mezi námi. Z chovatelů barevnohlávků patří snad od nepaměti k těm nej nej bratři Lumír a Ladislav Vaňkovi.
Tento týden jsem navštívil spolu s mými holubářskými kamarády Polsko . Při této příležitosti jsem si uvědomil jak jsou poláci hrdí na to, že jsou holubáři a nejen na to, jsou hrdí na to že jako holubáři si váží svých národních plemen. Váží si jich tak, že si jako správní polští obchodníci nestydí říci si za ně mnohem více peněz, než za jiná plemena cizí plemena. Ten pocit národní hrdosti k národním plemenům se mi zdá u nás v Čechách a na Moravě trošku chybí. Asi bychom se všichni společně měli zamyslet, jestli to co pro národní plemena děláme je dostatečné. Osobně velice kladně hodnotím iniciativu ústřední odborné komise chovatelů okrasných a užitkových holubů z konce loňského roku týkající se málo chovaných barevných rázů našich národních plemen holubů. Díky této iniciativě by se hlavně chovatelské kluby měly více snažit o zviditelnění málo chovaných barevných rázů. Na základě této iniciativy by kluby měly vytipovat málo chované, ba dokonce ohrožené barevné rázy. Tato iniciativa se netýká, tzv. AOC neošlechtění. Myslím, že na podobnou iniciativu naše české holubářství již dlouho čekalo a pokud se ji všichni my chovatelé, kteří do toho máme co říci chopíme, mohou být konkrétní výsledky již velice brzy, možná až překvapivě brzy vidět.
UOK nyní hlavně prostřednictvím klubů čeká mravenčí a titěrná práce vysvětlovat smysl této mimořádné iniciativy, aby ji pochopilo co nejvíce chovatelů. Pochopit ji samozřejmě musí i posuzovatelé a systém posuzování přizpůsobit tomu, že při posuzování je dobré přihlížet k tomu, že existuje nějaký ideál představovaný standartem plemene, ale že v daném okamžiku šlechtění není žádný lepší představitel daného plemene, barevného rázu a kresby. Na posledním školení posuzovatelů v Čáslavi se nám přítomným pokusil tuto iniciativu ozřejmit přítel Wieder. Pro většinu to byla v tuto chvíli novinka, na které se bude muset všichni pospolu opravdu systematicky pracovat. Jedna z možností je právě i prostřednictvím odborného tisku. Kde lépe se dá široké veřejnosti presentovat úspěšná práce chovatelů vzácných barevných a kresebných rázů?
Mezi nejvzácnější barevné a kresebné rázy, které chovatelé našeho klubu chovají mají nepochybně patří nepochybně u slezského voláče všechny barevné rázy v bělopruhé kresbě a rovněž veškeré barevné rázy slezské straky. Červení, žlutí a modří bělouši jsou u nás chováni na poměrně dobré úrovni i když na volatosti holubů a prokreslení volete je nepochybně pořád co zlepšovat. Podíváme li se zpátky do historie, byly u nás např. výše uvedené barevné rázy běloušů chovány u 20 ti členů v jedenácti okresech ČSSR, Slezského lysého pak chovalo 12 členů v 11 okresech ČSSR, slezskou straku pouze 3 členové v 2 okresech ČSSR. Porovnáme li tato čísla s dnešní dobou, pak můžeme konstatovat, že část členů ubyla po rozdělení republiky, ubylo poměrně hodně členů z Čech, zůstalo zdravé jádro chovatelů z Moravy. Nepochybně bude i v budoucnu jedním z našich úkolů podchytit případné zájemce o chov a členství a spolupráci s našim klubem, aby chov Slezského voláče nebyl lokální záležitostí, ale stal se opravdu národní, celorepublikovou záležitostí.
Docela mne osobně překvapilo to, že holub na kterém musíme v klubu opravdu zabrat a popracovat je Slezský barevnohlávek, zvláště pak k mému údivu jeho modrá varianta. V současné době klub sdružuje pouhých 6 chovatelů z celé republiky. Ono to vlastně není z celé republiky, jsou to jenom chovatelé z Opavska. Přitom v roce 1973 to bylo na dnešní dobu neuvěřitelných 36 členů z 25 okresů.
Co se stalo? Že by o Slezského barevnohlávka nebyl zájem? Na Evropské výstavě v Nitře naštěstí toto plemeno reprezentovali alespoň 4 chovatelé ve 2 barevných rázech. Barevnohlávek se nám tak nějak roztrousil po celé republice, mnohdy ani nevíme kde. Chová ho řada hobitů, prostě jen tak pro potěšení. Chceme li jeho chov poposunout kousek dále, bylo by dobré dát dohrom,ady všechny zapálené chovatele z celé republiky a najít společnou cestu ku prospěchu celého plemene. A společná cesta je jedině cesta vzájemné a nezištné spolupráce . Na národních i celostátních výstavách máme možnost vidět různé barevnohlávky, kromě barvy se nám bohužel liší i ve velikosti a typu. Jak by ale měl vypadat správný barevnohlávek? Odcitujme si výňatek z časopisu Zvířena, ročník 22 z roku 1925 strana 185 od Václava Urbánka, který vystihuje situaci chovu holubů té doby. O slezských plemenech zde píše, že tito holubi se na Opavsku chovají od nepaměti. Slezský norkop, dnes barevnohlávek upomíná postavou i celým zjevem pštrosa. Je bílý, jen hlava, celá jako u pštrosa a ocas jsou černé. V této větě se dá nalézt jednoduchá odpověď na to jaký vlastně slezský barevnohlávek měl vypadat i v dnešní době. Toto konstatování je pro nás důležité, abychm věděli jak barevnohlávek vypadal a jak by měl i nadále vypadat ve svém typu.
Nahlédneme li do materiálů novějších a to do poválečných klubových materiálů, píše se v nich, že dobrý chov si dokáže udělat propagaci sám, což platí hlavně u Slezského barevnohlávka. Svými vlastnostmi jako je láska k rodnému hnízdu, ostražitost, polaření, plodnost a tichý let si dovedlo toto plemeno získat takovou přízeň chovatelů, že dnes už nikdo nemusí mít obavy z toho, že Slezský barevnohlávek nevymizí ze vzorníku slezských plemen holubů.
Výše citované historické prameny jsou pro nás i v dnešní době velice aktuální a neztratily nic ze své hodnoty. Chtěl bych touto cestou oslovit všechny i doposud neorganizované chovatele Slezského barevnohlávka, abychom dali hlavy dohromady a pokusili se plemenu dát nazpět jeho zašlou slávu a věhlas. Těm kteří mají zájem o presentaci svých holubů nabízím možnost presentace na stránkách věnovaných tomuto plemeni a to www.barevnohlávek.estranky.cz
