Petr Valena-rodopisné stránky

V letošním roce uplynulo sto let od narození P. Prokopa Valeny, rodáka z Prostředního Vydří a  od roku 1931 až do zásahu komunistického režimu proti klášterům v roce 1950 obětavého faráře zdejší farnosti a převora karmelitánského kláštera. Jeho zajímavou a silnou osobnost Vám
u příležitosti tohoto jubilea chceme krátce přiblížit.

P. Prokop Valena se narodil 28. května 1902 v Prostředním Vydří, které leží nedaleko  Kostelního Vydří a je jednou z vesniček, přináležejících  ke zdejší farnosti. Světlo Boží tedy spatřil na Českomoravské vrchovině na malé vesničce uprostřed krásné přírody, v  domku číslo popisné 17. Pro rodiče Josefa a Marii Valenovy byl tento budoucí nadaný student druhým nejstarším dítětem z celkem  sedmi potomků. Při křtu dali svému synu jméno Antonín. 

Sourozenci: 

Antonínova nejstarší sestra se jmenovala Marie (po mamince) a narodila se o dva roky dříve nežli on, tedy v roce 1900. Ve svých jednatřiceti letech se provdala za Františka Noska, který byl tehdy domkářem v Urbanově, číslo popisné 19, nedaleko Telče. V roce 1948 pak ovdověla. Vzpomínky jejích synů, bratří Noskových, na strýčka převora a na vyderský klášter v době jeho zdejšího působení byly pro nás při zpracování této výstavy cenným pramenem informací. Druhá ze sester se jmenovala Kristina. Ta se provdala za Bedřicha Prokopa a žila s ním
v Prostředním Vydří. Další mladší sestra Antonie se později stala ošetřovatelkou na I. kožní klinice ve všeobecné fakultní nemocnici v Praze 2 a zůstala svobodná. Poslední ze sester se jmenovala Anna, provdala se (v týž den jako její sestra Marie)  za domkáře Leopolda Marka a s ním prožila život ve Vanově u Telče.

Velice zajímavý je životní příběh dvou zbývajících Antonínových sourozenců - bratří  Josefa a Ludvíka. Antonínův  bratr Josef, který se narodil o devět let později než Antonín a o dva roky dříve než poslední ze sourozenců Ludvík, zpočátku šel cestou svého staršího bratra. I on
s podporou karmelitánského řádu nastoupil středoškolská studia. Ovšem velice brzy - již v roce 1930, tedy v pouhých osmnácti letech svého věku - zemřel. Naděje na další  kněžské a karmelitánské povolání se tak rozplynula. Nejmladší z dětí, Ludvík, se narodil roku 1913. Podobně jako jeho starší bratři i on později studoval střední školu za finanční pomoci karmelitánů z Vídně, čímž se
i jemu  otvírala možnost stát se karmelitánem a knězem. Ale tento chlapec necítil ve svém nitru stejné povolání ke kněžství jako jeho bratr Antonín, a tak nenastoupil dráhu duchovní, ale rozhodl se pro povolání učitelské a nakonec byl váženým profesorem latiny, řečtiny, němčiny a pak
i španělštiny na gymnasiu v Jihlavě, významném městě Vysočiny. Pro toto povolání se rozhodl již během středoškolských studií.

Rodiče:

Antonínův tatínek byl obuvníkem v Prostředním Vydří. Pocházel z Velkého Pěčína, kde byl jeho otec také obuvníkem. Narodil se 9. února 1874. Jako mnoho jiných venkovských obyvatel byl kromě svého řemesla také domkářem, což znamená, že hospodařil na políčcích o souhrnné výměře asi kolem tří nebo čtyř hektarů. V době, kdy jeho syn Antonín - P. Prokop - byl převorem a farářem v Kostelním Vydří, vedl mu tatínek práci na farním hospodářství.  Když v roce 1951 zemřela jeho manželka Marie, Antonínova matka, přestěhoval se rok na to  ke své, tehdy již provdané, dceři Kristě v Prostředním Vydří. P. Prokop byl od roku 1950 internován v Želivě. Podle vzpomínek P. Metoděje Minaříka byl tatínek Valena člověkem praktickým a rázným, zásadovým a poctivým, nesnesl nečestnost. Jeho syn Antonín tyto jeho vlastnosti po něm zdědil.

Antonínova matka Marie Valenová se narodila roku 1872. Byla dcerou Jana Hrdličky z Prostředního Vydří
a jeho manželky Marie, rozené Dolníkové. P. Metoděj na ni vzpomíná jako na ženu velmi zbožnou.

Z krátkého nahlédnutí do rodinného kruhu Valenových je patrné, že Antonín nepocházel z poměrů bohatých na majetek ani na vzdělání.  A přece: jeho rodiče mu předali mnoho. Tito lidé, kteří byli velice úzce spjati se svým rodným krajem, s přírodou a svým řemeslem a prací, nosili ve svém srdci velkou moudrost a duchovní jistotu. Tak toto „sociálně slabé“ prostředí a prosté rodinné zázemí podstatně ovlivnilo celý další život Antonína Valeny.

Dětství strávil malý Antonín, jako každé tehdejší dítě z vesnických poměrů, v rodném kraji. Do školy docházel na návrší do Kostelního Vydří, které mělo později v jeho životě sehrát tak důležitou roli. Cesta z Prostředního Vydří do školy byla dlouhá dva kilometry.

V roce 1908, kdy bylo Antonínovi šest let, se v Kostelním Vydří odehrála změna, která svými důsledky ovlivnila celý Antonínův  život - po stránce jeho zrání, povolání i zbožnosti. V tomto roce přišli do Kostelního Vydří členové řádu karmelitánů. Byli pověřeni duchovní správou farnosti, fara při poutním kostele Panny Marie Karmelské se změnila v opravdový klášter.

Nejvýraznější osobností  mezi prvními německými karmelitány ve vyderském klášteře byl P. Telesfor Hardt. Záhy se stal představeným a on asi nejvíce ovlivnil hned
v počátcích Antonínova mládí jeho další životní cestu.
P. Hardt totiž poslal několik nadaných chlapců z vyderské farnosti, mezi nimiž byl právě i Antonín Valena, do rakouského Lince ke studiu na tamějším jezuitském gymnáziu. Kromě Antonína tam postupně studovali Rudolf Dohnal, Antonínovi bratři Josef a Ludvík Valenovi, dále František Běhan a naposled Leopold Karásek, který jediný - kromě Antonína - se později také stal karmelitánem
a knězem. Jakou roli přitom karmelitáni hráli, zmiňuje sám P. Prokop ve svém stručném životopise, který napsal roku 1954 při své internaci v Želivě: „Uvolili se vydržovat nás na gymnáziu, neboť rodiče by na to finančně nestačili“.

Studium, k němuž byl vybrán, končil ještě v průběhu první světové války. Tehdy požádal o přijetí do karmelitánského řádu. V roce 1918 – 1919 absolvoval v klášteře v Kostelním Vydří zkušební rok, takzvaný noviciát. Na svátek Narození Panny Marie 8. září roku 1919 složil řeholní sliby. Dostal řeholní jméno Prokop. Zápisky v duchovním deníku, který si tehdy založil, ukazují, jak vážně své řeholní zasvěcení bral.

Po složení slibů pokračoval v přípravě ke kněžství.

Byl poslán do Říma studovat filosofii a teologii. Žil přitom v mezinárodní řádové koleji sv. Alberta. Po skončení základního studia byl 28. června 1925 v karmelitánském kostele S. Maria Traspontina v Římě vysvěcen na kněze. Primici v rodné farnosti v Kostelním Vydří slavil 19. července 1925. Pro jeho mimořádné studijní nadání mu bylo uloženo pokračovat dál ve studiu, a to na Papežském biblickém ústavu. Obor to byl náročný, ale P. Prokop k němu získával postupně stále hlubší vztah. Brněnská konsistoř se sice v létě roku 1926 zajímala o možnost jeho ustanovení farářem v Cizkrajově, kde od roku 1911 působili karmelitáni německé národnosti a kam  nyní měl být umístěn český kněz. Ale karmelitáni nadějného studenta nedali a raději správu cizkrajovské farnosti vzdali. P. Prokop v Římě získal doktorát filozofie i teologie, ale už po dvou letech byl ze studií přece odvolán, tentokrát v zájmu samotného řádu. Byl poslán do nově založeného řádového učiliště v polském Krakově, pro které bylo třeba vyučujících. Na tomto tzv. domácím učilišti přednášel filozofii, kromě toho dával hodiny i ve městě na učitelském ústavu.

Jeho výpomoc v Krakově měla být jen dočasná, představení mu slibovali, že se do Říma znovu vrátí, aby biblická studia dokončil. Tento záměr se však již neuskutečnil. Po čtyřech letech působení v Krakově bylo schopného P. Prokopa naléhavě třeba doma ve vlasti. V roce 1931 jediný český kněz, který zůstal v Kostelním Vydří, P. Albert Veleba, odtud odešel do českobudějovické diecéze (do Hlavňovic u Sušice). A na jeho místo byl z Krakova povolán P. Prokop. 1. června 1931 byl  jmenován farářem v Kostelním Vydří.

Od 1. června 1931 se P. Prokop stal farářem ve své rodné farnosti. Byl si dobře vědom toho, že to není role snadná. A jemu navíc nebylo ještě ani třicet let.

Zároveň se stal převorem vyderského kláštera. Aby nežil úplně sám, když P. Albert  Veleba musel odejít
a mladý spolubratr Albert Kavka zatím studoval v Římě, býval ve Vydří v té době spolu s P. Prokopem ještě některý karmelitánský kněz z ciziny, z Německa, a věnoval se příchozím poutníkům německé řeči. Tak tomu bylo ostatně již za P. Veleby. Několik let tu prožil P. Angelus Ohlenforst, který patřil ještě k oněm karmelitánům přišlým z Texasu a od roku 1927 byl ve Vydří převorem, později tu byl P. Stanislav Skowronský.

            Aby získal pro klášter ve Vydří více podpory ze strany zahraničních spolubratří, usiloval P. Prokop o připojení vyderského kláštera k  polské  karmelitánské provincii. Ale nebylo to možné. Podle platného modu vivendi mezi Československou republikou a Vatikánem nemohl klášter patřit k nějaké zahraniční provincii, ale pouze přímo pod generálního převora řádu v Římě. Hornoněmecká provincie však i v té době přistupovala ke klášteru v Kostelním Vydří jako k jednomu ze svých vlastních domů. Její provinciálové podporovali P. Prokopa radou, finančně i poskytováním výpomoci zmíněnými německými bratřími. Že to mladý převor neměl snadné, si lze  domyslet i ze slov povzbuzení, která mu psal ve svém dopise generální asistent (úzký spolupracovník generála řádu) P. Jan Brenninger: „Kéž vám Pán dává sílu vytrvat navzdory všem těžkostem v duchu opravdové zbožnosti, než nastanou pro Kostelní Vydří lepší časy. V tomto smyslu denně na Kostelní Vydří zvlášť pamatuji v modlitbě.“

            Modlitby a úsilí přinesly ovoce. V roce 1933 se přihlásil nový zájemce o vstup do řádu - absolvent Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži František Minařík (pozdější P. Metoděj). Byl poslán do noviciátu do německého Straubingu. Rok nato jej následoval rodák z Vydří, který vystudoval gymnázium za podpory německých karmelitánů (a zprostředkování P. Velebou) Leopold Karásek (pozdější P. Melichar). Jiný mladý karmelitán studoval
v Polsku - P. Václav Havlík. Ačkoliv mladý spolubratr Albert Kavka během studia teologie onemocněl a na jaře roku 1934 zemřel, svítala vyderskému klášteru karmelitánů přece naděje na lepší časy.

            V důsledku poměrů za druhé světové války ani P. Karásek ani P. Havlík zatím do Vydří nepřišli. Během válečných let byli v klášteře pouze dva kněží: P. Prokop Valena a P. Metoděj Minařík. Ale jejich obzor působnosti nebyl omezený. V té dramatické době Brněnské biskupství vyzvalo, aby se přihlásili kněží, kteří umí německy a byli by schopni pracovat mezi Čechy, totálně nasazenými
v Německu. P. Metoděj na to vzpomíná: „Nabídli jsme se, že jeden z nás by tam mohl jít, ale nepoužili nás.“  Tak tedy zůstali ve Vydří a pomáhali svým farníkům, jak se jen dalo.

Převor a farář P. Prokop se přitom nestaral pouze
o duchovní život svých oveček. Jeho zájmy, kterými strhoval také své okolí, byly mnohostranné. Vyznal se
v hospodářství a nevyhýbal se tvrdé práci,  ale byl i sportovec: uměl hrát fotbal, tenis, výborně plaval. Maloval krásné obrazy a právě tak byl výborný zpěvák a varhaník. Jeho zvláštní láskou bylo divadlo: dával dohromady ochotníky, sám hrál i režíroval, dělal maskéra, připravoval jeviště, osvětlení, v tom všem se vyznal. Při tom všem mu vždy šlo o lidi, které měl kolem sebe, pro ně to dělal. Tak není divu, že k jeho pozůstalosti patřila i krabice scénářů k různým divadelním kusům, jako byla veselohra: „Mistr Šídlo, jak se ty kopyta rojily“ a jiné.

            Pro svou lidskost a veselou povahu byl P. Prokop člověkem velmi oblíbeným. Velice se spřátelil s mladými lidmi, hlavně s dětmi. Ty ho měly velice rády. Vymýšlel jim různé šprýmy, hrál s nimi všemožné hry. Děti v Pěčíně ho tak milovaly, že ho po výuce náboženství chodily doprovázet do Kostelního Vydří, či mu chodily naproti, aby s ním mohly být co nejvíc. Na svatbách se dovedl bavit se všemi svatebčany, rád tancoval a také zpíval. Zkrátka jeho obliba byla veliká. Ve své rodné vesnici zakoušel ovšem i nepřízeň, ostatně sám Pán Ježíš říká, že doma nikdo není prorokem.

            Ale kněžská působnost P. Prokopa se neomezovala jen na farnost v Kostelním Vydří. V Dačicích například společně s Metodějem jeden čas nahrazovali kaplana
a katechetu, který odešel do ciziny. Či vyučoval náboženství v Řečici a Horní Myslové. V této době byl P. Prokop také zpovědníkem premonstrátů i premonstrátek v Nové Říši a čile udržoval přátelské kontakty s františkány v Dačicích. Právě tak se věnoval řeholnicím Institutu Marie Wardové ve vzdálené Štěkni u Strakonic. (Když v letech 1948-1950 sestry ve Štěkni potřebovaly kněze,
P. Prokop s P. Metodějem se u nich vždy po dvou měsících střídali!) Mnoho povinností na sebe bral v době prázdnin, kdy se ve Vydří konaly tábory středoškolských studentek a s nimi dojížděla do Kostelního Vydří i mládež z Ostravy, aby se zde na čerstvém a zdravém vzduchu zotavila z tamního znečištěného ovzduší. A kromě toho se P. Prokop zabýval i myšlenkou založení dalšího karmelitánského kláštera v Čechách, jak to dosvědčuje jeho korespondence s představenými řádu v Římě a v Německu.

Díky Bohu, válečná léta i konec Druhé světové války proběhly v Kostelním Vydří celkem klidně. 6. a 7. května 1945 tu již vítali první ruské vojáky, kteří si posléze
u kostela zřídili meteorologickou stanici.

            První poválečné roky znamenaly pro P. Prokopa nejen možnost pozvolného zhojení farnosti a kláštera
z válečných útrap, ale přímo výzvu k novému pracovnímu zápalu. Jeho ambice přitom sahaly daleko, daleko za hranice farnosti. Počítal s návratem P. Melichara i P. Václava do vlasti a hledal v Čechách karmelitánům nové působiště. Usiloval o možnost většího kontaktu s mládeží, pomýšlel na hojnější řádový dorost, ostatně několik zájemců už se hlásilo. Aby se jim základní výchovy pro řeholní život (noviciátu) mohlo dostat v rodné zemi - jako kdysi samotnému P. Prokopovi - ustanovil generál řádu
P. Kilián Lynch 11. října 1949 na základě svolení vatikánské kongregace pro řeholníky klášter v Kostelním Vydří noviciátním domem.

Toto období bychom mohli v životě P. Prokopa Valeny považovat za zřejmě nejtěžší, alespoň co do vnějších ústrků. Rokem 1950, ale již i dlouhé měsíce předtím, se situace v Československé republice vyvíjela pro řeholní život velice nepříznivě. Státní moc směřovala k jeho potlačení
a k utlumení náboženství vůbec. Představitelé řeholí měli být veřejnosti „odhaleni“ jako nástroj nepřátelské moci.

A toto dolehlo i na řád karmelitánů, tedy i na převora P. Valenu. Ve dnech od 31. března do 5. dubna 1950 se konal monstrproces s deseti představiteli církevních řádů. Nato byly v noci ze 13. na 14. dubna 1950 mužské kláštery přepadeny a řeholníci byli odvezeni do internačních klášterů. Převor P. Prokop Valena byl zatčen 3. května toho roku, stejně jako P. Metoděj. P. Metoděj vždy považoval za Boží znamení, že se tak stalo zrovna v den, na který podle tehdy platného církevního kalendáře připadal svátek Nalezení svatého Kříže. Zatímco P. Metoděje sebrali přímo ve Vydří, P. Prokopa tu Stb nezastihla, vyhledali ho tedy ve Štěkni, kde byl právě u řeholních sester. Byl odvezen do internačního kláštera v Želivi, kde se
s P. Metodějem sešli na jedné cele.

            O strádání, o ústrky a aroganci ze strany Státní bezpečnosti neměl P. Prokop nouzi. Byla proti němu vznášena různá obvinění, vytahovány pomluvy a špinavosti. Ale nejvíc - podle vzpomínek jeho blízkých - strádal tím, že se nemohl věnovat mladým lidem.

            V materiálech uložených později v archivu ministerstva vnitra se uvádí, že v Kostelním Vydří prý existovala podzemní organizace, umožňující ilegální přechody různých osob přes státní hranici. Vedoucím této skupiny měl být  Dr. Prokop Valena ještě společně s bývalým předsedou MNV Dvořákem, kteří podle udání pomáhali osobám
prchajícím za hranice dostat se do Rakouska a do americké okupační zóny.

            V roce 1954 byl podán návrh na propuštění řeholníků z internačního kláštera v Želivě. Na základě usnesení kolegia a doporučení zmocněnce v klášteře Želiv Urbana byl doporučen k propuštění i P. Prokop. V příslušném dokumentu ze dne 12. července 1954 se uvádí, že Antonín Valena byl dvakrát žalován pro závadné kázání v obci Řečice a byl následně postižen pokutou 200 korun a 8 dní vězení podmíněně na rok a výrokem ONV Dačice ze dne 5. 10. 1950 k pokutě 50 000 korun nebo 2 měsíce vězení. Tento trest sice nepodstoupil, zato strávil pět let v internaci.

V dokumentaci dále stojí, že v internaci se jmenovaný chová celkem dobře. Dne 24. února 1955 si P. Prokop podal  žádost o propuštění, a to buď do duchovní správy či do civilního povolání. O propuštění v té době žádal
i jeho otec, tehdy již osmdesátiletý. Žádosti ovšem nebylo vyhověno, a proto 22. května podal či spíše urgoval pan převor svoji žádost o propuštění znovu. Jasně přitom vyslovil svou ochotu zapojit se do jakéhokoliv civilního zaměstnání, jen aby se mohl co nejvíce starat o svého starého otce. K této své  žádosti  připomíná - a tím zároveň odhaluje jinou bolest, která mu byla způsobena - že mu ani nebylo dovoleno, aby navštívil svoji umírající matku. V závěru výše zmíněného dokumentu se uvádí, že nebyl nalezen závažnější důvod pro další internaci, a navrhuje se proto k propuštění do civilního života s pobytem u otce v Prostředním Vydří, ale s podmínkou, že se Antonín Valena zapojí do práce a nebude vykonávat žádnou veřejnou duchovní činnost. Tak byl P. Prokop roku 1955  tedy propuštěn. (O něco později byl propuštěn také P. Metoděj.)

            Ačkoliv zpět k Panně Marii Karmelské do Kostelního Vydří se vrátit nemohl, přece se kněžského působení úplně vzdát nemusel. Církevní tajemníci potřebovali kněze do pohraničních farností a zároveň tam P. Prokopa „zkoušeli“, jak loajálně vůči režimu se bude chovat. Krátce působil v Moravské Nové Vsi a nato se stal administrátorem farnosti v Načeraticích nedaleko Znojma, později v Březí u Mikulova a  v Brumovicích u Břeclavi. I když byl odloučen od svých řeholních bratří, od vyderské farnosti a rodného kraje a své rodiny,  jeho nezlomná vnitřní síla ho neopouštěla. Pracoval v těchto farnostech se stejným nasazením a došel u zdejších farníků stejné obliby, jaké jej provázely již předtím v Kostelním Vydří.
A P. Metoděj jej tam přece navštěvoval.

            Když v roce 1968 ateizující tlak státu na krátký čas polevil, mohl se P. Prokop spolu s P. Metodějem a P. Melicharem z pozvání generálního převora P. Kiliána Healyho zúčastnit generální kapituly řádu v Římě. Po dlouhých letech izolace železnou oponou se mohli  zase setkat
s karmelitány ze zahraničí, s představenými, mluvit
o poměrech v naší zemi. P. Prokop o to byl pro jeho znalost italštiny hojně žádán. Ostatní bratři na ně přitom pohlíželi jako na mučedníky a projevovali jim velkou úctu. Ale taková atmosféra vládla pouze za hranicemi. Československo bylo - právě ode dne, kdy tři čeští karmelitáni odjížděli na kapitulu do Říma - od 20. srpna 1968 pod mocí sovětských vojsk.

Po návratu z Říma domů bylo P. Prokopovi a P. Metodějovi socialistickým režimem dovoleno konat v Kostelním Vydří poutě, také při nich kázat a zpovídat. Toto dovolení ovšem netrvalo dlouho. V tomto období krátkého uvolnění společenských poměrů onemocněl převor P. Valena leukémií. Bratři ze zahraničí mu pomáhali tím, že mu pravidelně posílali léky, které u nás nebyly dostupné. Po ukončení této léčebné kůry, odešel  do nemocnice
sv. Anny v Brně. Po několika dnech, 6. dubna 1971, v této nemocnici zemřel.

Ačkoliv se rodina zasazovala o to, aby mohl být pohřben na lesním hřbitůvku v Kostelním Vydří naproti klášteru, nebylo to dovoleno. Dne 13. dubna 1971 po krásném rozloučení v jeho posledním  působišti – v Brumovicích – bylo tělo zemřelého převezeno do Kostelního Vydří a tam pohřbeno do hrobu na farním hřbitově dole v obci. Spolubratři P. Metoděj a P. Melichar společně sestavili pohřební promluvu, kterou pak P. Melichar při obřadu pronesl.

V promluvě mimo jiné stálo:

Získal si za krátko všeobecnou lásku. Když v Brumovicích před dvěma lety smrtelně onemocněl, věřící podnikli pouť do Žarošic, aby mu vyprosili zdraví. A jistě mu tyto dva roky vyprosili. Zemřelého si včera přivezli z Brna z nemocnice k nim, tam mu vzdali poslední poctu a chtěli ho mít pochovaného mezi sebou. Ale dali přednost Panně Marii Karmelské. Ale i sem za ním přijeli, ve 4 autobusech. Jak řekl jeden poutník knězi na jednou poutním místě: Když najdeme dobrého kněze, na kolenou za ním polezeme.

            Pan převor byl od Pána Boha všestranně mimořádně nadaný. Z mnoha věcí, o kterých by se dalo mluvit, řeknu jen jednu. Říká se, že děti nejlépe vystihnou dobré srdce člověka. Jestliže je to pravda, a je to pravda, pak měl tento zemřelý kněz - řeholník opravdu dobré srdce. Kamkoliv přišel, děti za ním běžely. Když chodil do školy do náboženství, chodily mu všude naproti. I zde z Řečice a Velkého Pěčína. A on je měl také rád. Rádi se mají ti, kdo si jsou vnitřně příbuzní. Měl tedy i on dětské srdce. To není divné, vždyť byl z hlavního řádu Panny Marie, Karmelu,  z něhož si Pán Ježíš vyvolil nástroj pro cestu duchovního dětství, sv. Terezii Ježíškovu. Zemřelý pan převor poslední roky umýval na Zelený čtvrtek dvanácti chlapcům školákům nohy, jako Pán Ježíš apoštolům. Letos jim už je umýt nemohl, ale jistě jim zato z věčnosti požehnal a bude žehnat.

Příbuzným tehdy poslal soustrastný dopis i biskup František Tomášek, který P. Prokopa poznal v Želivě, kde byli společně internováni. A generál řádu zaslal českým karmelitánům telegram končící slovy:

            „Ve věčné památce bude spravedlivý.“ To se vztahuje na Krista Pána ale i na všechny, kdo jsou jeho. Kéž zemřelý i my dosud zde živí budeme jednou vzkříšeni a Kristem oslaveni. Amen.

Z deníku katolické studentky, účastnice táborů v Kostelním Vydří, pro vděčnou vzpomínku na nezapomenutelné pedagogy a laskavé rádce mládeže v době mezi 1. a 2. světovou válkou, na:

    ThDr. Reginalda Dacíka, O.P.,

    ThDr. h.c. Dominika Pecku,

    ThDr. Prokopa Valenu, O.Carm.

            V letech 1921 – 1965  jsem bydlela v Jihlavě, nejdříve s rodiči a později s manželem a dětmi. Tam jsem také od
r. 1932 do r. 1940 navštěvovala reformní reálné gymnázium. Jak to bylo v té době běžné, vyučující profesoři byli ve svých oborech dobří odborníci a trpěliví pedagogové. Stejně tomu bylo i v náboženské výchově a výuce. Od primy až do oktávy nás duchovně vedl známý moravský filozof, pedagog a spisovatel Dominik Pecka. Založil pro nás i filozofický kroužek a redigoval časopis katolického studenstva Jitro. Tam jsem si – jako septimánka v r. 1939 – přečetla oznámení nabízející prázdninový tábor pro katolické studentky s možností vodních sportů. Tehdy, v době po březnové okupaci a po okleštění naší vlasti, ubylo možností prázdninových pobytů, proto jsem se souhlasem rodičů zvolila tento tábor v Kostelním Vydří,
i když jsem o tomto místě ještě nikdy neslyšela.

            Již v sobotu 1. července mě tehdejší starosvětské vláčky unášely do půvabného dačického kraje zalesněných kopečků a četných rybníků. Jeden vrcholek nám už zdáli kynul vstříc kostelní vížkou a shlukem budov. O naše zavazadla se  už v Dačicích postaral vlídný starý pán se svým vozem taženým koněm, otec zdejšího pana převora. Vešla jsem s ostatními děvčaty hlavní branou a již jsme byly obklopeny dalšími účastnicemi. Sešlo se nás - většinou z Moravy – kolem třiceti, shledala jsem se tam i se dvěma Jihlavačkami: Mášenkou Polterovou a Maruškou Záťurovou, s níž mě pojí přátelství až do naší téměř osmdesátky. Představila se i naše vedoucí, copatá Julinka Faltusová z Brna. Věkem nás převyšovala snad jen o 2 – 3 roky, ale svou laskavou rozhodností a spravedlností měla autoritu u všech.

            Hned jsme se ubytovaly v ambitech, tehdy ještě uzavřených. Místnost vpravo od hlavní brány, plná vlastnoručně nacpaných slamníků, nám sloužila jako ložnice, místnost vlevo s lavicemi a stoly byla jídelna. V další místnosti směrem ke škole se vařilo. Jídlo bylo skromné, často z darovaného nebo nasbíraného ovoce, chléb i suchý nebo s marmeládou, ale chutnalo nám a stížností nebylo. Hygienu jsme si odbývaly v plechovém umyvadle
u studny pod schody, vedoucími vedle nynějšího knihkupectví.

            Po seznámení se všemi a se vším byly zahájeny exercicie. Nevím, jestli jsem to věděla nebo to bylo pro mne překvapením – vedl je „náš“ pan profesor Pecka. Ranní mše sv. byla sloužena ve zdejším starobylém již poněkud sešlém poutním kostele, obklopeném hustým stromořadím lip, nejméně stoletých. Po mši sv. nám byl představen i druhý exercitátor, reprezentant i převor zdejšího řádu karmelitánů – náš hostitel Dr. Prokop Valena. Exercicie trvaly do 4. července. Po tuto dobu jsme mlčely, nechodily se koupat, nevěnovaly se hrám, ale jen: „Sibi et Deo“, jak nám to pan profesor objasnil. Hned první dopoledne na nás hluboce zapůsobilo téma stanovené meditace:
o Bohu a o světě jako o jeho nejlepším díle. Musíme být za toto dílo vděčné, a proto i splnit hlavní poslání exercicií: reformu života. Ta musí zaujmout cit, vůli i smysly člověka, aby ho přiblížila k jeho cíli – Bohu. Chválit Boha znamená pečovat o duši i o tělo a celou lidskou bytost uvést v harmonii.

I náplň promluv v dalších dnech nám byla moudrou inspirací k meditacím. Pan profesor mluvil o hříchu,
o volbě stavu, o poslání ženy. Mnohé z toho jsem si zapsala a dosud se mohu přesvědčit o pravdivosti jeho slov. Celý můj život, na jehož konci teď stojím, to potvrdil. Po dvou promluvách během dne jsme vždy měly dosti času k meditacím. K nim jsme se uchylovaly na svá oblíbená místa: do kostelní lavice, na stupně před chrámovými dveřmi, k hrobce Dalbergů. Měly jsme čas zamyslit se nad sebou a ve zpovědnici si s naším exercitátorem popovídat. Počasí k nám bylo milosrdné: zatažená obloha, déšť, chladno – nic nesvádělo ke sportování a veselému dovádění.

            Sotva však exercicie skončily, nádherné letní počasí nám po dalších nejméně deset dnů (až přes hlavní pouť) umožnilo užít krásného koupání a veslování na blízkém rybníku, sportování (tenis, volejbal) na vlastnoručně upravených prostorách mezi ambity a kostelem a mezi klášterem a kostelem, vycházek půvabným krajem (někdy i s přednáškami ve stínu lesa), veselých výletů do Vydří (bývaly jsme tam zvány a skromně hoštěny i tamější zchudlou šlechtou), do Dačic (hlavně za nákupy), do Budiškovic do rodiny bohoslovce Jana, do Telče atd. Pan profesor nás všude doprovázel a svým humorem nikdy nic nepokazil. Přicházely i návštěvy z řad příbuzných, studentů (i z Nové Říše), pořádaly se veselé táboráky
i s programem, měly jsme možnost vyslechnout si i odborné přednášky.

            Pan převor Dr. Valena byl také naším milým společníkem a rádcem. Jednou po večerní mši sv. nás pozval do kláštera. V knihovně nás udivily regály plné starobylých knih, v jídelně starožitný nábytek. Tam jsme s panem doktorem debatovaly o historii a poslání řádu karmelitánů. Během svého pobytu jsme všechny rády přijaly i škapulíř. Dr. Valena byl velmi vzdělaný a v duchu jsem jej trochu litovala, že se musel starat i o klášterní hospodářství. Jeho rodina mu však pravděpodobně byla vydatným pomocníkem. Vzpomínám si, že nám pan doktor zadával písemné úkoly, ku příkladu zamyšlení nad našimi prvními exerciciemi nebo rozbor vlastního charakteru. Procítěně a zasvěceně provázel naše mše svaté na varhany
a vystřídal tak pana Nováka, učitele zdejší školy.

            Nelze si nevzpomenout i na posledního z trojice vzácných mužů, kteří tak trpělivě „pěstovali“ naše mladé dušičky – na dominikána Dr. Dacíka. Znala jsem tohoto vážného a na pohled velmi přísného profesora dogmatiky v Olomouci z jeho pobytů v dominikánské myslivně
u Znojma, proto jsem věděla, že se za vážnou tváří skrývá duch vtipný a veselý, plný pochopení i pro nás mladé. Mimo filozofické a náboženské úvahy byly jeho doménou i pohledy do současné české literatury, zvláště katolické. Byl obdivovatelem Čepa, Durycha, měl však výhrady ke Karlu Čapkovi. Bolestně dotčena jsem ho hájila. Pan doktor se nad mým protestem zamyslel a smířlivě podotkl, že mám pravdu. Uznal, že v současné době nebylo vhodné tak velkého Čecha kritizovat. Mám uchována i jeho slova charakterizující tehdejší dobu: „Naše budoucnost se v této chvíli nerýsuje nijak skvěle. Zbývá nám jen naděje, a to velká, protože věříme v Boha a spoléháme také na houževnatost našeho národa, který už mnoho přetrpěl a ještě přetrpí snad mnohem více, bude-li toho potřeba. Bohu díky, nálada lidu se už zase zvedá, i když pomalu, a jsem přesvědčen, že český optimismus, který jediný je činorodý, zvítězí nad chmurným zoufalstvím. Možná, že všechny ty události jen přivedou národ k větší a vytrvalejší činnosti v každém ohledu a semknou jej lépe v jedno.“ Obdivuhodný byl také optimismus a trpělivost Dr. Dacíka, s nimiž s námi nacvičil slavnostní mši svatou k velké pouti. Jeho dirigování a náš zpěv by asi nesnesly přísná měřítka, ale Matka Boží, k jejíž slávě jsme nadšeně zpívaly, jistě naslouchala shovívavě - stejně jako poutníci, pro které jsme i vařily čaj.

            Exercicie i blízkost posvátného místa i moudrých kněží zaplnily většinu mých myšlenek, takže o řízení
a chod celého tábora jsem se příliš nezajímala. Občas na nás přišla služba, to jsme uklízely, nosily vodu, dřevo, pomáhaly v kuchyni, nakupovaly. Ostatní řídila a ještě nás laskavě usměrňovala moudrá vedoucí Julinka. Ta mi také nyní při sepisování vzpomínek hned zodpověděla otázky týkající se organizační a ekonomické stránky tábora: studentské tábory katolické mládeže tehdy řídilo Sociální studentské sdružení v Brně. O zřízení tábora v Kostelním Vydří měl prý největší zásluhu předseda sdružení a student práv František  Valena  z Dačic.  Julinka sama  vedla  studentky  již  na  Sv. Kopečku a v r. 1934 nebo 1935 stála v čele tábora v Kostelním Vydří. Žádná z nás si již nepamatuje na výši poplatku za pobyt. Určitě se platilo jen málo a to ještě nás sdružení podporovalo, ku př. z výnosu mikulášských nadílek.  Podporovatelem  tábora  i  jeho  mecenášem  byl i P. Ludvík Horký, nynější prelát, který byl tehdy kaplanem v Dačicích. Ekonomickou stránku řídila vedoucí Julinka s dvěma děvčaty z Brna – Maruškou Horákovou a Kristýnkou Kolínskou. V kuchyni vařila vždy některá ochotná paní z okolí. Julinka mi připomněla, že v táboře býval i dominikán
Dr. Metoděj Habáň, známý znalec a přítel mládeže. Sama jsem se tam i ním během svých dvou pobytů

(1939 a 1941) nesešla. Bylo zásluhou všech exercitátorů, vedoucí a i účastnic, že bohaté a krásné družné chvíle v táboře proběhly v harmonii a do každé vnímavé duše se zapsaly na celý život.

            Na naši  vlast,  a to i  na Kostelní Vydří,  však  přišly zlé chvíle v druhé světové válce a za obou totalitních režimů. Organizátory vzácných vyderských studentských táborů i nás, jejich účastnice, zavál osud do různých koutů naší vlasti, do různých povolání i k našim rodinám. Drahé Kostelní Vydří se vzdálilo, i když setba vkládaná tam do našich myslí a srdcí nepřišla nazmar a pomáhala nám žít a přemáhat útoky na naši víru a pronásledování. Sama jsem se do Vydří dostala až po čtyřiceti letech, s dojetím procházela známými místy a vzpomínala na krutý osud našich exercitátorů, z nichž jen s panem profesorem Peckou mi bylo dopřáno osobně i písemně se stýkat mezi obdobími jeho věznění a těsně před jeho smrtí. Někdy v r. 1980 jsem dostala milé pozvání na pouť do Kostelního Vydří od naší bývalé táborové vedoucí Julinky. Od té doby, tedy již po dvacet let, nemine rok, abych se tam nevypravila a s někým z bývalých účastnic se tam nesešla. Léty nás ubylo, ale pod ochrannou rukou O. Karáska, O. Klimoviče a našeho drahého O. Metoděje jsme tam vždy prožily vzácné chvíle. O. Metoděj si i v období komunistické totality vždy našel čas pro útěšná a posilující slova, ke kterým jsme se vždy alespoň na krátkou chvíli shromáždily pod střechou kláštera.

            S úžasem a vroucími díky Bohu jsme v 90. letech sledovaly stavbu i všestranný rozvoj kláštera a v modlitbách prosíme za jeho udržení. Sama jsem vděčná, že jsem se, snad na přímluvu sv. Terezie při své návštěvě v Lisieux, řádu opět přiblížila a znovu přijala škapulíř a stala se členkou třetího řádu a účastnicí krásných setkání v Brně
i karmelitánských exercicií v Ktiši, na Velehradě
a v Kostelním Vydří. Díky Bohu i za to, že na sklonku života mi bylo dopřáno stát se svědkyní vítězství dobra nad zlem a snad i klíčení karmelitánské setby v srdcích
a myslích mých vnuků.  

Milada Poláková, Znojmo -                                                                            léto 2000

Samostatně lze věnovat pozornost ambicím karmelitánského studenta a pak kněze, faráře a převora P. Prokopa. Nebylo jich za celý jeho život málo a neuskutečněny zůstaly z  nejrůznějších důvodů.

Osobní plány:

Do osobních ambicí P. Prokopa dává nahlédnout jeho dopis P. Janu Brenningerovi z února roku 1946. Vysvětluje mu v něm, že nikdy v životě nevedla jeho rozhodování touha po vlastním pohodlí.

…Rovněž si zcela určitě vzpomenete, že jsem svého času neměl mnoho chuti pokračovat ve studiu na bibliku (tj. na Papežském biblickém ústavě). Ale přece jsem to udělal, neboť se tehdy říkalo, že tam přece také musí být nějaký karmelitán. V průběhu roku jsem si ale biblické studium oblíbil, avšak měl jsem tehdy alespoň na rok vypomoci v Polsku. Dobrá! Z tohoto jednoho roku jich ovšem nakonec bylo téměř pět, a pak jsem musel znovu sem... (tj. do Kostelního Vydří.) Tedy "děvečka pro všechno"! Nadto jste docela určitě nezapomněl, že jsem ještě před válkou chtěl odsud, - a tehdy jste mi naznačil Pernambuco. - Ani dnes ještě nejsem proti tomu.

(Na vysvětlenou je třeba dodat, že Pernambuco je karmelitánské misijní působiště v Brazílii!)

            Zajímavá je také jedna vzpomínka z pobytu studentek na prázdninových táborech. Vedoucí dívek, „Julinka“, vzpomíná: „Pan převor dostal pozvání, aby učil na karmelitánské univerzitě v Kanadě. Do písku nám namaloval, kde to místo je.“

Jiné zmínky o této nabídce se nám zatím nepodařilo objevit.

Záměry převorské:

První takovou ambicí byla již zmíněná snaha mladého převora P. Prokopa o připojení kláštera v Kostelním Vydří k polské řádové provincii. Stávající modus vivendi ovšem nebylo možno obejít, a tak plán nevyšel.

Založení dalšího karmelitánského kláštera v Čechách:

Praha – kostel Pražského Jezulátka

Korespondence z pozůstalosti P. Prokopa dosvědčuje, že již v roce 1934 byl z kruhů blízkých arcibiskupu Kašparovi neoficiálně vyzýván, aby přišel do Prahy
a ucházel se pro karmelitány o kostel Pražského Jezulátka. Ve zmíněném dopise se doslova píše: „znovu Vás ujišťuji, že pan arcibiskup je Vám (řádu) velmi nakloněn, rád by měl v Praze karmelity.“ Malostranský kostel Panny Marie Vítězné, lidově u Pražského Jezulátka byl totiž dříve - v době pobělohorské – slavným působištěm bosých karmelitánů. Jejich zdejší klášter ovšem Josef II. zrušil.

Pro zájem samotného P. Prokopa o působení karmelitánů v Praze jsou příznačná jeho slova, která otiskl časopis Čech v roce 1936: 

„Bude nás zase více… Pak budeme moci pomýšlet na získání řeholního domu v Praze. Pracovali jsme tam po celá století... Přijdeme do Prahy zase! Kdy – to záleží na počtu našeho dorostu a na zájmu katolické veřejnosti!“  Sil bylo totiž zatím málo: čtyři bratři teprve studovali teologii, a tak mohl do blízké budoucnosti počítat zatím nanejvýš jen se čtyřmi českými kněžími – karmelitány. 

Záležitost s kostelem Pražského Jezulátka zůstávala otevřená i později, ještě v roce  1942, kdy se P. Prokop zabýval nabídkou z Plzně, uvažovalo se o Praze také. Není úplně zřejmé, zda by P. Prokop kvůli uchycení se řádu v  Praze byl ochoten připustit i úplný odchod karmelitánů z Kostelního Vydří. Jisté je, že o přítomnost karmelitánů v Praze stál velmi. A pravděpodobně ne bez důvodu mu tehdy německý otec provinciál ve svém dopise sděluje, že on by s opuštěním Vydří nesouhlasil.

Plzeň

V roce 1942 se na převora P. Prokopa Valenu obrátil známý plzeňský katolický aktivista pan Josef Chudáček. Doudlevce, tehdejší předměstí Plzně, čítající asi pět tisíc obyvatel, se mělo stát místem pro novostavbu kostela
a kláštera. Záležitost se jevila velmi schůdnou, protože vyhlédnutá stavební místa pro nový objekt již byla zakoupena za celkovou hodnotu 148 000 korun. A právě karmelitáni byli kostelním spolkem vyzýváni, aby se ucházeli o budoucí klášter a správu kostela. P. Prokop se tehdy písemně radil s provinciálem německé provincie, jak si počínat. Přitom byla ve hře ještě možnost ujmout se dalšího kláštera, a to v Praze. V roce 1945 se pak plzeňští na karmelitány do Vydří obrátili se svou žádostí ještě jednou.

Město s gymnáziem: Trutnov, Ústí nad Labem, Chomutov, Odolená Voda…

Na konci roku 1945, kdy z plánů ohledně příchodu do Plzně nebo Prahy pravděpodobně sešlo, obrátil se
P. Prokop Valena na biskupskou konsistoř v Hradci Králové a také v Praze a v Litoměřicích s nabídkou výpomoci karmelitánů  v jejich diecézi. Zamýšlel, pokud by se mu dotyčné místo líbilo, požádat později řádové představené, aby tam byl oficiálně zřízen klášter.  Jeho zvláštním požadavkem přitom bylo, aby na tom místě bylo v okolí  gymnázium či jiná možnost kontaktu se studenty. A nabídky přišly. Ta z hradecké diecéze se týkala Trutnova, z litoměřické diecéze upozorňovali na vysídlený klášter dominikánů v Ústí nad Labem a bývalý klášter řeholnic v Chomutově. Pražské biskupství naléhavě potřebovalo kněze do uprázdněné farnosti v Odolené Vodě.
Tam dokonce několik týdnů už byl.

            Ale volba nového místa představovala závažné rozhodnutí. P. Prokop přitom věděl,  že s přebíráním domů od jiných řeholí jsou z pohledu církevního práva těžkosti. A navíc německý provinciál P. Puchner mu tlumočil postoj generálního asistenta P. Jana Brenningera z Říma. Ten byl naprosto proti novému zakládání a přebíráni domů; naopak vybízel k soustředění všech sil do Kostelního Vydří. Tomuto záměru odpovídalo pak i ustanovení kláštera ve Vydří noviciátním domem. Jenže politické okolnosti na dlouhou dobu znemožnily nejen všechny plány na rozvoj řádu, ale vůbec společný život bratří v klášteře.

Další odkaz: >Vzpomínka na Pátera Prokopa<