Because I love YOU
Nemám srdce jako ty, jako vy všichni...... Mám jenom jeho kusy, které spolu nespolupracují, největším kusem srdce miluju sebe. Nedokážu být šťastný, můj život musí být drama, je to patologická potřeba být nenáviděný. Vím, že jsem zlomil srdce tolika lidem, že bych se nedopočítal. Naplňovalo mě to pocitem ' hajzlovství'. Každá moje partnerka pro mě nebyl víc než kus hadru, možná ani to ne.... Mě to nezastavovalo, pokaždé jsem si dokola našeptával to omílané klišé, že tu příští budu milovat. Ne! Ta další bude ta koho už nezraním. Ne! Ale proč? Nevím! Je to něco jako blok, barikáda, která drží pravé emoce uvnitř a nehodlá je pustit ven, pryč. Výraz láska, nebo 'miluji tě' je pro mě spíš něco jako fráze než vyjádření vnitřního pocitu. Já nevěděl co to je. Já měl vždycky jenom rád.
Ve svých patnácti letech jsem měl hotový seznam 'ex' ale nic mě neutvrzovalo v tom, že je to poslední řádek. Nikdy to nebylo o těch citech, umřít kvůli někomu, nikdy to nebylo o tom dát někomu své srdce. Miluju sebe, já sám se nezraním, já se sám neopustím, vydržím se sebou až do posledního dechu..... nepočítám s tím, že někdy lásku poznám, není to možné....
„ Sasuke?! Zase píšeš ty svoje výlevy do počítače?! Máš jít do školy!“
„ Vypínám!“: a tak jsem taky udělal, vypnul jsem počítač a chystal se do školy. Beztak zase dostanu poznámku ze to, že jsem drzý a neumím se chovat. Je mi to jedno. Ať si učitelky vypisujou propisky klidně v mojí žákovské, nevadí mi to. Za upřímnost se stydět nebudu! A to, že jsem sprostý je, myslím, můj problém. Tenhle život už stejně stojí za nic, tak proč ho trochu neokořenit. Spousta lidí mi závidí,že mám hodně kamarádů a jsem takovej ten vůdce. Já to nesnáším, nejradši bych byl někde v ústraní s vlastními myšlenkami ve vlastním světě.
„ Sasuke! Nekoukej zas z toho okna a jdi za chvilku ti jede autobus!“
Jdu ještě do koupelny a dám si další vrstvu laku na vlasy. Když se na sebe podívám do zrcadla tak musím uznat, že mi to sluší. Mám světlounkou pleť, na které dokonale vynikají oči temnější než noc, řekl bych, že rty mám krásně plné. Když se podívám na svoje vlasy okamžitě se mi vybaví ranní šaškárna s žehličkou. Vlasy mám vždy nažehlené a v přírodně černomodrých vlasech mám vždy pruh nějaké barvy, teď zrovna fialový . Na oblečení mám klasicky svoje černý uplý kalhoty, který těsně obtahují spodní část postavy a tričko mám jako vždy černý. Když se tak na sebe podívám celkově tak nabývám dojmu, že nosím stejný 'kabát' jako můj život, temný a ponurý.
Nikdo mi nevyčítá můj styl, protože ví, že můj levý hák není nic příjemného. Přestože jsem emo si teple nepřipadám a taky se mě na to už nikdo radši neptá, chodit po škole bez zubů na holky moc dojem neudělá. Když tak nad tím přemýšlím, tak teoreticky ani emo nejsem, emoce nemám, ale ten styl miluju, chci se lišit od ostatních!
„ Sasuke!!! Tak už jdi!!!“
„ Mmm.“ jdu tiše na zastávku. Připadá mi to jako nejlepší okamžik rána, jdu a přitom poslouchám to ticho a je mi nádherně.....
„ K tabuli půjde........ Koho jsem dlouho nezkoušela??,“ je mi jasný koho vyvolá, si tam akorát naoko listuje tím svým sešítkem,“ ...Sasuke, u tebe mám málo známek, pojď a řekni nám co víš.“
Stoupnu si a celá třída zbystří, protože ví, že s touhle učitelkou mývám problémy. „ Vím, to, že mám plno známek a vy jste si na mě zasedla. Stačí vám tohle nebo se mě chcte zeptat ještě na něco?“: a hodím na ni úsměv sladký jako citrón. Holt nevýhoda toho, když někdo vyčuhuje z davu.
„ Sasuke, pojď k tabuli! A doufám, že z té tvé nevymáchané pusy vyjde něco normálního!“ : Hodil jsem na ni pohled 'seš naivní' a došel jsem k tabuli.
„ Tak Uchiho ? Co nám povíš?“
„ Hmmm, Viceroyky-stovky stojí 64 Kč, Shikamaru zas chodí s Temari, češtinářce utek manžel a vy dneska máte asi zase růžový bombarďáky.“: třídou se ozval hlasitý smích a vyučující značně pobledla v obličeji. Hodil jsem vítěznej kukuč a štrádoval jsem si to zpátky na místo.
„ Poznámka!“
„ Už zas? To je teda divný.“: hodil jsem výraz ala já nic já muzikant a bral jsem žákovskou k učitelskému stolu.
„ Nebuď drzý!“
„ A to se pančelko kdysi před sto lety, když jste byla mladá upřímnosti říkala drzot? Krutá doba...“
„ A dost! Jdeme ke třídní!“
„ Ale Kurenai tu néééní! Mrzuté že?“: naschál jsem provokativně protáhl.
„ Ty malej hajzlíku!! Do ředitělnýý!!“
Pohled na můj klidný obličej ji dováděl k šílenství. A já jsem si mnul ruce. To má za to, že si na mě zasedla, začarovanej kruh. Všechno to začlo tím, když začala urážet mou rodinu a nadávat nám to gangsterů a vyděračů. Pěkně si tu starou rašpli vychutnám
Nakonec jsem k neštěstí celé třídy strávil celou velkou přestávku v ředitelně. Řekli mi, že dostanu dutku ředitele školy, když se učitelce omluvím, což jsem odmítl. Dostal jsem papír kde měli rodiče podepsat to, že ví, že mám dvojku z chování. Papír jsem vzal a hodil odporný pohled po učitelce, která hrála zdrcený a zaskočený pohled. Herečka jedna, nemá mě ráda o nic víc než já ji.
Do třetí hodiny jsem přišel chvíli po zvonění. Vypnul jsem, nevnímal jsem a spal. Klasický postoj ke škole a vzdělání, těšil jsem se až si po škole zapalím, při pouhém pomyšlení na cigaretu mnou projel adrenalin. Uplně jsem se probral a žil jenom okamžikem až potahnu první potah....
Konečně zvoní, volná hodina,... cíígo. Všichni čekají na učitelku u třídy, aby je odvedla na oběd, ale já hazím ignoraci, mám absťáka a učitelka je mi u prdele. Utíkám od třídy, protože učiteka si ještě zašla do kabinetu, a tak nemám šanci mě vidět. Slyším za sebou ještě dva páry nohou jak zběsile letí chodbou. Zastavil jsem se až přede školou s plícema v krku. Byl a pátek a to naše parta sem tam po volné do školy už nechodila.
„ Kámo kdybychom ty cíga do sebe neházeli v takových počtech možná bysme doběhli až Za kytičky.“ : otočil jsem a viděl zadýchanou Hinatu jak koulí očima a během zničeného Gaaru.
„ Kdyby.“: řekl jsem a všichni jsme propukli v nekontrolovatelný smích, ale všimnul jsem si jak Gaara najednou pobledl a přestal se smát, měl takový ten nostalgický výraz, jako když si na něco vzpomenete.
„ To jsme si měla rozmyslet už v šesté třídě.“: řekla Hinata a společně s Gaarou jsme kývli, je to hnus, kouřit už od takovýho věku. Naučil nás to tenkrát Shikamaru a dva roky starší kamarád a to mi připomnělo.
„ Kde je Shikamaru?.“: většinou jsme mu totiž dávali vědět, kdy nemáme v úmyslu zbytečně zkejsnout ve škole na odpoledne. Vždycky na nás čekal a pak jsem chodívávali k němu domů za zábavou.
„ V klidu, šel za mým bráchou, má novou várku trávy.“: řekla Hinata a skoro jsem si všimnul jak ji blýskly oči. Tím bráchou myslela vlastně nevlastního bráchu Nejiho. Její otec ho adoptoval když Nejiho otec zemřel.
„ Neji ještě furt dělá dealera?“ : zeptal jsem se a pokynul, že bysme měli jít jestli si chceme zapálit. Je nám sice pátnáct, ale benga by nás fakt chytit nemuseli. O opletačky s fízlma nestojíme, protože dva z nás už u nich nějaký ten vroubek mají. Hinata za vandalství. Ve škole je tichá a nenápadná, ale když popije a do toho zahulí tak se mění v nespoutanou divu. V tomhle stavu jednomu starýmu chlápkovi poškrábala celý auto klíčema a vybila okna, její rodina je naštestí bohatá, takže to penězma její tatík zamáznul tak, že dostala od policajtů jenom napomenutí. Ona se fakt nezdá. Stačilo mi když minule tančila ve spodním prádle okolo tyčky, když Gaara slavil patnáctiny. Když si na to vzpomenu nemůžu se neusmát, byl to její první velkej mejdan. Od té doby spolu mi tři vymetáme všechny parties v okolí. No a Gaara má vroubek na policii kvůli cigaretám. Jeho strejda, s kterým žije, byl donucenej kurátorkou ho poslat na odvykačku, jinak že mu ho seberou z péče ( taky když ho chytili pětkrát). Gaara byl na odvykačce tři měsíce. A kvůli tomu, že ještě měsíc potom byl tři měsíce v nemocnice (zkolaboval ve škole, ale nikdy nám vlastně nevysvětlil proč a ani nám nechtěl říct co mu říkali doktoři) a proto díky velké absenci propadl do třídy ke mně Hinatě. Když už jsme byli ve třídě spou stala se z nás nerozlučná trojka nejlepších přátel. To jsou jediní dva lidi, o kterých vím, že se na ně můžu stroprocentně spolehnout, jediní, o které stojím, samozřejmě plus můj brácha, toho mám fakt rád, vždycky mi říkal pravdu, alespoň se mi to tak zdálo. A díky tomu, že ředitelka je známa jeho strejdy tak zařídila, aby mohl dodělat i devítku.
„ Tak na půl,založil si i vlastní pěstírnu, tuhle dávku má pro sebe a pro známý dokud nedosuší ty jeho, jo a kluci jste zvaní na ochutnávku, už začínáme pomalu sušit. A taky budeme dělat takový to z mlíka rumu a trávy.“: řekl Hinata a probudila mě ze vzpomínek.
„ Béézva tak to příjdem, že jo Sasuke? Jo a co má za trávu?“
„ Jo příjdu.“
„ Má lampy.“: řekla Hinata a šelmovsky se zasmála.
„ Hovnoo?! Fakt?! A kde to jako pěstuje pod lampama?“
„ Jak máme vzadu na zahradě takovou tu chajdu tak tam ve sklepě.“
„ A proč si nám to neřekla už když jste sadili?“
„ To mělo být překvápko.“: řekla a radostně na nás mrkla.
„ Jsme na místě!“: křikl radostně Gaara a mě a já jsem ani neměl ponětí jak jsme se sem dostali, protože celou dobu jsem byl zabraný ve vlastních myšlenkách. Všichni jsem téměř zároveň vytáhli rychle krabičky a zapálili si. Byli jsme na místě, kterému se říkalo Za kytičkama, asi proto, že v místních zahrádkách byli obří květinové záhony. Bylo to místo mezi třínactipatrákem a zahrádkama, nebyl tam ani chodník. Nikdo sem nechodíval, snad jenom někdo venčit psa. Je to tu dobře krytý. Sice se sem občas staví fízlové, ale to se stavují takhle na všechny naše schovky, takže bych to ňák nehrotil, stává se to tak jednou do roka. Stáli jsme tam docela dlouho, S Hinatou jsme oba stáhli aspoň osm nebo devět cigaret, ale Gaara jenom jednu, což je divný. Vždycky když jsme si všichni tři koupili krábu, tak on jako první neměl už co kouřit. Ale poslední dobou už tak nekouřil a připadalo mi dokonce, že nějak pohubl. Beztak si zase vzal do hlavy, že je moc tlustej. V tomhle ohledu je jako ženská, hlídá si postavu jak jenom může a když mu připadá, že nějak přibral tak drží dietu. Vždycky jsme se tomu s Hinatou strašně smávali. Je fakt, že kdyby byl holka choval by se dost podobně jako teď a když tak nad tím přemýšlím byl by dost pěkná holka. V duchu se usměju, zas přemýšlím o kravinách.
„ Sasuke?! Už seš zas mimo!“: zacloumá mnou Hinata, už si zvykli, že se mi občas stane, že se zamyslím a absolutně nevnímám.
„ Mmm, co je?“
„ Když jsi byl zase mimo volam mi brácha, dneska je u nás mejdan, táta odjel na služebku. Už vaří to s tím mlíkem. Za tři hoďky u nás.“: zašveholila Hinata a už pádila domů chystat. Byla jediná z nás tří kdo měl aspoň jednoho rodiče. Žila jenom s tátou, máma jí umřela při porodu, stejně jako Gaarova máma, což je v téhle době dost velká náhoda. Gaarův táta se zabil asi týden po smrti své ženy. No a mý rodiče zemřeli když mi bylo šest. Tátovi patřila síť zlatnictví, máma šperky navrhovala a také se starala o účetnictví. Oba zemřeli při autonehodě, když odjížděli ze svatby svých známých. Jeli moc rychle a dostali smyk. My s bratrem jsme naštěstí zůstali doma, protože jsem tenkrát měl angínu a bratr zůstal se mnou a staral se o mě.
„ Pojď jdem domů ať pak můžem večer na to mejdlo..“: dloubl mi Gaara jemně do žeber a usmál se na mě svým patentovaným oslňujícím úsměvem. Cestou domů jsme se bavili o všem a zároveň o ničem. S Gaarou se dalo bavit o všem. Věděli jsme o sobě vše. Jednou jsem se mu svěřil o tom svém 'bloku' tenkrát a on si o tom se mnou popovídal a snažil se mi porozumět, poslouchal mě. Jsem rád, že mám tak dobrého kamaráda jako Gaara.
Bydlíme naproti sobě. Kývli jsme na sebe na znamení rozloučení a šli jsme se chystat. „ Stavím se pro tebe v sedm!! Opavaž se být zase nenachystanej “: zařval na mě když už stál za silnicí. „ Budu!!“: křikl jsem na něho práskl za sebou dveřmi.
Hned jak jsem přišel domů práskl jsem aktovkou do pokoje a šel do vedlejšího ložnice/pracovny abych pozdravil bratra. Většinou tam býval, ráno se do firmy jezdil podívat a odpoledne už všechno řídil počítačově. Z obývaku se ozývala muzika. Dneska jsem byl doma dřív, protože většinou když jdem místo odpoledka za školu tak býváme venku, aby to brácha nepoznal, omluvenky zvládám už od osmé třídy. Mám to vymakaný. Mám náhradní list na omluvenky, takže to nejde poznat. „ Čau brá-“: díky tomu co jsem viděl jsem oněměl a radši si vypíchat oči vidličkou. Ležel v posteli s blonďatou holkou v posteli, oba nazí (aspoň jsem tak předpokládal) a líbali se. To by bylo v poho dokud se ta 'holka' neotočila. Okamžitě jsem poznal Deidaru. Díky bohu , že v té posteli byli přikrytí. Jenom jsem stál ve dveřích jako v tranzu a mlčky otvíral a zavíral pusu, ale slova se nedostavovala. Jako první to tíživé ticho prolomil Itachy. „Jaktože seš doma tak brzo? Nemáš být náhodou ještě ve škole?“. Optal se mě Itachy a s absolutním klidem se zvedl a začal se oblékat jako by se nechumelilo.
„ Hmm tak odpovědi se asi nedočkám. Počkej mě v kuchyni.“: řekl a Sasuke se stále v absolutním stavu šoku přesunul do kuchyně. Musel si v kuchyni otevřít okno, protože najednou se mu nějak špatně dýchalo. Bylo i předtím takové vedro? Za chvíli přišel Itachy ruku v ruce s Deidarou. Když brácha zhodnotil můj stav, už u dveří pokynul Deidarovi, aby si sedl naproti mně a šel k domácímu baru. Sedl si vedle Deidary a před každého včetně mě položil sklenku whiskey.
„ Seznámili jsme se na pohřbu našich rodičů.“
„ To jste spolu jako deset let a já o tom nic nevím?“
„ No, takhle jsme spolu dva roky. Chtěli jsme ti to říct až bude vhodnější doba.“
„ Nikdy nebude vhodná doba, aby mi můj bratr řekl, že je buzerant! Jdu pryč, nevím kdy se vrátím!“: Nemohl jsem tam být, moc informací. Ani nevím jak, ale za chvilku už jsem stál v Gaarově pokoji. Všechno jsem mu to ze sebe vysypal ještě zatepla. Chvíli na mě jenom zíral a pak mi položil nečekanou otázku: „ A co ti na tom vadí? To, že chodí s klukem, nebo to, že ti to neřekl.“
„ Nevím co mě z toho víc sere.“: plácl jsem a viděl jak Gaarovi pohasly oči. Co to s ním furt je? Dělá, jak kdyby se ho to týkalo. „ No nic Sasuke máme ještě dvě hoďky do mejdanu.“
„ Máš tu žehličku a nějakej lak?“
„ Lak jo, ale žehličku půjdu pujčit od 'tety'.“: naznačil prsty uvozovky, myslel tím strejdovu novou přítelkyni. Ani ne za pět minut vletěl do pokoje jako tornádo s žehličku, lakem, gelem a hřebínkama. Mlčky jsem se přesunul k zrcadle v jeho pokoji a začal si žehlit vlasy. Nechápu, že je nemám vůbec zničený. Dvakrát denně si žehlím vlasy a jsou krásně hebký, divný. Za to Gaaru jsem s vyžehlenýma vlasama neviděl nikdy. Měl je takový krásně rudý, mockrát jsem se ho ptali jakou používá bravu, ale on trval, že je to přírodní. Jeho vlasy byli tokový roztomile semtam zatočený.
„ Furt přemýšlíš o bráchovi?“: promlomil Gaara to ticho, ani jsem si nevšimnul, že mě celou dobu sledovalo jak si mechanicky a zamyšleně žehlím vlasy.
„ Ne, o tobě.“: řekl jsem upřímně a odložil žehličku, účes byl hotov, jenom trošku nagelovat a nalakovat a je to. Když jsem se podíval do zrcadla viděl jsem Gaaru s načervenalými líčky, jak stojí za mnou.
„ Vyžehlil bys mi vlasy prosím tě?“: zeptal se mě červenovlásek v rozpacích.
„ No Gaaro, ty mě překvapuješ! Vždyckys byl proti tomu, že to prej ničí vlasy.“
„ Všechno se má zkusit.“
„ Tak to máš sakra pravdu.“: přitakal jsem mu a rukou naznačil ať si přede mě sedne. Když jsem se mu dotkl vlasů, musel jsem uznat, že jsou krasně hebký, ale zároveň nepoddajný. /plně automaticky jsem sáhnul po skřipci, aby se my vlasy lépe žehlili a dal jsem se do svého díla. Když jsem byl hotov a pořádně se podíval na Gaaru ujelo mi takovýto hvízdnutí. A zase zčervenal, ňejak se mi poslední dobou nezdál.
„ U-už bysme měli jít. Teda jestli chceme přijít včas.“: vykoktal ze sebe rozpačitě. Nad tím jsem se musel zasmát. Už byl jak Hinata před Narutem. Kde tomu je konec? Minulej rok přestoupil na jinou školu. Jednou po mě vyjel po tělocviku v šatně , počkal si až tam zůstaneme sami. Když si na to vzpomenu je mi zle. Já sakra nejsem buzerant. Buzerant. Můj bratr. Naruto. Už to přestává být vtipný. Teplouši zasraní, akorát všechno komplikují. Fakt se začiná globálně oteplovat a to ve masivních počtech.
„ Sasuke! Pojď!“: zařve na mě Gaara z předsíně a rachotí klíčky. Zase jsem se zamyslel. Měl bych tyhle stavy omezit na minimum, protože absolutně nevnímam podněty z okolního světa. Slyším až sem jak si můj kamarád podupává, naberu na rychlosti. Bereme schody po třech. Zbývá nám už jenom čtvrthodinka, protože jsem Hinatě slíbili, že přijdem o čtvrt hoďky dřív než ostatní. Jdem městem a já neodolám a cestou si zapalím, sice vím, že se na mě Gaara zase tak káravě podívá, ale poslední dobou jsem bez cigarety jako bez ruky. Jakmile můj nejlepší kamarád nasál nosem cigaretový kouř udělal tu nejneočekávatelnější věc pod sluncem. Vzal to cígo a uhasil botou.
„ Co?“: nechápal jsem.
„ Neměl bys kouřit, je to svinstvo!“: to bylo poprvé v životě co na mě zvýšil hlas.
„ To mi říká někdo, kdo hulí jak fabrika?! Děláš zi mě prdel?!“: Taky zvýším hlas. To není možný, on takovej zhul mi bude dávat přednášku.
„ Promiň.“: řekl tak potichu, že jsem ho málem neslyšel a skopil hlavu. Haló?! Co se to tu děje?! Nechápu! Stoupl jsem si před něj.
„ Můžeš mi sakra vysvětlit co se to s tebou poslední dobou děje?! Já už tě nepoznávám. Děláš, co bys v životě neudělal, říkáš co bys nikdy neřekl. Seš čím dál tím víc hubenej a v obličeji věčně zelenej jak sedma.,“:vzal jsem jeho hlavu do dlaní, aby se mi díval do očí a dodal: „Jestli se něco děje, klidně mi to řekni.“
„ Nic se neděje!“: Křikl na mě a vyškubl se mi. Teď to z něho nedostanu. Musím si počkat až bude pěkně naloženej v lihu. To si vždycky pustí pusu na špacír. Je to ode mě hnusný- takhle kamarádi nepřemýšlej. Ale já to z něj musím vytáhnout pro jeho dobro.
„ Dobře.“: blýskl jsem na něj falešný úsměv a táhl ho za ruku k Hinatě.
Ještě jsme ani nestihli zazvonit Neji už otvíral dveře. Divnej kluk, vždycky věděl, že se něco stane. Třeba mají ty hromady trávy co za život zhulil i takovéto účinky. Když jsem se podíval co má na sobě, musel jsem se začít smát. Jde vidět, že vařil, měl na sobě zástěru, kdyby normální tak neřeknu, ale růžovou s mašličkama, to už je moc. Propadli jsem s Gaarou v hlasitý smích. Šli jsem dovnitř. Neji prstem naznačil, že máme jít za ségrou nahoru. Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje a následován Gaarou vešel dovnitř. Hinata seděla u svého kosmetického stolku s obřím zrcadlem, které jsem ji vždycky záviděl. Stoupla si a radostně zašvitořila: „ Tak, jak vypadám?“
Polkl jsem, wow, vypadá skvěle: „ Nejradši bych po tobě teď skočil.“
„ Gaaro, je ti dobře, seš zas nějakej bledej.“: optala se starostlivě Hin.
„ Je mi fajn.“: řekl neklidně Gaara a oči mu těkali po zemi.
„ Hádejte kdo dneska přijde?!“: Hina vyměnila starostlivý výraz za maximálně nadšený.
„ Ježíšek?“: řekl ironicky červenovlásek.
„ Někdo lepší! Hádejte dál.“
„ Moje maličkost?“
„Ne.“: odpověděla pobaveně.
„ Necháváme se podat.“: řekkli jsme jednohlasně.
„ Narutoo!“: začala radostně skákat po pokoji.
„ Aaa kurva.“: Opět jednohlasně s Gaarou. Já jsem mu totiž všechno o té šatně tenkrát řekl.
„ Proč se neradujete se mnou?!“: nechápala naše nejlepší kamarádka a přstala poskakovat.
„ Ále, nic.“: opět synchronizovaná odpověď.
„ Začínáte mě s tímhle děsit.“: to jsme už radši mlčeli. Hinata se na nás tak divně podívala a začala se smát. Nastal každodenní skupinový výbuch smíchu.
„ Kurva, děcka pojďte sem!“:ozval se křik s kuchyně. Všichni jsem vyděšeně letěli po schoodech za hlasem. V kuchyni stál Neji s blaženým úsměvem. „Co se děje?“: zeptala se vyděšeně Hin. „ To musíte ochutnat, ten se poved.“: řekl a Neji a bavil se našimi vyděšenými výrazy, to je celej on. Všichni jsme opět propadli v smích. Když jsem ochutnal, musel jsem uznat, že se mu to vážně povedlo, to budou stavy až se to tu rozjede.
„ Děcka, ještě deset minut, než přijdou ostatní!“: křikla zděšeně Hin a ve dveřích jsem zahlédl už jenom její povlávající vlasy. Měla pravdu, museli jsme ještě dochystat pár věcí a pár křehkých věcí schovat. Uklidili jsme všechny vázy a věci nachylný k rozbití, rozezněl se zvonek, přícházeli první hosté. Zní to na úrovni, ale pravda je, že to byla jenom banda věčně něčím zfetovaných lidí. Mejdan mohl začít. Postávali jsme u dveří a směrovali lidi kam maj jít, protože barák to byl jak kráva. Nejvíc jsem se obával, že přijde jedna osoba, oprávněně.
„ Ahoj Sasuke.“: Otočím se za tak známým hlasem bývalého kamaráda.
„ Ahoj N-“: Nevěřil jsem svým očím. Už to nebyl ten slizkej hajzlík- aspoň teda povrchově. Měl užasně rozcuchaný a nažehlený vlas, a báječnou postavu. Už nebyl ten mírně vapasenej. Něco mi na něm nesedělo. Brejle! No jasně neměl brejle, konečně byli vidět jeho, jak jsem si teď všimnul, nádherně modré oči. Ale něco mi furt říkalo, že charakter mu zůstal. A to mi hned potvrdil jeho samolibý úsměv jako reakce na ztátu řeči. Furt stejnej!
„ Jo, málem bych zapomněl. Gaaro, v posteli jseš fakt špička mezi děvkama.“: řekl výsměšně zanechal mě v šoku osamotě s mým kamarádem.
„ Co?“:vyletělo ze mě. WTF?! Probuďte me někdo!
„ Hmm.“
„ Jak hmm? Jenom mi neříkej, že jsi taky teplej!“: Něco uvnitř mě řvalo, že je to jedno, že na tom nezáleží a něco ať odtamtud uteču.
„ Jsem!“: řekl a stoupl si přede mě rozhodně a vědom toho, že je možný, že mu možná natáhnu.
„ Proč?“
„ Nevím.“
„ Poč ty? Zrovna ty?.“
„ Promiň.“ :špitnul a sklonil hlau, ale stejně jsem viděl jak rudne.
„ Za co?“: nechápal jsem proč se mi omlouvá, za to fakt nemůže.
„ Za tohle.“: řekl a začal se svými rty přibližovat k těm mým, dokud je nespojil v dlouhý polibek. A já neodporoval! Možná to bylo tím, že ještě než začali lidi chodit jsem se stihnul napít všeho alkoholu v domě, ale nevadilo mi to. Líbám se s teploušem a nevadí mi to! Je tu někde skrytá kamera?! Co se to děje. Negativní myšlenky začaly pomalu mizet a nastupovali ty pozitivnější. Můj bratr je teplej, můj nejlepší kámoš je teplej. Ta pusa mi otevřela oči. No a? Jsou to furt stejný lidi, jenom trošku jinak orientovaný. Můj brácha. Musím se mu omluvit.
Ani jsem si opět nevšimnul, že líbaní skončilo a Gaara stál přede mnou a netrpělive čekal mé vyjádření. Probudil jsem se z tranzu. Měl oči zalité slzami. Najednou jsem měl chuť ho obejmout a už nikdy nepustit, dýchat za něho, ochránit ho před celým světem.
„ Tak za tohle už se mi nikdy neomlouvej.“: řekl jsem a natáhnul se pro další polibek, tentokrát aktivní z obou stran. Ten pocit byl, wow.
S Gaarou jsme se oslav nějak nezúčastňovali. Červenovlásek alkohol ( bůhví co si zas vzal do hlavy) odmítal a já nechtěl pít sám, protože Hinata byla neznámo kde. A tak jsme se spolu zdekovali do ložnice pána domu, od které mám klíče díky mé chápavé kamarádce. Ještě před tím, než to všechno začalo mrkla na nás a klíčky nám dala. Někdy je fakt neskutečně vnímavá, ale někdy zase slepá jak prase. Celou noc jsme jenom tak leželi vedle sebe a sem tam si chvilku povídali. Ale co me udivovala bylo že se Gaara třásl zimou i když měl na sobě ještě mé triko, peřinu a ležel mi natištěný v náručí, zatímco mě bylo neskutečné horko.
Ráno mě vzbudil nepříjemný zvuk cizího zvracení. Poslepu jsem vedle sebe nahmatal jenom prostěradlo. Na polštáři bylo dost Gaarových vlasů. Že by na tu žehličku reagovaly tak přehnaně? Čert to vem, jdu se podívat jak je na tom. Při vstupu na záchod mi ten zápach zvratků, obrazně řečeno,dal přes držku. Gaara ležel bezvládně na míse. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Vypadal děsivě. Vzhledově připomínal oživlou mrtvolu. Usmál se na mě takovým tím úsměvem, když ostatním chcete říct, že se nic neděje i když máte v plíci bodlej nůž. Píchlo mě z toho u srdce. Stoupl si, ale zavrávoval, zachytila ho moje náruč. Odnesl jsem ho zpátky do ložnice. Jakmile se jeho hlava dotkla polštáře usnul. Letěl jsem najít Hinatu, netuším co s ním mám dělat. Prohledal jsem celý dům. Kde může být? Zahradní domek. Dopackal jsem se až na konec zahrady přes hromady drakavyspávajících kamarádů a známých. Samozřejmě, že zde byla, v objetí Naruta. Fuj, ještě teď mi je zle když si na něj vzpomenu už ne protože je gay, ale protože mě do něčeho nutil.
„ Hin?!“: zatřásl jsem s ní. Lehce a elegantně zatřepetala řasami a rozlepila oči.
„ Aaa, kurva moje hlava!“: řekla už ne tak elegantně.
„ Hin, Gaara zvracel a dost. Co s ním mám dělat?!“
„ Aaaa, neřvi tak!“
„ Co s ním?“: zašetal jsem
„ Vem ho domů a narvi do něho trochu jídla a pití.“
„ A to je všechno?!“
„ Jo, nestresuj! A jdi už!“ : řekla a práskla hlavou zpátky na polštář, kterej se tam bůhví jak objevil.
„ A Hin, dej si na něj bacha.“: šeptl jsem a ukázal na Naruta, což stejně se zavřeným očima nemohla vidět.
„ Jdi už!“
Cestou zpátky jsem přemýšlel od dvou věcech:
a) Proč Hinata přišla o pananeství s největším kreténem co znám a ještě k tomu s gayem.
b) Proč Gaara zvrací i když nepil.
Když jsem vrátil zpátky do ložnice Gaara spal. Nechtělo se mi ho budit. Bude lepši když ho dotáhnu domů a prospí se v klidu tam. Protože tenhle mejdan bude nejspíš dvoudenní.
„Gaaro?“ : pošeptal jsem mu do ucha. Nic.
„ Gararo?!“: nešeptal jsem. Nic.
„ Gaaro?!!!“: zařval jsem. Vyšvihnul se do polohy v sedě a sejmul mě. No čelíčko to bylo pěkný.
„ Co je?“:optal se rozchraptěle.
„ Jde se domů.“: nic nenamítal a pomalu si stoupal. Posbíral jsem všechny naše věci jako klíše, mobil apod. A šli jsme. Vratkými kroky jsme došli až před dům. Zahákl jsem si ho okolo krku, bay se mu šlo líp. Zdá se mi, ale že mu chůze způsobavala čím dál tím větší potíže. Vyhoupl jsem si ho do náruče. Jejda kolik váží? Není možný, aby byl někdo takhle lehkej. Byli jsme asi v půli cesty když mi Gaara řekl ať ho postavím. Jak řekl tak jsem udělal. Stoupl si přede mě a já se začal topit v jeho světle modrých očích (jestli má zelený tak sorry :D).
„ Sasuke, miluju tě, už dlouho.“: čuměl jsem na něj jak tele na nový vrata. Z ničeho nic se mu protočili panenky a sekl sebou na zem. Vzpamatoval jsem se z šoku a rychle volal záchranku, nemocnice naštěstí byla kousek takže záchranka tu byla do dvou minut. Ale i ty dvě minuty byly jako věčnost. Když záchranka přijela nabrala nás oba a chvátala zpět do nemocnice. Záchranáři se mě vyptávali na hodně věcí a já se jim snažil co nejrychleji odpovědět. Jenom co jsme přijeli do nemocnice už na nás čekal takovej postarší doktor s bílými vlasy až pod zadek. Gaaru v nemocnici dali na lehátko. Celou dobu jsem ho držel za ruku a odmítal pustit.
„ Ahoj, já jsem Jiraya, Gaarův doktor. Převezem ho na pokoj a já si s tebou promluvím.“
Přišli sestřičky a odváželi Gaaru, ale mě s sebou nepustili. Jiraya mě vzal do své kanceláře. Vyptával se mě na celý večer. Podle typu otázek a všeho jsem poznal že Gaaru zná asi hodně. Věděl všechno o tom co ke mně Gaara cítí a tak. Ale jakmile jsem ho zeptal já co se děje tak mi řekl, že to je lékařské tajemství a nesmí mi to říct. Řekl mi že říct mi to nesmí, ale obejít že se dá všechno. Dovedl mě před skleněnou stěnu Gaarova pokoje. Byl napojen na přístroje a kapačky. Píchlo mě u srdce. Když jeho ošetřujísí lékař zahlédl mé zděsení řekl mi: „ Já mu říkal ať nechodí nikam a je radši v klidu doma.“ „Ale proč?“ „ Nesmím, ale když chvilku počká tak se za chvilku vzbudí.“ „ Máš moje osobní povolení být u něho kdy chceš. Kdyby ti to někdo nevěřil nebo tě nechtěl pustit pošli ho za mnou.“ Podal mi svou vizitku, které jsem nevěnoval moc pozornosti a stčil ji do kapsy. Poděkoval jsem mu a zamířil na Gaarův pokoj. Vypadal hrozivě a zranitelně. Bylo mi do křiku. Přitáhl jsem si židli k jeho posteli a chhytil ho za ruku. Seděl jsem tam asi půl hodiny ve stavu největšího zoufalství. Ucítil jsem pohyb jeho prstů. Podíval jsem se na něj, začal pomalu otevírat oči. Vzhlédl na mě pohřebním výrazem.
„ Taky tě miluju.“: a bylo to venku. To byl ten pocit co mě vždycky tížil a zároveň nadnášel. Konečně jsem to přiznal sám sobě. Byla to neskutečně úleva a pocit štěstí.
„ Jestli mě miluješ tak teď odejdeš a už se se mnou v životě neuvidíš.“
„ Co?“: zhroutil se mi svět. Proč?! Co tohle má znamenat? Já už to nechápu.
„ jdi domů a už se nikdy nevracej a nevolej mi!“
„ Posloucháš mě? Posloucháš se?“
„ Já miluju tebe a ty mě! Tak proč?!“: začal jsem brečet, co se to kurva děje?!
„ Přesně proto. A teď jdi.“
Na tohle jsem neměl. Rychlostí světla jsem vyletěl z nemocnice. Už u dveří jsem si zapaloval. Tohle je moc ii na mě. Coural jsem se směrem k domovu. U dveří do bytu jsem si uvědomil, že bratr bude nejspíš doma. No a co? Tohle už mě teď nejspíš nerozhodí. Otevřel jsem dveře a zamířil do kuchyně. Na ledničce byl vzkaz: Vrátím se až večer Ita. Najednou jsem zatoužil po jeho nenahraditelném bratrském objetí. Došel jsem si do pokoje pro dvě krabičky cigaret, do baru pro flašku vodky a v kuchyni se zhroutil do rohu. Vodka do mě padala jak do bezedné studny a cigarety byly jakoby bez účinku. Pálil jsem jednu za druhou. Seděl jsem a nemohl uvěřit tomu co se děje. Já miluju ho a on mě. Tak proč.
Zarachocení klíčů v zámku. Uslyšel jsem dva páry nohou. Nějak mě to nerozhodilo seděl jsem dál s flaškou a cigaretou v puse. Ten smrad z kouře byl nejspíš cítit až u dveří protože jsem se neobtěžoval ani nikde zavírat dveře. Černovlasá hlava nakoukla do kuchyně. Musel jsem vypadat strašně, teda alespoň podle jeho výrazu. Společně s deidarou došli až ke mně. Říkal mu ať jde radši domů. A tak taky udělal, věděl že bude lepší nechat nás dva si všechno vyříkat.
„ To kvůli mně?“:začal opatrně Itachy.
„ Ne bráško“:řekl jsem a ztratil se v jeho náruči, která mě už takovou dobz neobejmula. Sedl si vedle mě a výskal mě ve vlasech.
„ Tak co se děje?“: řekl a upil mi z poloprázdné flašky. Řekl jsem mu všechno. O mě a Gaarovi, o Narutovi, o trávě, chlastu, cigaretách o zanedbávání školy.
„Wow, připomínáš mi sebe před pár rokama.“: řekl jako by se nechumelilo a jemně se usmál.
„ A ještě jsem se ti chtěl omluvit za to jak jsem ti nadával kvůli Deidarovi. Klidně sem může chodit dy bude chtít.“
„ Já tě ním nechci zbytečně dráždit. Nechci aby ti to připomínalo to s Gaarou.“
„ To je můj problém onii-san. Ať se sem klidně nastěhuje, mě to vadit nebude.“: řekl jsem a pracně ze sebe vytlačil úsměv.
„ Zeptám se ho na to. Díky Sasu.“: řekl a obejmul mě. Itachy je nejlepší starší braácha jakýho jsem mohl být. Seděl jsem vedůe něho ztřískanej a s cigaretama a on nic neříkal a poslouchal moje problémy. Mám ho moc rád. Začala mi padat hlava, chtělo se mi spát, ani jsem si to neuvědomil, ale už bylo po půlnoci. Oči se mi samovolně zavíraly. Poslední co jsem než jsem usnul byla silná a teplá náruč, která mě donesla do postele a pusa na čelo. Můj milovaný starší bratříček....
Když jsem ráno vstal myslel jsem, že umírám. Hlava mě bolela jako kdybych po ní dostal obřím kladivem. V krku mě pálelo jako kdybych polykal žhavé uhlí. Porozhlídl jsem se po pokoji. Na nočním stolku byla sklenice vody a Aspirin. Ještě, že mám takovýho sourozence. Konečnš jsem se po dvou dnech převlíkl do čistýho. Měl jsem na sobě otrhaný tepláky a starý tričko. Hodil jsem do sebe bratrovu první pomoc na kocovinu a belhal se do kuchyně. Byla jedna hodina odpoledne. Brácha mi nechal oběd na šporáku. Takže Deidara už tu byl, protože Itachy připálí i čaj. Ale teď na jídlo fakt nemám chuť. Vzal jsem krábu a šel si sednout na balkon.Seděl jsem tam až do večera. A v tomhle duchu jsem strávil celej týden. Milovanej bráška zavolal do školy, že jsem nemocnej. Asi v půlce týdne mi volala Hinata proč já a Gaara nechodíme do školy. Zalhal jsem a řekl, že já jsem nemocnej a o Gaarovi nic nevím. Nechtělo se mi to znova připomínat a znovu drásat nazhojené rány na srdci. Jediná pozitivní věc na tom všem je, že už vím, že srdce mám, jinak si to vysvětlit neumím. Další týden byl úplně to samé, vlastně celý měsíc. Během té doby se k nám nastěhoval Deidara a můj bratr zářil štestí. Jeho radost mi pomáhala přežívat svůj vlastní život. Po měsíci mě ale můj bratr chtěl poslat zpátky do školy. Nedivím se mu, každodenně si kazit náladu mým zamračeným obličejem..... Měl pravdu, nemůžu se do nekonečna litovat. Vzal jsem svoje školní kalhoty, abych se ji opral a měl v čem jít so školy. Při probírání kapes jsem narazil na vizitku od doktora, té jsem ale vůbec nevěnoval pozornost a hodil jsem s ní na stůl, nejspíš zapadla za něj, protože jsem jí vůbec neviděl. Vytahal jsem ostatní papírky a zapalovač a kalhoty i s ostatním oblečením hodil do pračky.
Po návrat do školy jsem neměl problémy s dohnáníkm učiva. I když vypadám jako totální tupec a vylízanec, ale na vízo mývám zravidla maximálně dvě dvojky, z toho jednu z chování. Můj život se začal pomalu vracet do starých kolejí. S Hinatou jsem chodíval kouřívat jak jen to šlo. Gaara se za celý školní rok ve škole už neobjevil. Hin se nakonec dala dohromady s Narutem. A přes všechen svůj odpor k němu jsem jim to přál, když jsem ji viděl tak šťastnou. Zbytek devátého ročníku proběhl v klidu. Dostal jsem se na gymnázium a byl docela šťastný. Gaaru jsem přestal řešit, nic m nedávalo smysl a tak jsem si řekl, že to bylo asi kvůli tomu že se odstěhoval a nechtěl, aby to tak bolelo. A taky, že asi jo, protože když jsem byl zvonit během prvních pár týdnů absolutní deprese na jejich byt tak mi otevřel úplně cizí člověk.
Za odměnu mě chtěl můj bratr vzít na dovolenou. Samozřejmě i s Deidarou. Zvykl jsem si na něho. Žil s námi delší dobu a já se doslova vyhříval v jejich štěstí...
Přišel jsem ze školy s vysvědčením. Na druhý den jsme měli jet n dovolenou a tak jsem začal balit. Rozlučák už byl a pořádna kalba taky, takže nebylo co řešit. Balil jsem si s sebou skoro všechno. Položil jsem si na stůl doklady. Ale když jsem na stůl položil ještě knížku na cestu doklady jsem posunul a ony zapadly za stůl. Chjo. Odsunul jsem stůl a vylovil je společně s nějakým papírkem. Hned jak jsem se na něj podíval bylo mi jasné, že je to ta vizitka od Jirayi. Už to tak nebolelo a tak jsem se začetl so že je to vlastně na ní stálo napsané. Zůstal jsem stát v šoku. Stálo tam: číslo, mejl a podobný, ale to hlavní: Jiraya, onkologie. To bylo jak rána lopatou do obličeje. Všechno dávalo smysl ty vlasy, ta váha, ta barva v obličeji, kruhy pod očima. On byl po chemoterapii. Do prdele! Už před rokem. Proto chtěl vědět jestli ho miluju!
Vletěl jsem do ložnice kde si bratr s přítelem balili věci . Vyvali jsem to na něj všechno, oba dva přestali balit a jeli se mnou do nemocnice. Cestu do Jirayovi kanceláře jsem si bůhví proč pamatoval. Bušil jsem mu na dveře. Otevřel rozcuchanej a s rozepnutým plášťem. V pozadí se na me jenom usmívala sestřicka rovnajíc si sukni. Pokynul ji rukou ať jde pryč. Kývnul na mě hlavou ať jdu dovnitř Itachy s Deidarou čekali venku.
„Rakovina.“
„ Jo. On nechtěl abych ti to říkal.“
„ Plic, že jo?“: to jediný mi dával smysl.
„ Agresivní forma.“
„ A to znamená?“
„ Zkoušeli jsme to léčit, ale nejde to. On umírá, Sasuke.“
„ Ale jaktože má patnactiletej kluk rakovinu plic? Sice kouřil jak fabrika, ale v tolika letecj je dost brzo ne?“: řekl jsem odevzdaně.
„ Je to dědičné. Zdědil to po své matce. Strýc mu to nechtěl říct.“
„ No a k-kde je teď?“: začal mě zarazovat hlas. Všechny ty emoce se vrátili. Zas jsem byl na dně.
„ Podepsal reverz. Chtěl dožít doma. Každodenně mu chodím dávat léky na bolest.“
„ A-a k-kde bydlí teď?“: řekl jsem mu mezi vzlyky. Nadiktoval mi adresu. Bylo kousíček od nemocnice.
„ Kolik má času?“: tahle věta mě vnitřně trhala na kusy.
„ Moc ne. Přežil dýl jsme očekávali. Má vůli žít“
„ D-děkuju“: věděl jsem, ž tímhle porušil hodně zákonů a osobních údajů. Byl jsem vděčný za to, že mě chápe.
Když jsem vylezl zkanceláře oba dva hned pomysleli na nejhorší. V jedné větě jsem jim vysvětlil co se děje. Na víc jsem neměl sílu. Itachy mě vysadil před jeho domem.
„ Zítra jeďte beze mě, prosím!“: pochopil, že tohle mi nevymluví.
Rychle jsem našel na zvoncích to správné jméno a zazvonil. Gaarův strýc ani nechtěl vědět kdo je automaticky mě pustil bzučákem do paneláku. Vylezl jsem do čtvrtého patra a netrpělivě zazvonil. Bylo mi otevřeno a následovně i zavřeno kdybych nestrčil nohu mezi dveře a práh.
„ Prosím pusťte mě k němu. Já ho miluju.“
„ Já vím Sasuke, ale on mi zakázal k němu poušťet kohokoliv kromě doktora.“: řekl mi zničeně.
„Prosím. Já musím za ním! Docházi čas!“
„ Tak jdi. Ale potichu. Mývá špatný nálady.“: ukázal mi prstem.
Pomalu a potichu jsem vlezl do pokoje. To jsem viděl mě vyděsilo. Gaara ležel uprostřed pokoje na nemocničním lůžku uprostřed pokoje napojený na dychacích a dalších jiných přístrojích včetně kapaček. Neměl vlasy, ale za to měl šílený kruhy pod očima a propadlý tváře. Do očí se mi nahrnuly slzy. Přisunul jsem si židli k posteli a chytil ho za ruku. Byla nepřirozeně vyhublá a studená. V okamžiku dotyku našich rukou otevřel oči.
„ Co tu děláš?“: neznělo to ani jako jeho hlas, jenom takové zachraptění.
„ PROČ? Proč jsi mi tohle neřekl dřív?“: slzy se samovolně spuštely po mých tvářích.
„ Bylo lepší, když si žil normálně.“: usmál se na mě, ale bylo vidět že muto dělá velké potíže.
„ Blbče! Já tě miluju.“: stiskl mi jemně ruku.
„ Taky tě miluju.“: A podíval se mi do očí. Už nebyly takové jako dřív. Byly vyhaslé a potemnělé, bez jiskry, bez života.
„ Neopustím tě!“: řekl jsem rozhodně a dodal: „Zůstanu s tebou až do konce.“
„Chtěl bych ještě vidět Hinatu.“
„ Počkej lásko, skočím všechno říct tvýmu strejdovi. Se vším souhlasil. Chtěl, aby jeho synovec ještě pocítil radost. Okamžitě jsem vytáčel Hinatu. Nadiktoval jsem ji spěšne adresu a a řekl ať okamžitě přijde. Do dvaceti minut se rozezvonil zvonek. Pustil jsem neochotně Gaarovu křehkou ruku a šel otevřít. Během deseti minut jsem ji všechno řekl. Začala hystericky brečet a obejmula mě. „ Prosím tě jenom moc nebreč před ním. A nelekni se.“: chytnul jsem ji za ruku a vedl do pokoje. Kdž ho už mezi dveřma uviděla drtila mi ruku a nuceně se usmála, aby nezačla zase brečet.
Sedla si k postely z druhé strany a začla mu vykládat co se všechno stalo když s námi nebyl. Značně mu to zvedlo náladu. Všichni jsme se smáli, sice ne jako dřív, ale bylo to fajn, zas mi tři. I když na chvíly. Hinata domů odcházela okolo půlnoci u dveří mi řekla věc která mi stále nedocházela: „ Dej mi vědět až...“ větu nedokončila a s brekem mě obejmula. Já jsem se domluvil s Gaarovým strýcem a přítelkyní, že u nich budu bydlet než … ani se mi na to nechce pomyslet …. Když jsem se vrátil do pokoje bylo slyšet jen pravidelné pípání přístroje na práci srdce a pravidelné oddechování. Přisunul jsem si gauč blíž k postely a usnul. Brzo ráno mě probudil Jirayův hlas. Přišel s Gaarovými bolest utišujícími léky. Zavolal si mě do vedlejšího pokoje když Gaara opět usnul. Společně s jeho opatrovníkem nás obeznámil s tím, že to s Gaarou vypadá bledě . . . .
Další tři dny jsme se s Gaarou dívali na televizi, povídali si. Třetí den k večeru mi řekl ať si sednu k němu do postele.
„ Sasuke dej mi pusu, prosím.“
„ Když slíbíš, že potom už půjdeš spát.“
„ Ale jenom když si lehneš za mnou postele.“
„ Dobře.“
Sklonil jsem k němu a začal ho líbat snažil se mi to vracet, ale je mi jasný že je strašně zesláblej. Vlezl jsem si k němu pod peřinu a on si mi lehl na rameno a usnul. V noci mě vzbudil neutichají tón jednoho z přístrojů. Rychle jsem zavolal doktora a jeho strýce. Doktor si zapsal čas umrtí. Moje láska zemřela.... a moje křehké srdce zemřelo s ním …..
Komentáře
Přehled komentářů
kdybych věděla, že budu už od půlky řvát nad očekáváním toho nejhoršího, asi bych si to nečetla když jsem doma sama v ponurém pokoji jak stvořeném pro depku :D Ale bylo to nádherné, Gaara je má oblíbená postava ale tohle je asi druhá povídka kterou jsem četla kde je Sasu, takže i z toho jsem nadšená :)) Ale navzdory tomu jak to bylo smutné jsem se i zasmála, třeba s tím globálním oteplováním to mě dostalo :D :D Těším se na další tvé výtvory :) Nameless
Smutné ale krásné :)
(www.svet-v-zrcadle.estranky.cz , 15. 12. 2010 12:53)