Vzkříšení 1. kapitola
PRVNÍ KAPITOLA
NERIAH
„No tak, braň se!“ Ethan ke mně přibíhá s taseným mečem – vlastně je to jen dřevěná tyč, kterou používáme k výcviku, abychom se nemohli zranit – a snaží se mě vyburcovat k sebeobraně.
Mně to ale připadá zbytečné. „Je to ztráta času, Ethane.“ Skláním provizorní zbraň k zemi a otáčím se k němu zády. To je ovšem chyba, protože vzápětí mám kolem krku a pasu jeho paže. A sakra, úplně jsem zapomněla na útok zblízka. Otáčím se kolem své osy a uštědřuju mu prudký zásah loktem do žaludku. Tohle nečeká a láme se v pase. Daří se mi vymotat se z jeho sevření a uhýbám do strany.
„Dobře.“ Ta pochvala nezní moc upřímně, naposledy ho takhle odzbrojila… Ze všech sil se snažím na to jméno nemyslet, protože i když není mozkovid, mohl by snadno poznat, nad čím přemýšlím. Díky jeho šestému smyslu se zdá, že je vždycky minimálně o dva kroky napřed.
Od poslední bitvy s řádem uběhlo pět měsíců, ale příliš se toho nezměnilo. Stále cvičíme, jako by snad měla přijít nějaká další hrozba. Poslední dobou mívám pocit, že všichni kolem mě vědí víc než já, ačkoliv jim můžu číst myšlenky. Matt si svá tajemství pečlivě chrání a jistojistě ví víc, než říká. Tak například to tajnůstkářství okolo jeho otce. Od Isabely jsem se dozvěděla jen to, že se jmenuje Dartemis a nežije v tomto světě. Je to sice těžko pochopitelné, ale je to tak. Světů je nespočetně, ale jedině na Zemi existuje život. Právě proto ji musíme ze všech sil ochraňovat. Jen bych chtěla vědět, před čím přesně ji máme chránit.
Rozhoduji se, že se na to zeptám Ethana. „Stejně nechápu, proč…“ Právě se chystám vyslovit své myšlenky nahlas, když vtom ke mně naléhavě proniká Arkarianův hlas. Volá nás k sobě.
Ethan se zaráží uprostřed pohybu a trochu zmateně na mě hledí. „Co se děje, Neriah?“
Vrtím hlavou a třu si spánek, ve kterém se mi usazuje tupá bolest. Ještě pořád se učím ovládat své schopnosti. Největší problém mi dělají ty darované. „Máme okamžitě jít do hory.Bylo to naléhavé, určitě se něco děje. A máme přivést ostatní. Je to důležité.“
Ethan se rozbíhá z kopce a něco na mě křičí přes rameno. Když vidí, že mu nerozumím, zastavuje se. „Přeměň se a leť tam, já zaběhnu domů pro ostatní a pak použiju křídla.“
Kývu na souhlas a on pokračuje v běhu z kopce kolem jezera. Chvíli ho pozoruju, ale potom si připomínám povinnosti a třepu hlavou. Poslední dobou mi dělá čím dál větší problém koncentrovat se a nemyslet při tom na nic jiného. Roztáčím se dokola, až se mi vše kolem rozmazává do zeleno-modré šmouhy, a hned na to začínám měnit tvar. O pár okamžiků později mávám křídli a vzlétám vysoko nad koruny stromů. Je to opojný pocit, jen tak se nechat unášet vzdušnými proudy. Ta volnost se zdá osvobozující, ale opět mě rozptyluje od mého nynějšího úkolu.
Několikrát zamávám křídly a téměř okamžitě se závratnou rychlostí řítím vpřed. Trochu to připomíná přenos do Citadely, až na to, že nyní se přemisťuji i s tělem, takže můžu bez problému koordinovat své pohyby. Rozhlížím se po okolí, jestli někde neuvidím něco podezřelého, když vtom se mě zmocňuje silný proud, na který má holubí křídla nestačí. Měním se tedy v jestřába a celkem rychle se přizpůsobuji těžšímu tělu a novým proporcím. Upravuji rytmus křídel tak, abych se namáhala co nejméně, a během letu přemýšlím, proč nás Arkarian volá – co se může dít tak důležitého?
S přemítáním nad Arkarianem přichází také myšlenky na Isabelu. Jejich vztah je něco, co se nevidí každý den. Není to jen pravá láska – je to něco víc. Spříznění duší. Stejné, jako já a Matt. V duchu vidím Mattovu tvář a musím se usmát, což u jestřába asi působí dost zvláštně. Ale copak na tom záleží? Miluju ho od první chvíle, co jsem ho spatřila. To jediné je důležité. Vzpomínám na své přijetí do řad Strážců. Tehdy to bylo vůbec poprvé, kdy jsem stála před Tribunálem. Téměř před půl rokem mi vládci jednotlivých Domů přidělili nové schopnosti. Ne devět, jak to obvykle bývá – ačkoli Matt nebyl členem Tribunálu, dostal možnost darovat mi nesmrtelnost. Abych s ním mohla trávit tu jeho. Protože mu Lorian prozradil, že já jsem ta, na kterou Matt čeká. Jeho spřízněná duše.
Poté tu byly samozřejmě také mé schopnosti. Kromě umění kreslit živé obrazy – Arkarian tvrdil, že bych v budoucnu dokonce mohla otevírat i průchody do jiných světů – a metamorfózy v zástupce všech existujících ptačích druhů jsem od členů Tribunálu dostala velmi užitečné schopnosti. Lord Penbarin mi daroval sílu ducha a milosrdenství, lady Arabella zase schopnost rozeznat pravdu od lži. Díky siru Syfordovi dokážu vycítit přítomnost skrytého zla a královna Brystianne mě obdarovala schopností rozumět zvířatům a mluvit s nimi. Od lady Devine jsem dostala dar rozdávat soucit, lord Meridian mi věnoval schopnost prohlédnout až na dno duše a oddělit tak pravdu od lži. Lord Alexandon mě poctil správným úsudkem pro rozhodování v obtížných situacích, Elenna z Ostrovního Domu mi nabídla schopnost učit se z vlastních chyb i omylů druhých. Nakonec mi král Richard, vládce samotného Veridianu, věnoval štětec, se kterým dokážu otevírat průchody mezi světy. Lorian jako nesmrtelný ze mě udělal mozkovida. Opravdu skvělé schopnosti, které budu určitě jednou potřebovat, protože mám zaujmout místo jednoho z členů Tribunálu. Potom už jich nebude deset, ale jedenáct.
Trochu zpomaluju a snáším se blíž k zemi. Zdá se mi, že dole mezi stromy vidím nějaký stín, ale podle myšlenek zjišťuju, že je to jen veverka. Vážně úžasná schopnost, tohle čtení myšlenek – díky daru královny Brystianne dokážu slyšet i zvířecí myšlenky, což je víc, než dokáže kterýkoliv ze Strážců. Ne, že bych se tím zrovna chlubila.
Blízko už vidím konec lesa a připravuju se na přistání. Létání je pro mě naprosto přirozené, jako bych to uměla odjakživa. Teď už se vznáším těsně nad zemí a po dvojitém zakroužení dosedám na zem. Jakmile se moje nohy dotýkají trávy, měním se zpátky na člověka. Třepu rukama, abych si je po dlouhém letu trochu uvolnila, a rozbíhám se do kopce směrem k hoře. Už jsem si na to zvykla, ale zpočátku to pro mě byl celkem šok, když se přímo přede mnou zčistajasna otevřela skalní stěna a objevil se vchod. Už jsem skoro nahoře, když si všímám Shauna, který mi jde naproti.
Zastavuje se v polovině vzdálenosti mezi námi a pobaveně tleská. „Bravurní přistání.“ Také se směju a dál pokračujeme společně. „Co tě tak zdrželo? Všichni už čekají.“
Krčím rameny. „Tam nahoře trochu fouká vítr.“ Ukazuju směrem k nebi a vzápětí si cloním oči, protože z mraků nečekaně vykukuje sluníčko. Před námi se objevuje otvor a mi jím procházíme do skály. Hned za vchodem na nás čeká Matt a já se bezděky usmívám. Oplácí mi úsměv a Shaun jde napřed, abychom měli chvilku pro sebe. Matt si mě přitahuje do náruče a krátce mě líbá. Spokojeně mu pokládám hlavu na hruď a on mě k sobě pevně tiskne. Zavírám oči, abych se mohla zaposlouchat do pravidelného rytmu jeho srdce. Takhle bych mohla zůstat napořád. Po chvíli mě pouští a ruku v ruce se vydáváme za ostatními. Přece jen nesmíme ztrácet čas.
Vede mě do jednoho ze sálů, kde jsem ještě nikdy nebyla. Není to ta známá osmihranná místnost, Arkarianova pracovna, ve které se nachází koule, pomocí níž se dá sledovat minulost, ale protáhlá síň s dlouhým stolem, kolem kterého je rozestavěno asi dvacet židlí. Jakmile vcházíme, všímám si, že někdo chybí. Takže přece jen nejsme poslední! Zdá se, že Arkarian ještě nedorazil. Shaun něco zapáleně probírá s Jimmym a Dillonem a Isabela netrpělivě přechází z jednoho konce místnosti na druhý. Je vidět, že je nervózní. Co ji asi tak rozrušilo?
Všímám si Ethana, který sedí na vzdálenější straně stolu a nehnutě zírá do krbu, ve kterém praská oheň. Přemýšlím, jestli bych za ním neměla jít, ale nevypadá, že by stál o něčí pozornost. Matt zachytává moje myšlenky a otáčí se ke mně se zahloubaným výrazem. Vrtí hlavou v odpověď na moje přemítání a vede mě k diskutující dvojici. Jimmy mě zdraví letmým úsměvem a kývnutím, ale hned se zase vrací k ostatním dvěma.
Když si nás všímá Dillon, otáčí se na druhou stranu, aby se na nás nemusel dívat. Pořád se ještě nesmířil s představou, že chodím s Mattem. Rozhodně jsme ho nechtěli podvést nebo mu ublížit, ale stalo se to. Některé věci se prostě změnit nedají.
Isabela přistupuje blíž a nervózně se na mě usmívá. „Ahoj, Neriah.“ Také ji zdravím, ale nevěnuje mi příliš pozornosti a ohlíží se ke vstupu do místnosti. Je mi jasné, že vyhlíží Arkariana. Nechávám ji při tom a všímám si, že Matt se zapojil do hovoru. Chvíli jenom poslouchám a zjišťuju, že se baví o nějakých novinkách. Podle všeho se jedná o vývoj událostí v Athénách.
„Něco se děje,“ odpovídá Jimmy na můj dotaz právě v okamžiku, kdy se ozývá svist na druhé straně sálu. Otáčím se dokola a zachycuju Isabelin úlevný výdech. Právě dorazil Arkarian, na kterého jsme všichni čekali.
Zdraví nás všechny najednou a zároveň zvedá ruku, aby zastavil příval otázek. Nemůžu si pomoct a prohlížím si ho. Vypadá unaveně. Slyší moje hodnocení a krátce se na mě usmívá. Potom se vítá s Isabelou a všichni si sedáme na jednu stranu stolu. Arkarian si sedá do čela a volá k nám Ethana. Ten se zvedá a přichází k nám. Sedá si vedle Matta, ale do očí se nikomu nepodívá. Snažím se zachytit jeho pohled, ale zarytě hledí do desky stolu, jako by tam chtěl vypálit díru.
Arkarian ihned začíná mluvit. „Nastaly neočekávané… změny.“ Krátce se dívá na Matta a přikyvuje na nějaké jeho myšlenky, kterým jsem nevěnovala pozornost. Arkarian mluví dál a vše vysvětluje. „Vypadá to, že se objevilo několik dalších Strážců. Většina z nich jsou ještě děti, není jim víc než třináct, ale něco přimělo jejich schopnosti, aby začaly působit. Zdá se, že si někdo hraje s kouzly a posílá výboje energie k náhodným lidem, jako by se snažil zjistit, kdo má být budoucí Strážce. Podařilo se nám několik ze zasažených najít dřív, než to stačila udělat druhá strana.“
Všichni si domýšlíme význam těch slov. Takhle to vypadá, že se někdo pokouší najít vhodné kandidáty na ochránce historie. Jako první se ozývá Isabela. „Všimla jsem si, že pár dětí přestalo chodit do školy.“
Arkarian souhlasí. „Ano, to jsou oni.“
Dochází mi, co vlastně řekl. „Říkal jsi několik?“
Smutně přikyvuje. „K některým jsme se nedostali včas. Beze stopy zmizeli a my nemáme nejmenší ponětí, kde by mohli být.“
Chvíli všichni mlčíme. Matt má ale zřejmě ještě něco na srdci – něco, na co se předtím ptal v myšlenkách Arkariana. „Ale to není hlavní důvod, proč se koná tahle schůzka, nemám pravdu?“
„Přesně tak. Jde totiž v podstatě o to, že musejí být okamžitě přijati do organizace. Zatím jsou v uzavřených prostorách v Athénách, ale přijímací ceremoniály proběhnou dnes v noci. A vy byste měli být u toho. Nejen proto, že jste Vyvolení, ale hlavně kvůli tomu, že je třeba se domluvit na nějakých podrobnostech ohledně vývoje situace.“ Dívá se na Matta a ten jen zamyšleně přikyvuje, ale nic neříká.
Jimmy zvedá hlavu. „Tribunál ví víc, že? Tohle není všechno.“
Arkarian zavírá oči. „Máš pravdu. Objevili se jisté… komplikace.“
„O čem to mluvíš?“ Isabela ho chytá za ruku, jako by se potřebovala opřít.
Dívá se jí do očí a mlčí. Přestávám doufat, že odpoví, ale nakonec se přece jen nadechuje. „Vypadá to, že se někdo snaží obnovit Řád. Tribunálu, a Dartemisovi především, to dělá starosti. Nikdo si nedokáže ani představit, jaké by to mohlo mít důsledky.“ Na několik vteřin nastává hrobové ticho, nikdo ani nedutá. Jen pomyšlení na to, že by se někdo jako Lathenie znovu ujal vedení odboje ve snaze zničit Zemi, navíc poučený chybami z minulosti, je naprosto děsivé.
„Jak je to možné?“ Ethan neztrácí rozvahu a jde rovnou k jádru problému.
„Nevíme, kdo to dělá, kdo za tím vším stojí. V minulosti zatím nenastaly žádné změny, takže to vypadá, že ten dotyčný, ať už je to kdokoli, nemá zatím dostatečnou sílu na to, aby otevřel časové průchody… nebo jen sbírá armádu a čeká na vhodnou příležitost k útoku. Nevíme, která možnost je pravděpodobnější, ale ani jedna z nich není příjemná.“ Arkarian vstává. „Musím se vrátit do Athén, potřebují mě tam. Dnes večer se tedy připravte na přenos.“
Něco mě napadá. „Ale jak se můžeme dostat do minulosti, když Citadela byla zničena?“
Na jeho unavené tváři se na vteřinu míhá úsměv. „Nechte se překvapit. Všechno proběhne jako obvykle. Nemusíte mít nejmenší obavy.“ S tímhle nás opouští a pomocí křídel se přenáší do Athén. Pomalu se rozcházíme domů, ale já stále nedokážu zapomenout na jeho poslední slova. Co to mělo znamenat? Postavili snad Citadelu znovu? Obnovili ji? Nedokážu přijít na odpověď, a tak se ptám Jimmyho.
„Arkarian říkal, ať se necháme překvapit.“ Nic víc z něj nedostanu. Dillon se od nás po chvíli odpojuje a míří na druhou stranu města. Ethan se Shaunem ho napodobují, a tak jdeme dál jen my čtyři. Jsem docela nedočkavá, protože jsem na celý víkend pozvaná k Becketovým, takže s Mattem budeme prakticky dvacet čtyři hodin spolu. Lákavá představa.
Najednou mě něco napadá. „To není všechno, že ne? Arkarian nám ještě něco neprozradil.“ Všichni se otáčíme na Matta, protože právě on by měl vědět nejvíc z nás všech.
Přikyvuje a usmívá se. „Těch deset dětí nejsou všichni, kdo bude přijat do Organizace. Lorian měl víc tajemství, než si dokážeme představit. Nikdo to donedávna nevěděl, ani můj bratranec ne.“ Nikdy o něm nemluví v rodinném stavu – většinou mu říká jménem. To ještě zvyšuje naši nedočkavost ohledně nových informací.
„Tak kdo to je?“ ptám se netrpělivě a tahám ho za ruku jako malá holka.
„Vážně to nikdo nevěděl. Jmenuje se Ayaline a je jí sedmnáct.“ Takové jméno jsem nikdy neslyšela.
Jimmy se mračí. „A kdo to tedy je?“
„Ayaline je Arkarianova sestra. Je to dcera lady Arabelly a Loriana.“