Child 5. kapitola
„Bello, on…“ Alice vešla do pokoje. Přitiskla jsem k sobě malou Nessinku a políbila ji do vlásků.
„… ještě to neví, rozhoduje se. Nechtěla jsem mu říct o Nessince, ale Victory ho dost vystrašila.“ Tma, černo… proč mi to děláš? Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Co jsi vlastně čekala, a ptala jsem se sama sebe. Je to jasné jak facka. On tě nechce, nemiluje tě! Už se prober, vybrala sis toho špatného. V tu ránu au mě byla Alice a objala mě.
„Bella, ale on… on přijede. Trpí, jestli na tom byl ještě hůř než ty, když jsme tě opustili, nevím. Nebylo to správný rozhodnutí. On, už se to v něm všechno hýbe. On přijede. Alespoň zatím to tak vypadá.“
„Ne.“ Vyřkla jsem.
„Ale ano.“ Řekla Alice.
„Ne.“ Ne, ne, ne, ne… Cítila jsem, jak mě zaplavuje neuvěřitelný pocit. On přijede! Znovu se mi tekly slzy, slzy štěstí. To se mi naposledy povedlo, když Ness řekla své první slovo.
„Ne, ne, ne.“
-Crrrrrrrrr- Alice vytáhla své stříbrné véčko z kalhot a vyklopila ho. Neviděla jsem na displej, ale její pohled směrem ke mně byl nezapomenutelný.
„Reproduktor.“ Zašeptala jsem. Ona nad tím chvilku přemýšlela, pak pozvedla ramena a stiskla tlačítko pro repráček.
„Alice.“ Ozvalo se. Byl to on, byla to jako rána z děla. Byl to hlas, který vzbuzoval štěstí, radost, smutek. Tak neuvěřitelně silný emoce… a teď jsem ho slyšela mluvit. To co jsem si tolik přála. Ten zvuk, zvuk jeho hlasu nikdy nezapomenu.
„Ano?“ Odpověděla.
„Přijedu.“ Odpověděl. Něco se změnilo, možná to bylo, že mluvil s Alicí, a ne se mnou. Ale z jeho hlasu se vytratila radost. Vrátí se? Nezbyl mi kus ledu? Já bych milovala i ledovec.
„Kdy?“ Zeptala se. Kam se poděla ten krásný rodinný vztah. Proč je to tak bezcitné?
„Sedám na letadlo.“ Odpověděl. Počkat to jako fakt?
„Dobře. Za jak dlouho tady budeš?“
„Za 2 hodiny jsem v Port Angele.“ Za dvě hodiny. Koukla jsem se na sebe do zrcadla, ale panika brzo odezněla. S tím co jsem, by na změnu Alice potřebovala víc než čtrnáct dní. A to je to Alice!
„Dobře budeme tam.“
-píp-píp-píp
Potřebovala jsem se zeptat na tolik věcí.
„My tam budeme? To je takový normálně? Proč je jako led?“ Bude mě ještě vůbec milovat.
„Ano Bello, myslím si, že se na něj docela těšíš. Ano takoví je normálně, ztratil lásku, ztratil energii do existence. Ty mu jí vrátíš. A on mi říkal, jak jste se rozešli. Bella asi mě za to spálí, ale ono to byly lži. On to chtěl udělat rychle bezbolestně. On tě miluje tak, že si to ani není schopný přiznat. To co on k tobě cítí je i na upíra moc.
„Ne, ne, ne, ne…“ Koukala jsem se na Alici. Připadala jsem si jak v nějaké špatné komedii. Brečím, jak malá a on, on se vrátí. Je to vůbec možné, Asi ano. Určitě ano, on, on mě to totiž miluje.
Alice mě spravila, alespoň tak, že když jsem se koukla do zrcadla, neuskočila jsem úlekem, jak to bylo dříve. Náhodou to nebylo až tak hrozný. Mikina od Jakea mi sedla a na prsou se mi třpytilo vybroušené sklo. Cesta byla dlouhá. Držela jsem Ness v náruči a čekala.
„Tak pojď.“ Řekla Alice, chytla mě za ruku a vedla mě do haly. Ness, přestože uměla chodit krásně, seděla v kočárku, který tlačila Alice. Automatické dveře se otevřely a já vešla tam, kde jsme se měli setkat. Otočila jsem se na Alici.
„Jen běž, my počkáme tady.“ Řekla se a posadila se ležérně na lavičku. Šla jsem dál halou, směrem přílety A.
-Právě přistává letadlo číslo 44569. Cestující budou odbaveni u pásu číslo sedmnáct. -