Vzkříšení 2.kapitola
Prostě na mě kašlou, všichni! I pan Lorian nejdokonalejší na mě kašlal. Holt dokonalej není nikdo. Jo jasně, já vím. Má oblíbená odpověď na vše. Já jsem totiž správná holčička, která všechno ví a se vším souhlasí, jenže včera se objevili mé slíbené schopnosti. Ty, o kterých mi bylo celé večery vyprávěno. Které měli ochromit zlo, ty co měli přesáhnout v síle všechny ostatní strážce. Ty, co mi teď pulzují v rukou. Byla bych schopná zbořit tuhle budovu, nebo jsem na to aspoň měla sílu. Jak? To jsem nevěděla, protože mě to nikdo neučil. A už jsme zase u toho, všichni na mě kašlou. Moje matka zahleděná do sebe a zraněná smrtí „milovaného“ otce Lorian… měla jsem chuť něčím třísknout. Došla jsem ke stolu, popadla starou nádobu z Mykén a třískla s ní o zem. Sama jsem se divila té ráně, alespoň pro ten okamžik mě zklidnila. Ta síla, že můžu něco rozbít mě naplnila, jenže pak jsem si uvědomila, co dělám. Nechávám se unést svými pocity. To nesmím, nikdy. Žiju ve světě přetvářky a lži, nikdo mě nesmí odhalit, poznat na co opravdu myslím.
Pak na mě dolehlo černé svědomí, že jsem rozbila něco takového, že jsem zase zklamala. Vůbec jsem si nerozuměla, bylo ve mně hmatatelný zlo a já to věděla a taky jsem věděla, že zlo rovná se síla. A že s mojí sílou může vzniknout velké zlo. Kdo za to mohl? Na to jsem si nikdy nedokázala odpovědět. Nemohla jsem obviňovat rodiče. Chápala jsem je, jen jsem nerozuměla, proč mě musí pořád skrývat. Před světem, před cizími očima, musela jsem se skrývat před nimi samotnými, abych v nich neprobouzela pocity, které cítit určitě nechtěli. Nejdřív to byla hanba, teď matka cítila bolest a tu jsem jí určitě způsobovat nechtěla. Tu vázu jsem taky nechtěla rozbít. Teď mi bylo do pláče. Nesměla jsem vycházet z komnat, ale už byl večer, venku skoro tma. Chtěla jsem cítit ten svěží vánek, který mi fouká po rozpálených tvářích.
Zahalila jsem se do bílé tuniky a po špičkách došla ke dveřím. Jemně jsem zatáhla za kliku a dveře se bez skřípotu otevřely. Boty jsem nepotřebovala, v poslední době mě neovlivňovala teplota. Vydala jsem se prázdnou chodbou, k nádvoří jsem to měla kousek, ale tam jsem nechtěla. Mohl by mě tam někdo odhalit. Vydala jsem se delší cestou, malými nenápadnými uličky mezi pokoji a brzy jsem došla, kam jsem chtěla. Prošla jsem otvorem, místo dveří a tváře mi polechtal první vánek. Cítila jsem radost, štěstí. Nechala jsem, ať vítr odvává mé starosti a smutek… V tu chvíli jsem vlastně necítila nic, a byla jsem za to ráda. Procházela jsem se mezi stromy. Dříve jsem tam tak bezcílně bloumala, ale teď jsem šla známou cestou rovnou k oblíbené lavičce. Bylo to jen pár stlučených prken, ale do hladka opracovaných. Kde se to tam vzalo, nikdo nevěděl. Šla jsem se skloněnou hlavou a nohy mě automaticky vedly na známé místo. Nikdo nevěděl, že ta chodím. Byla jsem hluboce pohroužená do myšlenek. Vzhlédla jsem, až když jsem došla ke „křižovatce“ chodníčků.
Někdo tam seděl, asi jsem ho vyrušila z meditace, či co tam dělal… Teď se koukal na mě. Bezostyšně mi zíral přímo do očí a nevypadal, že by to chtěl změnit. Proč jsem nenechala hlavu skloněnou?! Vůbec jsem ho nemusela překvapit, po paláci a v zahradách chodí spoustu „lidí“. Jenže mé oči, nejsou, jako normální lidské. Naopak, září tou nejasnější modrou, která někdy přechází až v bílou. A to ho asi zarazilo… Než jsem si uvědomila, jak dlouho, tam stojím, vstal a šel rovnou ke mně. Zvědavě si mě prohlížel. Rychle jsem uhla pohledem a než stihl říct jediné slovo, otočila jsem se a utíkala zpátky. Až během běhu mi došlo, co se vše mohlo stát, co vše se mohlo prozradit. Milovala jsem pohyb. Často jsem z paláce potají utíkala a nechala své dlouhé vlasy vlát za sebou. Ani ve snu mě nenapadlo, že mě dožene…
„Počkej… běžíš špatným směrem!“ zakřičel na mě. Byl kousek za mnou. Nejen, že jsem se prozradila, já jsem ho ještě málem zavedla do mích komnat. Nemělo to cenu dál utíkat, nebylo kam… zastavila jsem a vydechla si. Počkala, až ke mně dojde. Stále, jsem ale stála otočená k němu zády.
„Kdo jsi? Proč přede mnou utíkáš?“ zeptal se mě. Otočila jsem se čelem k němu.
„Ayaline,“ odpověděla jsem mu, ale v jeho tváři se objevil nechápavý výraz.
„To není zrovna moc obvyklé jméno,“ pronesl. Fakt jo? Nekecej, nevšimla jsem si.
„Hmm… A ty?“ zeptala jsem se ho.
„Ethan, jmenuji se Ethan,“ odpověděl mi. A sakra, myslím, že už vím, s kým mám tu čest. Je to jeden ze strážců. Zamyslela jsem se, co všechno o něm vím. Milovala jsem příběhy o strážcích, vždycky jsem k nim chtěla patřit… Ethan, to je ten, co mu při bitvě zabili spřízněnou duši. Okamžitě se mi ho zželelo, pak jsem pátrala v myšlenkách dál. Jím to vlastně začalo, jeho sestru zabil Marduk, proto nastoupil, tak brzo a vycvičil ho Arkarian. Arkarian, jeden z mála, který o mě ví. Dřív mě chodil navštěvovat… Teď už na mě nemá čas, ostatně jako nikdo. Už tři roky žiju v samotě…
„A co tady děláš Ayaline?“ vytrhl mě ze zamyšlení dychtivou otázkou.
„Procházím se!“ vypálila jsem až nesmyslně tvrdě. Vypadal trochu zaskočeně, ale nedal se.
„Aha, já jsem myslel, že běžíš nějaký maraton,“ odpověděl mi s rošťáckým úsměvem. Když jsem si ho pořádně prohlédla, zjistila jsem, že vůbec není ošklivý, naopak.
„Hmm… nechceš se jít třeba projít?“ zeptala jsem se ho. Až, když jsem to dořekla, došlo mi, co dělám. Sklonila jsem hlavu. Šli jsme bok, po boku, vypadalo to, že mu došla slova a já jsem netušila, jak s ním mám mluvit. Nikdy jsem jen tak s nikým nemluvila. Nakonec jsme došli k té lavičce, odkud jsem utekla. Posadila jsem se a nechala jsem se ovívat větrem, kvůli kterému jsem ven vlastně šla. Bylo to nádherné. Na chvilku jsem zapomněla, že tam sedí vedle mne. Nohy jsme měla ve vzduchu a vlasy mi vlály. Najednou jsem něco zaslechla.
„Říkal jsi něco?“ zeptala jsem se Ethana, ale vypadalo to, že jsem ho vytrhla ze stejného rozjímání, v jakém jsem se před chvílí nacházela já. Otevřel oči a zamžoural do sluníčka.
„Já, proč? Já jsem nic neříkal,“ odpověděl mi unaveným hlasem.
„Promiň, asi se mi něco zdálo.“ To, že nejsem normální, vím, ale že budu mít slyšiny?! A pak to tu bylo zpět, a teď nejen zvuk, ale i tváře, obrazy a místa. Neustála jsem měla před očima dívku s dlouhými černými vlasy, které ji sahaly po pas. Viděla jsem jí ze všech možných úhlů. S dlouhýma i krátkýma vlasy, ale nejčastěji se objevovala ta myšlenka, kdy jsem ji držela v náruči a ona měla v hrudi šíp. Cítila jsem takovou hrůzu, paniku, bolest. Chtělo se mi plakat. Ale to všechno byly cizí pocity. Sama jsem se cítila velmi zmatená. Otočila jsem se na toho kluka vedle mne. Na jeho tváři se jiskřila malá slza. Setřela jsem mu jí z tváře a to malé zářící nic jsem si pořádně prohlédla. Nikdy jsem neplakala, vlastně jsem ani nevěděla, co to je plakat. Ano, matku jsem viděla brečet mnohokrát, ale nerozuměla jsem proč. Až teď jsem to pochopila, to byl ten pocit hrůzy a bolesti.
„Neplač, Ethane, jí už je dobře.“ Došlo mi, co je to asi za dívku, v jeho hlavě. Počkat v jeho hlavě, já mu čtu myšlenky?
„Kdo jsi Ayaline?“ zeptal se mě. Bolelo to, nemohla jsem mu odpovědět. Viděla jsem se jeho pohledem, s jakým zájmem na mě kouká.
„Nemůžu ti to říct, mohlo by se tím zničit vše, co jste vytvořili…“ Bylo jistě vidět, že tahle odpověď mu nestačí.
„ A jsem nesmrtelná,“ pokračovala jsem. Přemýšlela jsem, jestli tohle mu říct můžu a nakonec jsem se rozhodla, že ano. Jistě mu dojde, čí jsem dítě, ale do očí mu to neřeknu a aspoň ne teď.
„Kolik ti je?“ zeptal se mě naprotosto nevyveden z míry. Překvapil mě, nikdy mě nenapadlo, že by mi mohlo být jinak, třeba víc, než mi je.
„Je mi sedmnáct, brzy přestanu stárnout,“ odpověděla jsem mu, ale nevypadl, že je spokojený.
„A máš nějaké schopnosti?“ tahle otázky byla zrádná. On mě tu zpovídá a já ho vlastně ani neznám.
„Proč bych ti to jako všechno měla vůbec povídat?“ zeptala jsem se nadmíru vyvržená z míry. Začínala jsem mít vztek, sama na sebe.
„Nevím,“ řekl a pokrčil rameny. Rozhlédla jsem se do zahrady a tvář nechala ovívat teplím větříkem, který tu vál každé roční období. Až po chvíli jsem si uvědomila, kolik už musí být hodin… Do zahrady se začala vkrádat temnota a já jsem prudce vyskočila. Ethan se na mě překvapeně podíval. Hned jsem zrudla.
„Já už musím jít…“ vysvětlila jsem stydlivě. On se podíval na nebe a vypadal, že je taky překvapený. Pomalu vstal a protáhl se. Choval se úplně jinak, než jsem kdy poznala. I když já jsem toho moc nepoznala…
„Tak já půjdu,“ řekla jsem, otočila se a šla.
„Počkej,“ řekl a chtěl a chytl mě za rameno. Prudce jsem ucukla.
„Co je?“
„Já jen, jestli bys nechtěla zítra zase přijít. Chtěl bych být tvůj učitel.“ Co? Učitel? Na moje schopnosti? No…
„A co chceš cvičit?“zeptala jsem se. Nic proti němu, ale myslím, že moje schopnosti se pohybují trochu jinde. On mě ale překvapil, kolem začaly běhat divoké kočky. Já jsem dostala strach, jako z čehokoliv jiného, co je živé a já to neznám… Počkat, rychle jsem ovládla strach. Není Ethan náhodou iluzionista? On se jen usmíval…
„Dobře zítra tady.“ Otočila jsem se a utíkala ke svým komnatám. Zahradu už ovládala temnota.
P.S. Jakákoliv zmínka, že jste ten příběh přečetli, by mi moc pomohla...