Child 11. kapitola
Vše bylo… nádherné? Možná se tak dá říct. Ale pořád tu bylo to „ale“. Ale, byl ten strach. Strach o mojí rodinu a Nessinku. „Bells?“ Někdo opatrně otevřel dveře. Jasně, její hlas poznám na míle daleko. Jemné oslovení mělo svůj význam a ona ho ani neskrývala. „Jsi už vzhůru?“ pokračovala v jemném šeptání, ale já už tě mám prokouknutou Alice… S mírným kňourňutím jsem se překulila na bok a přímo, uhrančivě se jí podívala do zlatých očí. Po tváři se jí rozlil veselý úsměv. Vše bylo krásné, než se Alice ujala svatby… Ne, nebylo to špatné, nebo zlé, ale šílené… Vše muselo být podle ní, doslova. Ne že bych se do příprav chtěla zapojovat… Rychlými, ladnými kroky přispěchala k mé posteli a stáhla ze mně peřinu. „Hééj… “ zahučela jsem, ale rychle vstala, stejně už byla nějakou dobu vzhůru. „Vstávej, ospalče, dneska tě čeká velký den.“ Alice zářila, doslova, možná za to mohly sluneční paprsky zářící z velkých oken v Edwardově pokoji. „Je tu?“ zeptala jsem se pořád ještě ospalým hlasem. „Není, odjel brzo ráno na lov.“ Povzdechla jsem si. Takže, jestli půjde vše podle Aliciných plánů, tak ho dneska neuvidím, až u oltáře. Tvář mi zkameněla… „Neboj,“ ozvala se Alice, která si všimla, co mi právě došlo. „Vše bude dokonalé,“ pokračovala si po svém… Pomalu jsem se protáhla, v noci jsem vůbec nemohla spát. Celé tělo jsem měla ztuhlé, ta matrace je moc měkká… „Můžu se jít aspoň nasnídat?“ zeptala jsem se s trpícím pohledem. „Samozřejmě, jen Bello.“ Alicin elán, nikdy nezmizel, ale teď, jako by se něco stalo. „Co se děje Alice?“ ptala jsem se, ale její oči neviděli přítomnost. Ale stejně rychle, jak to začalo, tak to skončilo. Vesele se usmála. „Vše bude v pořádku, neboj, to je i to co jsem ti chtěla říct. Bells, užij si to, tohle je tvůj den. Prosím.“ „Dobře Alice,“ povzdechla jsem si, ale cítila jsem, jak se mi nálada zlepšuje. „Nazdar krásko,“ ozval se Emmett hlasitě, když jsem sešla do kuchyně. Kromě kuchyně už bylo vše připravené na svatbu. „Ahoj Emme,“ pozdravila jsem ho. Jeho přístup ke mně nepřestával udivovat. Byl tak milý, možná až moc, ale Rosalli… Její postoj ke mně se nezlepšil, spíš naopak. Chovala se ke mně, jako k někomu cizímu. Možná až na ranní ahoj, na mě nepromluvila. Mrzelo mě to zvlášť teď, když jsem s ní žila pod jednou střechou. „Alice, kde je Nessinka?“ vyjekla jsem zděšeně, když jsem zjistila, že chybí. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Byla jsem až nesmyslně přecitlivělá, pokud šlo o ni. Alice se na mě však zářivě usmála. „Je s klukama na lovu,“ odpověděla bezstarostně. Vytřeštila jsem na ni oči. Vždyť jí je rok! Alice pochopila mojí starost. „Bells, sama víš nejlíp, jak na tom je. Jen si vzpomeň, od té doby co začala pít krev je mnohem spokojenější. Vypadá nejméně na pět, a psychicky… má vůbec cenu se nad tím zamýšlet? Vždyť je tak rozumná a krev jí chyběla…“ Její argument byl neprorazitelný. Vzmohla jsem se jen na slabé... „Ale…“ Alici dnes zjevně nic nevyvede z míry. „A teď se pořádně najez, čeká tě dlouhý den.“ Ness Cullen Poskočila jsem pár krůčků k tátovi. Bylo to lepší než na něj mluvit. Ne, že bych nechtěla, jen mi to připadalo nepřirozené. Ukazování je moje přirozenost. Edward mě vzal automaticky do náruče, a zářivě se na mě usmál. Všichni byli tak veselí! Začalo to, když jednou přišla maminka s tátou domů. Vzpomněla jsem si, jak jim Alice vynadala. Alice, neustále něco připravovala, něco se chystalo, a já jsem pořád nevěděla, co. Asi jsem se neptala. To vše jsem Edwardovi ukázala. Ke vzpomínce jsem přidala také podtón zneklidnění a hněvu. Děje se něco? Odpovědí byl tajuplný úsměv. -Prosím, už nemám žízeň.- Zaprosila jsem ve vzpomínce. „Dobře broučku, ale je to dlouhý příběh.“ Pokrčila jsem rameny, no a? „Nevím, jestli ti ho maminka už neřekla, ale ode mne bude znít určitě jinak. Nechceš si sednout?“ -Ne, takhle to je pohodlné-, odpověděla jsem se a položila si hlavičku na jeho hruď. Bylo to pohodlné, moc. „Já a tvoje maminka jsme se seznámili na střední škole. Byla nová, a to je v takovém malém městečku, jako je Forks velká událost, ale Bella… nesnáší, když je středem pozornosti. Když přišla do třídy, stoupla si před větrák a místností se rozlila její vůně. Já…“ Bylo vidět, že to říká s velkým odporem, jako by byl sám sebou znechucen. „Vyvolala ve mně žízeň, jakou jsem snad nikdy nepocítil.“ Představila, jsem si vůni tatínka, ke kterému někdy jezdíme na návštěvu, nebo lidí z obchodu a ten zvláštní pocit, který mám, když je cítím. Řekli mi, že to je ta žízeň, ale že se dá ukojit. Jeleny jsem neměla ráda, ale takový rys, to bylo úplně něco jiného. „Ano Nessinko, tahle žízeň, ale asi stokrát větší než, když cítíš dědečka. Utekl jsem, pryč daleko od ní. Jinak bych jí musel zabít,“ řekl smutně. Přikrčila jsem se před tou představou… -Ale, jako že jsi tady? - položila jsem mu otázku. „Našel jsem sílu.“ Znělo tak jednoduše… „Další věc, která byla na Belle divná je, že jsem jí nemohl číst myšlenky. Ale…“ usmál se. „Prostě jsme se zamilovali. Takhle to zní prostě, ale byl to něco neuvěřitelného. Něco co se nedá vysvětlit slovy. Opustit jí, byla největší chyba v mém životě,“ pokračoval zase smutně. Jako kdyby nemluvil ke mně, byl zahleděný hluboko do lesa. „Myslel jsem, že jí ochráním! Tss… Ublížil jsem jí víc, než jsem čekala za možné. Trpěli jsme oba dva nad mou chybou. Jen ty krátké chvíle, co jsem strávil s rodinnou a viděl Alicininu vizi. Byla, tak zraněná, zničená, rozedraná. A pak najednou vše zmizelo! Všichni se vyděsili, ale Carlisle si vzpomněl na vlkodlaky. Zakázal jen jedinou návštěvu, poslechli, jen Alice…“ Teď už se usmíval. Takhle mi to ještě nikdo neřekl, ale když si vzpomena na začátky mého života… Maminka byla přesně taková, jak jí Edward popsal. Za jejíma usmívajícíma očima se vždy našlo jezero plné smutku. Zezačátku jsem se ptala, ale ona nikdy neodpověděla… Něco vždy chybělo. „Taky jsi mi chyběl tatínku.“