Child 7. kapitola
Prudké zrychlení, krok zpět. Pár kroků dopředu a pak zase zpomalit. Ostatní si na mě začali ukazovat. Mám na tohle vůbec sílu? Nemám, ale chci to! Bello, vždyť to je to o čem si snila. Chceš to? Chceš! Vždyť… když tam nepůjdu, tak… neblbni, bude tam on! Ne, ano, ne ano…
Ano! Jdu tem, jdeš tam. Úsměv, odhodlání. Pocity. Počkat, vždyť tam bude on. Neuvěřitelný pocit, všude v těle, jako kdybyste mi do těla, nalily zlato. Štěstí, láska, krása. On už tam asi, on už tam asi čeká. Na mě! Bello ty jseš blázen. Proč jsi čekala? Slzy, slzy štěstí. Běžím, k němu…
14, 15, 16, a 17, koukala jsem na čísla nad rozšířeným vchodem. Letiště jsem dobře znala, taky jsem se tady nacestovala. Tady se vycházelo. Z vchodu začali vycházet první lidé. Bello, ne že se předvedeš hned na začátku. Alice sice říkala, že o tebe stojí, ale… Ještě pořád se může otočit a odjed. Ne, to on neudělá. Rodina s dětmi, mladý pár, muž v tmavém, adrenalin mi stoupl na vrchol, ale zrychlující dech uklidnilo vědomí. To není on. Sklonila jsem se a koukala se na špičky svých hnědých conversek. Ty jsem si koupila asi měsíc po tom, co odjel. Hnědá, barva klidu a pohody. Adrenalin se začal měnit na úplný opak. Strach, panika. Co když prožíval to stejné co já?
Najednou se něco změnilo, už přede mnou nebylo světlo, ale tma. Už mi nebylo teplo, ale táhla na mě zima. Zvedla jsem hlavu a zjistila jsem, že jsem ponořená v medu. Kdybych byla jen ponořená, já jsem v něm plavala a utápěla. Odstoupila jsem. Žádný med. Žádné dotěrné včely. On! Můj bůh, moje dokonalost, moje existence. Jeho geniálně, naprosto symetricky, jasně a krásné symetrické rysy. Vlnité husté vlasy. Sladký dech, který ochlazoval mé rudé tváře. On! Byla to chvilka a jemu se můj krok vzad nelíbil. Ve stejnou chvíli, co jsem mu prsty zajela, do vlasů, si mě přitáhl k tělu a políbil. Tak, jako nikdy. Bylo to stejně vášnivé a naléhavé jako poslední polibek, ale mělo to v sobě mnohem více, tolik bolest a lásky. Naprosto synchronizovaná souhra těl. Ledového a žhavého.
„Bello.“ Zašeptal mi do ucha přerývavým hlasem. On mě chtěl. On mě miloval, on se mě dotýkal. On mě vstřebával. Teď není čas na myšlenky. Pevně jsem ho chytla a přitahovala si ho k sobě. Můj dech se začal zrychlovat a srdce začalo tlouct. On se náhle zastavil, jen jsme tam tak stáli, bez vyslovených emocí, tak silnými, že sami jsme je nechápaly. On poslouchal moje srdce, já cítila jeho vůni a byla jsem na vrcholu blaha. Zvedla jsem hlavu a našla jsem jeho rty. On mě políbil na čelo, ale já chtěla více. Tamto byl polibek na uvítanou, tohle je polibek o tom co cítíme. Mé rty se dotkly těch jeho. Naprosto jemných a sladkých, a jemně jsem se na něj přitiskla. Nejdřív jsem ochutnávala, ale pak jsem už byla moc žíznivá a chtěla jsem se napít. Jemně jsem si jazykem otevřel dvířka, a objela jeho upíří zoubky, on se nebránil. Naopak našel můj jazyk a chvilku se s ním mazlil. Nebylo to rychlé, ani aby už to bylo za námi. Bylo to takové jaké to má být. On se ale bránil dobře. Pusinku zavřel, a políbil mě.
„Bello.“ Zašeptal podruhé.
„Edwarde.“ Nešlo o to slovo, šlo o to, co bylo v něm.
„Edwarde, já mám překvapení.“ Na chvilku ztuhl, ale pak si mě znovu jemně přitáhl.
„To nepočká.“ Nechtěl se ode mne odloučit. Vzala jsem ho za ruku a táhla ho k naší dceři… o které nevěděl.
„Edwarde.“ Vykřikla Alice a vyskočila z lavičky. Bez čekání ho objala.
„Tolik jsi nám chyběl. To už nám nesmíš udělat.“ Oba dva se usmívali, spokojeně. Byla to nádhera, dva upíři.
„Vy jste mi taky chyběli, Alice.“ Řekl on. Když tu mě najednou někdo tahal za ruku.
„Mamí, kdo to je?“ Všechny pohledy se sklonily na její kouzelnou tvářičku. Nejdřív jsem se koukla na ni, a pak na Edwarda.
„To je tvůj táta Ness.“ V Edwardových očích toho bylo najednou tolik. Hlavně jedna otázka. – To je naše dcera? -
„Ano Edwarde, to je naše dcera.“ On se bez slova sehnu, zvedl jí a přitiskl si jí k sobě, pak se rozvzlykal. Upírsky, ale viděli jste už někdy brečet upíra štěstím?