Ve Světě Koní

A jak jsem se ke koním vlastně dostala? Vlastně díky jedné návštěvě a poté se to se mnou začalo vléct celý můj život.

Jako malá jsem šla na návštěvu ke své nejlepší kamarádce Zuzce a tam na poličce měla položenou kračku černého koně, ten se mi okamžitě zalíbil. Potom jsem si začala přát hračky koní a začala jsem je i kreslit. Najednou toto období vystřídali kočkovité šelmy, orli a vlci, ale pořád jsem se zabývala i koňmi, k nim jsem se také po těchto "érách" vrátila.

Později to začalo přerůstat na velké přání - naučit se jezdit (v té době jsem si představovala jak se budu cvalem prohánět po pastvinách). A tak kdykoliv to bylo možné, jsem se snažila si koně pohladit a nebo se na něm alespoň povozit. To se mi povedlo celkem asi jenom pětkrát, ale to se brzy změnilo.

Někdu o Vánocích se mi povedlo uprosit rodiče a bylo rozhodnuto, 31. ledna 2009 jsem poprvé jela na koni pořádně, no i když....

Má první hodina byla na malém, kousavém, ryzém poníkovi s malou hvězdou na čele jménem Prcek (no řekněte nevypadám já v mém věku na malém poníkovy legračně?). Na Prckovi to nebylo nijak slavné, připadal mi, že ho někdo napragramoval ať jde dopředu. Už, už jsem do této stáje, která se jmenovala JK Zmrzlík, měla chodit. Ale nakonec jsme objevili úplně novou stáj jménem JS Arcos. Ihned jsme tam zavolali a sešli se s majitelkou této sportovní stáje Mínou, která nám představila moji budoucí trenérku Jitku. Ta nás zavedla k výběhu, kde se pásl kůň, na kterém jsem měla začít jezdit. Jmenovala se Rea a patřila Jitce, Rea byla nádherné tmavá plavka Slovenského teplokrevníka s krásnými žlutými grošíky.

V té době ještě měla hříbě Rivoltu, nádhernou černou kobylku s nosním pruhem, a tak jsme museli počkat do Března. A potom jsem začala jezdit. Ze začátku to byla bída s nouzí a Reinka mi to také moc neusnadňovala, protože se jí pracovat vůbec nechtělo, ale jinak byla moc hodná. Ona moc dobře věděla, že neumím jezdit a tak se chovala velmi hezky (až na to, že si ode mně nechtěla vzít udidlo), ale jakmile jsem se naučila pořádně klusat, tak začala dělat blbosti a najednou byla její mírnost ta tam a už si to štrádovala kam chtěla.

Jednou jsem z ní i spadla, no ale posuďte sami, ona za to vlastně vůbec nemohla...

Bylo 14.července úterý a Reinka celou hodinu vyváděla koniny (nechtěla zahýbat do prava, protože já sem jí to vždy dovolila) a to se mi také stalo osudným. Měla jsem jezdit na kruhu v pracovním klusu na pravou ruku, tak mě několikrát z kruhu vynesla, potom zase chvíli byla jako beránek a za chvíli začala na novo. Tak jsem se mírně nahnula do prava a celou svojí vahou jsem tlačila na pravý třmen a Rea ta si šla doleva a já jsem si to kotrmelcem štrádovala do prava. Musím říct, že i kobyla se velmi divila, že jsem ležela na zemi. A dnes nechápu proč, když jsme spadla, tak jsem se hrozně bála, že spadnu zase. Teď už mi pády nevadí a nebojím se jich.

O pár měsíců později se mi taky povedl úžasný pád, bohužel tentokrát z trysku a o hodně vyššího koně..

Ten den se Jitka rozhodla, že tentokrát pojedu na Boně, protože se na ní lépe učí cválat. Všechno probíhalo v pohodě chodila jak měla, ale potom přišlo na cválání. Na lonži to bylo perfektní, potom jsem to měla zkusit sama abych se nespoléhala na druhé. Ze začátku byla zlatá, potom se mi dvakrát splašila, ale nejhorší to bylo když jsem s ní měla cválat na pravou ruku. Hned na poprvé se splašila, natryskala mi a já místo toho abych jí zastavila jsem se chytla sedla, abych nespadla. Bona si to zatím naprala na tři kavalety rozmístěné pro klus, ale najednou hop a všechny kavalety přeskočila a já jsem se potácela na její krk, potom stačil jen prudký obrat do leva a bum, byla jsem na zemi. Chvíli jsem se bála postavit, protože jsem si myslela, že mám něco s nohou a ejhle ono ne, jenom jsem si narazila malíček, jak jsem se horečně držela sedla, ale nejlepší na tom všem bylo, že vesta, která by mi chránila patéř při takových situacích ležela na tribuně. A co ke koním ten adrenalin a vzrůšo patří.

Teď už cválám tak jako klušu a musím se přiznat, že mi přijde docela zvláštní, když si mám nacválat, prostě si nedokáži představit, že už cválat umím (až na pár "bezvýznamných chyb) a vždycky před nacváláním mám divný pocit a když najíždím na překážku, tak se ve mně mísí divné pocity, něco jako strach. Ale asi pět metrů od ní se nadechnu, soustředím se na překážku, stisknu otěže a říkám si, že na to mám, ale chce to trochu cviku a vím, že o jednou překonám a to vše pro mě bude jen radost.

Naposledy jsem skákala asi před měsícem, začalo to s malo třiceti centimetrovou a postupně se to zvýšilo až na sedmdesát centimetrů! A Reinka se na překážkách chovala vzorně, já jsem jí ani moc neovládala, jenom jsem jí správně navedla na skok a podpořila jí holeněma, ostatní už si Reinka zařídila sama a doufám, že se budu moct brzy zúčastnit nějakého toho hobby parkuru, ale mé ambice sahají daleko výš. jednou bych se chtěla dostat na nějaký velký a prestižní závod a samozřjmě, udělat si licenci. Takže kdo ví, možná mě někdo na závodech jednou uvidíte.