Za okny sbírek padal sníh. Velké těžké vločky se zvolna snášely k zemi. Daniel von Drak je však vnímal pouze okrajově. Seděl za stolem a opravoval písemky čtvrtého ročníku. Všude kolem to dýchalo vánoční atmosférou, pouze mladý kantor měl neveselou náladu.
Stěnou vplul do kabinetu mohutný duch šedavého zbarvení. Usedl do pomyslného křesla a mlčky pozoroval učitele a správce sbírek v jedné osobě.
Tato činnost ovšem nedokázala mohutného ducha zabavit na dlouho. On měl vánoční náladu a chmury na správcově čele ho roztrpčovaly. Luskl prsty a kolem kantorovy nástěnky se objevil věnec chvojí. Daniel zmateně vzhlédl. Když uviděl ducha, uvolnil se.
„Zdravím, Siegfriede. Děkuji ti,“ kývl směrem k věnci.
„Nemáš zač,“ odvětil samolibě Siegfried.
„Připomnělo mi to, že bych měl obstarat aspoň nějakou tu větev do vázy, aby to tu vypadalo trochu předvánočně.“ Daniel se se skeptickým pohledem rozhlédl po krcálku, který mu sloužil za kabinet. Přejel pohledem po hadím teráriu a konečně objevil zaprášenou vázu.
„Siegfriede, mohl bych tě požádat… Siegfriede!“ probral Daniel ducha, který se někam zatoulal v myšlenkách a pomalu se začínal rozplývat.
„Ano?“
„Mohl bys, prosím, podat dvě větvičky jedlové a jednu borovou, vyváženého velikostního poměru. Děkuji,“ požádal muž strážného ducha.
„Není problém. Ozdoby máš?“ zajímal se opatrně přízrak. Daniel přikývl.
Než stačil Daniel ve skříni za stohy písemek, laboratorních protokolů a všeho možného jiného nepořádku vyhrabat vánoční ozdoby, Siegfried už zvenčí dopravil žádané větve. Kantor zdvořile poděkoval. Rozložil slámové ozdoby a jeden papírový řetěz vyrobený nemladším synem Jaroslava L. Potom mávl rukou a ozdoby se ocitly na ratolestech ve váze. Chvíli potom ještě stříbřitě zářily zbytkovou magií. Daniel předstíral, že nevnímá Siegfriedův pobouřený pohled.
„Pamatuji si svátky u nás na panství,“ vzdychl duch. „Žádná magie. Myslím tu opravdovou, jen my a děti pachtýřů…“
Daniel se pousmál. Pohledem pobídl ducha k dalšímu pokračování.
„Nebyli jsme nijak bohaté panství, sem tam přišly i hubené roky, přesto jsme aspoň ty ořechy nebo ovoce dětem rozdělili. Holčičkám jsme dávali stužky do vlasů…
Pamatuji si na jedno děvčátko. Dostalo pár barevných pentliček. Mělo hroznou radost. ,Tu nejhezčí dám mamince,´ brebentilo. Čeká děťátko. Už to bude šestý bratříček. Jak jen ta holka byla nadšená…,“ zasnil se duch. „Od té doby se toho hodně změnilo.“
„Muselo. Vždyť jak dlouho už jsi po smrti?“
Duch se cynicky zašklebil. „Dost. Skoro už si ani nepamatuju, jak jsem umřel. O moc starší než ty jsem ale nebyl.“
„Jiná doba.“
„O moc jiná.“
V tu chvíli se ze sbírek ozval podivný zvuk, který si vyžádal jejich pozornost. Daniel sebral konvici na čaj, kterou hodlal naplnit na zpáteční cestě, a vydal se osvobodit nebožáka, který se chytil do spárů svátečně rozjařeného Poplašňáka. Siegfried plul za ním jako stín.
Marek P. vypadal pocuchaně ještě předtím, než se dostal do spárů rozjíveného poltergeista a jeho kostlivých přátel, ti však dílo dokonali. Kantor byl upřímně ráda, když se objevil kolega a jediným pohledem posedlé skelety na okamžik zmrazil. Bez odporu se nechal dovést do kabinetu.
„Na. Bude ti sice trochu velké, ale polonahý chodit nemůžeš,“ hodil Daniel po Markovi svoje náhradní tričko a obrázkem DNA. Marek se s díky převlékl. Oproti kolegovu předpokladu však nevypadal o moc hůř než jeho majitel. Na vyhublém Danielovi oděv také plandal. Marek naopak vypadal docela roztomile, s tou nukleovou kyselinou na prsou.
„Heřmánkový?“ zeptal se správce sbírek, když začala vřít voda.
„Ano. S meduňkou, prosím,“ přál si Marek.
„Jestli ji tu ještě mám,“ řekl Daniel s pohledem upřeným na sáčky bylinek, které on nepoužíval. Kupodivu žádanou bylinku našel a připravil čajovou směs.
„Dáš si k tomu něco? Mám tu cosi se sezamem, neprošlé, diska, prošlá, koláček, plesnivý,… Taky bych měl občas jíst,“ zamumlal Daniel.
„To bys měl. Jak dlouho, že jsou prošlý ty sušenky?“
„Týden.“
„Dej je sem, prosím tě,“ vzdychl Mára v naději, že sladké uklidní jeho zjitřené nervy.
Jaroslav L. prošel sbírkami bez nehod. Když vešel do kabinetu, dokonce se uculoval.
„Myslím, že Matěj na mne bude dlouho vzpomínat,“ oznámil, zatímco se zdravil s anakondou Julií.
„Pochybuji, vzhledem k tomu, že nemá jedinou mozkovou buňku,“ podotkl von Drak.
„Detailisto.“
„Jaký chceš čaj?“
„Zelený.“
„Koukám, že jsi pořídil vánoční výzdobu,“ poznamenal Jaroslav.
Daniel se ušklíbl. „Řetěz přikouzlil Siegfried, větve jsem ozdobil já.“
Nedodal už, že nebýt strážce, on by si na výzdobu ani nevzpomněl. Nemusel, na to znal Jaroslav Danielův postoj k vánočním zvykům až moc dobře.
Trojice profesorů pak mlčky upíjela ze svých hrnků. Koukali se z okna na padající sníh a zabývali každý svými myšlenkami. Marek po chvíli sklopil oči ke svému hrnku a povzdechl si. Promítal si v hlavě uplynulý dech a málem vzdychl podruhé. Primáni mu zase dali zabrat.
Jaroslav L. mladého muže pozoroval, a potom mu položil ruku na rameno, aby ho vytrhl z chmurných myšlenek. Ten překvapeně vzhlédl a setkal se s Jaroslavovým pohledem.
„Co? Kde je Daniel?“ ptal se zmateně.
„Nic. Nevím. V jednu chvíli se zvednul a byl pryč. On nějak dokáže vycítit, že je ve sbírkách potřebný,“ pokrčil rameny druhý kantor.
Mára přikývl. Toho už si taky stačil všimnout.
Zase se vrátili k mlčení. Jaroslav vytáhl z poličky nad stolem útlý svazek poezie, Marek se natáhl na lehátku a díval se z okna tak dlouho, dokud neusnul.
Daniel se vrátil o dvě hodiny později, když už dávno padla tma. Jaroslav četl již druhou knihu a svítil si malou zlatou bludičkou, Marek spal s tváří natočenou k oknu. Správce se vyčerpaně opřel o futra. V tváři se mu objevil úsměv, který proměnil jeho obvykle chladné oči na studánky plné zářícího tepla.
Zvedl ruku, dýchl si na dlaň a zašeptal několik slov. Po kabinetě se rozlétlo hejno stříbrných ptáčků. Daniel zářil slabou aurou a usmíval se, když Jaroslav něžně sundal sýkorku, která se mu usadila na knize. Mimoděk přitom stočil hlavu k Markovi a strnul údivem. Očima naznačil kolegovi, aby pohlédl stejným směrem.
Jeden z ptáčků se usídlil přímo před obličejem spícího. Spokojeně cvrlikal a nic si nedělal z toho, že zákonitě musí muže vzbudit. Sklonil se k jeho tváři a dotkl se zobáčkem jeho tváře. Neklovl, ale Marek se pod tím dotekem otřásl a otevřel oči.
Daniel se naposledy usmál a stříbrní ptáčkové zmizeli. Zmizela i Jaroslavova zlatá bludička. Místo nich pracovnu ozářilo ostré světlo zářivek. Všichni tři muži jako na povel zamhouřili oči, snažíce se tak ulevit podrážděnému zraku.
„Je mi to líto,“ promluvil překvapivě Daniel, který z těch tří zůstával v práci nejdéle. „Je čas jít domů. Marečku, pojď sem.“
„Já sklidím hrnky,“ oznámil Jaroslav L. a odešel do vedlejší místnosti umýt nádobí.
Marek se k Danielovi blížil s jistými obavami. Ten se usmál a na okamžik nechal kabinetem znovu prolnout stříbrnou záři. Natáhl ruka a sevřel mladšímu kolegovi dlaň. Několik vteřin se mlčky soustředil, a pak se stáhl.
Na Markově dlani se skvěl stříbrný přívěsek ve tvaru kapra. Marek vzhlédl s očima dětsky rozzářenýma.
„Děkuji, já…,“ začal, ale Daniel ho zarazil.
„Mlč. Jarek dostal taky,“ řekl a podával Markovi kožený řemínek. Z očí mu i přes zdánlivou příkrost slov sálala radost nad zdařilým překvapením.
„Otoč se, zapnu ti ho, jestli chceš,“ vzpomněl si, ale to už k němu stál mladší kantor zády a ve vztažené ruce držel dárek.
Mohl použít magii, už jako dnes už tolikrát, ale možná byl příliš unavený, a proto vázal Markovi na krk přívěsek Daniel sám. Bez kouzel. Několikrát se při tom maně kolegy dotkl a vzduch jiskřil. Nakonec s úšklebkem poplácal mladšího muže po zádech a vzdálil se.
Jaroslav už několik okamžiků stál mezi dveřmi a pozoroval oba muže s křivým úsměvem, který vypadal na jeho tváři tak podivně.
„Opravdu bychom měli jít domů,“ pobídl své kolegy takřka něžně a Danielova aura po těch slovech zhasla. Vydali se na cestu domů.
jo, teď je to jasný,
(ioannina, 26. 12. 2010 14:50)