HororPark

Po vzoru mladých jedinců jsem zašel do místního kadeřnictví. Otevřel jsem dveře a vstoupil poměrně jistotným krokem, jenž byl doprovázen slaboučkým zvukem pískotu mých odřených bílo-modrých tenisek. Podíval jsem se kolem sebe a vytáhl z pravé kapsy kalhot kapesník, který je sice posmrkaný, ale přeci jen místečko na další smrk, lze najíti. Hodil jsem tedy snopla na ten kus papíru a poté ho vložil zpátky do místa jeho prozatímního domova (myšleno kapsy).

Všude kolem mě byla spousta zrcadel před kterými seděli různé osoby, různého věku, různé rasy a možná i různého náboženství (co já vím …). Za nimi bylo požehnané množství kadeřníků a kadeřnic, které se starali o jejich vlasový porost a sem tam prohodily s dotyčnou osobou na sedátku nějaké slůvko, např. něco o počasí či pedikúře.

Napravo ode mne byla středně dlouhá lavice na kterou se dalo usednouti. Tuto možnost „sedu“ využila již dáma, která upěnlivě čekala, až se uvolní některá kadeřnice ke „střihu“ jejího „Demi Moore stylu“. Inu, sedl jsem si. Má zadnice, která byla již dosti propocená z důvodu nadměrného tepla, si tedy našla dočasné teritorium na gumovém ovinutí této černo-bílé lavičky. Musím se Vám přiznat, že jsem přímo cítil, jak se moje „boxerky“ značky Laurent přilepily k mé prdeli a nasávali těžký propot, který byl znásobněn dusnem v tomto kadeřnickém salónu.

Po 15 minutách

Stále sedím a do této laxní (ne)aktivity přidávám potní kápot z podpaží a zad. Má károvaná košile, kterou jsem si pořídil před 3 týdny v Polském Gdaňsku, se změnila na přísavku, která „obejmula“ celé mé tělo a vytvořila mi na zádech kolco, které je srovnatelné s rozpláclou hubou Burta Reynoldse.

Ta dáma odvedle již je v péči kadeřnice, tudíž sedím sám. Ano sám. Sám se svým potem, který mi momentálně slouží jako nedobrovolné lepidlo. No to je tedy pěkně zkurvená situace.

Po 45 minutách

Mé tělo se rochní v lázni z potních žláz a já se pomalu a jistě topím v čekání na nějaké to zavolání personálu, které by mě osvobodilo z tohoto sedacího „trestu“, který je hodně krutý a pojebaně nepříjemný.

Po hodině

No konečně ! Všechny ty dámské prdele si již odsedli z kadeřnických sedátek a uvolnily prostor mě a jenom mě ! Již jsou ostříhané …. a ano ! Odcházejí dveřmi, kterými jsem před hodinou přišel. No skvěle ! Dočkal jsem se ! Je tu prázdno, Heuréka !!!

Pak se ale stalo něco, co jsem vůbec nečekal. V radosti, že už konečně přijdu na řadu, za mnou přišel statný mládenec a započal rychlo-konverzaci.

„Hele ty, na co čekáš ?“ optal se a potáhl.

„No já čekám na ostříhání, víte.“ odvětil jsem.

„Tak to máš smůlu.Dneska už nikoho neberem.Jestli sis totiž nevšiml, tak už zavíráme ! Takže přijď zítra, jo ? Kapišto ?“ suverénně řekl.

„No to si děláte prdel, ne ? Já tu kurva čekám hodinu, kurevsky se potím, mé nervy jsou hluboko v piči a vy pane kundotlamo si dovolujete mi říct, že zavíráte ?! No to mě teda poser, kurva do piče !!!! Já nejsem žádný kokot, z kterého si můžete dělat prdel, kdy se vám zachce, do piče, kurva práce !!!!“

Musel jsem to říct. Musel jsem to ze sebe dostat. No řekněte sami. Člověk čeká jak nějaký čurák na jedno přijebané postříhání a ono hovno !

Následek mého výbuchu měl ale dohru. Ten statný mládenec se jednoduše nasral a se svou pěkně naťatou pěstí mi vrazil do huby pár ran, které měli za následek krveprolití z mého spoceného čela, rozbitý nos, potržený dolní ret a jemně prohnutou bradu. Pak mě zvedl do výšky a vyhodil dokořán otevřeným oknem ven na trávník, který byl čerstvě pochcaný od nějakého jezevčíka, který si zrovinka ulevoval.

To byl teda pěkně zkurvený den !