Výlov Hradeckého rybníka Tovačov 2012
Píše se rok 1848. Rok převratných změn. Pražané sestavují Svatováclavskou petici, doufajíc, že Ferdinand Dobrotivý je vskutku tak slabomyslný, jak se o něm říká, a něco takového podepíše. Císař snad není géniem na trůnu, však takový kretén také ne. Pražané se nevzdávají a staví barikády. Způsobí tím velké potíže zvědavé paní Windischgrätzové a Veverkovi z Bitýšky, načež barikády spořádaně odklízejí. Palacký píše protest proti začlenění Čech do sjednocujícího se Německa, vzbuzujíc dojem, jak by se jej někdo na něco tázal. Ústavodárný sněm se nedokáže po 314 hodinách rokování shodnout ani na cenách ve sněmovním bufetu a přivede tím Františka Josefa k myšlenkám o absolutismu. Do čela rakouské diplomacie se dostává kníže Schwarzenberg, intrikami přinutí Prusko k souhlasu o obnovení Německého spolku a dává tím vzniknout legendě Bismarck. Takový Bismarck, totiž, jakmile se stane ministerským předsedou, nemíní uznat nadřazenost Habsburků a vyhlašuje nám válku. To už je rok 1866. Naše vojska bojují statečně. Jižní armáda poráží Italy a chybí na bojišti v Čechách. U Sadové nedaleko Hradce Králové dostáváme pěkně na prdel. A pak už jen ustupujeme. V učebnicích dějepisu jest možno se dočíst o zastaralé výzbroji rakouské. Omyl to z dob, kdy snahou bylo dokázat prohnilost habsburské monarchie, jež raději obětovala tisíce lidí, než by nakoupila lepší pušky a polní kuchyně. Naše předovky se snad pomaleji nabíjely, však byly mnohem přesnější. O větším dostřelu nemluvě. Průšvih byl v taktice. O výsledku boje nerozhoduje střelba, ale útok na bodák. Slušní lidé se při takovém útoku semknou v pevný šik a vyrážejí proti nepříteli s cílem prorazit jeho obranné linie. Civilizovaní nepřátelé se mají spojit v podobný útvar a pokusit se rozbít útočící jednotku. Tak se bojuje od dob makedonské falangy. Prusové se zachovají nečestně a nesportovně. Místo spořádaného boje se rozloží na mezích a naši falangu rozstřílejí. Do takového houfu se musí trefit i blbec s mizernou puškou. Barbaři. Takto se dostávají až k Bratislavě. Cestou se ještě poškorpí s císařskými u Tovačova a pokládají tak základní kámen zdejšího turistického ruchu. Již krátce po válce buduje zde Moravský spolek podporovací památník válečným obětem. Krátce po vzniku republiky rozmetaný horlivými vlastenci. To už je taková naše tradice. Horliví vlastenci si záhy uvědomili, že značná část padlých byla českého a moravského původu a pomník byl obnoven. Mimochodem – kamenické práce na něm byly svěřeny osvědčené brněnské firmě Adolf Loos. Žádná kunsthistorická revoluce. Slavnějšímu Ádovi byly v té době mínus tři roky. Krom Ústředního pomníku vzniká v celém okolí řada dalších, větších či menších památníků. Radní města Tovačova jsou moudří. Zřízena zde byla naučná stezka. Jen na barvičky nezbylo. Není tedy nijak značena. Spořiví Hanáci. K jednotlivým pomníkům vedou šipky. Místní se dle nich krásně zorientuje. A turista se může zeptat. Turista, jež chce k Ústřednímu památníku, musí se škobrtat po frekventované silnici. Ideální zážitek. Zejména za mlhy. Nedaleký Behrův pomník leží přímo uprostřed pole. Nejvyšším stromem na Hané je řepa cukrovka. Nebylo by možno udělati v tomto lese aspoň malilinkatou a uzoulinkou pěšinku, nechť si člověk, dychtící po poznání, může přečíst poučnou tabuli, aniž by pak musel seškrabávat metrák bláta z obuvi? Příznivci vojenské historie jsou na tom ještě dobře. Mají aspoň šipky. Objevit jeden z nejvýznamnějších židovských hřbitovů na Moravě je uměním. Jen na okraj – hřbitov tento je přístupný jen v průběhu letní sezony a to v neděli. Asi dvě hodiny. Nějak po poledni. Plán města nikde nevisí. Turistické informační centrum neexistuje. Možná ano. Ale objeveno nebylo. Brejle bez brejlí se špatně hledají. Snad tak má fungovat pokladna v zámku. Věž zámku je naštěstí vidět a je možno se k němu dostat intuitivně. Pokud člověk neskončí u kostela. Proč vyhazovat peníze za mapu. Turista má čuňu a může se zeptat. Pohostinný Hanák mu vždy rád a dobře poradí. To je pravda. Pokud nepřijedete v čase výlovu jednoho z mnoha zdejších rybníků. Letos to byl Hradecký. Vloni, tuším, také Hradecký. Snad i předloni Hradecký. Že by ti hajzlíci kapři tak rychle rostli? Možná je doň před výlovem nasypou z kádí. Co bychom neudělali pro turisti. Máme ryby, kolotoče a standardizované stánky s cukrovinkami. A ono to funguje! Davy, davy, davy. Jako v brněnské šalině. Předvánoční supermarket. Jen s větší koncentrací lidí. Raději pryč. Příště se spokojím s Choryňským rybníkem. Nedaleko Valmezu. Zdejší rybáři svůj výlov pořádají vychytrale současně s Tovačovem. Asi nějaká tradice. Jediným kladem výlovu v Tovačově jsou historické mašinky, jež importují sem milovníky tlačenice a pachu přepáleného oleje z Kojetína. Letos Hektor (učeněji motorová univerzální lokomotiva řady 720) a Karkulka (motorová posunovací lokomotiva řady 726). Kterak jsem si povšiml, nelpí zde na jednom stroji a snad pokaždé se svezete něčím jiným. Ale toť možná mylný dojem. Tovačovská dráha je pro normální provoz zrušena a slouží jen k těmto nostalgickým jízdám. Aby nepadla za vlast zcela, je třeba tyto pořádat co nejčastěji. Aby je bylo možno pořádat co nejčastěji, mohou si cestující dobrovolně pořídit jízdenku dvakrát. Protože platit jízdné stereo se patrně nechce nikomu, nenabízí tyto biletky fousatý ajznboňák, ale copatá průvodčí. Tento trik považuji za nanejvýš zbabělý a nevkusný. Můžete mi, slečno, nyní povědět, co mám dělat s tou hromadou růžových padesátikorunových lístků?
Kdo nebere mé vážně má varování a po okouknutí lokomotiv se chce přec jen vypravit k rybníku, má dvě možnosti. Jednodušší – jít s davem. Nemožno zabloudit. Horda vás povede a později i ponese. Lepší – jít s davem, však na první velké křižovatce zahnout doprava. Ulice Podvalí. A Podvalím se valit pořád rovně. Doporučuji šilhat očkem stále napravo. Na konci jedné z uliček spatří zájemci onen výše zmíněný židovský hřbitov. A rovně a rovně. Rovně přes další větší křižovatku. Až dorazíte k turistickému rozcestníku. Zelená značka vede, mimo jiné, k Hradeckému rybníku. A vyplivne vás přímo na hrázi v epicentru dění. Bez nutnosti prodírat se hromadou lidu. Kdo se dostane až se a učiní pár kroků k nejbližším stánkům, pozná, že neprohloupil. Zelená značka vede překrásnou alejí plnou prastarých stromů. Ani zde soukromí moc nezažijete, ale nikdo vám nešlape po nohách a nepřiplácává cukrovou vatu na tvář. A vede z ní i odbočka k zámku. A když už tak pěkně mrčím. U zámku jest možno spatřiti kašnu s puti a sochu Sv. Václava od Gottfrieda Fritsche. Ten je zde také pochován v kostele stejného světce. Informace tato je též intenzivně tajena. Snad ne na internetu, ale notebook si sebou nevozím, páni radní...
A jako vždy. Obrázky jsou tady...