Korzár - zpěv druhý
Korsár
George Gordon Byron
Přeložil: Čeněk Ibl
Praha, tiskem a nákladem Dra Ed. Grégra 1885
Zpěv druhý.
Conosceste i dubiosi desiri?
Dante
1.
Loď mnohá brázdí Koronských vod pás,
z Koronských oken proudí světel jas,
to že Seyd paša hlučný strojí kvas,
kvas vítězství, jež slíbil, sepjaty,
kdy přivleče si domů piraty.
Tak přisáh‘ při Allahu na svůj meč,
a věrně splnit ferman, jeho řeč,
se u pobřeží přídy sjíždějí
a roste shluk, zní chlouba hlučněji.
Kořisti každý již si béře díl,
ač v dáli ještě nepřítel se kryl.
Jen vyplout – zítřejšího slunce vrat
piraty spatří jaté – přístav vzat.
Stráž ať si zdřímne zatím, liboli,
a boji bdíc, i v snách ať zápolí.
Kdo mohou, na břeh ať se rozejdou
a krví řeckou hasí žáhu svou.
Což turbanovým rekům čin ten sluší
handžárův ostřím děsit rabův duši!
Jim v domy vpadnou – ne však smrti děs
sval jejich silný milostiv tam nes;
že právě smějí, nechtí vraždit dnes,
ledaby rozmar sed‘ jim na hrot dýk,
by na příští boj nescházel jim cvik.
Do noci hýří, bouří bujný dav,
s ním hejsať musí kdo svých dbají hlav,
moslemským ústům přáti choutek všech
a zdržeť kletby, až jich zbude břeh.
2.
Seyd na lehátku, turban na hlavě,
kol něho v síni vůdci k výpravě.
Pryč slední mísa, dokonán je hod,
pil chutě paša – zakázaný plod,
ač před ostatní střídmou kávy slasť
moslémský přísný káže zvyk mu klásť.
Čibuky dlouhé obláčkují dým,
co Almy4) tančí k písním divokým.
Jitřenka spatří vůdce na lodi –
v tmách vlna zrádná málo lahodí; –
a bezpečněji spí se hýřilům,
kde lůžka hedváb, než kde hloubi šum.
Kdo můžeš, výskej – ještě k boji čas,
i zmůže Korán víc než mečů ráz.
A přec ten počet sil tu sebraných
víc ručí zdaru, nežli pašův pych.
3.
S pozdravem plachým ode vnějších vrat
se plížil otrok, jemuž u nich stát;
a hlavu sehnuv ruku k zemi snes‘,
než svěřené mu zprávy jazyk hles‘:
„Je derviš zde, jenž z hnízda piratova
uniknul – víc by jeho řekla slova.“
Za svolný pokyn bera Seydův hled
svatého muže mlčky blíže ved‘.
Ten ruce skříživ na háv zelený
jde krokem slabým, oči sklopeny.
Strmácen strastmi spíš, než tíží let,
pokáním jest, ne strachem v líci bled.
Proud kučer jeho, zasvěcených božství,
z pod kápi v pyšném vyřinuje množství;
šat s boků splývá do bohatých řas,
jím krytá hruď jen dýchá nebem as.
Pokorný stál tu, sebevědom však
a klidně zíral v pátravý všech zrak,
jenž, proč sem přišel, rád by vyzvěděl,
než paša svolí, aby mluvit směl.
4.
„Zkad přišel’s, derviši?“ – „Jsem uprchlý
ze skrýše psancův.“ – „Kdes byl jat a kdy?“
Od Scalanova loď nám vítr hnal
ke Skiu výspě; Allah málo přál
však naší plavbě – zloupen kupců zisk,
lupičský řetěz údy naše stisk‘.
Mněť o poklady, život nebyl strach,
jen po ztracené volnosti jsem práh‘,
posléze nocí člun mi rybářův
poskytnul naděj, čáku lepších dnův:
vyhlédnuv chvíli prchám sem z těch míst –
velmocný pašo! u tebe jsem jist!“
„Jak spěší zbrojci? jak se chystají
ku svého lupu, skal svých obhaji?
Zdaž o našich jim sní se přípravách,
jež hnízdo jejich sežhnou v popel, prach?“
„Zajatcův zrak, jejž kalí starosť, pláč
nad tíží pout, je špatný vyzvědač;
já vod jen slyšel bezstarostný řev,
jenž nešel nest mi jiných břehů zjev;
já měl jen oko nebes pro blankyt,
přes příliš jasný na můj dusný byt;
já cítil – dřív že volnosť hrudi drahá
má strhat musí pouta přeneblahá,
než horkách slzí vyschne hořká vláha.
Mé vyváznutí tobě aspoň svědčí,
jak málo tuší jaké nebezpečí.
Nemarný tomu vděčím útěk svůj,
že nikdo nebděl dost, by zahřměl: stůj!
Ta hlídka, které uniknul jsem já,
moc tvou se blížiť ne líp uhlídá.
Mdly údy moje, pašo! – mořská slaň
je ztrmácela – žádají svou daň.
Nech odejít mne – pokoj s tebou! – kol
buď pokoj všem! – teď spočinout mi svol.
„Stůj, derviši! stůj! pravím, postaň blíž –
mám víc se ptáti – sedni – neslyšíš?
Víc mně se ptáti. Rabi, jídla sem
Nebudiž hladov, kde jsou hody všem.
Až povečeříš, stroj se povídat,
vše jasně, plně – záhad nemám rád.“
Proč k divanu hléd‘ zlostně zbožný muž?
Co zachvělo jím? uhodnout kdo můž?
Nevalnou chuť on jeví k hostině,
míň úcty vzdává stolní družině.
Sed‘ mlčky; jen se zapomněv, teď zas
zrak na sebe vzal onen tichý ráz.
Stůl připraven – leč jídel by jed byl v nich.
Muž zmořený tak postem, svízely
k těm hodům tuším divně nesmělý.
„Co jest ti, derviši? jez – myslíš snad,
že křesťanův to kvas? či tobě had,
kdo přítel můj? Proč zhrdáš solí tou,
bratrství nejsvětější zárukou,
jež vzata mečův ostří ztupuje
i rozvaděné kmeny smiřuje,
a jížto úhlavní si nepřátelé
po boku zdají bratřími se cele!“
„Sůl mlsky koření – já jídám jen
kořínky prosté, vodou napájen;
ať vrah či brat můj, slib a přísný řád5)
mně s žádným nedá z jedné mísy brát;
podivno snad – však zde-li nebezpeč,
jen nad mou hlavou vznáší se tu meč,
však za tvou moc, ba sultánovu říš,
mně z hostiny ni sousta nevnutíš –
krom byl bych sám; řád znectít – na věky
hněv prorokův mi zbrání do Mekky.“
„Buď, jak si žádáš – měj svůj přísný mrav –
jen jeden dotaz ještě – pak jdi zdráv.
Jak četní? – Ha! to nerdí se přec den?
Jakým to sluncem přístav ozářen?
Toť jako moře v ohni! – Vzhůru – ven!
Ho zráda! stráže mé! můj meč sem! ha!
Mé lodi plamen sžírá – vzdálen já!
Ty klatý mnichu – to’s měl nového?
Hanebný špehoun – svažte – skolte ho!“
Vyskočil derviš vzešlou vida zář.
Čím druhých bledne, plane jeho tvář.
Vyskočil derviš – ne ten svatoušek,
leč bojovný jak na vraníku rek;
svou kápi shodil, strhnul hávu kryt,
zaskvěl se pancíř, zablesk‘ šavle třpyt,
vyzáří přílba s černým chocholem,
víc oko září, černější brv lem:
toť ani člověk a duch Afrit sám,
jehožto ráně není odpor znám.
Ten divný zmatek, plápol oblohy,
pochodní dále zážeh přemnohý:
skřek hrůzy, ryk, co temně hučel v sluch –
počaltě zbraní třesk a shon a ruch –
v ten koutek země vrhly pekla vzduch.
Otroci pádí sem tam zmateni,
břeh vidí v krvi, moře v plameni.
„Derviše chopiť!“ darmo zuří paše.
Ti chopili by raděj satanáše!
To viděl Konrád – ta tam beznaděj,
co záhubě vstříc postavila jej,
kdy předobře ho poslech‘ druhů spěch,
a před znamením k nebi plamen žeh‘!
Zřel hrůzu jejich – rukou sáhne v pás –
vzduch píšťalky se rázným hvizdem třás‘ –
Hvizd odpověděl – „Dobře chvátala’s,
družino statná! Jak jsem mysliť moh‘,
že nepřispěje kvap mi jejich noh!“
Rozmáchne rámě – vířil meč a ťal,
dohání žasně, co byl promeškal.
Jich strach co počal, svršil jeho vztek,
že před jediným všecko na útěk.
Po síni v cárech leží turbany
a hlavám není v pažích ochrany.
Seyd ohromený, ač mu klade vzdor,
sám před ním couvá, soptě vztek a mor.
Ne zbabělec on – přece bál se ran,
tak zmatkem nepřítel je velikán.
Planoucích lodí postrach k němu lét‘,
prch‘, bradu rval a pěnil se mu ret:6)
k harému branám vnikli pirati,
kdo chtěl by vyčkať, smrť jej zachvátí.
Nechť moslem zděšen kleká, naříká,
zbraň metá – darmo vše – krev přetéká.
Spěchátě přes mrtvoly tlupa dál,
hvizd Konrádův kam její kroky zval,
kdež obětí vzdech a ston zbabělý
svědectví dává statné oceli.
Vypukli v jásot, ani vidí vůdce,
jak tigrem řádí sám v té líté půtce.
Jim pozdrav krátký – kratší jeho dík‘ –
„Tak dobře, děti – jenže Seyd nám znik‘ –
ten nesmí žít – dál, dále každý spěš!
Galéry hoří – proč ne město též?“
5.
Na slovo každý chvátá chopiť louč,
a dům se halí dýmu ve kolotouč.
Konrádu v oku krutá rozkoš plá,
však náhle hasne – k uchuť dolétá
mu nářek žen, jak umíráčku zvuk,
že měkne hruď, jíž nehne bitvy hluk.
Prolomte harem! - Komu život mil,
ušetři žen a zachrániť je pil.
Svých pomněte žen! mstí se ohavnosť;
jen s muži máme boj, těch skolme dosť;
slabšího šetřit naše přední cnosť.
Já zapomněl! – však nepromine Bůh,
mým slovem ubožák-li na vždy stuch‘!
Nuž kdo chce, za mnou! já jdu – ještě čas,
by jeden zločin aspoň nežeh‘ nás.“
Do schodů letí – rozpoluje dvéře,
necítí noha, žárem že se béře.
Valí se kouř, div neztajen mu dech,
však od síně v síň pádí po rumech.
Hledali – našli; chlipná páže z tad
vynáší kořist nevídaných vnad.
Jim strachy tiší, podpírají krok,
péč kráse dlužnou staví po jich bok:
to zmohl vůdce druhů nad mravy
že na slovo meč klesne krvavý.
Leč kdo jest ona, jižto z úpala
Konráda silná ruka vyrvala?
Ta děva milá muži klatému,
pašova roba – kněžna harému.
6.
Nedlouho Konrád u Gulnáry7) dlel,
jen málo slovy konejšit jí spěl;
nebť sotva soucit chvíli stavil boj,
nepřátel různo rozptýlený roj
udiven stihačů se prost,
spěch uvolnil a sbíral zmužilosť.
To postřeh‘ Seyd a teprv znamená,
jak skrovnou tlupou byla zmámena
vojsk jeho síla – rdí se za svůj blud,
an zděšenou zří zkázu odevšud.
Allah il Allah! dme se pomsty křik,
stud k zuřivosti stoupá, bouří ryk.
Krev za krev mluv a plamen za plamen!
Vítězný příboj hle! zpět odvalen –
hněv bádá vratmo v obnovený boj
života brání výbojná dřív zbroj.
Zřel Konrád nebezpečí – slabý zřel
jak hlouček tiskne svěží nepřítel.
„Jen jeden náraz v nepřátelský kruh.“
Řad sevrou – pálí – druhu kyne druh –
vše ztraceno – vždy těsnější ten pás –
ač beznadějna – pevna stojí hráz
Ach! bojovný teď roztržen jim řad,
tu ten se kácí, tam onen pad‘ –
leč sám kdo zbývá ještě lvem se bil,
až z unavených dochlípí krev žil;
s posledním dechem slední ránu dá,
a v ruce ztuhlé čepel domíhá.
7.
Však prv než k boji nepřítel se zdvih‘
a řada v řadu, v ocel ocel stih‘,
Gulnára, volný harému ves tlum
v bezpečí dány přívržencův dům,
jak velel Konrád; tu jim slzy schnou,
jež pro život a pověst lily svou.
Kdy černooká děva Gulnára
té hrůzy pomní prostřed požára,
jme nad dvorností tou ji žas a div,
takť oko jeho něžné, hlas byl tkliv:
podivno – krví zborcen lupič ten
víc lahodí jí než Seyd v lásky den.
V lásce paša jak by služku znal,
již blažiti má, že jí srdce dal;
a korsár ochranu i těchu skyt‘,
jak právu ženy svůj by kořil cit.
„Zločinné přání – hůř, ach! marné as.
Přec reka toho práhnu spatřit zas,
byť jen, co strach můj zapomněl, dík vzdán
byl za život, jejž nechal v šanc můj pán!“
8.
I zřela jej, kde nejhustější seč,
u mrtvol šťastnějších mu blýská meč;
své tlupy dalek bouří v nepřátele
a ztracenou píď pobitými stele.
Kles‘ – krváceje – darmo hledav zhyn,
a jat, by pykal za všechen zlý čin.
Ušetřen, by žil marný srdce tluk,
než pomsty plán mu nových smyslí muk;
proud krve staven, by dřív nepropuk‘,
leč krůpěj po krůpěji: Seydův zrak
chce zřít jej stále mřít, ne zemřít však.
Zdaž on to přec? ten vítěz před chvílí,
jehožto pokyn zákon udílí?
To vskutku on; ač odzbrojena pěst,
netruchlí, jen mu žití líto jest.
Tak lehké rány! hledalť on si těch,
jež poslední by vyrazili dech.
Tak četné rány! Žádná pádná dost,
by poslala mu duši na věčnost.
On jediný-li dýchati má dál,
jenž nejvíc o smrť bojoval a stál?
Ó, cítil on, co ňadro cítí smrtné,
kdy kolo Štěstěny se jemu zvrtne!
Přeteskně cítil spáchaných vin hlod,
i splatný hrozby vítězovy hrot.
Ty city v nitru živil; avšak pych,
co ved‘ jej k zlému, nechal zjevit jich.
Tak mužná tvář ta sebrati se zná,
že podmanitel z vězně vyhlédá.
Ač únavou slab, ztrátou krve bled,
tu slabosť tají jeho klidný hled.
Byť propukoval v jásot dalný dav
nedávné strachy směle překonav, -
kdo vojín lepší, popatřiv naň blíž,
netupí muže, před nímž chvěl se již;
i krutá stráž, co v žalář vede jej,
jen s tajnou zří mu hrůzou v obličej.
9.
Byl poslán lékař – jej ne soucit slal, -
by, co ten život snese, ohledal;
dost našel síly těžký pro řetěz,
i dosti citu pro mučidel děs:
než zítra klesne hvězda v důl,
připraven mukám státi bude kůl,
a červánky až zbudí příští den,
mučence zjeví rekovství neb sten.
Tať nejdelší a nejkrutější z muk,
kde s žízní se ves úmor smrtný shluk‘;
den ode dne jež dlouží smrti daň,
co kolem sloupu krouží hladná káň.
„Jen krůpěj vody!“ nedbá proseb kat,
jeť nápoj smrť – tu nechce, nesmí dát.
Tak souzeno mu. – Stráž i lékař šel,
a hrdý Konrád s pouty osaměl.
10.
Kdo vylíčil by, co tou hrudí dme?
Pochybno, zná-li sám vše trudy své,
Přicházíť v mysl lidskou rozruch, boj,
kdy zbouřen v ní všech víří živlů roj,
jež pojí se a sváří na obrat,
kdy hryzem člověk nekajícným jat.
Hryz svědomí, ten démon šálivý,
dřív nemluví, až čin jej oživí.
„Já varoval tě!“ volá marně pak –
jen slaboch ká se – vzdor je silných znak.
V tom osamění, kdy cit nejvíc vlá
a celé nitro nám se odkrývá,
kdy jednotlivá vášeň nevládne,
jíž ostatní vše v tmách se propadne –
tu jedním rázem život přehlédán,
jenž v pamět hrne se sterých se bran:
tož lásky žal a zmíravý ctí sen,
vrch slávy kluzký, život ohrožen;
slasť nezažitá, zhrda, záští jim,
kdo slaví tryznu naším neštěstím;
minulosť mrtvá, budoucnosti kvap,
v němž nebe, peklo zbádati duch slab;
myšlénky, slova, skutky, po ten čas
tak nehryzné snad, ač vždy živé v nás;
poklésky skrovné, libé v dobu svou,
jež přísným vážkám zločiny teď jsou;
vědomí hříchů, skrytých sebe víc,
čím tajenější, tím víc hlodajíc –
vše, jedním slovem, čím nám trne zrak,
v tom obnaženém hrobě naho tak,
že vzrytý žal až pýchu probudí
to zrcadlo chtě vyrvat ze hrudi.
Vše můž‘ hrdosť zakryt‘, statnosť snést,
vše – před – i za hroznou co smrtí jest.
Strach každý zná, míň kdo ho jeví přec.
jen ten zaslouží chvály pokrytec:
ne kdo se chlubný babsky v útěk dá,
leč kdo mře mlčky, smrť když uhlédá.
Tak zocelená v dalnou mysl pouť
hrozící zkáze půl jde nadběhnouť.
11.
V nejvyšší věži síň o silných zdech,
tam pašovi dlí Konrád v železech.
Popelem lehl pevný Seydův dům –
věž sídlem jemu jest i zajatcům.
Nemůže Konrád haněti svůj los,
nepřítel zmožen téhož měl by cos.
Sám, opuštěn, hruď vinnou zpytuje,
však hoři prsou mocně vzdoruje.
Pod jednou jenom klesá myšlénkou –
„Jak ach! ty zprávy Medóry se tknou?“
Pak – jak pak – spjaté ruce k nebi vznes‘
a vztekle zíral chřestný na řetěz;
však mysli neklid brzo urovnal
a vzteku svému sám se trpce smál.
„Nechť muka nyní přijdou kdykoli,
mně síly třeba denní pro boly!“
To děl a k rohoži svou mdlobou vlek‘,
vše přes útrapy klesl ve spánek.
Byl počat boj, než půlnoc odbila,
jež zralý vůdcův záměr zrychlila.
Tak nenávidí zhouba ztrátu chvil,
že sterý zločin mžikem spáchán byl.
Jen hodina, co přistál, za čas ten
přestrojen, zjeven, vítěz – uvězněn;
na zemi vůdce, - lupič na moři,
ochranný zhoubce – spjat – snem živoří.
12.
Spal v nejklidnějším zdání – hlubě tak
dech jeho stišen, - kéž to smrti znak!
Spal – kdo se kloní v jeho dřímotu?
Pryč nepřátelé – z přátel nikdo tu.
Poslán to seraf milosti mu nest?
Ne, pozemšťan to bohotvárný jest.
Bělostné rámě nese lampy svit,
jej ruka hradí, by se nezakmit‘
v ta víčka semknutá, co mukám jen
se otevrou, by věčný zamk‘ je sen.
Ta černooká sličná postava,
jíž temnou kadeř démant protkává,
jejížto noha bosá, sněhobílá
div dotýká se země – tato víla
jak strážemi a nocí vnikla sem?
Rci, kým se leká žena záměrem
Gulnáry lásku cítíc v nitru svém?
Nemohla spáti, an si paša leh‘,
pirátem nepokojen v trapných snech,
odchází děva s kroužkem pečetním,
dřív často v žertu zdobila se jím –
tím znamením si cestu otvírá,
stráž ospalá, jen mlčky prozírá.
Vid strážný zemdlen bojem, klopoty,
Konrádu závidí té dřímoty,
mráz jimi klepe, nebdí klemžíce,
strou údy ztuhlé u bran věznice:
div shlednout prsten hlavu zdvihají,
a kdo jej nese, již se neptají.
13.
Zdivena patří na klidného spáče:
„On spí a cizí oko nad ním pláče!
Můj nespavý zrak putuje sem plach...
Kým náhlým kouzlem muž ten mně tak drah?
Hle život můj a mnohem víc mu v dluh,
žeť odvrátil nám horší smrti druh.
Jest pozdě myslit‘ – zticha – teď se hnul –
jak těžký vzdech – zdvih‘ víčka – procitnul!“
Povzpřímil hlavu – světlem oslepen
zrak jeho žasne pochybnostem v plen:
pohodil rukou – vazeb drsný chřest
drsněji děl mu, na živu že jest.
„Jaká ta tvářnost? Přelud není-li,
toť žalářník můj nad div spanilý!“
„Víš, piráte, kdo jsem? Já nejsem stín,
a tvor ti vděčný za tvůj vzácný čin.
Patř na mne – pomni té, již z plamenů
ty na silném jsi vynes ramenu
zachrániv před mě tlupou svou;
já nevím sama proč – jsem přišla tmou
ne ublížit – smrť nechci vidět tvou.“
„Milostná paní! tak-li jest, jak díš,
ty jediná se z běd mých netěšíš:
zdar jejich jest – ať užijou svých práv,
jsme vděčen za tvůj neb jich dvorný mrav,
že zemřít mám, se kráse zpovídav.“
Podivno snad – však v hoře nejvyšší
se blahosť mísí – ač ho netiší. –
Sic veselý ten smutek smutná věc:
směje se trpce – však se směje přec.
A časem svým i nehodnější z lidí
žertovat samo popraviště 8) vidí.
Tak radosti ten cit as příbuzen,
jak májovému lednový je den.
Byť všecka srdce v tom se mýlila,
nezmýlen ten, čí hruď to zkusila.
Nechť čímkoli teď Konrád projat byl –
smích divoký mu čelo rozjasnil,
a jarým zvukem zazvonil mu hlas,
jak na zemi by plesal v posled as;
zvuk ten mu nepřirozen: doposud,
ač málo žil, žilť zápas jen a trud.
14.
„Korsáre! paša vyřknul tobě soud,
já mohu však jím v slabší chvilce hnout.
Ušetřit tebe, spasiť chtěla bych,
leč nedopouští čas ni stav sil tvých.
Vše hodlám však, co lze, by protáhnut
byl smrti nález do delších dne lhůt.
Víc teď by zkázou bylo – tvému srdci
též líto snad nás oba v zhoubou vrci.“
„To věru nechci! – neníť horší pád,
jehož by ještě mně se bylo bát.
Nezkoušej nebezpečí; naděje
mým ujít vrahům již mne nehřeje.
Mám já jen babsky mysliť na útěk,
kdy z čety mé by každý mřel co rek?
Leč kdosi jest – má paměť spěje k ní,
až v oku mém se její něha stkví.
Mou dráhu řídil čtverý moci druh:
má bárka, meč můj, láska má – můj Bůh!
Já Boha v mládí nechal, on mne teď –
jen jeho vůli klesám za oběť!
Nemíním trůnu jeho bráti v smích
modlitbou retů bídně zoufalých;
to dost, že dýchám, trpět moha tich.
Ochablá meč můj upustila dlaň,
jíž lépe držet bylo věrnou zbraň.
Ztopena loď neb v moci nepřátel –
jen pro mou lásku hlas by k nebi šel.
Tať vším, co ještě k zemi poutať můž‘,
jí v srdce něžné smrť má bodne nůž,
a zsiná líce – než tvá zjevila se,
já nic nespatřil rovného té kráse.“
„Ty jinou miluješ? – mne bláhové!
což smí se tím zarážet ucho mé?
Však přec – ty miluješ – jak závidím
té, jež tak věrné srdce zove svým,
jež nezná prázna, myslí netěká
v dál za přeludy – jak já bezděká“.
„Já myslil, paní, tvou že láskou byl
ten, pro nějž ohni jsem tě vychvátil.“
„Mou láskou krutý Seyd! Ó nikoli –
já drahně ždála, že kdys povolí
mé srdce vášni jeho – darmo vše.
Cit můj mně dí, že láska volno chce.
Jsem otrokyní, snad i zlíbenou,
smím sdíleť lesk, i zdám se blaženou!
Mou duši souží častá otázka:
máš ráda mne? a mnou chví neláska.
Tu něhu snášeť srdci překruto,
zvlášť odporem-li takým dotknuto.
Leč krutější jest nésti duše vzdor
a v nitru krýť – snad jiný blaha vzor.
Kdy ruku béře, já ji nedala,
v ní tepna bije stejně pomalá.
Kdy pustí ji, to mrtvá klesá tíž –
tak lhostejnou mě vidí jeho blíž.
Polibky jemu chladný vrací ret,
vřelosti jeho mráz můj za odvet.
Bych vášně byla cítila kdy žár,
snáz bych jí dala nenávisti tvar;
tak neželen jde, přijde nevítán,
kdy po bok sedne, jinam duch můj hnán.
Ač přemítání jednou počne se,
strach mám, že ošklivosť jen přinese;
jsem otrokyní, však vzdor hrdobě
míň hanby v té než choti podobě.
Kéž bláznění té hrudi přestane,
neb místo mne si jinou zamane!
To včera bylo, ne teď – vítané.
Nezvykle něžnou chci se stavěti,
tvá pouta, vězni, majíc v paměti.
Chci život splatit dlužný ruce tvé
a tebe vrátit‘, kam tě srdce zve,
té, jižto čeká, co vždy prchá mne.
Den svítá s Bohem! – musím nyní zpět,
stůj co stůj – však neopustíš svět.
15.
Z pout ruku tiskla na svá ňádra vřelá,
sklonila hlavu, k odchodu se měla;
a bez hluku, jak libý sen, ta tam.
A byla zde? jest nyní zase sám?
Ký démant mu to skrápnul na řetěz?
To září slza nejsvětější, věz,
již soustrast lila čistou v cizí bol
a ruka Páně uhladila kol!
Ó převýmluvná, nebezpečně skvoucí
ve zraku ženy slza všemohoucí!
Tať slabé ženy zbraň i hrot a štít,
jímž zná se bránit, umí vítězit;
té zbraně chraň se – zbloudí moudrosť tvá,
cnosť prchne, v ten-li žal se zadívá.
Co hnalo v zmar svět, reka na útěk?
To Kleopatřin slzný oka vděk.
Leč triumviru křehkosť prominem‘,
víc mnohý slzou ztratil, nežli zem‘!
věčnému lidstva vrahu duši dal,
a nebe ztrativ spečetil svůj žal,
by kochanku svou hoře uchoval.
16.
Po beznadějné tváři změněné
pablesky jitra hrají ruměnné.
Co do večera z něho přebude?
Snad pohřební mu havran zahude;
zrak uzamkne se – netkliv, bez citu,
kdy slunko růžné sejde s blankytu,
v kalíšky květů skane noci ron,
vše zživne kol, zem, nebe, vše – ne on.