Josefský jarmark v Rožnově pod Radhoštěm 2012
V pátek 16. a soboru 17. března, konal se ve slavném městě Rožnově, stejně slavný Josefský jarmark. Slavný dle počtu stánků. Josefský jarmark má celou řadu výhod. Je to jedna z mála rožnovských neskanzenních akcí. Jarmark ve skanzenu má své neopakovatelné kouzlo. Ale též po vás vyžadují zaplacení vstupného. Díky hordám dalších zvědavců pak vlastního skanzenu nevidíte zhola nic. Můžete si však zakoupit u stánku brambůrky. Tytéž mají v nedalekém řeznictví. Za poloviční cenu. Ve skanzenu však také vlastní minimálně jeden exemplář kalendáře. A takový kalendář je vynálezem, jářku, geniálním. Stačí jediný (sic!) pohled a víte kdy jdete do práce. A nejen to. Stačí jediný pohled a každý mamlas ví, kdy as budete v práci. V pátek, po desáté hodině dopolední, v době kdy příslušník třídy dělnické utírá pot z čela u vysoké pece, rolník plácá stračeny po zadku a pracující intelektuál namáhá mozkové buňky u Facebooku, zahajují ve městě pod Radhoštěm Josefský jarmark významní představitelé správy nejen světské, ale i duchovní. Velká sláva to byla. Aspoň dle itineráře. Já místo zahájení poflakoval se po chodbách radničních a studoval vítězné fotografie soutěže Valašská krajina. Hodnotit nebudu. Zase bych remcal. A remcat se mi nechce. Měl jsem zmrzlinu. Vanilkovou. Točenou. První v letošním roce. A jsem tudíž dobře naladěn. Celý pátek vyhrává cimbálová muzika. Pod pódiem trsají čtyři krojované dívčiny. Tancují spontánně. Moc hezké. Příště bych prosil i nějaké starší. Nechť je mohu v přestávkách oblbovat. V sobotu vyhrává dechovka. Je milým zvykem valašských dědinek a měst, že na jarmarcích zpravidla neuslyšíte husličky a cimbál, ale trubku a bombardon. My jsme na to už zvyklí. Ale co chudáci turisti? V pátek ve 13:00 jsou vyhlášeny výsledky soutěže o největší tatar. Pořadatelé neustále mleli o pomlázce. Čímž uvedli do rozpaků osoby dříve narozené a školní docházkou nedeformované. Ba i mladší, jež ještě školní soukolí nesemlelo. A nikdo jiný zde prakticky nebyl. Červenali se všichni. As v nejdelší pomlázce viděli nějakou sprosťárnu. Po vyhlášení výsledků následovala dražba. Výtěžek putoval na dobročinné účely. Zejména místní podnikatelé vyzváni byli k otevření tobolek. Však co dělá poctivý podnikatel v pátek ve 13:30? Správný poctivý podnikatel v pátek ve 13:30 podniká. Poctivý podnikatel totiž musí živit koho? Poctivý podnikatel totiž musí živit především stát. Poctivý podnikatel nemá čas se v tuto dobu blemcat po náměstích a kupovat tatary. Dokonce ani pomlázky. Bude-li se poflakovat po jarmarcích, pozvánku na finanční úřad může očekávat. A na finanční úřad je lépe chodit s násadou od krumpáče než s tatarem. Mimochodem, první místo za největší funkční nástroj získal pan Jaromír Hradil ze Zašové. Očividně nemá rád časem plýtvání. A tímto může najednou vyplatit celou dědinu. Chvályhodné. Však individuální přístup má též něco do sebe.
V sobotu pak mezi Valmezem a Rožnovem pendlovaly historické vlaky. Dá-li se dvěma spojům říkat pendlování. Ale i šetřílkové mají právo voziti se vlakem bez historického příplatku. Mě se to žblebtá, když oba dny skrblil jsem na kole. Pán v pumpkách však nevypadal příliš nadšeně. Ve Valmezu též byly mašinky vystaveny. U depa. Pro mnohé vskutku složité hledání. Já naštěstí depo znám. Jiní byli občas nasměrování zahoukáním. Mohli si umístit na nároží nějaké šipky. Zoufale pobíhajících otců, za ruce dítka vlekoucích zde bylo požehnaně. Sám, nevědouc, kde budou k vidění, vydal jsem se k informačnímu pultíku. Paní ni nevyslechla dotaz můj a rovnou mne k depu poslala. As nebyl jsem prvním. Ke spatření byl obligátní Matěj. Ten však měl tentokráte volno. Jen se vyjel podívat na sluníčko. Nevadí. Už zde začínalo být vskutku přematějováno. Vlak tentokráte tahal Kocúr. Aneb parní lokomotiva z roku 1897. Krása. A vypomáhal mu Skokan a Hop. Neplést s Hupem. To je zcela jiný opičák. Obě elektrické. A obě z roku 1967. Starší než já. Mají tedy právo na veteránské označení. Byť Hop jest stále ve službě. Jak jen mohli dokázat vytvořit stroj fungující bezchybně bezmála 50 let, nejsouc v dosahu mateřské, však přísné, neviditelné ruky trhu? Pán se mi opět pokoušel vnutit pohlednice. I sprásknul jsem ruce, za hlavu se chopil a ke stojánku se vrhnul. Neměl žádné nové. Ostatní jsem si již pořídil. Zpravidla několikrát. Škoda, že uloženy je mám na místech různých a rozličných. Velocipédy se nepřepravovaly. Kde by se taky měly nacpat. Nostalgické jízdy jsou vskutku oblíbené. Jak se můžeme dočíst na stránkách Českých drah.
Jak již zmíněno bylo, v sobotu na náměstí vyhrávala dechovka. Lid sprostý na nádraží tázal se proč. Já si i přes tuto skutečnost dopřál zmrzku. Ani kousek na tričko mi neupadnul. I vydal se domů…
Fotky z jarmarku jsou opět na Rajčeti...
A kdo by se chtěl podívati speciálně na vláčky, má též možnost...