Náhrobky Prusinovských z Víckova
Napsal
V. Houdek
Holešov 1914
Nákladem Výstavního výboru hanácko-valašské výstavy v Holešově.
Hanácko-valašskou výstavou pořádanou r. 1914 v Holešově stal se tento rok pro Holešovsko zvlášť významným. Jako rodilý Hanák chtěl jsem též přispěti malou hřivnou k tomu, aby na tento rok zůstala Holešovsku trvalá památka. Zabývaje se delší již dobu výzkumem historických a uměleckých památek na Moravě a chystaje souborné dílo prozatím o všech starších náhrobcích moravských, mínil jsem, že ukázka z něho jednající o znamenitém, právě nyní obnoveném mausoleu bývalého rytířského rodu na Holešovsku druhdy usedlého, totiž pánů Prusinovských z Víckova přijde vhod jak pořadatelům tak i návštěvníkům holešovské výstavy.
Myšlénka ta došla porozumění u ctěného výstavního výboru, jemuž – zejména pak jeho jednateli p. Rud. Janovskému – vděčím za vydání přítomného dílka tak pěkně vypraveného. Rovněž vyslovuji srdečné díky vdp. kons. radovi Jos. Lužnému, faráři v Prusinovicích a p. Fr. Václ. Peřinkovi v Kroměříži za pomoc při spisování mně poskytnutou.
Práce tato je především studií umělecko-historickou, při čemž ovšem bylo nutno zabývati se zevrubně stránkou heraldickou (erby) a epigrafickou (nápisy), kdežto genealogická stránka zpracována zde jen potud, pokud toho bylo zapotřebí ke správnému určení osob, jimž náhrobky byly věnovány. I v těchto mezích bylo mně možno vyjasniti mnohé temné a opraviti mnohé mylné genealogické údaje o tomto moravském rodu šlechtickém.
Nebylo však mým úmyslem napsati již nyní všestrannou, vyčerpávající historicko-místopisnou monografii o rodu pánů z Víckova, v níž by podrobně vylíčeny byly osudy i majetkové poměry jednotlivých členů této rodiny. Studie tato má býti spíše předchůdcem takové rodopisné monografie a toliko příspěvkem k dějinám tohoto vynikajícího kdysi rodu, jenž rozsáhlým zbožím jak na Holešovsku, tak na Kyjovsku a Hustopečsku po celá staletí vládl a vlasti naší dal znamenité hodnostáře světské i církevní.
Rod pánů z Víckova[1], kteří získavše asi r. 1464 Prusinovice u Holešova, psali se pak Prusinovskými z Víckova, patřil k nejstarším vladyckým čili rytířským rodům moravským. Hájek je odvozuje od nějakého Vícka, jenž prý r. 1185 s povolením Kunrada knížete Znojemského dal sobě postaviti hrad na jedné hoře mezi Ždírcem a Květnicí (na Tišnovsku) a podle sebe jej pojmenoval Víckovem. Daroval prý jej svému synu Přemyslovi a sám seděl na Strážku. V nerozhodné bitvě Čechů s Moravany r. 1185 byl prý hejtmanem vojska Kunradova. Hájek nazývá toho Vícka mužem statečným a nad jiné bohatým; byl prý „nejvyšším radou knížete Kunrada a za znamení čili erb užíval červeného štítu půl a na druhé polovici dva bíle a dva černé štrychy“. V Hájkově kronice jsou tyto „štrychy“ na pravé (heraldicky řečeno, t. j. se stanoviska štítonoše, nikoli pozorovatele) polovici štítu, kdežto v Paprockého Zrcadle markrabství moravského a také na zachovaných náhrobcích prusinovských na levé (heraldicky) polovici štítu.
Paprocký vykládá v „Zrcadle markrabství moravského“ (vyd. v Olomouci 1593) po svém fantastickému způsobu, že „ty čtyry pole nic jiného nevyznamenávají, toliko ty černé, široké a veliké bahna, přes kteréž předkové rodu tohoto přepravovali knížata s vojsky jich proti nepřátelům; ty bílé pole upřímnost a statečnou víru k pánům svým; červené pak to vyznamenává, že předek erbu tohoto častokráte šavlí aneb mečem krev nepřátelův knížat a králův pánův svých, bráníc statečně vlasti své, vyléval“.
Jako tvz. Klenot nad helmem měli páni z Víckova dva rohy býčí (bůvolové). –
Bezmála 160 let, totiž do r. 1620 vládli Prusinovicemi, sídlíce na zámku tamnějším, z něhož dnes nezůstalo jiné stopy kromě názvu „Zámčisko“. Prusinovice leží v pěkné dolince asi 5 km severně od města Holešova a poskytují se svými dvěma kostely, katolickým a evangelickým, rozkošný krajinářský obrázek. Zvlášť pěkně položen jest katolický kostel sv. Kateřiny na malém návrší obklopený bývalým hřbitovem r. 1811 zrušeným. (Tab. I.)
Páni z Víckova měli pod tímto kostelem rodinnou hrobku a v kostele samém stálo ještě r. 1805, kdy sepisován byl kostelní inventář, ano ještě r. 1865, devět pískovcovým náhrobků jejich s reliefovými (polovypouklými) podobiznami nebožtíků, totiž:
- V presbytáři na evangelní straně Přemek z Víckova † 1561;
pak v lodi na evangelní straně směrem od presbytáře ke vchodu:
- Arkleb z Víckova † 1538,
- Jan Přemek z Víckova † 1590,
- Anna Černohorská z Bozkovic, manž. Jana Vilíma z Víckova, † 1571,
- Jan Vilím z Víckova † 1583;
v lodi na epištolní straně v témže směru od presbytáře ke vchodu:
- Záviš z Víckova a na Polehradicích † 1569,
- Anna Sedlnická z Choltic, manž. Arkleba z Víckova, † 1587,
- Arkleb z Víckova † 1608 a
- Šťastná Pražmínka z Bílkova, druhá manž. Téhož Arkleba z Víckova, † 1598.
Prastarý kostel prusinovský (fara zdejší připomíná se již r. 1386) obnoven byl r. 1601, jakož hlásá nápis na trojhranném pískovcovém kameni zasazeném na věži nad hlavním vchodem kostelním:
KE CTI A CHWALE BLAHOSLAWENE TROGICZE SWATE
NAKLADEM VROZENEHO PANA ARKLEBA Z WICKOWA
A NA PRVSINO: TATO WIEZE WISTAWENA
A KOSTEL OBNOWEN – LETA PANIE 1601.
R. 1865 byl tento kostel téměř docela znovu vystavěn, zvětšen o příční loď a nový presbytář. Po dobu stavby stály některé náhrobky na farském dvoře a tehdejší farář usiloval o to, aby všechny náhrobky z kostela byly odstraněny, poukazuje zvláště k tomu, že jsou porouchány. Avšak moravské místodržitelství ve shodě s kníž. a. konsistoří rozhodlo, že mají býti opět postaveny uvnitř kostela. A když farář podal proti tomu ke konsistoři důtklivý rozklad, protože prý tyto náhrobky urážení náboženský cit věřících, ano i cizinců do toho kostela přicházejících (!), tu konsistoř odpověděla krásným a významným výrokem, že církev po všechny časy chránívala náhrobní pomníky a vždy je uctívala tím, že je přijímala do posvátných místností chrámových.
Toto památné rozhodnutí, které svrchovaně ctí ony církevní hodnostáře, zachránilo prusinovským náhrobkům i na dále jejich čestné místo v obnoveném kostele tamnějším. Arci jen šesti z nich; sedmý, v půli napříč přeražený, který prý před stavbou r. 1866 byl položen v dlažbě, zasazen byl tehdy zevně kostela do jeho severní zdi, odkud byl nedávno přenesen na stranu jižní, od nepohody více chráněnou. Kam však se poděly ostatní? Když roku 1911 a 1912 dávány byly nové stupně do schodů vedoucích k bývalému hřbitovu kolem kostela, ukázalo se, že za dosavadní stupně sloužilo ještě pět jiných náhrobních kamenů, z nichž některé ani v kostelním inventáři z r. 1805 nebyly zaznamenány. Byly do toho schodiště položeny také asi r. 1866. Dva z těchto nově objevených náhrobků byly po délce rozpoltěny, z třetího se našel jen malý poměrně úlomek. Péčí a zásluhou nynějšího dp. faráře prusinovského kons. rady Jos. Lužného zasazeny byly pak do jižní zdi zevně kostela, jemuž slouží nyní k nemalé ozdobě.
O náhrobcích těchto bylo již opětně psáno. Nejstarší zprávu o nich podává Paprocký ve svém Zrcadle markrabství moravského na listech CCC a CCCI, avšak toliko o třech z nich a nápisy jejich uvádí nepřesně a zkomoleně.
Známý moravský sběratel historických pamětí Jan Petr Cerroni ve svém rukopise Sammlung von Grabschriften und Inschriften im Marggrafthum Mähren, z r. 1805, chovaném nyní v moravském zemském archivě v Brně pod signaturou Cerr. I 97 zaznamenal nápisy 9 náhrobků prusinovských. Je to patrně opis ze zmíněného již soudobého kostelního inventáře prusinovského.
V časopise
Moravia, roč. 1838, jenž vycházel v Brně u Rohrera, v č. 71 uveřejněn byl o prusinovských náhrobcích malý článeček pod nápisem: Die Monumente in der Kirche von Prusinowitz“, podepsaný F.S.v.R. Podává se tam jenom zpráva, že nedlouho před r. 1838 jakýci příbuzný vymřelého rodu toho pozůstalé ještě kosti sebral a ve hrobě vykopaném v hrobce pohřbil; pak že z jedné cínové rakve nalezené v hrobce byly ulity svícny oltářní a konečně že náhrobky – tehdy ještě počtem devět – byly nedávno barvou natřeny, čímž pozbyly starobylého vzezření a „slovanské“ nápisy jejich prý staly se neznatelnými.
[2]
Ř. Wolný podává ve svých topografiích o těchto náhrobcích zprávy chybné a neúplné. V Markgrafschaft Mähren I. 68 uvádí toliko 5, v Kirchliche Topographie von Mähren, Olmützer Erzdiöcese III. 288, pak 8 náhrobků. – Na svou dobu dobře pojednal o těchto pomnících Ed Peck ve svém „Okresním hejtmanství Holešovském“ vydaném r. 1892, str. 212-214 a připojil obrazy 6 uvnitř kostela postavených náhrobků. Nápisy tehdy ztracených náhrobkův uveřejnil podle zmíněného kostelního inventáře. – Obšírnější popis náhrobků prusinovských podal jsem v Mittheilungen der k. k. Central-Commission für Kunst- und hist. Denkmale in Wien 1893, 32-35, v článku Alte Grabdenkmäler aus Prusinovic, kdež také tři z nich vyobrazeny. I ten článek se přítomnou prací nejen doplňuje, nýbrž i v několikeré příčině opravuje.
Všechny náhrobky prusinovské jsou tesány z pískovce, mají podobu obdélníků a jsou natřeny zelenavě šedou olejovou barvou, písmenky z nápisů pak – vesměs vyhloubené – jsou nyní černé. Popíšu napřed náhrobky uvnitř kostela stojící – a to podle jejich stáří. Nejstarším a zároveň nejzajímavějším z nich jest
1. hrobový kámen Doroty ze Lhoty † 1524 (tab. II.) v boční kapli na epištolní straně kostela. Je 168 cm vys. a 93 cm široký.
V prohloubeném pravoúhlém obrazovém poli vyobrazena je plochým reliefem žena, jejíž hlava spočívá na podušce. Celá postava obrácena je přímo ku předu, ruce jsou položeny přes sebe. Hlava jest téměř úplně zahalena, totiž témě i čelo rouškou, spodní část tváře pak – brada, ústa i špička nosu – jiným šátkem, takže jenom oči a kořen nosu jsou viditelny. – Postava zahalena je pláštěm, v hojné záhyby smačkaným na způsob obvyklý v době pozdní gotiky. Obrazové pole obklíčeno je vyvýšenou obrubou, 17 cm širokou, na níž gotickou minuskulí vytesán je tento nápis obíhající dokola dvojitou řádkou:
LETA PANIE /1528/ W PONDIELI WELIKONOCZNI DOKONALA GE/ST W PANV BOHU ZIWOT SWVG - / (DO)ROTTA / ZE LHOTTY MANZELKA PANA PRZEMKA ZWI / CZKOWA RACZIZ PA BVOH DVSSI GEGI M(ILOSTIW).
Ve všech čtyřech rozích přerušen jest obruba štítky erbovními podoby tak zv. terčů, celkem čtvercových, nahoře rovných, dole zaokrouhlených, po jedné straně vykrojených. Na štítech jsou tyto erby: 1. nahoře vpravo (heraldicky, t. j. se stanoviska štítonoše, nikoli pozorovatele) mlýnské kolo, 2. vlevo půl vola, 3. dole vpravo kozel a 4. vlevo lev. Tento náhrobník jest tedy tak zv. vývod čtyřerbovní, jímž heraldicky vypsán rodokmen nebožtíkův: na prvním místě (nahoře vpravo) jest vždy erb otcův (zároveň tedy vlastní erb nebožtíkův), v tomto případě tedy erb pánův ze Lhoty. O rodu pánů ze Lhoty, kteří by měli v erbu takové kolo, není zmínky ani v Paprockém, ani v Heraldice Krále z Dobré Vody. Také podle Českomor. Heraldiky Kolářovy není tento erb pánů ze Lhoty znám odjinud nežli právě z tohoto náhrobku. Na druhém místě (nahoře vlevo) byl vždy erb matky nebožtíkovy. Z kterého rodu by byla matka této Doroty ze Lhoty, nesnadno říci. Půl vola měl v erbu dle Kolářovy Českomor. Heraldiky I. 34 a 64 Matěj Hůlka z Počernic, ale ne přes celý štít, nýbrž jenom v jedné jeho polovici, v druhé pak měl hůl se třemi zelenými listy, čehož na tomto erbu prusinovském není. – Erb 3. (dole vpravo) označuje vždy bábu nebožtíkovu ze strany otcovy. Na tomto náhrobníku jest na 3. štítu kozel. Znamení toho užívali Drahanovští ze Stvolové. – Poslední (4.) erb (dole vlevo) patří vždy bábě nebožtíkově ze strany matčiny. Na popisovaném náhrobníku je na tom štítku lev stojící na zadních nohách.
Konečné výsledky prozkumu těchto erbů a nápisů po stránce heraldické a genealogické budou podány doleji společně s výzkumem erbů ostatních zdejších náhrobků. – Tohoto náhrobku kostelní inventář z r. 1805 neuvádí. Snad že před přestavbou r. 1865 ležel v dlažbě obrazem dolů a r. 1866 byl postaven v nové tehdy boční kapli na epišt. straně kostelní.
Nad tímto náhrobním kamenem zasazen je menší kámen reliefový, nástavec podoby nízkého, dlouhého trojhranu, v jehož prostřední, vrcholné části je vytesáno poprsí ženy, a jeho oba postranní hroty tvoří faunovské masky s kozlími rohy. Nástavec ten nepatří k onomu náhrobku, ježto relief jeho nemá tvarů gotických, nýbrž jeví ráz slohu renaissančního, vznikl tedy mnohem později; patrně byl nad tímto náhrobkem omylem zazděn r. 1866; bude o něm ještě řeč. –
nejzajímavějším z náhrobků mužských členů tohoto rodu jest
2. náhrobní kámen Arkleba z Víckova † 1538, (tab. III), vys. 2 m, šir. 104 cm, stojící na evengelní straně kostelní lodi, nejblíž k presbytáři, tedy na starém místě, jako před r. 1866. Představuje mladistvého ještě, bezvousého rytíře v úplném brnění, poněkud vpravo obráceného stojícího na levé noze, kdežto pravá noha v koleně ohnutá vykračuje. Hlava je pokryta přilbou s hledím zdviženým; dlouhý, obouruční meč je připevněn na pravém boku, proto také na dlouhé rukojeti jeho spočívá pravice rytířova, v železnou rukavici (t zv. plechovici) oblečená, kdežto levice ohnutá drží tyč praporce vlajícího za hlavou rytířovou. Držení těla je ušlechtilé, pósa přirozená: je to náhrobek ze zdejších umělecky nejcennšjší. Má – tak jako náhrobník Doroty ze Lhoty – ještě rozhodný ráz pozdní gotiky; není na něm pozorovati ještě ani nejmenší známky renaissance, která teprva v druhé polovici XVI. věku u nás plastiku opanovala, znamenajíc nejenom „obrození“ umění staroklasického, ale bohužel, jak i na prusinovských náhrobcích pozorovati lze, i do jisté míry úpadek, šablonovitost a nedostatek vkusu a individuální tvořivosti, zkrátka poklesnutí kameníka umělce na kameníka řemeslného.
Nápis na obrubě gotickou minuskulí vytesaný je takový:
LETHA - M - D - XXXDIII - W AVTERY - / PRZED SWATIM WACZLAWEM - PAN ARKLEB Z WICZKOWA - SIN / PANA PRZEMKA - Z WICZKOWA / DOKONAL - WIEK - ZIWOT(A) SWEHO - GEHOZ - DVSSI - PANBVH - RACZ - MILOSTIW - (BYTI).
I tento kámen jest čtyřerbovním vývodem, maje ve všech čtyřech rozích obdélníkového obrazového pole po štítku, totiž: 1. nahoře vpravo erb pánů z Víckova: rozpoltěný, pravé polovice prázdná (červená), levá třikrát (napříč) dělená, čímž vznikají čtyry pole, střídavě černá a bílá; 2. nahoře vlevo ozubené kolo, 3. dole vpravo lilie pánů ze Zástřizl a 4. dole vlevo půl vola. Náhrobek ten podává tedy dosti jasný „vývod“ tohoto pana Arkleba z Víckova. Z nápisu spolu s erby vysvítá totiž, že tento Arkleb byl synem Přemka z Víckova a Doroty ze Lhoty (erb ozubené kolo) a že jeho bábou z otcovy strany byla nějaká paní ze Zástřizl (lilie); jak odjinud známo, jmenovala se Kateřina; bába ze strany matčiny (erb půl vola) jest ovšem na ten čas neznáma.
[3]
Jméno Arkleb je zkomolené něm. Hartlieb.
3. Náhrobník
Záviše z Víckova a na Polehradicích † 1569, (tab. IV.) stojí v epištolní zdi lodi kostelní, je 208 cm vys., 88 cm šir. a představuje rytíře pod polokruhovým obloukem mezi dvěma pilastry (plochými polosloupky) stojícího, jen nepatrně vlevo obráceného, věkem staršího to hřmotného muže s dlouhým plnovousem, celého v brnění oděného, avška s hlavou obnaženou, ježto helm – otevřený – postaven je na zemi mezi rozkročenýma nohama. Na krunýři splývá (zlatý) řetěz, jejž tento pan Záviš obdržel od císaře Ferdinanda I.
[4] Levice drží jílec meče, pravice pak leží na horním okraji podlouhlého erbovního štítu s vykrojovaným okrajem; na štítu tom jest popsaný již erb pánův z Víckova i s klenotem nad helmicí (dvěma bůvolovýma rohama). U pravého boku rytířova viděti jilec dýky zvané misericord, jíž dávána přemoženému nepříteli smrtelná „rána z milosrdenství“. Ve všech čtyřech rozích obrazového pole jsou erbovní štítky, avšak jenom na štítku vpravo nahoře jest erb pánů z Víckova, kdežto ostatní tři štítky jsou prázdné; kameníkovi patrně nebyl rodokmen nebožtíkův, matka a báby z obojí strany, známý. Na zvýšené obrubě je vytesán tento nápis, na spodním okraji dvouřádkový:
LETHA - PANIE - 1-5-6-9- W SOBT/V - PRZED - S.HRZEHORZEM - UNRZEL - GEST - VROZENY - A STATECZNY - RY/TIRZ - PAN - ZAWISSE - Z WICZK/OWA - ANA - POLEHRADICZYCH - ATVTO - GEST - POCHOWAN - PAN - BVOH - / RACZ - GEHO - DUSSY - MILOSTIW - BYT.
[5]
Polehradice na Hustopečsku s pustým tehdy již hradem koupili bratři Vilém a Albrecht z Víckova na Cimburku r. 1535 a dědil je pak Záviše. Tento vystavěl r. 1561 Nový Zámek (nyní Nové Zámky) u Bučovic, jak hlásá zachovaná pamětní deska na tomto pěkném, dnes arci pustém hradě (vyobrazena v publikaci Al. Procházky „Starobylé náhrobní kameny, pamětní desky a erby na Vyškovsku“, str. 48). O příbuzenském poměru tohoto Záviše bude promluveno později.
4 a 5. Dvojitý náhrobek Anny Černohorské z Bozkovic † 1571 (tab. V.) a Jana Přemka z Víckova † 1590 (tab. VI.), stojí na evangelní straně lodi kostelní; sestává ze dvou kamenů, pilastrem od sebe oddělených; po obou zevnějších stranách jejich jsou rovněž takové ratolístkou ozdobené ploché polosloupky, 17 cm široké. Celková šířka obou náhrobků je 2,17 m, výška pak 2 m.
Na levém (od pozorovatele) kameni je zobrazena starší žena stojící zpříma ku předu obrácená pol polokruhovým obloukem, ruce majíc sepjaty k modlitbě. Hlava je pokryta čepcem, krk objat vysokým límcem, rukávy mají límečky nabírané, podolek řasnaté sukně pak je ozdobně vyšívaný, přes oděv splývá řasnatý plášť. U pravé nohy štítek s erbem bozkovským: hřeben o sedmi špicích (podle Krále z Dobré Vody je to krokev ozubená, stříbrná v červeném poli), klenot pak jsou dvě (zelené) dubové větve na způsob podlouhlých koulí, křížem na (červené) podušce položené. Nad římsou tohoto kamene je kamenná tabulka s tímto nápisem:
LETHA - PANIE - 1571 - WE CTWRTEK - PO PAMATCE - SESLANI - DVCHA - SWATEHO - W HODINV - 18 - POWOLATI - RACYL - PAN - BVH - SKRZE - SMRT – CASNAV - VROZENV - PANY - PANY - ANNV - CZERNOHORSKAV - Z BOSKOWIC - MANZELKV - VROZENEHO - PANA - YANA - WYLIMA - Z WICKOVA - GEGY - DUSSY - ZE - PAN - BVH - GEST - MILOSTIW - WIERZYME.
Hodina 18. (na celém orloji o 24 hodinách, počínajíc hodiny od slunce západu) byla hodina polední.
Na vedlejším, sdruženém náhrobku vyobrazen rytíř mladistvý v oruží docela hladkém, neozdobeném, opásaný mečem, s hlavou obnaženou, poněkud vlevo obrácenou a s tváří oholenou kromě knírů; v levici drží na prsou krátký váleček či svitek (pergamenu?), pravice spočívá na erbovním štítě s rodinným znakem víckovským. Kolem krku nabíraný límec; na zemi mezi rozkročenýma nohama helm zavřený s chocholem. Nad římsou opět tabulka kamenný s tímto nápisem:
LETHA - PANIE - 1590 - W PATEK - DEN - SWATEHO - WACLAWA - DOKONAL - GEST - ZIVOT - SWVG - VROZENY - PAN - YAN - PREMEK - Z WICKOWA - ANA - BYSTRZYCY - PODHOSTEGNEM - W LETECH - WIEKV - SWEHO - 33 - GEHOZ - DVSSY - ZE GEST - PAN - BVH - MILOSTIW - WERYME.
Jméno Přemek je zkrácené Přemyslav, jako Bolek = Boleslav, Sobek = Soběslav, Lacek = Ladislav atd.
Nápadnou je zajisté ta věc, že na architektonicky jednotném náhrobku tomto nejsou zobrazeni malželé; vedle Anny Černohorské z Bozkovic očekávali bychom zajisté jejího manžela Jana Vilíma z Víckova a nikoli Jana Přemka. Nežli promluvím o tom, v jakém příbuzenském poměru tento Jan Přemek byl k Anně Černohorské, třeba ještě zmíniti se o
6. posledním uvnitř kostela se nacházejícím náhrobku, který stojí – zakryt jsa zpovědnicí . v boční kapli na evangelní straně kostela a nemá nápisu (tab. VII.). Je 205 cm. vys. a 90 cm. šir. V čtyřhranném obdélném poli zobrazen je starý rytíř vysoké, hubené postavy s hlavou nepokrytou, téměř lysou a širokým, dole rovně zastřiženým plnovousem. Rysy tváře jsou ušlechtilé (nos je bohužel uražen), nohy však na svou délku jsou příliš tenké. Vykračuje vpravo, mezi rozkročenýma nohama postavena je na zemi otevřená helmice s chocholem. Hlava opírá se o velmi vysoký železný límec obzvlášť ozdobného krunýře, za hlavou pak vlaje malý praporec, jehož tyče není viděti; relief je na tom místě porouchán, neboť i levá ruka, která patrně tyč praporce držela, je v zápěstí uražena. I jinak je tento náhrobek porouchán. Pravá ruka drží horní okraj erbovního štítu se znakem víckovským. Relief ten obklíčen jest rámcem, složeným z lišty zdobené ornamentem vejcovým a perlovým. Kdyby nebylo nepoměrné suchosti stehen a přílišné délky nohou na tomto reliefu, byl by umělecky nejcennější prací sochařskou v prusinovském kostele.
Kterého asi z rytířů Prusinovských představuje? Tu především poukázati jest k tomu, že podle kostelního inventáře z r. 1805 stál v lodi na evangelní straně za náhrobkem Anny Černohorské ve směru od presbytáře k západnímu vchodu kostela náhrobník manžela této Anně Černohorské, Jana Vilíma, kterého v těch místech dnes není a jenž měl podle zmíněného inventáře takovýto nápis (přepsaný dnešním pravopisem):
Léta Páně 1853 v neděli po památce sv. Petra a Pavla v pátú hodinu na noc dokonal jest život svůj urozený pán Jan Vilím z Víckova a na Prusinovicích v letech věku svého 49. Jeho duši že jest Pán Bůh milostiv, věříme.
Nápis tento je dnes ztracen. Poněvadž náhrobek Jana Vilíma ze svého původního místa v lodi poblíž vchodu zmizel a náhrobek bezejmenného rytíře mohl býti na své nynější místo v boční kapli na evang. straně postaven teprve r. 1866, totiž po vystavení obou bočních kaplí čili příčné lodi kostelní, domnívám se, že bezejmenný rytíř jest Jan Vilím, který podle ztraceného nápisu zemřel r. 1583 maje 49 let. Narodil se tedy r. 1534. Jeho vzezření (lysá hlava a dlouhý plnovous) jest celkem tomuto lidskému věku přiměřeno a také sloh náhrobku (renaissance s upomínkami na gotiku) poukazuje k době úmrtí Jana Vilíma (1583).
Tolik je jisto, že tento náhrobek nikdy nestál tam, kde dnes je náhrobek Jana Přemka. Celé provedené jeho jest úplně jiné nežli náhrobku Anny Černohorské a vůbec nemohl tento bezejmenný náhrobek tvořiti architektonický celek s náhrobkem Anny Černohorské, jako jej tvoří náhrobník Jana Přemka. Jest také vyloučeno, že by nápisová deska se jménem Jana Přemka snad patřila nad náhrobek bezejmenného rytíře, protože tento má vzezření starce, a nikoli muže třiatřicetiletého. Kromě toho mladý ten rytíř vedle Anny Černohorské nemůže býti jejím manželem již proto, že stojí po její levé straně, což se příčí oné přísné etiketě, které předkové naši tak dbali i mezi manželi a to i po jejich smrti. Na všech takových sdružených náhrobcích stojí mažel vždy po pravici manželčině. Muž po levé straně ženy na společném náhrobku může tedy býti jen nějaký příbuzný její, a to zajisté příbuzný velmi blízký, neboť jinak by neměl náhrobku s jejím sdruženého. Přirozeně tedy nabízí se domněnka, že Jan Přemek byl synem Anny Černohorské z Bozkovic, první manželky Jana Vilíma.
O tomto Janu Vilímovi sice praví Ottův Slov. Nauč. (XXVII, 17), že „jak se zdá, zemřel r. 1569 bezdětek“. Avšak předně jest tento úmrtní rok nesprávný, neboť Jan Vilém ještě r. 1582 vložil své třetí manželce Evě Rotenberkové z Ketře právo věnné na tvrzi a vsi v Čechách (u Přerova) do desk zemských (olom. XXIX 51); a podle uvedeného již náhrobního nápisu v kostelním inventáři prusinovském z r. 1805 zachovaného zemřel teprve v roce 1583. S výrokem o jeho bezdětnosti pak nesrovnává se poručenství (testament) Záviše z Víckova na Polehradicích z r. 1569 (D. Z. brn. ZXVIII 20), dle něhož tento poručil „dětem pana Jana Viléma strejce“ svého 3000 zl.
Jan Přemek měl dva mladší bratry: Viléma i Arkleba. O těchto třech bratrech tvrdí se v Ottovu Nauč. Slov. (na uvedeném místě), že byli syny Arkleba z Víckova, jenž umřel r. 1538. To však je věc nemožná, protože Jan Přemek, nejstarší z nich narodil se teprve r. 1557 (umřel r. 1590 maje 33 let). Rovněž tak je vyloučeno, aby otcem těch tří bratrů byl Přemek z Víckova a na Bystřici p. Host., rytíř Božího hrobu, jenž umřel r. 1584 maje 49 let a měl podle Papr. Zrc. CCC náhrobek v Bystřici p. H. V uvedeném již poručenství Závišovu z r. 1569 ustanovuje, dá-li jemu Pán Bůh jaké“. Neměl tedy mužských potomkův ani ještě r. 1569, natož pak r. 1557.
A tak zbývá již jenom Jan Vilím, který narozen jsa r. 1534 byl v r. 1557 stár 23 let a byl také toho roku již ženat s Annou Černohorskou z Bozkovic (DZ Ol. XXVI 8). Možno tedy zajisté téměř s jistotou tvrditi, že Jan Přemek byl synem Jana Vilíma a Anny Černohorské z Bozkovic.
Když jsem ve svých úvahách o této záhadě dospěl k tomuto výsledku, požádal jsem p. Fran. Vácsl. Peřinku v Kroměříži, nemá-li snad z manských knih Kroměřížských nějaký výpis, který by dokazoval přímo a výslovně, že otcem oněch tří bratří byl Jan Vilím. A vskutku dostalo se mně takového výpisu laskavostí jmenovaného badatele. Na foliu 155 register manských čís. 15 zapsán jest tento vklad: „1583 v outerý po neděli první adventní na Kroměříži v pokoji JMti (biskupa) učinil Jan Přemek z Víckova i na místě bratří svých mladších a nedílných Arkleba, Jana Bohuslava a Vilíma z statku manského, kteréhož po smrti Jana Vilíma z Víckova otce svého na místě týchž bratří svých mladších v držení vešel, povinnosti manské přísahu“.
Tento vklad vnáší do té dosavadní záhady úplné světlo.
7. Z kamenů v zevnější (jižní) zdi kostelní dnes zasazeným ) uvésti jest především značně porouchaný náhrobník neznámé paní z Víckova † 1535 (tab. VIII), který nedávno přeložen byl sem ze severní zdi. Kámen nyní 184 cm vys. a 96 cm šir. jest nejen v půli přeražen, ale také horní a dolní okraj právě se jménem nebožky jest uražen. Nápis jeho není ani v Paprockém ani v žádném starém rukopise zaznamenán. Tento kámen prý ležel v dlažbě kostelní obrazem dolů a r. 1865 byl odtud vyzdvižen a zevně kostela do severní zdi zasazen. vytesána jest na něm ženská postava tělem vpřed, tváří pak vlevo obrácená. Hlava je zahalena rouškou, tělo pak pláštěm brokátovým s dlouhými měchatými rukávy. Na obrubě z níž – jak řečeno – zbyly jenom postranní části, jest tento kusý nápis, gotickou minuskulí vydlabaný:
(LETHA PANIE 1) / 5-35 WE CZTWRTEK DEN SW. WOLFFGANKA PANY / . . . . . . . / DOKONALA GT WIEK (ZIWOT)A SWIHO GEGYZ DVSSY PAN BVOH MI(LOSTIW BYTI RACZ).
Pro zjištění jména nebožky poskytuje kámen ten kromě letopočtu jenom jednu pomůcku a to heraldickou, totiž čtyry erby v rozích obrazového pole, vesměs tytéž erby jako na kameni Arkleba z Víckova † 1538, tedy: 1. nahoře vpravo (otec) erb víckovský, 2. vlevo (matka) erb pánů ze Lhoty (ozubené kolo), 3. dole vpravo (bába po otci) zástřizlovská lilie a 4. vlevo (bába po matce) půl vola. Z toho jde, že tato paní byla vlastní sestrou Arkleba z Víckova † 1538 a tedy dcerou Přemka z Víckova a Doroty ze Lhoty. Že byla vdána, dokazuje slovo „paní“; za koho však, se prozatím neví.
8. Z náhrobníku Arkleba z Víckova † 1517 (tab. IX) zbyly dva podélné krajní kusy, každý 223 cm vys. a 38 cm šir., prostřední kus mezi nimi asi 10 cm široký schází. V obrazovém poli byly dva věnce, v nichž byly erby; jeden byl víckovský, druhého nelze rozeznati. Obruba zachovala se pouze na jedné polovici náhrobku a možno z ní čísti toliko tato slova gotickou minuskulí vyrytá:
TVTO LEZY PAN ARKLEB ZWICZKOWA - / A N(A PRVSINOWICZYCH) . . . . . . (1)51Λ. (T. J. 1517).
Jest to tedy nejstarší náhrobek prusinovský. Tyto dva kusy náhrobku jsou dnes nesprávně zazděny: měly býti totiž postaveny proti sobě, jak tuto naznačeno.
9. Také společný náhrobní kámen dvou synů tohoto Arkleba, totiž Jana † 1501 a Onše z Víckova † 1526 (tab. X) zachoval se napříč rozpůlený, avšak úplný. Je 203 cm vys. a 87 cm šir. Jest na něm tento desetiřádkový nápis minuskulí vytesaný:
TVTO LEZI PAN:
JAN A PAN ON=
ESS BRATRZII WLAST=
NII SINOVE PANA
ARKLEBA Z WICZKOW‘
A PANII KATERZINI Z
ZASTRIZIZL: PAN JAN
VMRZEL LETHA IM DC.
PRVNE° A PAN ONESS
LETHA. IM. DC XXVIO. AE= (AMEN)
Kromě toho pak opět 4 erby v rozích, totiž: 1. nahoře vpravo (otec) erb víckovský, 2. vlevo (matka) zástřizlovská lilie. 3. dole vpravo (bába po otci) korunovaný lev na skalách (páni z Žerotína) a 4. vlevo (bába po matce) liška (?).
Oneš = Ondřej.
10. Náhrobek Přemka z Víckova † 1561 (tab. XI), zachoval se celý, ovšem podél rozpoltěný. Vlastní hrobový kámen je asi 2 m vys. a 1 m šir. V horní polovici jeho jest tento jedenáctiřádkový nápis frakturovaný a zarámovaný (v t. zv. kartuši):
LETHA PANIE (1) -5-6-1- W V=
TEREY PO S. WAWRZINCZY DO
KONAL GEST ŽIWOT (S)WVOY VROZE=
NY A STATECZNY (R)YTIRZ PAN
PRZEMEK Z (WI)CKOWA ANA
PRVSYNIWIC(I)CH PODKO=
MORZY MAR(G)KRABY MO=
RAWSKEO KTE(R)YZ DOBRV K
PANU BOHV NADIEGI MI
L‘ GEHOZTO DV(SS)Y PAN BVOH
RACZ MILOSTI(W) BYTI. AME.
Na začátku předposledního řádku je zkratka l‘, kterou čísti sluší el, tedy s předcházejícím mi na konci předešlé řádky jest to miel (=měl).
V dolní polovici kamene jest velký erb víckovský; nad štítem byla – uražená teď – helmice, nad níž jsou jakožto klenot dva rohy bůvolí.
Jak z počátku bylo řečeno, jest v kostelním inventáři z r. 1805 zaznamenáno, že v presbytáři na evangelní straně stál ve starém kostele náhrobek Přemka z Víckova † 1561- Nápis tohoto náhrobku jest však v onom inventáři zaznamenán takto:
Léta Páně 1561 dne 10. ledna usnul v Pánu urozený a statečný rytíř pan Přemek z Víckova a na Prusinovicích. Pán Bůh duši jeho rač milostiv býti a v počet volených přijati.
Tento text liší se tedy nápadně od uvedeného nahoře textu na náhrobku Přemka podkomořího objeveném r. 1912. Datum úmrtí je podle inventáře vyjádřeno neobvyklým na prusinovských náhrobcích způsobem; neshoduje se také s úmrtním dnem na nalezeném náhrobku; jen rok je stejný.
Stojíme tedy opět před záhadou. Byl tento Přemek zemřelý domněle 10. ledna 1561 totožný s oním, jenž zemřel v úterý po sv. Vavřinci 1561? Či jest to náhrobek jiného Přemka než Přemka podkomořího, jehož hrobový kámen byl r. 1912 nalezen? Jde-li o téhož přemka, byl by to ten zvláštní případ, že nápis jednoho náhrobníka zaznamenán byl ve dvou různých pramenech různě a k tomu ještě odlišně od skutečného na náhrobku vytesaného textu. Kromě v kostelním inventáři z r. 1805 zaznamenán je náhrobek Přemkův také již v Paprockého Zrcadle na listě CCC, kdež stojí: „Pan Přemek z Víckova byl podkomořím markrabství moravského okolo l. P. 1559, jehožto tělo pochováno jest v Prusinovicích, o čemž epitafium těmito slovy svědčí? Léta etc. 1561 ten pondělí po Svatém Vavřinci v noci mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou na půl orloji usnul jest urozený a statečný rytíř pan Přemek Prusinovský z Víckova, podkomoří markrabství moravského etc.“ V textu Paprockého liší se tedy úmrtní datum od skutečného nápisu náhrobního o jediný den. Paprocký praví „v pondělí po sv. Vavřinci“, kdežto na náhrobku stojí „W uterey po sv. Wawřinczy“. Ale odkud vzal Paprocký hodinu úmrtní: „v noci mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou na půl orloji“, o níž se náhrobek sám vůbec nezmiňuje? (Ne snad z náhrobku Arkleba, dole pod č. 12 uvedeného?) Zmatek dovršuje Wolný, jenž ve své světské topografii (Markgr. Mähr. I. 53), udává Přemkovo úmrtní datum dnem 14. dubna 1560. (V církevní topografii z r. 1859 toho náhrobku vůbec neuvádí! Byl snad tehdy již ve schodišti?)
K tomu se druží ještě jiná nesrovnalost: Paprocký praví totiž dále o tomto náhrobku: „Při tom textu jsou čtyři erbové: první jeho vlastní, druhý pánův z Zástřizl, třetí pánův z Žerotína a čtvrtý liška na modrém štítu“. Ve skutečnosti je na tom náhrobku jediný, veliký erb víckovský. Nejjednodušší rozluštění této nesrovnalosti byla by domněnka, že Paprocký spletl si ve svých zápiscích tento náhrobek Přemkův s náhrobkem Jana a Onše (popsaný pod č. 9), na němž jsou vskutku tyto čtyry erby. Ale věc tu nelze tak jednoduše odbýti a je dosti možno, že Paprocký měl pravdu, uváží-li se toto?
Po obou stranách tohoto náhrobního kamene zasazeny jsou totiž samostatné, velmi ozbobné renaissanční pilastry, každý 38 cm široký, kterých bylo do r. 1912 taktéž používáno za schody a na nichž vytesány jsou vysokým reliefem karyatidy, vlastně hermy, představující horní polovici nahého lidského těla bez ruk; na jedné straně je žena, na druhé muž s dlouhým plnovousem. Na hlavách nesou ozdobné korintské hlavice. K těmto pilířkům patrně náleží onen trojhranný nástavek s renaissančními motivy, který jest od r. 1866 nepřípadně zazděn nad náhrobním kamenem Doroty ze Lhoty uvnitř kostela. Tyto kusy nemohou náležeti k náhrobku Dorotinu, poněvadž tento je gotický, pilířky pak a nástavec jsou renaissanční. Ze to je náhrobek Přemkův rozhodně renaissanční a soudě ze stejného tvaru palmet na něm a na pilastrech, jakož i ze stejné délky jejich a tohoto náhrobku, možno míti za to, že jak pilastry tak nástavec patří k náhrobku Přemkovu.
Zmíněné karyatidy pak stojí na podstavcích (soklech), jejichž přední strana byla patrně tedhy, když pilastry byly kladeny do schodů, osekána. Na jednom z nich však přece zbyly stopy osekaného reliefu a jak se zdá, jsou to zbytky erbovního štítku. Na dvou pilastrech mohly ovšem býti jenom dva erby; třetí byl na náhrobku samém a nedostával by se jenom ještě čtvrtý. Ostatně mohly 3. a 4. erb býti na ztraceném snad soklu vlastního hrobového kamene. Že Paprocký uvádí na náhrobku Přemkově tytéž erby, jaké jsou na společném náhrobníku Jana a Onše, vysvětluje se tím, že to byli Přemkovi vlastní bratři, o čemž bude později řeč.
11. Náhrobek paní Šťastné (Felicitas) Pražmínky z Bílkova † 1598, nelze dnes popsati, protože byl po svém objevení r. 1912 zase položen obrazem dolů na schodišti, jsa prý velice oprýskaný. Podle kostelního inventáře z r. 1805 stál prý v lodi na straně epištolní nejdál od presbytáře a jest prý na něm tento nápis (přepsaný zde dnešním pravopisem):
Léta Páně 1598 v outerý po neděli provodní v hodinu 19. na celém orloji Pán Bůh skrze smrt časnou povolati jest ráčil urozenou paní Šťastnú Pražmínku z Bílkova, manželku urozeného a statečného rytíře pana Arkleba z Víckova, jejíž duši (že) Pán Bůh milostiv jest, věříme.
Tato paní (Pražmínka značí dceru Pražmovu) byla druhou manželkou Arkleba z Víckova, jenž zemřel r. 1608. Náhrobek tohoto Arkleba nebyl dosud nalezen, ač-li to snad není bezejmenný rytíř v kapli na evangelní straně kostela, jejž pokládati lze arci pravdě podobněji za Jana Viléma. Dle kostelního inventáře z r. 1805 stál ten
12. Arklebův náhrobek v kostelní lodi na straně epištolní mezi náhrobkem předchozím (Šťastné Pražmínky) a následujícím náhrobníkem první manželky Arklebovy Anny Sedlnické z Choltic a měl takovýto nápis:
Léta Páně 1608 v outerý den S. Šimona a Judy v noci mezi 11. a 12. hodinú na půl orloji jest v Pánu urozený a statečný rytíř pan Arkleb z Víckova na Prusinovicích, Vsetíně, hradu Lukově, Rymicích a Čejkovicích, (maje) věku svého 47 let, jehož duši že (Pán) Bůh milostiv jest, věříme.
Narodil se tedy r. 1561. Hodina 19. na celém orloji jest naše 1. hodina s poledne; 11. a 12. hodina na půl orloji v noci pak znamená naši 5. a 6. hodinu ráno. Bezejmenný rytíř vypadá na náhrobku ovšem starší než 47 letý.
13. Konečně byl tu ještě náhrobek první manželky téhož Arkleba z Víckova , Anny Sedlnické z Choltic † 1587, který stával v lodi na epišt. straně mezi náhrobkem Arklebovým a Závišovým a měl prý tento nápis:
Léta Páně 1587 v pátek po S. Trojici na sobotu v noci o 5 hodinách umřela paní paní Anna Sedlnická Z Choltic. manželka urozeného a statečného rytíře pana Arkleba z Víckova a na Prusinovicích, a tuto pochována; Pán Bůh duši její milostiv býti a lehké odpočívání (? správně asi: odpočinutí) dáti rač.
Na hřbitovním schodišti nalezen byl úlomek kamene s kusou legendou: SWY – IEGIZ – DUSSI – PABU . . . . Zdali je to zbytek náhrobku paní Anny Sedlnické, nelze určitě říci: zachovaná na tom úlomku slova „jejíž duší Pánbůh“ vyskytují se spíše v uvedeném nahoře nápisu náhrobku paní Šťastné Pražmínky, který však – jak se zdá – leží celý u schodiště. –
*
Někteří členové rodu pánů Prusinovických z Víckova byli pochováni jinde než v Prusinovicích, zejména – pokud známo – v Bystřici pod Hostýnem (kterou koupili r. 1555 a podle níž se pak též psali) a v Olomouci.
V Bystřici p. H., pochován byl jiný Přemek z Víckova † 1584. Náhrobek ten byl asi zničen za příležitosti stavby nynějšího kostela bystřického r. 1744. Ví se o něm jenom z Paprockého, jenž v Zrcadle na listě CCC píše: „V Bystřici v kostele o panu Přemkovi z Víckova tato zmínka se činí:
Léta Páně 1584 v pondělí před narozením Panny Marie, v první hodinu na noc, usnul jest v Pánu urozený a statečný rytíř hrobu Božího Jerusalemského, pán Přemek z Víckova a na Bystřici pod Holštejnem, majíce věku svého čtyřidceti devět let, jehožto duši Pán Bůh rač milostiv býti.“
Tohoto Přemka z Víckova na Bystřici nazývá Záviš z Víckova na Polehradicích ve svém poručenství z r. 1569 svým „strejcem“. Poněvadž zemřel r. 1584 maje 49 let, tedy se narodil r. 1535. –
Více pánů z Víckova však pochováno bylo v Olomouci.
Tu jmenovati sluší především nejznamenitějšího muže z toho rodu: olomouckého biskupa Viléma Prusinovského † 1572, jenž byl pohřben v bývalém kostele sv. Františka, původně minoritském, od dob tohoto biskupa pak jesuitském. Po zboření toho kostela byly biskupovy ostatky i s pomníkem přeneseny do nového kostela P. Marie Sněžné, jenž vystavěn byl na místě dříve jmenovaného v letech 1712-1716.
Pomník tohoto slavného biskupa (tab. 12) zazděn je v kapli sv. Ignáce z Loyoly, která je na evangelní straně presbyteria; deska z bílého mramoru 210 cm vys. a 110 cm šir. představuje plochým reliefem biskupa v životní velikosti, poněkud v profilu; na hlavě má infuli, v levici drží berlu se šatkou, jež chránila berlu od potu ruky; pravice žehná, u nohou jest erb pánů z Víckova: pravá (heraldicky) polovice jeho je rozdělena na 4 pole. Celá náhrobní deska natřena jest bílou barvou, některé jednotlivosti jsou pozlaceny. Na obrubě jest nápis a to ani rytý, ani vypouklý, nýbrž malovaný původně zlatem dnes setřeným, takže zbyla jen spodní hnědá barva. Jest nesnadno rozluštitelný:
GVILHELMVUS PRVSSINOWIVS / SVB MARMORE TECTVS HIC IACET. OLMVTII PRÆSVL STRVCTORQ/VE LICENE TOTVS SPEREAT STA / B LI TIBVRTIVS ÆRE NOMEN AB INFAVSTA SYRAKOWSKY MORTE TVETVR.
Poslední slovo je na příční stuze. Na vnitřním okraji reliefu stojí:
vpravo OBIIT 1572 - 15 - IVNI
vlevo ÆTA - 38 EPATVS - 7.
Tento nápis čísti jest takto:
GVILHELMVS PRVSSINOWIVS SVB MERMORE TECTVS HIC IACET. OLOMVTII PRÆSVL STRVCTORQVE LICEI – NE TOTVS PEREAT, TIBVRTIVS SYRAKOWSKY STABILI ÆRE NOMEN AB INFAVSTA MORTE TVETVR – OBIIT 1572, 15. IVNII : ÆTATIS 38, EPISCOPATVS 7 (ANNOS).
T. j.: Vilém Prusinovský, pod mramorem ukryt tuto leží, olomoucký biskup a zakladatel lycea, aby úplně nezahynul, Ctibor Syrakovský jeho jméno (totiž památku) trvalým kovem (rozuměj: pomníkem) od neblahé smrti (t. j. patrně od zapomenutí) zachraňuje. Umřel 15. června 1572 stár jsa 38 let, biskupem byl 7 let.
Biskup Vilém Prusinovský narodil se r. 1534 z otce Mikuláše z Víckova a matky Anny ze Mstěnic. – Studoval v Italii, stal se v mladých letech proboštem litoměřickým a roku 1565 (tedy ve svém 31. roce) zvolen za biskupa olomouckého. Vystupoval rázně proti moravským nekatolíkům, založil r. 1566 kolej jesuitskou v Olomouci, dal jesuitům tehdejší kostel sv. Františka s klášterem minoritským a byl vůbec štědrým příznivcem řádu jesuitského. Zemřel v Kroměříži na zámku padoucnicí, ač někteří tvrdí, že byl otráven.
Ctibor Syrakovský z Pěrkova, na pomníku jmenovaný, nejvyšší písař markrabství moravského, byl švakrem bisk. Viléma Prusinovského, maje za manželku jeho sestru Alinu, vdovu po Jáchymovi Zoubkovi ze Zdětína a na Zdounkách; oba manželé byli přítomni při smrti biskupově spolu s Janem Vilémem z Víckova. Mezi nimi a kapitulou olomouckou vznikl pak pro dědictví spor, který skončil vyrovnáním.
V bývalém kostele sv. Františka, kdež byl původně pohřben, měl biskup dva náhrobky: předně kámen v dlažbě nad hrobkou před hlavním oltářem. Na tomto kameni byl dle Paprockého Zrcadla CLXXXIII latinský nápis, jejž tuto podávám v českém překladu:
„Nejdůstojnějšímu a přejasnému knížeti a pánu, panu Vilémovi Prusinovskému z Víckova, biskupovi olomouckému, svatých Cyrila a Metoděje biskupů moravských v přímé linii nástupci nejhodnějšímu, této kolleje a škol Společnosti Ježíšovy zakladateli a chrámu obnoviteli přeštědrému, víry katolické přehorlivému obhájci, jakož i studujících i všech chudých mecenáši a ochránci přelaskavému, Helena sestra jediná, jedinému bratrovi předrahému, zarmoucená postavila. Zemřel l. P. 1572 dne 15. června, v 38. roce věku, v 7. roce biskupství svého.“
[6]
Při tom byly tyto latinské verše:
Guilelmus Praesul virtute et stemate clarus,
Pauperibus Christi dulce levamen erat.
Coctus erat, docte docte gaudebal voce Camenae,
Marcomannorum gloria, stirpis honor.
Hanc aedem, populos, Museum, numen, olimpum,
Ornavit, docuit, struxit, amavit, habet.
Terruit Hereticos, Christi defendit ovile,
Heu bene suscepto, mors cita turbat opus.
t. j.:
Vilém biskup cností i rodem slavný,
Chudým Kristovým sladkou byl úlevou.
Učeným byl, učeně těšil se hlasu Cameny
[7],
Moravanů chlouba, rodu ozdoba. chrám
Tento
|
národy
|
|
božství
|
Olymp
|
okrášlil
|
učil
|
zbudoval
|
miloval
|
má.
|
Zastrašil kacíře, Kristův bránil ovčinec.
Běda, když práci dobře započal, smrt rychlá ji přeruší.
Náklad na tuto desku hradila biskupova sestra Helena, ale nápis koncipovali Jesuité.
Podle rukopisu moravského historika J. Jiříno Středovského († 1713) chovaného v mor. zem. archivu v Brně pod sign. Cerr. I. 370, byl v témže kostele ještě druhý pomník téhož biskupa, a to ve zdi (monumentum in muro) s tímto nápisem:
Ad Lectorem.
Prodiit Victor tumulo Tonantis
Filius, tetri domita phalange
Ditis, extremo strepitu jubar
Tu quoque surges.
t. j.
Ku čtenáři.
Vyšel jako vítěz z hrobu Hromovládcův
Syn, zkrotiv šik chmurného
Pekla; za posledního soudu oslaven
také Ty vstaneš.
Jest to patrně týž pomník, o němž zmíněný již sběratel Cerroni v rukopise mor. zem. archivu Cerr. I 97 praví: Ein zweites (Monument) bestand aus Urt eines fleinen Ultärchens, in deffen Mitte ein gemahltes Porträt stand, darunter eine Juschrift. Jest otázka, zda-li tento „malovaný portrét“ není totožný se zachovanou dosud nahoře popsanou mramorovou deskou, která jest bílou barvou natřena a některé části jsou pozlaceny. Magnoald Ziegelbauer († 1750 v Olomouci) zaznamenal ve svém rukopise „Olomucium sacrum“ chovaném v olomoucké kapitulní knihovně, že když po vystavění kostela P. Marie Sněžné přeneseny byly do něho ostatky bisk. Viléma ze zbořeného kostela sv. Františka, nebyl ve starém tom kostele zanechán ani biskupův obraz, který byl z parského kamene (bílého mramoru) vytesán a ze starého chrámu přenesen do kaple sv. Ignáce, tovaryšstva Ježíšova zakladateli zasvěcené.
[9]
Ačkoli pod tímto zachovaným náhrobníkem není dnes nápisu „Ad Lectorem“ nahoře uvedeného, aniž Středovský zaznamenal, že by na jeho obrubě byl nápis o původci toho pomníku Ctiboru Syrakovském, přece mám za to, že jest to jeden a týž pomník. Aspoň není myslitelno, že by jediný člověk měl na témže kostele tři pomníky. Patrně biskupu Vilémovi postavili náhrobky oba dědicové jeho: sestra Alina nápisovou desku v dlažbě kostelní, která byla zničena při zboření kostela sv. Františka, a manžel její Ctibor Syrakovský pomník do zdi zasazený z bíhého mramoru, který byl ze zbořeného kostela sv. Františka přenesen – zároveň s ostatky biskupovými – do nového kostela P. Marie Sněžné, při čemž asi nápis „Ad Lectorem“ byl zničen. Za to byla celá stěna, do níž náhrobek vsazen, v kapli sv. Ignáce vymalován tím způsobem, že tvoří tomu pomníku architektonické pozadí. Nad pomníkem samým namalován znak biskupství olomouckého, uprostřed s erbem bisk. Viléma Prusinovského: štít podél rozpůlený, pravá polovice třikrát napříč dělená, v levé polovici písmeno W. (Vilém nebo Wickow.)
*
Kromě toho zaznamenal paprocký v Zrcadle mark. mor. na listě 298 ještě dva epitafy věnované členům rodu Prusinovských z Víckova, které se druhdy nalézaly v olomouckém dómě, totiž:
Epitaf arcijáhna Smila z Víckova † 1316, s tímto nápisem „na tabuli malované“:
Anno Domini 1316 nobilis ac reverendus Pater Dominus Smilo de Wiczkow, Canonicus et Archidiaconus Olomucensis et Praepositus Litomierzicensis etc. mortus.
T. j.: Léta Páně 1316 umřel urozený a velebný otec pan Smil z Víckova, kanovník a arcijáhen olomoucký a probošt litoměřický atd.
Paprocký praví na listě 177 Zrcadla, o tomto Smilovi, že prý byl nápomocen biskupovi Janu Mrázovi, když tento odcizil věci od kněží a laiků v kostele uschované. Tvrzení to vzalo je ze Series episcoporum či Katalogu biskupův olomouckých, sepsaného od slavného humanisty Augustina Olomouckého († 1513), jenž praví, že bisk. Mráz se toho skutku dopustil „ductu Smilonis de Wyczow Canonici et Vicarii sui in spiritualibus“ (návodem Smila z Vicova [?] kanovníka a vikáře svého). Avšak Jan Mráz byl biskupem teprve od r. 1398 do 1403. Umřel-li tedy onen arcijáhen Smil z Víckova již r. 1316, jak Paprocký sám uvádí, nemohl býti totožný s tímto kanovníkem a vikářem Smilem z Wyczova.
Druhý epitaf v dómském kostele olomouckém věnovali bratři Vilém, Přemek a Mikuláš z Víckova svému pradědovi Janovi z Víckova a jeho manželce Zbynce, kteří zemřeli kolem r. 1316. Nápis té tabulky prý byl:
Nobili et strenuo militi Domino Joani de Wiczkow, conjugique suae pientissimae Dominae Zbincae, nobiles et strenui milites Vilhelmus, Przemko et Nicolaus fratres de Wiczkow, atavo suo charissimo ob pietatem posuerunt. Qui defuncti sunt circa annum 1316, sub hac rupe fracta quiescunt, quorum animae vivunt Deo sember.
T. j.: Urozenému a statečnému rytíři panu Janovi z Víckova a jeho manželce milované paní Zbynce urození a stateční rytíři Vilém, Přemek a Mikuláš bratři z Víckova svému pradědovi přemilému z lásky zřídili, kteřížto (totiž Jan a Zbynka) zemřeli kolem r. 1316 a odpočívají pod tímto kamenem, jejichž duše žijí Bohu věčně.
*
Na základě nápisův a erbů těchto náhrobků spolu se zápisy v zemských deskách, manských knihách atd. lze sestaviti následující genealogický data a rodokmen pánů z Víckova, čímž se doplňuje a částečně i opravuje článek o tomto rodu v Ottovu Naučném Slovníku XXVII. 16-17, otisknutý tam pod heslem „z Vyckova“.
[10] Rodokmen není zde podán ovšem úplný, nýbrž obmezen jest na ty členy tohoto velmi rozvětveného rodu, kteří jsou v nějakém vztahu k náhrobkům shora popsaným.
Filip z Víckova, jenž žil ještě roku 1432, měl manželku Markétu z Pačlavic a syna Arkleba (I.). Tento byl kolem r. 1446 ženat s Kateřinou z Žerotína, s níž mel syny Arkleba (II.
[11]) a Filipa. Ti koupili krátce před r. 1464 Prusinovice, odkudž se počali psáti Prusinovskými z Víckova. Arkleb II., jenž zemřel 1517, měl manželku Kateřinu ze Zástřizl, která mu porodila 7 synů. Z nich vynikli zvláště dva: Vilém (o němž bude řeč později) a Přemek. Tento byl od r. 1541 do 1546 (1561) podkomořím markrabství moravského. Byl třikráte ženat: 1. s Dorotou ze Lhoty † 1524, 2. s Kateřinou z Lomnice od roku 1526, která zemřela před r. 1533 a 3. s Bohunkou z Lichtenburka od r. 1533. S první manželkou Dorotou ze Lhoty měl syna Arkleba (III.), jenž však zemřel již r. 1538, a dceru neznámého na ten čas jména, zemřelou r. 1535, taktéž v Prusinovicích pochovanou.
[12] Arkleb (III) zanechal prý sirotky o nichž však není nic známo.
[13] Prusinovice dědil po Přemkovi podkomořím jeho syn z třetího manželství Jan Vilém (narozen 1534), jenž byl také třikráte ženat: 1. s Annou Černohorskou z Bozkovic † 1571; 2. s Barborou z Fulštejna od r. 1575 a 3. s Evou Rotenberkovou z Ketře od r. 1582. Zemřel r. 1583.
Po něm vládli na Prusinovicích tři bratři za sebou: napřed Jan Přemek, nar. 1557, zemřel 1590, potom Arkleb (toho jména IV.), jenž byl rovněž třikráte ženat: 1. s Annou Sedlnickou z Choltic † 1587; 2. se Šťastnou Pražmínkou z Bilkova † 1598; konečně 3. s Lukrécií Nekešovnou z Landeka na Vsetíně. Zemřel r. 1608. Nástupcem jeho byl třetí bratr Vilém, jenž měl za manželku Kateřinu Morkovskou ze Zástřizl; jediná dcera Bohunka provdala se za Václava Bítovského z Bítova, jenž zůčastniv se českého povstání, po katastrofě bělohorské statků pozbyl. Jmenovaní bratři Jan Přemek, Arkleb a Vilém byli syny Jana Vilíma z jeho prvního manželství s Annou Černohorskou z Bozkovic.
Bratrem Přemka podkomořího byl řečený již Vilém, který byl od r. 1537 do 1549 nejvyšším hofrychtéřem (dvorským sudím) markrabství moravského
[14]. Měl dva syny: Viléma a Albrechta, kteří koupili r. 1535 Polehradice a Čejkovice. Polehradice si vzal Vilém, Čejkovice pak Albrecht. Po Vilémovi zdědil Polehradice syn strýce jeho Filipa z Víckova a Zuzany z Bruzovic, Záviš z Víckova a na Polehradicích, jenž vystavěl r. 1561 Nové Zámky u Bučovic a zemřel r. 1569, zůstaviv pouze dceru Elišku; pochován byl v Prusinovicích. Po něm dědil jeho „strejc“ (bratr?) Přemek z Víckova a na Bystřici
[15], jenž zemřel r. 1584 jenž zemřel r. 1584 a pochován v Bystřici, zůstaviv syna Jana Adama, který po roku 1620 prchl.
Jiným z bratrů Přemka podkomořího byl Mikuláš z Víckova, jenž seděl na Syrovicích a s manželkou Annou ze Mstěnic zplodil Viléma Prusinovského, pozdějšího biskupa olomouckého (nar. 1534, † 1572 a pochován v Olomouci) a dceru Alinu, provdanou napřed za Jáchyma Zoubka ze Zdětína a potom za Ctibora Syrakovského z Pěrkova, nejv. písaře markr. mor.
Z ostatních bratří Přemka podkomořího pochován byl v Prusinovicích ještě – pokud známo – Jan † 1501 a Oneš † 1526.
Posloupnost znázorňují tabulky:
[1] Nesprávně psal toto jméno Wolný v Kirchl. Topographie v. Mahr., totiž Wičkow; chybně psáno také v Ottově Nauč. Slovníku XXVII 16, totiž Vyckov.
[2] Po těchto úvodních slovech následuje německá báseň, která zajisté zasluhuje, aby nepropadla úplnému zapomenutí, ježto v ní německý básník z první polovice XIX. věku opěvá staročeské rytíře a jejich náhrobky, pročež ji budiž tuto místo dopřáno.
[3] Martin Kolář, vykládaje ve své Českomor. Heradice I. 119 tento čtyřerbovní vývod, uvedl do genealogie pánů z Víckova zmatek touto větou: „V Prusinovicích na Moravě jest náhrobek r. 1538 zemřelého Arkleba z Víckova syna Přemkova, na němž kromě Víckovského erbu na předním místě nahoře v levém koutě jest erb manželky jeho Doroty ze Lhoty (paleční kolo), vpravo dole jest erb Zástřizelský (lilie), jenž matce Arklebově sluší, a erb v levém dolejším koutě půl vola s prstenem v ústech náleží jeho matce Dorotině. Manželka Arklébova Dorota má tamtéž svůj náhrobek z roku 1524.“ – Jak z nápisu náhrobku Doroty ze Lhoty nahoře uvedeného jde, nebyla Dorota ze Lhoty manželkou Arklebovou, nýbrž manželkou Přemkovou, a tedy Arklebovou matkou; Zástřizlovská lilie pak patří Arklebově bábě z otcovy strany, Kateřině ze Zástřizl, jmenované na náhrobku č. 9.
[4] Pravíť ve svém poručenství (testamentě) ddto na Novém Zámku v pátek po sv. Valentinu 1569: „Řetěz, kterej mi od J. M. císařskej svaté a slavné paměti cís. Ferdinanda danej jest, ten panu Přemkovi strejci poroučím.“ (Zemské Desky brn. XXVIII. 20.)
[5] Paprocký v Zrcadle mark. mor., list CCC, uvádí tento nápis takto zkomolený: Léta Páně 1569 w sobotu před Swatým Ržehořem / vmřel gt Vrozený a statečný Řytijř / Pan Hanuss z Wickowa a na Pohořelicých etc. a tuto gest pochowán / Pán Bůh geho Dussy rač milostiw býti.
[6] Původní latinský text byl takovýto: Reuerendissimo et Illustrissimo Principi ac Domino, Domino Guilhelmo Prusinowsky a Viczkow Episcopo Olomucensi , Divorum Cirilli et Methodii Praesulum Marcomannorum in recta linea successori dignissimo, huius Collegii et Scholarum Societatis JESV fundatori, templique instauratori liberalissimo, fidei Catholicae acerrimo propugnatori, nec non Studiosorum atque Pauperum omnium mecenati, ac Patrono benignissimo, Helena soror vnica, vnico fratri pientissimo, gemebunda posuit. Obiit Anno Domini 1572 decimo sexto Calendas Julij. Aetatis suae 38. Episcopatus vero septimo.
[7] Camena, název staroitalských bohyň, rovnajících se řeckým musám.
[8] t. j. stánek mus, uměn.
[9] V originále zní toto místo? Cum vero labente hoc saeculo idem templum (S. Francisci) dirutum, sjusque loco novum sub titulo B. V. M. ad Nives a fundamentis constructum atque anno 1716 consecratum fuisset, Guilelmi cineres ex priori sepulchro exempti, ab iisdem RR. PP. instaurato tantum erga Maecenatem grati animi affectu in illud honoris causa translati. Nec remansit ejus effigies, quae Pario incisa lapidi, atque ex antiquo transportata templo in sacello, divo Ignatio Societas Jesu fundatori sacro, e regione magni hujus Patriarchae publicum ac honorificum sortita est lucum. (Otiskl F. X. Richter v Augustini Olomucensis episcoporum Olomucensium Series, str. 206).
[10] Proč se tak stalo u tohoto hesla, když ihned se tam praví: „lépe z Víckova od staroč. jména Viecek Viecemil“, a ne pod heslem „Vickov“ (XXVI. 649), nelze pochopiti.
[11] Dokazuje to čtyřerbovní vývod (náhrobek) Jana a Onše, synů Arkleba II.; tam jest na 3. místě erb (báby po otci) Žerotínský: korunovaný lev na skalách. Jan a Oneš byli tedy – a s nimi ovšem všichni jejich bratři – vnuky Kateřiny z Žerotína, tudíž byl otec jejich Arkleb II. synem této Kateřiny z Žerotína.
[12] Dokazují to čtyřerbovní vývody (náhrobky) Arkleba III. a jeho sestry v Prusinovicích.
[13] Papr. Zrc. CCXCIX vykládá, že prý tento Arkleb († 1538) byl třikráte ženat. První manželkou jeho prý byla Markéta z Pačlavic, druhou Kateřina z Žerotína a třetí Dorota z Racymberka. Poněvadž tento Arkleb III. byl synem Přemka podkomořího, jenž umřel teprve r. 1561, tedy nemohl při své smrti r. 1538 býti stár, jak také dokazuje mladistvá jeho tvář na náhrobku. Že by tedy za krátkého života svého byl třikrát ženat býval, jest velmi pravdě nepodobno. Kromě toho pak jména obou prvních manželek jemu od Paprockého přisuzovaných, budí podezření, neboť jedna Markéta z Pačlavic byla manželkou Filipa z Víckova, praděda tohoto Arkleba III. a jedna Kateřina z Žerotína byla manželkou jeho děda Arkleba I. Byla by to tedy zvláštní shoda jmen a zdá se, že to Paprocký zkonfundoval.
[14] Nejvyšší hofrachtéř a podkomoří patřili v XVI. stol. k šesti nejvyšším úředníkům zemským, jimiž byli: 1. zemský hejtman, 2. nejvyšší komorník soudu a práva zemského, 3. nejvyšší sudí markrabství moravského, 4. nejvyšší hofrychtéř (dvorský sudí), 5. podkomoří markrabství moravského a 6. nejvyšší písař zemský. – Hofrychtéř byl nejvyšším úředníkem královským nad královskými lenníky v markrabství moravském. Osazoval komory královské na Moravě. Měl vrchní správu nad královskými městy, zastával zájmy komory královské při zemském soudě, přijímal berně a poplatky do komory té, k němu šly appellace (odvolání) z rozsudků městských ze stavu rytířského. Za sněmování předsedal hofrychtéř kurii rytířské, podkomoří pak kurii prelátské a městské. – Komorník práva menšího patřil již k „menším“ úředníkům zemským a byl podřízen komorníku nejvyš. soudu. Právo menší byl sou pro menší rozepře, při nichž šlo o méně než 10 hřiven grošů. Menší komorníci byli dva: jeden v Brně, jeden v Olomouci. (Kameníček, Zemské sněmy a sjezdy moravské, I. 147 a násl.).
[15] Údaj Al. Procházky (Starobylé náhr. kameny atd. na Vyškovsku, str. 51), že Záviš odkázal své statky r. 1569, „bratru Přemkovi, mor. podkomoří“, zakládá se na omylu. Přemek podkomoří zemřel již r. 1561, tedy 8 let před Závišem a nebyl Závišovým bratrem, nýbrž strýcem, t. j. bratrem jeho otce Filipa. – Hanuš Adam pak nebyl synem Závišovým, jak se tamže tvrdí. Záviš měl jediné dítě, dceru Elišku, jak vysvítá z jeho již uvedeného poručenství.