Prženské paseky
No vidíte. Tak jsem tým Hanákom záviděl jaro a už ho máme taky. Z toho plyne poučení, že závidět sa može. A neb svítilo sluníčko tím správných směrem, odskočil jsem si udělat několik obrázků sochy sv. Jana Nepomuského do Pržna. A zase nic. Je pěkně zarostlá. Pojedete-li po staré cestě (nyní cyklotrase Vsetín-Valmez) z Pržna na Mikulůvku, je hned za obcí. Vlevo. V chrastí. V létě ji patrně ni nespatříte. Sám jsem tudy jezdil několik let, než si mi začalo pozdávat, že za tím křovím na mne něco nakukuje. Mohli by ji aspoň trochu osekat. Ale když on ten svatý kouká na Jablůnku. To patrně nemohou prženští přenést přes srdce. Socha tato jest však nesmírně zajímavá. Byla zde vztyčena v roce 1773 z popudu Jana Křtitele hraběte Illeshazy. Nebyla sama. Ve druhé polovině 18. století nechává tento postavit řadu obdobných děl po celém panství vsetínském, chtěje utvrdit Valachy ve víře katolické. Neúspěšně. Zanechal však unikátní soubor velmi hodnotných drobných církevních památek své doby. Jen se o něm v průvodcích mnoho nedočteme. Spáchal jsem několik obrázků. Většinou prachmizerných. Ale to se napraví. Kalvárii v Hovězí jsem fotil tři roky. A pořád tomu něco chybí. V Pržně mají ještě kříž před kostelem Narození Panny Marie. Z téže doby, jen o pár let mladší. Tak se tam též mohu podívat. A když už jsem při té práci, proč se neprojít. Ostatně trasa z Pržna, přes paseky na Lázy patří k nejkrásnějším u nás. Stoupání sice pěkné, však co je to pro nás sportovce teoretiky? A po cestě je hospoda U Holáňů. Před několika lety bych ji vřele doporučil. Nyní nevím. Vypadá opraveně. Ani jsem nešel dovnitř. Nebyl čas. Ni na Láze bych to již nestihnul. Nezbylo než zabočit na Kačice. Pro nemístní Kateřinice. To se najednou vyrojilo lidí! Zatímco po cestě na paseky k vidění byli dva kosi a srnka z Kačic patrně vycházelo procesí. Zde je čas na jednu historickou zajímavost. Půjdete-li od hospody U Holanů dále po žluté turistické značce, narazíte po několika desítkách metů na další restauraci. Nacházíte se v trati Václavsko. Stojíte na výsostném území zaniklé středověké vesnice Těšíkovice. Či Těškovice. Mnoho o ní nevíme. Je zmiňována pouze jednou v roce 1505 v zemských deskách, coby pustá obec náležející k panství vsetínskému. Patrně důsledek středověké kolonizace. Je až obdivuhodné, kam všude se ti naši předkové cpali. Netuším, jaká byla pravděpodobnost na uživení se na takovém krpálu. Ani zjevný nedostatek vody je příliš nevzrušoval. Má se zde sic nacházeti nějaká studánka, snad i pramen sirné minerálky, však mnou nenalezena. Ovšem to neznačí nic jiného, než že jsem špatně hledal. Do té doby se moudře usazovali v blízkosti vodních toků. V blízkosti, ne hned u řeky či potoka. Tak aby jim ni vzedmutá hladina neodnesla domy a zásobu cibule. Stavět na takových lokalitách je pro změnu doménou naší éry. Ostatně nedaleko jihovýchodním směrem je další zaniklá obec Dvorce. Téže zmiňována na témže místě a roce. Ještě na počátku 20. století se údajně severně od Ratiboře nacházely její pozůstatky. Děti v zemi nacházely zbytky kamenných zdí. Nevím. Ono to taky mohlo být něco novodobého. A pamětníci vymřeli. Takže pořádně netuším kde ležela. Kdysi jsem se pokoušel něco zjistit. A vyzpovídal staříčky svých spolupracovníků. Dva. Jeden mi celé tři hodiny vysvětloval kde v roce 1953 upytlačil srnce. A druhý ode mne postupně vysomroval minimálně deset piv. Pak už nemluvil. Asi jsem někde udělal chybu. Ostatně stejně jsem dopadl, zjišťujíc, kde jsou jeskyně na Drastihlavě. Všichni ví kde, ale ukázat žádný nedokáže. Ale znal nějakého myslivce a jeho tatínek to věděl. Tito pamětníci ruin již také nejsou, tak stále netuším, kde by Dvorce měly ležet. Určitě však neměla tak pitomou polohu jako Těškovice. Tam se dokázali udržet až mnohem později Valaši. Dokud se zabývali chovem ovcí a nepokoušeli se o rostlinnou výrobu. I když ta voda mi stejně pořád nejde na rozum. Tam chovat tak velbloudy. A kdo zná tento koutek země a pokusil se jej projít v létě, ví, že výheň je tam teda pořádná. Ovšem tím se teď nebudu zatěžovati. V příštích dnech má býti hezky a to je čas na prolézání okolí. Nebo projíždění. Příště už pojedu na kole. Byť v Kačicách se ještě bruslí. Paráda. Na jedné straně kopce se sluní první odvážlivci a na druhé se prohánějí po zamrzlém rybníce. Samozřejmě se neopalovali v plavkách, anóbrž v lehké mikince. Ale i tak. A to jsem se chtěl ještě podívat do Pulčínských skal. Budu si muset pohnout, nechť mi neroztaje tamní led…