Čertův kámen u Podolí, tvrziště a hrad u Loučky
V čase předjarním nejlépe je navštěvovatí zříceniny hradů, hradiště, mohylníky a vůbec památky předhistorické či středověké. Zeleň ještě nestačí zakrýt terénní nerovnosti, zdi nejsou pokryty šáším. Zem je promrzlá a netřeba po výletu čistit kanady. A když ještě k tomu to sluníčko tak pěkně svítí… Jen je třeba o existenci této pamětihodnosti a) vědět a b) najít ji. Jest tedy vhodné bráti sebou osobu něžnějšího pohlaví. Zatímco my se budeme babrat s mapou, ona se prostě zeptá. Domorodci o těchto věcech mnohdy ví více než kterýkoli vědátor. Ale taky mnohdy netuší vůbec nic. Hlavně se neptejte na názvy zjištěné v odborné literatuře. Kasařov u Prusinovic prostě není. Tam je Hrádek. Do Prusinovic jsem však nezamířil. Jen do Loučky. Přes Mikulůvku. Vyšplhal jsem kopec na Lázy a odtud nejprve do Podolí. Na Čertův kámen. Což není hrad, ale skalní útvar. Na stejnojmenném kopci. Dle pověsti jej tam donesl - čert. Jak jinak. A v tom je potíž lidského rodu. Zatímco v pohádkách pekelníci odnášejí mamlasy do podsvětí a vše tedy může dobře dopadnouti, ve skutečnosti bombardují dědiny kameny a na pořádkovou službu již nemají čas. Na Čertův kámen se dostanete poměrně snadno. Zeptáte se a oni vás nasměrují. Nebudete-li se moci někoho otázati, jest to jednoduché. Jedete-li z Lázů, minete dřevěnou zvoničku (bude vlevo). Mimochodem i u té se stojí za to zastaviti. Jest to patrně jediná památka obce. O kousek níže je autobusová zastávka. A naproti ní je odbočka (znovu vlevo). Touto pak pokračujete dál. Kolem JZD, obejdete hájenku (opět z levé strany) a namíříte si to do kopce. Až dojdete na jeho vrchol, hledáte šutr. Nic na tom není. Přinejhorším zabloudíte. To pak půjdete směrem dolů. A v nějaké dědině se již ocitnete. Z Čertova kamene by pak měla vést lesní cesta i na hradiště a hrad u Loučky. V tom zmatku vzájemně se křižujících pěšinek jsem se raději vrátil do obce. Nechtěl jsem se ztratit. Kdo by vám pak dal instrukce co v takových případech činiti? Ale kámen je to pěkný. Jen s focením jsem měl menší potíže. Což však byl setrvalý stav. Na už cestou na Čerťák jsem tomu dal korunu. Omylem přepnuto bylo ISO na 1600. Pro nefotografující. Fotí se tak na ISO 100. Na ISO 200 jen v nejnutnějších případech. ISO 400 značí – nauč se raději kreslit. A 1600? To už obrázek vypadá jako popatlaný jahodovou marmeládou a posypaný pískem. Hlavně to nezkoušejte. Máte-li zbytečnou marmeládku, rád přijmu pozvání na návštěvu. Vysoké ISO umožňuje fotit i ve špatných světelných podmínkách. Ve sklepě či hladomorně. Však za cenu zhoršeného obrazu. Spíš tedy prachmizerného obrazu. A tímto se zároveň omlouvám za příšerné obrázky. Víc s nimi však udělat nešlo. Babral jsem se s tím celý večer...