Srnec obecný - ( capreolus capreolus )
O srnčí zvěři je všeobecně známo, že není vhodná pro domácí chov. Vím to zvlastní zkušenosti( a přes to ho mám doma). Potřebují pestrou stravu, různé byliny, okusy atd. v určitém období je dost těžké vyhovět jejich chutím a potřebám.
Srnci si v období říje silně chrání své teritorium, v přírodě berou za soky svůj druh, ale v zajetí útočí na své chovatele i na jiná zvířata. Útoky parůžky jsou rychlé , razantní a nekončící. V této době jsou velmi nebezpeční!
Agresivita začíná po vytlučení lýčí, vrcholí v době říje, polevuje končící říjí a končí po shození parůžků.
Mikoušek se k nám dostal jako půl roční srneček před 11lety s zdravotními problémy, které by v přírodě zkončily jeho smrtí. Byli 2 možnosti, buď utracení anebo léčení a doživotní rest. Pokud si srnec jenom trochu zvykne na lidi, je velká pravděpodobnost, že po vypuštění zpět do přírody bude napadat nic netušící návštěvníky přírodních krás. Zvolili jsme druhou možnost. Sice nám Miky přínáší více starostí než radostí, ale nějak už to dobojujem.
Tady zrovna Miky kouká jako lupič..
Miky je druhým chovaným jedincem. Prvního Jima jsem měla od jeho druhého dne narození. Byl čas sekání luk . Při ranním procházení a plašení zvěře jsem ho a ještě další dvě srnčata se psem našla na louce poblíž lesa, jediná možnost jejich záchrany byla je přemístit do lesa a doufat, že si je maminy vyzvednou a nevrátí se do louky. Když jsem se vrátila odpoledne z práce, šla jsem se podívat jak to dopadlo. Už z dálky jsem slyšela naříkání, pískání. Pro dvojčata si srna přišla, ale Jim zůstal opuštěný. Bohužel lidský pach přemohl mateřský pud. Snažila jsem se nedotýkat srnčat přímo rukama, ale i tak asi nějaký pach na kožíškách ulpěl. Tak začli starosti. Shánění kozího mléka, naštěstí byl zdroj blízko, tak o krmení nebyla nouze. První dny se dostavil i průjem, ale zvládl to. Byl to můj mazánek, udělala jsem chybu, když jsem ho ze začátku krmila jen já, protože pak už nechtěl od nikoho jiného pít, tak jsem musela být 2 měsíce neustále někde poblíž. Naštěstí mi tehdejší práce umožňovala chvilkové pauzy na dojíždění kvůli krmení. Reagoval jen na můj hlas a přiběhnutí na zavolání by mu mohl závidět leckterý pes. Na noc jsem ho ze začátku pro jeho bezpečí a můj klid zavírala a přes den když byl malý se v mé nepřítomnosti schovával na zahradě v trávě. S přibývajícím věkem se začal věnovat zahradnickým úpravám, růže po jeho péči byli k nepoznání a atd...Zimu přežil bez úhony a na jaře putoval do jiného výběhu kde byl po hromadě se slepičkami. Nejlepší nápad to nebyl, ale jiná možnost nebyla!
Podařilo se mu totiž pár dní před stěhováním uprchnout(dřevěný plot už zažil několik ročních období a podle toho vypadal)Ten mi dal zabrat, strach o něho, aby nestrádal v neznámém prostředí, aby ho něco nepřejelo, zastřelení v tu dobu naštěstí nehrozilo, ale k přejetí není nikdy daleko. Rozhodila jsem info na více stran, že se mi ztratil srnec a jak hromádka neštěstí jsem jela do práce. Vypadalo to beznadějně, ale nakonec zazvonil telefon a volal veterinář, že prý do jedné vesnice zavítal srnec a mají strach, že má vzteklinu. Svitla naděje, že by to mohl být Jim. Od veterináře dostali instrukce ať ho zavřou do zahrady a hlavně nevyhánějí. Že ho přijede-me omrknout.
Pár vyřízených telefonátů a už pro mě přijel do práce taťka pickapem a jeli jsme se podívat na návštěvníka. Už když jsme přijížděli, tak jsem z dálky viděla, že je to on....uf. Jen jsem zavolala a už pelášil ke mně, nevím kdo měl větší radost jestli já anebo on, každopádně radost veliká. Vzala jsem ho do náručí a naložila do auta. Na to že jel autem poprvé, stál v mém objetí a ani se nehnul....
Všechno bylo v pohodě než Jim vytloukl první lýčí, pak už začal prohánět slepičky. V období Jimiho říje trávily slepičky den převážně v kurníku, protože Jim vyháněl ze zahrady všechno, jen při pauzách na přežvykování mohly slípky rychle oběhnout zahradu a neco sezobnout. Ale běda když je překvapil, to lítalo peří....
První útoky na nás jsme nebrali moc vážně, říkali jsme si, že jen blbne a že ho to přejde, jo přešlo,ale až na podzim, když shodil parůžky. Takže po prvních bodancích do nohou, břicha jsme Jimíka začli brát dost vážně a na zahradu byl vstup zakázán! Nemohla jsem tomu uvěřit, že z tak mírumilovného mazánka se stal takový agresor. Po zjištění několika informací jsem pochopila, že je to běžné chování. Obrat přišel když shodil parůžky, opět se zněho stal mazel.
Celou zimu i jaro se zas choval jako rozverné srnčátko. Bohužel koncem jara uhynul, ani přivolaný veterinář mu nedokázal pomoci.