DELF – vstupenka do Francie
25. 11. 2010
Jedním z nejlepších dnů mého života byl ten, kdy k rodičům do bytu byla zavedena kabelová televize. Najednou jsme se s bratrem mohli hodiny a hodiny dívat na nejrůznější druhy pořadů. Přestože jsme nikdy nevynechali kanál s kreslenými pořady, nakonec jsme oba s bratrem skončili s očima navrch hlavy sledujíce putování po planetě Zemi. Naši nejoblíbenější hrou se proto stala hra na cestovatele nebo dobyvatele nových kontinentů. Když jsme hráli na cestovatele, proháněli jsme se zahradou u domu a dělali si zápisky o maminčiných záhoncích nebo sousedových slepicích. Mnohem zábavnější ale byla hra na dobyvatele – to byl můj starší bratr dobyvatel a já byla domorodcem, kterého musel chytit a zkrotit. Většinou jsme tak maminčiny záhonky rozkopali v rámci boje a vyplašili sousedovy slepice, které jsme se rozhodli jako divokou zvěř chytat. Maminka preferovala cestovatele, my zase dobyvatele. Přestože jsme s bráchou oba dva dávno vyrostli a ani jednu z her už nehrajeme, vášeň a láska k cestování nás neopustila. Bratr momentálně cestuje po severní Africe a jako kameraman natáčí cestopisné pořady pro televizní vysílání. Já jako vysokoškolský student sedím doma nad učením. Rozhodla jsem se proto tenhle nepoměr sil změnit, a jakmile jsem dospěla do druhého ročníku studia vysoké školy a mohla si podat žádost o výjezd do zahraničí v rámci programu Erasmus, učinila jsem tak.
S dobře zvládnutou angličtinou jsem počítala, že pro mě nebude problém dostat se na nějakou britskou spřátelenou vysokou školu. Bohužel jsem ale nepřipočítala k žádosti, že jsou upřednostňováni studenti z vyšších ročníků, a že většina uchazečů si podává žádost ke studiu v Británii, jelikož angličtinou mluvíme snad dnes již všichni. Proto, když mi přišel dopis z oddělení zahraničních styků školy, rychle mě přešlo pozitivní nadšení a přeměnilo se v nadšení váhavé. Byla jsem sice vybrána jako vhodný kandidát, ale na pobyt na francouzské vysoké škole. Někdo si totiž všiml, že jako druhý aktivní jazyk jsem uvedla francouzštinu, kterou jsem ale rozhodně nevládla tolik jako anglicky. Navíc mě vybrali s mým studijním zaměřením na problém přistěhovaleckých skupin do zemí střední Evropy do studijního programu prestižní francouzské školy Denise Diderota. Jak to tak tedy vypadalo, nakonec jsem měla ještě více štěstí, nežli kdybych si žádala o běžný pobyt v Anglii. Jenomže, takhle ohromná zpráva měla jeden háček, který ve mně vyvolal ono váhání. Abych se mohla na prestižní školu dostat, nestačilo prokázat znalosti francouzštiny v motivačním dopise, ale musela jsem složit jazykové zkoušky DELF z francouzštiny na odpovídající úrovni. Neuměla jsem si ale v tu chvíli představit, že bych se dokázala za půl roku na zkoušky připravit. Jak jsem si ale začala zjišťovat, DELF má hned několik stupňů znalosti francouzštiny, kdy moje délka učení se jazyka odpovídala střednímu stupni B1 – 2. A B2 mi mělo na studium na francouzské škole stačit. Nebyla jsem si ale jistá tím, jestli chci trávit svůj čas přípravou na zkoušku, která mi sice zajistí pobyt na skvělé škole a možnost pracovat na své bakalářce, když jsem po ničem takovém vlastně původně netoužila.
„Jsi blázen?!“ Probudilo mě hulákání mého bratra do telefonu. „Okamžitě se někam přihlas na přípravu – dělej! Klidně ti to ty pako zaplatim, hlavně to nezahazuj, chápeš?“ Myslela jsem, že mého bratra právě pobývajícího kdesi v Maroku trefí šlak. „Jojojo, uklidni se. Já to promyslim, mám na to asi tejden.“ „Tejden? Nepřemejšlej ani minutu a hejbni sebou, už teď ztrácíš čas.“ A tak jsem skutečně „hejbla“ a o přípravách na DELF si začala zjišťovat více. Přestože informace o přípravkách byly všude stejné, počet pražských jazykovek, které na certifikát připravovaly, byl obrovský. Nakonec jsem byla jenom zmatená. Nezaváhala jsem proto a volala o radu opět svému staršímu sourozenci. Matně jsem si pamatovala, že předtím, nežli začal s kamerou cestovat po světě, přihlásil se někam na jazykové kurzy angličtiny, kterou si nutně kvůli práci potřeboval vylepšit. Od něj jsem se tak dozvěděla, že chodil do jazykovky Tutor a přihlásila se na přípravu k DELFu právě tam. Nevěděla jsem, zda to jsou nejlepší kurzy nebo ne, ale po prvních několika hodinách jsem si říkala, že musí být ty určitě ty nejnáročnější. Jakoby mi veškerá angličtina i odborné znalosti vypadly během pár týdnů z hlavy a celá moje mozková kapacita se zaplnila francouzštinou. Poslech, četba, konverzace, nekonečná gramatická cvičení. Časovala jsem v bdělém stavu, spící i podroušená. Zdávalo se mi o Denisi Diderotovi, jak je skloněný nad mou spící unavenou hlavou spadlou na učebnici francouzské gramatiky a šeptá mi posměšky do ucha. Po čtyřměsíční přípravě jsem měla pocit, že čím blíže zkoušky DELF jsou, tím hůře mluvím, píšu i čtu. Těsně přes složením zkoušek jsem ale dostala od bratra velké lákadlo. Zařídil mi, že pokud DELF udělám, budu moct na dva týdny přiletět za ním do Maroka a bydlet společně se štábem a cestovat s nimi. To byla ta pravá vzpruha. Myšlenka na studium ve Francii mě spíše poslední dobou ničila, než nabíjela, ale tohle bylo to pravé puštění žilou. Hned jsem ožila. Přesto mi to nic nezabránila v tom jít na zkoušky s totálním třesem v hlase i obou rukou. Představa, že DELF neudělám, znamenala, že jsem zbytečně zaplatila přípravné kurzy, nepojedu do Francie na školní rok, vyhodila jsem oknem peníze za možnost vůbec zkoušku složit a cestu do Maroka za bratrem (věděla jsem, že i kdyby se zkoušky nepovedly, přece jenom jet můžu) bych měla úplně zkaženou. Poslechovou část jsem tak v nervozitě dala až na druhý poslech, protože během prvního jsem nebyla schopná se téměř vůbec koncentrovat. Čtení nakonec po těch všech přečtených článcích od témat chemické analýzy čistoty vody po politicky angažované články francouzských socialistů, kterými jsem prošla během přípravky, proběhlo hladce. Potíže nastaly v případě gramatiky, kde jsem přesně věděla, jaké typy otázek jsou chytáky, ale nemohla si vzpomenout na to, jak se jim vyhnout a nenaletět jim. S psaním a konverzací pak nebyl žádný problém. To jsem byla už natolik unavená, že jsem ani neměla sílu na to, abych se klepala. Navíc myslím, že jsem i své konverzační partnery trochu obměkčila svojí motivací studia ve Francii. DELF jsem tak nakonec přece jenom po těch všech trápení získala, a začala si plánovat, jak na zimní semestr odfrčím do Francie. Jak se ale ukázalo, proběhl mezi oběma školami informační šum, někdo si asi neudělal zkoušky DELF a na sekretariátu zahraničních věcí neuměl pořádně francouzsky, ale nabídka směřovaná k mému zahraničnímu pobytu se vztahovala až k dalšímu roku, protože byl momentálně jejich studijní kapacita zahraničních studentů plná. Když jsem se tuhle novinu dozvěděla, navíc asi týden po složení DELFu, úplně zřetelně jsem slyšela, jak se mi Denis Diderot chechtá do ucha. Znamenalo to totiž, že jsem se posledních pár měsíců nemusela honit a dřít, abych se dostala ve francouzštině během chvilky na o jeden stupeň lepší úroveň francouzštiny a ještě z ní skládala mezinárodní zkoušku! Mohla jsem se v klidu rok připravovat. Odjela jsem tak za bratrem do Maroka trochu si vyčistit hlavu. Když jsem se vrátila a vztek mě trochu přešel, přece jenom, do Francie nakonec pojedu, i když až za rok, přes známého z přípravného kurzu DELFu ke mně došla nabídka z jedné francouzské firmy sídlící s pobočkou v Čechách, která sháněla asistenta PR francouzského projektu z českého prostředí, který by byl schopen znát dobře jak francouzský, tak český jazyk. Kamarád bohužel odjížděl mimo republiku na delší čas, a tak jsem ho napadla já. Okamžitě jsem tedy na místo zavolala a domluvila se na schůzce. Projekt se měl v Čechách rozjíždět přesně rok, což znamenalo dostatek času, který mi zbýval na odjezd do Francie. Francouzského šéfa jsem si získala svým odjezdem na Denise Diderota, kdy tvrdil, že jeho otec právě tam kdysi sám studoval. Navíc jsem měla v kapse DELF, který mě ihned posunul na žebříčku finančního ohodnocení o něco výše. A poslední výhodu bylo, že jsem si už nemusela dělat starost s tím, kde budu rok před odjezdem do Francie konverzovat. V tu chvíli jsem neváhala protentokrát ani minutu a váhavé nadšení bylo jasně jenom, pouze a výhradně nadšením pozitivním. Už žádné ujišťovací telefony bráchovi, žádné „tohle jsem ale přece původně nechtěla, nebo neplánovala.“ Život se má žít plnými doušky, to potvrdí každý Francouz. Má se vychutnávat stejně, jako dobré jídlo, víno nebo žena. A musím říct, že tenhle moje budoucí francouzské vyhlídky zatím „voní“ vážně moc dobře…