Kurz arabštiny jako zážitkový dárek?
25. 11. 2010
Určitě znáte ten bezradný pocit, když se někomu z vašich blízkých blíží významné kulatiny a vy bez nápadu stojíte před otázkou, co mu koupit (v tom kreativnějším případě, vyrobit). Přesně v téhle nenáviděné situaci jsem se ocitla, když měl přítel slavit třicetiny. Dlouho dopředu jsem si říkala, že je stále spoustu času na to, abych skutečně dobrý dárek vymyslela, až se samozřejmě stalo to, že jsem měla před sebou pouze dva týdny na to, na něco kloudného přijít. Propadala jsem panice a netušila, kde vzít nějakou spásnou ideu ohledně toho nejlepšího dárku pod sluncem. Rozhodla jsem se tedy pátrat pomocí internetu a vyptáváním se v okolí.
Okolí se ukázalo jako velice špatný zdroj informací, protože všichni, jak to tak vypadalo, také zažívali dárkovo-nápadovou krizi. Každý máme přece jen příbuzenstva a přátel tolik, že za každý nápad se pomalu platí zlatem. Nezbylo mi než vzít imaginární surf, postavit se na něj rovnýma nohama a chytit správnou informační vlnu na internetu. Tam však došlo k tomu, že pro změnu bylo informací až příliš. Nápady jsem byla přímo zavalená. Jenomže vybrat ten správný nebylo nijak jednoduché. Představa, že by na mého milovaného muže měla vyskakovat jakási poběhlice z dortu, se mi rozhodně nezdála nijak líbivá. Ale mně samotné se do dortu také nechtělo, tudíž bylo rozhodnuto – žádná spojení dortu a ženské se konat nebude. O jednu volbu tedy méně. Další kategorií, která se přímo nabízela, byly dárky zážitkové. Co takhle nechat svého milého unést komandem rychlého nasazení, poslat ho na vojenský výcvik, anebo ho nechat na bitevním poli v rádoby válečném boji? Při představě jak můj přítel, křehký to inženýr techniky a elektronických obvodů, padá do zákopů jen díky tomu, že není schopen tu těžkou zbraň udržet, mě sice ohromně pobavila, ale vytrestat jsem ho nechtěla a v konečném důsledku, o rozchod jsem taky nestála. Takže veškeré typicky „chlapácké“ zážitkové dárky byly mimo výběr. Jakýkoliv sportovní kurz také nepřicházel v úvahu, protože jsem o svého šachistu rozhodně nechtěla přijít v rámci potápěčského nebo parašutistického kurzu. Co mu tedy vybrat? Jaký kurz by se mu mohl fyzicky líbit a intelektuálně bavit? Čas se krátil a v mé hlavě bylo prázdno.
Nakonec nápad přišel. Sice na poslední chvíli, ale přece! Stačilo totiž přítele pár dní bedlivěji pozorovat a hledat, co by ho tak nejvíce mohlo bavit. Žádný kurz sezení na gauči nepotřeboval – to mu šlo výborně a kurz hledání v ledničce by mohl vést sám. Co tedy ale mezi cestou do ledničky a programem v televizi dělal? Že by ho potěšil kurz vaření? Ten by spíše potěšil mě, že bych nemusela vyvářet a nechala se hostit, než moji druhou polovičku. Zaměřila jsem proto pozornost na to, co to tak zajímavého běží v televizi. A v tu chvíli mi to bylo jasné! Většina pořadů, které se podílely na vysezení důlku v našem gauči, se totiž týkaly arabsky mluvících zemí a jejich kultury. Začalo mi všechno hezky zapadat do sebe, zejména přítelovi politické proslovy týkající se arabského světa po pěti pivech v hospůdce s kamarády. Bylo to jasné. Kurz ano, ale žádný zážitkový, sportovní nebo kuchařský. Chce to kurz jazykový - a to kurz arabštiny. Teď už se porada kamarádů hodila. Několik z nich jazykovou školu navštěvovalo, a tak jsem se rozhodla dát na jejich poradu. Nejlepších referencí se mi dostalo na jazykovou školu Tutor. Kurz jsem objednala jako dárkový poukaz a čekala na reakci přítele v den jeho narozenin.
Oslava byla pojatá skutečně ve velkém duchu. A protože jsme mu ji společně s několika kamarády chystali jako další narozeninové překvapení, rozhodli jsme se ji uspořádat na základě nějakého tématu. A protože poukázku na kurz arabštiny jsem měla připravený v kapse, bylo jasné, jaké téma na večírek zvolit. Vybrali jsme si arabský svět. Pánové tak přišli většinou s nalepenými vousy, palestinskými šátky nebo ponejvíce jako pašové mající sebou svoje krásné orientální tanečnice a manželky. Ačkoliv jsme byly dámy povětšinou na začátek oslavy zahalené, do konce večera nám naše šátky rozhodně nevydržely. Přítel měl velkou radost jenom ze samotné oslavy a hlavně z originálního nápadu tématu večírku. Dárek jsem si pro něj nechala až na druhý den ráno, kdy jsme se s menším bolehlavem probudili v posteli a pod polštářem ho čekalo narozeninové překvapení. Přítel při otevření obálky zůstal naprosto v němém úžasu. Kurz arabštiny? Opakoval hned několikrát a nemohl uvěřit. Nikdy by ho prý nenapadlo se přihlásit, a tak vzal celý dárek jako velkou výzvu. Později se mi svěřil, že si to ráno hlavně pořádně oddechl, protože se po celý týden, kdy jsem ho pečlivě jako Colombo sledovala, abych vymyslela ten nevhodnější dárek, obával, že ho sleduju kvůli podezření z nevěry. Prý vůbec nevěděl, co má dělat a nechtěl chodit nikam mimo domov, aby mi ukázal, že žádnou další „bokovou“ partii nemá. Proto celé dny vysedával na gauči u televize a ve chvílích nudy se věnoval luxování ledničky.
Nakonec se kurz arabštiny ukázal nejenom jako dárek pro mého přítele, ale i pro mě. Přítel na kurzu potkal partu dalších nadšenců do arabského světa, takže spolu po každé lekci začali společně vyrážet rozebírat nejčerstvější politické a lingvistické problémy do hospody. A mně tak zůstaly volné večery, ve kterých jsem společně s mojí kamarádkou zavedla, jak tomu odborně říkáme, kurz „babských řečí,“ během kterého nad skleničkou vína pilně trénujeme tzv. pavlačovskou rétoriku.