Co se týče čísel, ta v matematice mi nikdy nešla. Pokud se ale jednalo o čísla jako letopočty, to mi najednou vůbec nevadila. Když jsem byla malá, jediné knížky, které jsem chtěla číst, byly encyklopedie. Nelíbily se mi však všechny. Chtěla jsem zejména ty, ve kterých byly přehledy všech panovníků různých zemí, včetně toho nejzajímavějšího – historek o jejich osobních životech, jejich ženách, milenkách i nepřátelích. To se mi na historii líbilo, je to taková beletrie s dalekosáhlým významem. Velkou roli ve vzdělání člověka rozhodně sehrávají kromě jeho rodičů i učitelé. Podobně, jako jsem měla štěstí na rodiče, kteří moji vášeň pro historii podporovali, narazila jsem i na skvělé učitele. Nejprve to byla na základní škole postarší paní učitelka, která ale uměla vyprávět i nezáživné kapitoly z historie, tenkrát dějepisu, tak poutavým příběhem, že když pak člověk některé z nich viděl na plátně, byl přímo zklamaný, jak její vyprávění vypadá. Hodiny dějepisu pro nás učinily historii jedním velkým vyprávěním. Na gymnáziu jsem pak po tři roky byla vychovávána naši mladou profesorkou, která jakožto čerstvá absolventka nejenom, že byla plná informací o nejmodernější historii, ale měla tak vřelý vztah ke svým studentům. Chtěla učit, práce ji bavila a snažila se, aby si každý dokázal v historii najít moment, na základě kterého by ho výklad bavil. U mě okamžitě rozpoznala zájem o studium a dokázala mi náležitě moji snahu oplatit. V konzultačních hodinách mi dodávala materiál, knihy i skripta, poskytovala zajímavé odkazy, doporučovala filmy nebo dokumenty. Po tři roky si mě tímto způsobem zpracovávala k obrazu svému. Hodně jsme spolu mluvili o studiu historie na vysoké, a tak nějak počítaly s tím, že všechny hodiny, které mi samostatně má profesorka věnuje, jsou vlastně přípravou právě na historii na Filosofické fakultě. Mít vedle sebe takovýhle pozitivní bič se v mnohém vyplatilo. Nikdy jsem si nedovolila přijít na konzultaci s nepřečtenými materiály, co jsem dostala. Zároveň jsem také měla možnost poznat svou mladou profesorku blíže. Dozvěděla jsem se, že se provdala za Australana, proto její neskloňované příjmení Moore. Skvěle ovládala i jazyk, takže u nás na gymnáziu občas zaskakovala na hodinách angličtiny a my ji na hodinách psali některé eseje v angličtině, prý aby si doma mohli počíst všichni. Bohužel, má studijní idyla vzala za své s koncem třetího ročníku. Dozvěděla jsem se, že má nejmilejší profesorka odjíždí s manželem zpět do Austrálie. Prý kvůli jeho pracovní nabídce. Bylo mi jasné, že s jejím přístupem ke studentům, znalostmi a jazykem nebude problém, aby sehnala místo i v Perthu, kam se stěhovali. Přestože mi to bylo líto, věděla jsem, že kvůli mně se svět nezboří, a tak jsem se snažila usmívat, zatímco doma jsem skoro ztrátu obrečela. Když jsme se společně s profesorkou loučily, musela jsem jí slíbit, že se skutečně o studium historie pokusím, i když ona bude na druhé straně zeměkoule. „Jasně,“ slíbila jsem a myslela to smrtelně vážně. Moje odhodlání ale mělo přestát jednu zásadní zkoušku.
Do čtvrtého ročníku, který je pro přípravu na vysokou zásadní, jsme dostali novou profesorku historie. Byla jsem zvědavá, kdo přijde, protože mně v její osobě šlo o všechno. Přestože jsem měla perfektní základy, přece jenom, potřebovala jsem ještě dohnat celé současné válečné a poválečné dějiny, čehož nebylo málo. Navíc jsem si zvykla na ten luxus, s profesorem své zájmy konzultovat, ptát se, nechat si poradit. I když mi nebyla nová profesorka nijak sympatická podle vzhledu, říkala jsem si, že na vzhledu nezáleží, podle toho se lid nesoudí. Po druhé společné hodině jsem ale měla jasno. Chci Moore zpátky! Nová profesorka nebyla nijak stará, myslím, že v zlatém středním věku, ale její přístup, to byl zmatek nad zmatek. Bylo evidentní, že sice potřebné informace v hlavě má, ale neumí je podat. Neustále skákala od tématu k tématu. Při probírání konce druhé světové války dokázala skončit u antického Říma a naopak. Její výklad nedával žádný smysl. Vždy, když ji něco napadlo, okamžitě dokázala přeskočit k jinému historickému tématu a to nám zevrubně vysvětlit. Nazpátek se už vrátit nedokázala. Zatímco jiným spolužákům to bylo jedno, ti, kteří maturovali z dějepisu, začali být nervózní, protože věděli, že si budou muset všechno dostudovat sami. Já, která jsem se chtěla hlásit na historii, jsem tak propadla panice, protože jsem potřebovala o všem vědět jednou tolik, nežli běžný student. Po měsíci a půl, kdy jsem marně čekala na to, až se milá paní profesorka probere z deliria, jsem začala uvažovat o tom, že se přihlásím na jinou vysokou školu. Třeba na historii, ale v kombinaci s nějakým předmětem a půjde na peďák. Anebo zkusím sociologii, která je vlastně taky tak trošku historií a budu zkoumat vývoj společnosti. Nějak jsem se plácala v myšlenkách o budoucnost a nemohla najít nic, co by mi dokázala suplovat sen o historii na vysoké. Z mé letargie mě probral až spásný email.
Mail odkud jinud, nežli z Austrálie. Bývalá profesorka psala, že si na mě sehnala mailovou adresu přes sekretářku školy a jestli se nezlobím. Prý jak se mám a hlavně, jak jde příprava na historii. Okamžitě jsem jí napsala, že mám ohromnou radost, že si na mě vzpomněla. Zároveň jsem jí vylíčila stagnující stav mých příprav na výšku a napsala ji, že uvažuji možná i o jiných oborech. Odpověď mi přišla snad do minuty. „Rozhodně se nevzdávej. Nenechej si zkazit svou lásku k historii jenom tím, že se Ti do cesty připletla nějaká pomatená baba. Těch ještě v životě potkáš. Koukej se připravovat sama. Pošlu Ti seznam literatury.“ Přestože tak skutečně učinila, bez ní mi najednou nešlo knížky číst tak rychle, ztrácela jsem motivaci. Sama to po několika dopisech poznala. Přišla ale se skvělým řešením. Odkázala mě totiž do přípravných kurzů u Tutoru, ve kterých prý má momentálně učit některá její spolužačka z nižšího ročníku vysoké. Okamžitě jsem tak do Tutoru volala a o historických přípravkách se informovala. Mohla jsem se zdarma podívat na jednu hodinu a přihlásit se, pokud bych byla spokojená. A tak jsem vyrazila do mírně rozjetého semestrálního kurzu a z nové lektorky byla nadšená. Přesně to jsem potřebovala. Někoho, kdo by mě motivoval, koho bych se mohla ptát a s kým diskutovat. Ihned mi padla do oka, a když jsem jí sdělila, od koho jsem poslaná, okamžitě se začala smát a z legrace tvrdila, že na mě bude mít o to vyšší nároky. Samozřejmě, měla nároky vysoké na všechny studenty, a tak v přípravkách zafungovala skvělá soutěživá atmosféra. Věděli jsme totiž, že počet míst na historii není vysoký, a že nejenom my, ale i další desítky lidí se budou chtít na obor dostat. Byli jsme tak vlastně konkurenty, ale v dobrém slova smyslu. S některými jsme po kurzu zašli i na pozdní oběd nebo kafe. Když už nic, říkala jsem si, aspoň jsem potkala další skvělou učitelku historie a stejně studijně pošahané lidi jako jsem já. Ono se však nakonec nekonalo ono „nic“, ale „něco“. Na historii mě vzali! A nejenom to, má historická múza se má brzy na prázdniny vrátit do Čech, takže mi slíbila, že mi během kávy povypráví, jak se připravit nejenom na studijní, ale hlavně společenský život na Filosofické fakultě.