Komunikuj maso mozkových buněk aneb masmediální komunikace
13. 8. 2010
Když je člověk malý, má mnoho snů o tom, co by se mohlo stát jeho povoláním. Tedy, v té době spíše předpokládá a věří tomu, že se tak skutečně stane. Mně se odmala líbily vždy pouze ta zaměstnání, která byla spojená s nějakým způsobem sebeprezentace. Proto jsem chtěla být herečkou, a tak jsem se neustále nakrucovala před zrcadlem a mou největší zálibou bylo vyprávění pohádek a říkanek na potkání snad každému, kdo se zrovna vyskytoval na ulici. Nejvíce moji touhu stát se herečkou oceňovali starší obyvatelé našeho domu, kterým jsem tak krátila dlouhé chvíle čekání na pošťáka. Později se moji touhou stalo zpívání. Bohužel, v tom jsem už tolik nevynikala, což jsem si ale dlouho nechtěla připustit a pěla jsem z plna hrdla snad na všech možných místech bytu i ve venkovních prostorách. Jedinou odpovědí na můj pronikavý kolísavý alt bylo mňoukání koček na střeše rozpálené garáže. Během studia na gymnáziu se mojí láskou stalo psaní. Založila jsem společně s několika mými spolužáky školní magazín a jala se ho dirigovat. Ideály mi moc dlouho nevydržely, časopis se potácel někde mezi žánrem komediální parodie na investigativní žurnalistiku (pátrání po přísadách a ochucovadlech ve školní jídelně) a plátkem pro začínající neúspěšné poety (básně některých mých spolužáků byly skutečně na pomezí sci-fi a surrealismu). Jenomže, když jsem se měla rozhodovat, kam si podat přihlášku na výšku, najednou se nezdálo už tak úplně jasné, co skutečně je mojí vášní a čemu bych byla schopná obětovat dalších pět let studia a nakonec i snad zbytek pracovního života.
Dlouho jsem se trápila listováním v Učitelských novinách s přehledem a popisem oborů vysokých škol v Čechách, když jsem narazila na obor masmediální komunikace neboli mediálních studií. Okamžitě jsem sedla za počítač a vyhledala si všechny možné informace o tom, z čeho přesně se studium skládá, kde se studuje a jaké jsou podmínky k přijetí. Tenhle obor mě naprosto nadchnul. Věděla jsem, že přesně sem se musím dostat. Masmediální komunikace v sobě totiž spojují vše, co jsem měla ráda, bavilo mě, ale samostatně jsem se pro danou věc neuměla výlučně rozhodnout. Studium médií vám totiž otevírá široké pole působnosti. Musíte se naučit dobře psát, sdělovat informace různými cestami, a tudíž jste z části žurnalistou. Zároveň však musíte umět výborně komunikovat, umět přesvědčit lidi, být schopný jasně a přesně formulovat své myšlenky, nestydět se vystoupit před davem lidí či kamerami, a zčásti jste tak i hercem. Obě samostatné profese po vás navíc vyžadují, abyste byli neustále kreativní, v dobrém slova smyslu se předváděli a hlavně vám umožňují nespadnout do stereotypní rutiny. Všechno se najednou zdálo tak snadné, a to do té doby, než jsem zjistila, jak prestižní obor masmediální komunikace je, kolik se hlásí uchazečů a kolik je přijatých a jak náročné jsou přijímací zkoušky.
Věděla jsem, že nesmím vůbec nic podcenit. Rozhodla jsem se proto zajistit si některý z přípravných kurzů, kterých dnes najdete už skutečně hodně. Původně jsem si myslela, že zakotvím na některém z humanitně orientovaných kurzů nebo na kurzu po způsobu žurnalistiky. Našla jsem ale nakonec u Tutoru přípravný kurz zaměřený přímo na masmediální komunikaci! Ihned jsem se zapsala a po celou dobu se snažila do kurzu docházet pravidelně. Zároveň jsem se alespoň zčásti snažila číst knihy uvedené v sylabu kurzu nebo doporučené našimi lektory, se kterými se většinou dalo vyjít hodně přátelsky. Od jedné lektorky se mi dokonce dostalo soukromé mailové adresy, ze které mi poslala některé z doplňujících materiálů. Byla jsem zahalená papíry a knihami a pendlovala mezi učením do kurzu, učením do školy a přípravou na maturitu. V polovině dubna jsem se cítila už tak vyčerpaná, že jakákoliv další informace se mi už do hlavy nemohla vejít. Propadla jsem naprosté panice a depresi z toho, že se nikdy nelze na přijímačky dostatečně připravit, aby měl člověk alespoň malou šanci se na školu dostat. Moje „temné období“ nakonec prolomila má kamarádka, o rok starší a prvák na výšce už studující, když mě vzala na procházku po Smetanově nábřeží, kde moje vysněná škola sídlí. Tam jsme se bavily tím, že jsme pozorovaly jednotlivé studenty, kteří do školy vcházeli a z ní vycházeli, a tipovaly, na jaký z oboru docházejí. Když vyšla z těch těžkých dveří jedna krásná a usměvavá slečna a zamířila k tramvajové zastávce, vytáhla knížku a začetla se, dostala jsem zpátky chuť do učení a řekla si, že taková chci být i já. Přičemž má kamarádka mi sdělila, že „přesně taková už jsem“(proto je to má kamarádka). Došlo mi, že nikdy není možné se na jakoukoliv školu připravit stoprocentně, ať už jsou to masmediální komunikace, medicína nebo právo. Vždycky bude něco, co bude před vámi a myslím, že nejinak to je i během studia samého a posléze i v životě vůbec. Rozhodla jsem se proto se stresovat co nejméně a soustředit se na přípravky i studium doma co nejvíce. Ty chvíle stresu a strachu mi jen ubíraly čas i síly, které jsem nutně potřebovala. Na přijímačky jsem samozřejmě nešla s chladnou hlavou, ale i když se mi zpočátku klepala ruka při prvních zaškrtávacích otázkách, dokázala jsem se zkoncentrovat, protože jsem věděla, že tohle je to, co skutečně chci. Mnohem více se mi nakonec klepalo celé tělo, pak rozechvělo a nakonec se rozskákalo radostí, když jsem zjistila, že jsem se na fakultu dostala a že je cesta k tomu, naplnit si svůj sen, otevřená. Vždycky, když mám tak strach nebo zažívám pocity nejistoty před nějakou důležitou zkouškou nebo těžkým zápočtem, vzpomenu si na posvátnou větu mé maminky: „Štěstí přeje připraveným.“