Pomaturitní rok psychologie klíčem k terapeutické praxi
Netuším, kolik mladých patnáctiletých deváťáků tuší, kam se sebou po základní škole. Já jsem v tom rozhodně neměla jasno. Přihlásila jsem se proto na střední odbornou školu sociálních služeb. Rozhodně nemohu říct, že bych se nějak ve svém výběru trefila vedle, ale zároveň to nebyla trefa do černého. Škola mi šla celkem dobře – premiantem jsem nebyla, ale nijak špatně jsem se neučila. Většinu času jsem totiž zápasila s tím, že mě učení spíše nebavilo, než že bych nebyla schopná si něco do hlavy nacpat. Jakmile ale šlo o předmět, ke kterému jsem si našla vztah, hned to bylo jiné. Tomu, o co jsem měla zájem, jsem byla schopná se věnovat i ve volném čase. Na škole mě tak nejvíce bavila psychologie, kterou jsme však nijak důkladně jako budoucí sociální pracovníci neprobírali. Během střední školy jsem si tak nakoupila spoustu knih o základech psychologie, dějinách oboru a odbírala odborné časopisy. Nad vysokou školou jsem nijak neuvažovala. Lákalo mě si zkusit dospělý život, vydělávat vlastní peníze, odstěhovat se do společného bytu mimo dům rodičů. K tomu jsem ale potřebovala nastoupit do práce. A s prací sociální pracovnice jsem byla smířená. Ne, že bych skákala radostí do stropu, ale jednalo se o práci, která může mnohým lidem pomoci a to se mi na ní líbilo. S lidmi mě bavilo komunikovat vždycky. Ráda jsem poslouchala druhé, jejich příběhy a často jsem fungovala jako „vrba“ svých kamarádek. Po své mamince jsem získala obrovský dar empatie, a tak jsem věděla, kdy stačí jenom mlčet a naslouchat, kdy člověka naopak trochu povzbudit anebo pořádně nakopnout. Samozřejmě, že jsem se ve svém odhadu někdy spletla, ale známých, kamarádů a přátel mě obklopovalo hodně, a tak jsem snad ve své roli kamaráda nebyla úplně nejhorší. Přihlášku na vysokou školu jsem si tedy nepodávala, ačkoliv jsem věděla, že se i sociální práce dá na vysoké škole studovat. Soustředila jsem se na maturitu a jako brigádník pomáhala v jednom nízkoprahovém centru pro mládež. Pár týdnů před maturitou, kdy jsem si chtěla domluvit méně práce v centru, jsem zašla za svojí šéfovou. Vyslechla si moji žádost a okamžitě s ní souhlasila. Zároveň se mě však zeptala na to, jestli už náhodou nebudu potřebovat podepsat formulář o praxi. Nechápavě jsem se na ní dívala a vrtalo mi hlavou, jakou praxi má na mysli. „O jaké praxi to mluvíte? Já momentálně už do školy žádnou nepotřebuju.“ „Vždyť taky nemyslím do školy, ale na přihlášku.“ „Jakou přihlášku?“ Pořád jsem to nechápala. „No přece na vysokou. Hlásíš se snad na tu psychologii, ne?“ Úplně ve mně hrklo, protože jsem netušila, odkud se tahle informace v centru vzala. „Nehlásím.“ Teď pro změnu hrklo v šéfové. „Ale Alice mi říkala, že Tě pořád vidí se učit na přijímačky…“ Snažila se dát svoje informační zdroje šéfka dohromady. A tak jsem se jí jala vysvětlovat, že se neučím na přijímačky, ale že mě prostě psychologie baví, že je mým koníčkem a že o vysoké škole rozhodně neuvažuju, protože bych si chtěla začít vydělávat peníze a odstěhovat se od rodičů. Zkusit si žít trochu na vlastní zodpovědnost. „Ale to je škoda, nemyslíš?“ Zněla její otázka, která mi ještě dlouho potom vrtala hlavou.
Po týdnu jsme se tak opět potkaly v práci a já měla najednou zmatek v hlavě, jestli jsem se přece jenom s mým rozhodnutím pracovat neunáhlila. Třeba jsem měla psychologii vážně zkusit, vždyť za zkoušku bych nic nedala. Šéfová asi měla stejný názor, a tak mi podstrčila v ruce obálku s nadpisem „Doporučeně“ a smajlíkem. V šatně jsem ji pak chvatně otevřela a uvnitř našla vytisknutý papír o pomaturitním studiu psychologie. Přečetla jsem si, kolik všeho se dá v pomaturitním roce získat. Za prvé mi zůstane statut studenta, nebudu si tedy muset platit zdravotní a sociální. Během roku by mě měli naučit všechny základy psychologie, oborové metody, historii i aplikované rozbory a přístupy. Pomaturitní rok by tak měl fungovat jako skutečný rok na psychologii na vysoké. Navíc se dá posléze brát jako ta nejlepší a nejdůkladnější příprava na přijímací zkoušky. Viděla jsem ale, kolik je školné, a tak mi bylo jasné, že samotní mí rodiče mi pomaturitní rok zaplatit nemohou. V tu chvíli přišla od mé šéfové nabídka, za kterou jsem ji pomalu začínala považovat za svatou. Pokud nastoupím do pomaturitního studia psychologie, nabídne mi v centru práci na poloviční úvazek s tím, že se pracovní doba zařídí podle mých studijních povinností. Byla jsem její nabídkou naprosto nadšená. Doma jsem návrh o pomaturitním studiu přednesla rodičům, kteří mě překvapili ještě více. Školné za pomaturitní rok totiž byli schopní z našetřených peněz zaplatit, a já tak mohla využít peníze za částečný úvazek k tomu, abych si začala hledat vlastní pokoj v nějakém studentském bytě. Během jednoho dne se tak můj život a vyhlídky do budoucnosti obrátily zcela vzhůru nohama.
Maturovat se mi tak maturovalo lehce. Měla jsem skvělé vyhlídky na svoje prázdniny, které se najednou již nejevily jako moje poslední. Přestože jsem z nástupu do školy byla nervózní – noví lidé, nový styl učení, náročnost oboru, ale hned po prvním týdnu jsem zjistila, že tahle volba, to skutečně byla trefa do černého. Do školy jsem se každý den těšila, v Tutoru jsem potkala spoustu zajímavých lidí nejenom z oboru, ale i v rámci osobních setkání. Nejvíce ze všeho mi však učaroval náš přednášející na terapeutickou praxi. Terapeutika, přestože je součástí psychologie, je dosti specifickou oblastí, která, alespoň jak se mně zdálo, si vyžadovala mnohem osobnější, mnohdy hlubší a důvěrnější přístup ke klientovi. Jako bych se právě v téhle oblasti našla. Na přednášky z terapeutiky jsem chodila vždy připravená, zajímala se o nejrůznější kurzy, do kterých jsem se hodlala hlásit a během hodin jsem byla schopná na sobě jako na dobrovolníkovi nechat vyzkoušet nejrůznější terapeutické postupy. Ohromně se mi líbila arteterapie neboli léčba kresbou a canisterapie tedy léčba dotykem zvířete. Ihned jsem se tak začala zajímat, jak lze dostat různé druhy terapií i k nám do centra. Po půl roce pomaturitního studia jsem cítila, že jsem přesně tam, kde mám být. Složila jsem svůj první terapeutický kurz z arteterapie a začala ji pomalu rozjíždět v provozu i u nás v centru. A k arteterapii se pomalu začali přidávat další a další kurzy. Dnes, kdy se většina mých spolužáků ze studia bude hlásit na oborovou psychologii, o ní momentálně neuvažuji. Pomaturitní studium mi totiž otevřelo i trochu jinou, i když nečekanou cestu. V rámci psychologie jsem našla ten prostor, který mi umožňuje uplatnit empatii, ten nejbližší kontakt s lidmi a mnohem méně sází na nemocniční prostředí nebo stanovování tvrdých diagnóz. Terapie mi přijde blíže podstatě člověka, ke které se skrze ni pomalu, ale snad jistě, snažím najít cestu. Pokud se vše podaří, příští rok mne čeká roční terapeutický výcvik, který mi zaplatí naše nízkoprahové centrum. Prostě, někdy je potřeba, aby vás někdo trochu povzbudil a nakopnul, přesně jako se to stalo mě. Někdy totiž není od věci taky trochu jednat, nežli jenom naslouchat. Alespoň v mém případě mi ten před rokem nasazený červ v hlavě pořádně pomohl.