Proč neotálet se složením „First Certifikate in English“
25. 11. 2010
Do Anglie jsem se rozhodla odjet po roce plácání se na vysoké škole ekonomické, která mě rozhodně ničím jiným, nežli novou aulou neoslovila. Jednoduše jsem si špatně vybrala místo svého budoucího studia a díky stále se stupňujícím požadavkům ohledně matematiky a statistiky mi bylo jasné, že já se rozhodně váženou paní ekonomkou nestanu. Přestože jsem jako zázrakem nebyla během prvního ročníku vyhozena, do dalšího jsem se dobrovolně nepouštěla, přerušila studium a rozhodla se odjet do zahraničí. Jak se říká, trochu si tam „pročistit hlavu.“ Jako anglicky dobře a německy špatně hovořící jedinec jsem vydala do Velké Británie. Před sebou jsem rozhodně neměla žádné dobré vyhlídky, věděla jsem, že začátky budou těžké, ale přece jenom jsem naivní mírně byla. Doufala jsem totiž, že práci najdu ve svém středoškolském oboru. Vystudovala jsem totiž před svým slavným rokem na ekonomce střední školu cestovního ruchu. Myslela jsem proto, že bych se mohla uchytit v hotelu nebo v nějaké malé agentuře. Odjela jsem tedy do Liverpoolu a doufala, že práci seženu rychle. Práci jsem sehnala až po týdnu živoření u známého, který byl v Liverpoolu již dva roky, a svou hlavu si čistila tak, že jsem dýchala nechutné výpary z přesmažených jídel v místním bufetu, kde se stravovala dost podivná sorta liverpoolských přistěhovalců. Myla jsem tedy hrnce, pánve a starodávné zapékací mísy, ze kterých i po půlhodinovém drhnutí omastek vesele tekl dál. Z mých rukou se staly podivné rozmočené drápy, na kterých jsem měla po dvou měsících téhle práce podivnou vyrážku, která mi signalizovala, že tohle už vážně stačilo. Navíc se má angličtina rozhodně nikam nepohnula. Přistěhovalecký bufet se hemžil samými jinými jazyky, nežli angličtinou a v bytě jsem měla slovenského spolubydlícího, se kterým jsme komunikovali ve svých mateřštinách. Přes známého slovenského spolubydlícího jsem získala možnost si trochu polepšit a dostala se jako pomocná kuchařka do lepšího hostelu. Tady jsem se chopila své šance a časem začala zaskakovat na recepci. Na rozdíl od místních Britů mi bylo jedno, jestli pracuji ve dne nebo v noci. Za chvíli jsem se z kuchyně posunula na pozici noční recepční a začala využívat angličtiny i němčiny. Po čtvrt roce jsem střídala noční a denní směny a hostel se stal mým druhým domovem. Po půl roce, když se rozhodovala, kdo zastoupí na deset dní britského šéfa, který odjížděl na dovolenou, jsem to nakonec byla já. Kdykoliv jsem tak cestou domů chodila přes přistěhovalecký bufet, srdce se mi pýchou jenom dmulo. Po téměř roce stráveném v liverpoolském hostelu jsem měla práci, která mě bavila, zaskakovala jsem za šéfa, kdy se dalo, nežila jsem na pokraji bídy a moje ruce byly bez vyrážky. Často jsem se dostala i k byrokratickým záležitostem a vyřizování obchodních telefonátů, takže jsem si i s angličtinou a obchodem začala být jistější. Přesně ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se mi daří, přišla nečekaná zpráva. Majitel hostelu se rozhodl budovu prodat a nový majitel nehodlá v současném podnikání pokračovat. Hostel však patřil pod síť hostelů po celé Británii, a tak jsem k nečekané zprávě o konci našeho podniku dostala další nečekanou zprávu. Společně se šéfem se stěhuju do jiného hostelu – do Londýna! Z totálního smutku o konci pobytu v Liverpoolu jsme se dostala do totální euforie. Jedu za prací do Londýna! Londýnský hostel už vypadal o kategorii lépe a také byl o kategorii dražší. Dostala jsem pozici hlavní vedoucí denní recepce a měla co dělat, abych si našla čas na jídlo a spánek. Na hranici centra se totiž náš hostel stal vyhledávaným místem mladých turistů a těch se u nás denně otočilo kolem stovky určitě. Vždycky jsem měla radost, když jsem narazila na české krajiny, ale po roce a půl v Anglii jsem si ani neuvědomovala, že pokud mluvím anglicky, mluvím jiným jazykem nežli mateřštinou. Navíc jsem od vedoucího hotelu dostala zaplacený kurz angličtiny, kam jsem dvakrát týdně docházela. Byla jsem spokojená, život v hlavním městě jsem si mohla dovolit a do práce chodila ráda.
Po třech letech nepřišla žádná špatná nečekaná zpráva, ale něco jiného, co mě donutilo z Británie odejít. Po třech letech, kdy jsem se doma objevila jenom jednou za půl roku, kdy rodiče jezdili jenom na Vánoce a kdy jsem zjistila, že Brita za životního partnera mít nemůžu, přišla nostalgie a stesk po domově. Byla jsem „home-sick“ a nemohla s tím nic udělat. Snažila jsem se proti stýskání bojovat, ale pochopila jsem, že v Británii žít nechci a doma na mě čeká spoustu lidí a věcí, kterých si teď budu s odstupem vlastní zkušenosti víc vážit. Rozvázala jsem tedy pracovní poměr, dostala pracovní doporučení do ruky, spoustu dobrých přání a rad do života a vrátila se do Čech. A opět se u mě projevila jistá dávka naivity. Myslela jsem si totiž, že pro mě nebude nijak těžké začínat v Čechách, kde jsem doma. Hups, ono ale bylo. Bez vysokoškolského titulu a papíru o maturitě mě nikde na vedoucí pozici hotelového provozu nechtěli. Já pro změnu zase nechtěla sedět vzadu na telefonní recepci a nepřijít s nikým do kontaktu. Vždyť jsem měla tříletou zahraniční zkušenost! Nikdo však na ni neslyšel. Navíc jsem neměla ani oficiálně prokázanou znalost jazyka, neměla jsem potvrzení ani certifikát. To tedy na mě bylo dost! Přestala jsem se o cokoliv snažit a přijala nabídku své kamarádky návrhářky, abych šla pracovat k ní do obchodu jako prodavačka. Po půl roce v butiku jsem měla skutečně dost času na přemýšlení, tělo i mysl si odpočinuly a já zjistila, že mám opět konečně chuť se o něco zase snažit. Navíc jsem také potkala někoho, kvůli komu jsem se chtěla snažit. Odepsala jsem tak na několik inzerátů, ale stále mi chybělo to hlavní. Nějaký papír navíc, že něco umím. A protože papír s vysokoškolským vzděláním jsem neměla, řekla jsem si, že si udělám zkoušku z angličtiny. Měla jsem pocit, že First Certifikate in English neboli FCE po třech letech práce v Anglii a návštěvě britské jazykovky zvládnu s přehledem. Ještě, že jsem si před přihlášením na budoucí termín zkoušek FCE došla do jazykového institutu podívat na požadavky k testu. Po půl roce poflakování v butiku, kdy jsem z angličtiny použila pouze pár frází, jsem vyšla natolik ze cviku, že jsem spoustu důležité gramatiky a slovní zásoby zapomněla. Nechtěla jsem však čekat půl roku na další termín FCE zkoušky, chtěla jsem si práci najít co nejdříve, a tak jsem se přihlásila na intenzivní přípravný kurz k FCE, kde jsem se v Tutoru trápila několik hodin týdně. Byla jsem překvapená, že přestože jsem některé anglicky jevy nebo problémy znala a ovládala, zkouška obsahovala tolik chytáků, na kterých bych bez přípravy pohořela. Kromě vysvětlení gramatiky a terminologie tedy sehrávalo dost důležitou roli také to, jak je zkouška udělaná, k čemu míří a proč to tak je. Pár dnů před zkouškou jsem si nadávala, že jsem se vůbec do něčeho takového pouštěla. Měla jsem původně zůstat na ekonomce a teď mířit někam do teplého místečka v bance. Místo toho se stresuju s angličtinou, kterou jsem mohla mít po návratu (kdybych nebyla blbá a líná) dávno ocertifikátovanou a nenervovala se po půl roce. Samozřejmě, že mě tyhle myšlenky přešly v momentě, kdy jsem dostala do ruky archy s testem a následně seděla před konverzační porotou. Rouhačské myšlenky zmizely úplně, když jsem zjistila, že jsem FCE složila a to na pěkné úrovni B+. Měla jsem radost a pozitivní zprávy se začaly chrlit. Díky certifikátu jsem mohla zažádat o místo vedoucího recepce v jednom z lepších pražských hotelů, které jsem díky zahraniční zkušenosti získala. S certifikátem jsem si začala přivydělávat jako průvodkyně Prahou, což je práce, která mě vážně oslovila a začala bavit. A do třetice mě celá zkušenost natolik nakopla, že jsem začala pomalu uvažovat o rozjezdu vlastního malého rodinného hostelu, který by se dal napojit a propagovat v sítích hostelů v Británii, s nimiž stále udržuji kontakty. Kdo ví, třeba i tohle nakonec vyjde. Stačí se prostě jenom nebát, nelamentovat a dát se do toho.