S přípravou na medicínu až napodruhé, zato ale s jistotou
Znáte případy rodin, ve kterých se určité povolání dědí z generace na generaci? Tak přesně takovým typem rodina je naše famílie. Pradědeček, dědeček, otec i bratr jsou lékaři. Nejenom to, ony i ženy v naší rodině jsou povětšinou doktorky, zdravotní sestry nebo alespoň chemické laborantky v nemocnici. Pokud byste se mě měli zeptat, na jakou vůni si z dětství pamatuji, určitě bych vám odpověděla, že tu nemocniční. Mnoho lidí nemocniční vůni nepovažuje za žádný pěkný odér, ale přímo pach. Pokud ale už odmala běháte po bílých nemocničních chodbách s vozíkem, všechny panenky ničíte tak, že jim lámete nohy a ruce, abyste je mohli následně „operovat“ a nosit chcete jenom bílou barvu, pak neznáte nic běžnějšího a voňavějšího nežli nemocnici. Když můj otec pracoval na chirurgické ambulanci, tak jsme si s bratrem oblíbili vůni sádry. Sádru jsme milovali a hrozně jsme si přáli si něco zlomit, abychom ji konečně mohli nosit. Líbila se nám hlavně možnost nechat si ji pomalovat od kamarádů a taky to, že pokud máte zlomenou ruku, nemusíte ve škole psát do sešitu (tedy za předpokladu, že si zlomíte tu správnou psací ruku). Mému bratrovi se ale myšlenka mít sádru zalíbila tak, že se skutečně začal pokoušet si ruku zlomit. A já mu měla pomáhat. Nakonec prohlásil, že ze mě doktorka nebude, když neumím nic zlomit, a tak mu nakonec pomohl jeho nejlepší kamarád Láďa. Když byl ale Láďa připravený bráchovi skočit na ruku, podklouzlo mu to rozbahněné zemi a skácel se. Zlomenou končetinu tak měl ve finále Láďa, a to nohu. Bratr mu tenkrát sádru hrozně záviděl. Jediné, co ho ale přimělo se s Láďou dál bavit, byl fakt, že Láďa musel i se zlomenou nohou ve škole psát do sešitu. A takhle u nás doma bylo veselo pořád. Sestřičky v nemocnici nás znaly, a tak nám dovolovaly zapisovat do prázdných karet a provádět fiktivní vyšetření. Nevím proč, nevím jak, ale i tyhle geny se prostě a jednoduše dědí.
Proto když jsem se v posledním ročníku zdravotnické školy rozhodovala, kam se hnout na vysokou školu, měla jsem jasno. Půjdu na medicínu. A nejlépe budu dělat zubařku. Už jsem se viděla, kolik slavných pacientů mám, jak báječně se mám a hlavně, jak do nikoho moc neřežu. Když máte otce chirurga a doma na videu si chcete pustit pohádku a namísto ní je na kazetě nahrávka operace srdce, buď chcete řezat taky, anebo vůbec. Takže s chirurgií jsem úplně kamarádka nebyla, ale zubařina, ta se mi zamlouvala. Doma se už tak nějak dopředu počítala, že se všechno povede a já nastoupím v rodinných šlépějích. Tím, že zkoušky složím, jsem si byla téměř jistá. Měla jsem skvělé výsledky z chemie, biologie i fyziky. Trošku mě trápila matika, ale dalo se to nějak přežít. Na zkoušky jsem se připravovala doma a s otcem občas nějaké otázky k přijímačkám konzultovala. Jak jsem po celou dobu před přijímacími zkouškami nervózní nebyla, říkala jsem si, že se mi asi nervozita už vyhne úplně. To jsem se ale šeredně mýlila. Poslední dva dny před přijímačkami mě nervy dostihly. Prozvracela jsem den i noc, v noci nespala a měla vysoké teploty, klepala jsem se nejenom zimou během zimnice, ale i představou, že se mi přijímačky nepovedou a já svoji rodinu zklamu. Najednou jsem nevěděla, jestli vážně chci medicínu dělat, anebo chtějí lékařskou fakultu všichni mí blízcí. Na přijímací zkoušky jsem se sice do budovy lékařské fakulty dostavila, ale pozitivní výsledek se nedostavil. Totálně jsem pohořela. Náhle mi nešel vypočítat ani příklad, který jsem předtím viděla už několikrát. Vypadávaly mi znalosti, informace se ztrácely a jen těžko hledaly. Bylo jasné, že jsem se na medicínu nedostala, ale nebylo vůbec jasné, co budu dělat. Když přišel úřední dopis z fakulty, že jsem přijímací zkoušky nesložila, nebylo to překvapení, ale potvrzení faktu. Musela jsem si tedy srovnat v hlavě, co budu dál dělat.
Pár dní jsem tak proležela v naprosté apatii a nezájmu. Nejedla jsem, nespala jsem a jenom jsem doufala, že nebudu muset vylézt z pokoje. Nakonec mě hlad a světelný deficit vyhnaly ven. Bylo nutné si promluvit s rodiči, jaká bude moje pomaturitní kariéra. Jasné všem bylo, že nervy v neúspěchu sehrály roli, ale hlavně, že nervy se dostavily ze zásadního důvodu nejistoty si výběrem školy. S rodiči jsme se nakonec domluvili na tom, že následující rok strávím brigádou, během které si vydělám peníze na zaplacení svého podílu na nájmu a jídla. A v průběhu roku si rozmyslím, kam mě volba povolání táhne. Využila jsem svého zdravotnického vzdělání a našla si brigádu v jednom domově pro seniory. Najednou jsem viděla, jak náročná práce lékaře skutečně je. Jak špatné má mnohdy k dobré práci podmínky. Jak mu mnohdy lidé okolo házejí klacky pod nohy, ale on přesto ví, že musí pro svého pacienta udělat maximum a pomoci mu, jak nejlépe umí. Viděla jsem spoustu příběhů s happy endem i smutným koncem. Vždycky v něm ale sehrál zásadní roli lékař a jeho schopnosti. I schopnost umět přijmout smrt a pomoct pacientovi se s na ni co nejlépe připravit či připravit mu důstojné poslední chvíle. Z práce jsem domů chodila vyčerpaná, ale šťastná. Některé dny jsem brečela, když jsem viděla, že s osudy lidí nemůžu hnout, ale zároveň jsem věděla, že práce lékaře je absolutně zásadní záležitost a že je tím, co chci dělat. Zahodila jsem celý neúspěch za hlavu. Práce mi na něj dala rychle zapomenout a hlavně se mi dostávalo velké podpory od kolegyň i pacientů k tomu, abych se o přijímačky na lékařskou fakultu znovu pokusila.
Tentokrát jsem se ale rozhodla, že neponechám nic náhodě. Najednou jsem věděla, že být lékařem je můj sen, a tak jsem ho chtěla dosáhnout stůj co stůj. Kromě hodin samostudia během nočních směn, jsem se přihlásila do přípravného kurzu na přijímací zkoušky. Do Tutoru jsem do nich docházela každou sobotu po dobu jednoho celého semestru, tedy půl roku. Týden jsem tak strávila v práci a půlku víkendu ve škole. Neděle jsem tak většinou prospala nebo se pročetla dalšími přípravnými skripty. Volné chvíle v práci jsem trávila pročítáním poznámek z přípravek, jindy jsem počítala štosy příkladů, které nám náš lektor zadal k vypracování. Všechny naše vyučující jsem bombardovala otázkami a upřesňovala si všechny informace. Musela jsem až chvílemi vypadat pro ostatní studenty jako blázen, ale já na rozdíl od nich věděla, jak chutná neúspěch a ptala se, jestli by mě býval minulý rok přípravný kurz zachránil. To už ale nemělo cenu si představovat. Nakonec jsem se totiž na fakultu dostala. S nástupem do školy jsem samozřejmě musela v práci zkrátit úvazek, ale do práce pořád chodím jako dobrovolník. Je to pro mě naprosto skvělá zkušenost a důležitá praxe do školy. Přípravné kurzy si nemůžu vynachválit, protože jsem v nich získala důležité kontakty na lidi, se kterými můžu dnes některé problémy nebo školní práce konzultovat. Doma se rozhostila mnohem lepší atmosféra. Dnes už totiž vím, že dělám školu kvůli sobě, a taky ohledně budoucího povolání mám jasněji, co se specializace týče. Pokud všechno půjde hladce, jednou bych se ráda stala gerontoložkou anebo naopak pediatričkou. Narození a smrt k sobě nerozlučně patří a jsou nejdůležitějšími částmi života. Právě u nich by lékař nikdy neměl chybět.