Literární dílo Nory

Stmívalo se a vzduch se ochladil. Až nyní si toho vyděšená Mia všimla a roztřásla se zimou. Vedle ní stále ležel teď již zmuchlaný Nathanův plášť. S jistým odporem donucena zimou se odhodlala a zabalila se o něj. Nebylo to příjemné, ale zahřál ji. Věděla, že tu nesmí zůstat. Co může dělat sama v neznámém údolí? Tak se odhodlala zvednut a vydala se, kam ji nohy nesly. Myšlenky jí v hlavě divoce vířily a tak ani moc nevnímala své okolí.

„Má paní!“ údolím se k ní hnal Galle, její srážce, a vypadal jako by z něj úlevou spadl, ne kámen, ani skála ale rovnou celé pohoří. „Jste v pořádku?!“ Začal spěšně kontrolovat Miin zdravotní stav.

„Galle nic mi není,“ řekla rázně, čímž zabánila dalším jeho panickým projevům péče o její zdravý.

Pochybovačně se na ni podíval. Mia si povzdechla „Jsem jen potlučená a zvrtla jsem si kotník… Někdo mě ošetřil a nechal tady ležet. Když jsem se probrala, byla jsem tu už sama,“ zalhala strážci přesvědčivě, aby jej upokojila, přestože sama byla sžírána strachem a zmatkem. Jak moc byla ráda, že zde má svého strážce!

„Má paní, dovoluji si poznamenat, že vaše chování bylo nanejvýš nezodpovědné a nyní vás žádám, abyste se už více nevzdalovala z mého dohledu!“ řekl jí strážce přísně a odměřeně. Podle pravidel by s ní neměl takto mluvit, ale Mia věděla, že jeho hněv i výtky jsou oprávněné. Zachovala se jako hloupé dítě a ne jako paní Knihovny a, tak si také zasloužila být jako dítě pokárána.

„Já vím Galle,“ smutně zkonila hlavu, „Opus mi to...“ Srážce si potichu povzdech, nedovedl se na ni zlobit, když vypadal tak nevině a zranitelně. Vždyť jí je šestnáct! Stále ještě je dítětem…

„Hlavně že jsi v pořádku Milénie.“

Setmělo se a ve tmě nemělo cenu hledat cestu neznámým terénem. Tak tedy strážce našel místo, které se mu zdálo dostatečně bezpečné na přenocování, a uložil dívku ke spánku. Její poslední myšlenky před usnutím opět pařily Nathanovi - Jak si jen mohla myslet, že by jí chtěl pomoct.

†††††

V temnotě noci bylo nezvykle chladno a tak se dívka stále neklidně převalovala, buzena zimou. Galle nespal vůbec, hlídal svoji paní a nemohl si nevšimnout, jak se stále třese. Popošel k ní a přehodil přes ni ještě svůj plášť. Rozdělávat oheň se bál, nestál o zbytečnou pozornost.

„Bude ti zima,“ špitla dívka do ticha noci.

„Nebude,“ odvětil jí strážce též šeptem a přisedl k ní blíže. Zvedla k němu oči. „Pořád se zlobíš?“ zeptala se s jasně vepsanou obavou v nich. Galle si povzdech ale mlčel.

„Zlobím se, ale na sebe,“ prolomil po chvíli ticho, „Že jsem zklamal a nedokázal se pořádně postarat o svoji svěřenkyni.“ Mia jen nevěřícně zamrkala. „Byla to má chyba!“ podívala se mu zpříma do očí.  Muž se smutně usmál.

„Ne má paní, jsem strážce a měl jsem to předvídat a být připraven.“

„Ale no tak Galle…“ nedořekla. Hodně, hodně v dáli byl sotva patrný - ale patrný byl - rozruch. Potemnělá obloha se na okamžik zalila záblesky oranžového světla a pak ji zahalil temný dým. Oba ztuhli a pozorovali to překvapivé představení.

„To vypadá, jako by právě Lauron začala podpalovat les,“ uchechtla se po chvíli knihovnička a strážce se té poznámce také pobaveně zasmál.

„Chuděrka asi má obavy,“ zamyslela se Mia. Gallem naopak přišlo označená dvou metrákové běsnící dračice jako „chuděrky, co má obavy“ trochu nemístné.

„Tam se asi na rozdíl od nás zimou netřesou, ale i přes to bych tam teď nechtěl být…“ prohodil nahlas a Mia se rozesmála.

Měla byste zkusit usnout, má paní,“ prohodil strážce a zabalil ji více do plášťů. Nakonec tedy dívka v plášti temné noci přeci jenom usnula a její strážce pod tou rouškou tmy střežil její spánek.

†††††

Zrádce posvátného řádu nespal. Jen stále nervózně chodil sem a tam, zatím co jeho bílí druh jej nevěřícně pozoroval z místa, kde chtěl spát, ale kvůli jeho nervozitě a pobíhání nemohl.

„Něco se stane, Dane, vím to! Něco se stane!“ mumlal Natham stále dokola.

„Pro Vejce Osudu, uklidni se! Pobíháš tu jak vyděšená slípka, co jí ukradly vejce!“ už to nevydržel a vystartoval na svého druha ten, jenž chtěl spát.

Bojovník po něm hodil rozzuřeným pohledem, ale jeho slova ho donutila trochu se uklidnit a alespoň se posadit.

†††††

Ani velká rudá dračice nemohla najít v černotě noci klidu, mručivě se převalovala a vrtěla na lůžku. Přepokládali, že její družka se už do večera vrátí a teď již byla hluboká tma. Vůbec se jí nelíbilo, že mešká. Věřila však schopnostem nejlepšího ze strážců, Galleho a také si uvědomovala, ač nerada, že všechno nebude vždycky tak, jak si to představuje. Přesto však jí to nedalo spát.

Její podráždění ještě zvýšil nenadálý neklid v táboře... To nemohou být ti zatracení strážci ticho? Chce přeci spát! Rozčileně zavrčela, když jí neopatrný strážce v té tmě přišlápl lem křídla, a rozhněvaně se oněm ohnala tesáky. Místo poklonkové omluvy vyděšeného strážce se však dočkala skřípění ostří přes její naleštěné šupiny. Budou poškrábané! Neváhala tedy a rozzuřeně kousla do tmy, kde tušila viníka. Tlamu jí zavalila chuť a pach krve. Odhodila mrtvolu stranou a vyčkávavě se podívala na světlo louče a strážce, co s ním přiběhli do stanu.

„Ooodpuste, má paní, byli jsme napadeni!“ Dračice si odfrkla a vyburcovaná pachem krve a těmi slovy dala průchod své dlouho potlačované zlosti. Vyrazila ze stanu a obklopena kouřem ze svého chřípí, osvětlujíce si cestu vlastním ohněm se vrhla na narušitele svého klidu. Nic nepřemýšlela, neslyšela, nevnímala. Vedená pouze zvířecím instinktem dravce chrlila, zapalovala a zabíjela. Vrhala se na každou osobu v černém ve svém dosahu. Tuhle ukousla ruku, tady rozžhavila doběla oba meče v rukou bojovníka, tamhle zadupala nepřítele svými drápy do země.  Díky jejímu výbuch zlosti strážci brzy opět získali kontrolu nad táborem Knihovny.

Když už dračici v dosahu nezbylo nic v černém s maskou na obličeji a dvěma meči, co by se hýbalo, její zlost počala mizet tak rychle, jako se objevila. Konečně začala vnímat svět kolem sebe a přemýšlet jako knihovnice. Někdo napadl tábor Knihovny! Kdo a proč!?

Bohužel to už nemohli zjistit, nebylo koho z útočníků v černém s maskou na obličeji a dvěma meči na zádech se zeptat. Už dávno se rozprchli pryč, co jim nohy stačily a ani ty, co ti, co nemohli utéct, jim již neodpoví. Ve světle pochodní bylo jasně vidět, že jsou buď na cáry, nebo na popel.

†††††

„Lauron!“ probudila se Mia s výkřikem z hrozné noční můry plné ohně a krve, možná do můry ještě horší. Chvilku jí trvalo, než jí došlo kde to je. Obklopovala ji naprostá tma a ležela na dřevěné desce, která stále kodrcala, jako by někam jela… Jako slepec natáhla ruce a zašátrala ve tmě okolo sebe. Narazila na další dřevěné stěny. Ta skutečnost ji zasáhla tak prudce až zalapala po dechu. Byla v dřevěné bedně a někdo ji někam vezl. Svévolně se zachumlala do Nathanova pláště hledajíc trochu útěchy v té nekonečné černotě a polomrtvá strachem se schoulila na hrubou podlahu bedny a nechala se pohltit tou tmou.