Druhé já...
Takže ahoj, abychom se kluci a holky, muži a ženy, starci a stařenky seznámili, musím se vám nejprve představit. Já jsem totiž vaše druhé já, které si s vámi povídá většinou když jste sami. Vkrádám se vám do podvědomí ráno nebo v noci a působím na vás většinou negativně. Cítím, že se tomu divíte, no to byste mě ranili, každej z vás si přeci se mnou občas popovídá, ptá se mě co má udělat druhý den, jak má řešit své problémy v práci, zda se rozejít s partnerem nebo partnerkou a tak podobně... No to je dost, že mě konečně poznáváte! Víte, já jsem ještě žádnou knihu nikdy nenapsalo ani nevydalo a tak bych to chtělo napravit. Teď jste si určitě všimli, že mluvím jako já “ONO” a ne jako vaše druhé já čili “VY”. To se však brzy změní, nechte se překvapit. Jsem totiž svébytný útvar a mám právo vyjádřit svůj názor nahlas a také kdy chci. Nemíním být pouze nějakým spoluautorem vašich vnitřních rozpoložení. Rozhodlo jsem se totiž samo za sebe po dlouhém zvažování, že se chci vypovídat, klidně chcete-li vyzpovídat. Prostě musí to jít všechno ze mě ven, jinak se z toho snad zblázním! A teď to překvapení. Budu s vámi od teď komunikovat jako muž, jako samec, jako vůdce tlupy i když asi předem naštvu feministky, které možná díky tomu přestanou dál číst... Nebojte se, není to nic proti ženám, to je jen můj letitý úlet a slabost pro velké vojevůdce, chrabré panovníky či gladiátory plné síly nebo vynikajících vůdčích vlastností. Teď bude konec nějakému “ONU” druhému já - ke všemu ještě středního rodu! Při svém psaní musím být opravdickej tvrďák, třeba jako Terminátor, s mozkem “Ajnštajna”, s rukama sazeče knih nebo úspěšného a významného počítačového grafika. Víte, ono být vaše druhé já, co se s vámi stále hádá, vysvětlovat vám abyste udělali pravý opak toho, co vy sami chcete... není taková legrace, jak si myslíte. Jsou zatvrzelé případy, kdy si už opravdu kolikrát nevím rady. Někteří z vás jdou skutečně jen těžko ovládat. Zrovna včera jsem byl v jednom klientovi v Česku, v nějakejch Benátkách, no vím jistě, že ne v těch italskejch, no a ten klient chtěl najednou po padesátce svého věku bilancovat a dávat si všechny resty dohromady, mít ve všem pořádek... No řekněte sami, není ten chlap cvok? To nemá nic jiného na práci? Já mu říkám a radím stále dokola: nehoň se a nepřeháněj to, vždyť co z toho budeš mít, že si všechno dáš do pořádku... Odpočívej a nech všechno plavat. No tak se budeš hryzat, žes nenapsal nějakou blbou autobiografii. Pak jsem ale zjistil, že ten chlap ani není žádný opravdový “Víajpíčko”, byl to takovej ten klasickej městskej pan Narcis, samozřejmě nedoceněnej, přehlíženej, ukřivděnej a já nevím, co ještě. Tak jsem ho tak pitval a pitval, že se z toho málem zhroutil. U tohohle (krásnej tvar slova, protože tohoto už není ono) týpka už jsem byl mimochodem mnohokrát, on se strašně stále vnitřně žere, pronásleduje ho mé rýpání, kdy mu stále dokola zvoním v hlavě a říkám: byl jsi k lidem zlej, nebyl jsi dobrej táta, nic si nikdy nedokázal, neumíš ani přibít “Hřebejk” ap. Mě tohle strašně baví. Nenechat klienta chvíli v klidu. Však si z něho taky celá rodina dělá legraci. Že všechno řeší pořád dokolečka až je tím otravnej, že stále jen něco rozebírá a rejpe se v tom jak klacíčkem v “hovínku”, že se neumí sám rozhodovat, že stále někoho potřebuje mít kolem sebe a že je strašně nesamostatnej, čím je starší. No jak říkám, živná půda pro “depku”, co vám budu povídat. Tohle se nedá snad ani nijak řešit, tohle si lidé sami na sebe upletli za celá ta staletí, tisíciletí, těma svejma vnitřníma i vnějšíma poradama, tím neustálým rozebíráním a vyhodnocováním svých myšlenek a pocitů. Začíná to, když se rodinka dohaduje v sobotu ráno kam jet na výlet a pak nejede nakonec nikam. Později třeba tím, co se má nakoupit a zda to vůbec kupovat má cenu, co si vzít na sebe, kam jít, kam nejít a proč ap. Ono to nenápadně vzniká a pak o to nápadněji končí absolutním vyhořením a skepsí. I když z druhé strany mě tenhle chlápek, co o něm zrovinka píšu, přivedl k myšlence se vypovídat ze svých zážitků z mého putování mezi vámi lidmi a proto jsem do něho také před chvílí vstoupil, když se chtěl páníček ze všech těch svých pocitů vypsat. Co jemu prochází hlavou za myšlenky! To je čistá “schíza” bez debaty. Proto se k němu tak rád vracívám. Víte, co choděj po světě lidi, začalo to být zajímavý, oni už od svého počátku něco hledají, něco vymýšlejí, nad něčím lamentují. Nejdříve to byly kravinky, jako že je lepší být v tlupě než sám, pazourek, oheň od blesku, postavit si chýši nebo hliněný domeček, ale pak to začalo nabírat: pyramidy, první kalendář, divadlo, medicína, matematika, umění, literatura... a to nemluvě o dvacátém století a těsně před ním, kdy bylo všechno mnohem rychlejší. To začalo filmem, žárovkou, lokomotivou, letadlem a došlo to až po “EF” jedničky, tryskáče, “blůraj” disky, mobilní telefony, “káefcéčko”, “hádé” rozlišení televizí, kamer a já nevím čeho ještě... Dokážete si vůbec představit, jak se lidi během vznikání a vymýšlení těhle všech jmenovaných věciček zapotili a taky změnili a čím vším si mezi tím museli projít? Válkama, utrpením, rozbrojema, čarodějnictvím, nevědomostí, nemocema, hladomorem... Celou tu dobu jsem tady byl s vámi, co já se vám nahučel do hlav - nedělejte si ten život horší, nevymýšlejte si ty ptákoviny, vždyť vám stačí k orbě pluh s volama, na co traktor. K čemu vám to všechno jednou bude? Budete muset hledat ropu, vymyslet motor. Naopak když jsem vás ponoukal a radil, abyste zpustošili celou zemi tenkrát za “druhý” války, neposlechli mě ti amerikánčici a odnesla to jenom Hirošima!!! Víte, bylo krásný vás pozorovat, jak chcete rozluštit klínové písmo, hieroglyfy, já se bavil tím, jak vám to nejde. Nakonec dnes už se mohu přiznat, že jsem svým hlasem napovídal schválně špatně a jak jsem mohl, zavedl jsem to vaše bádání naschvál někam jinam. Ale vy jste to stejně skoro všechno vyluštili. Nebo ten chlápek, jak se to jen jmenoval... Beethoven, co jsem se ho po nocích napřemlouval ať neskládá muziku, že mu to ubližuje, že mu to nejde, že to neumí... Stejně si pak prosadil svou a vznikla ta jeho “Devátá”... nebo ten skopčák Hitler - jó, to bylo jiný kafe, ten se mi ohromně povedl, toho jsem zformoval téměř k dokonalosti. Stalin, Fidel Castro, no bylo toho hodně. Nesmím taky zapomenout na starej dobrej Egypt. Tam mě to velice bavilo. Víte, tam jste vy lidé byli opravdu výjimeční. Co všechno jste uměli v té době, jak jste fantasticky spravovali stát, jak jste úžasně řídili soudy, budovali nová města, bylo úžasný Vás při tom pozorovat. Ještě se mi líbilo v Pompejích, neskutečný město, tak dávno je tomu a přitom byla na ulicích popisná čísla domů, byly tam lázně pro hygienu, trhy s prvními “mekáči” přímo v ulicích, kanalizace, no něco, co se jen tak nevidí, proti tomu jste žili ve středověku na hradech jako divoká čuňátka s odpuštěním! Já vím, že si teď říkáte jak to všechno může nějaké “druhé já” stihnout obhospodařovat a nebo jestli je to vůbec možné, aby něco takového existovalo, kolika asi musím rozumět jazykům, jestli jsem nesmrtelný... a kdoví co ještě, ale nebojte se, nevím jak a ani proč tomu tak je, ale tohle všechno opravdu umím. Slyšel jsem nářek dělníka u Nilu, když mu spadl kámen na nohu, stejně jako tajné dětské přání u Eskymáků v ledové noci potichu vyslovené. Umím se přesunout z jižního pólu na severní v jedné mini sekundě. Nemám žádné svědomí ani žádný cit jako máte vy lidé, necítím bolest ani zármutek, nemám žádné zábrany, neznám lásku. Moc jsem nechápal toho pisálka, co napsal Romea a Julii. Zemřít pro lásku? - jaká to kravina s odpuštěním. Tady opravdu nevím, zda je lepší “Šejkspír” člověk nebo “Šejkspír” rybářský prut, který používají rybáři při lovu. Je mi cizí i ta vaše závist, nepřejícnost, nenažranost, cynismus, lezdoprdelství i když tyto vlastnosti mi ulehčují dělat z vás slabochy nebo naopak siláky... Tady bych mohl vyprávět, co všechno vy lidé dokážete. Někdo vám ublíží třeba nevědomky a vy hned na něho napíšete anonymní dopis, že jezdí firemním auťákem ve svém volnu, že má milenku, že neplatí daně a kdoví, co ještě. Těch válek za starých dobrých králů jen kvůli egu nebo smradlavým zlaťákům, těch hnusných pomluv, co o sobě šíříte, to vaše žárlení, lhaní, nenávist, nepřejícnost, ta vaše ubohá zbabělost. Jedno se vám ale nedá odepřít a to je jisté. Jste strašně zvláštní v tom, jak se vyvíjíte, jak se měníte během toho svého daného a vymezeného času na tomto světě. Já vás pamatuju jako malinká mimina, pak jako děti, které chtějí dárky pod stromeček od Jéžíška, znám vaše první lásky, prohry i vítězství. Když jste mladí, děláte hlouposti, a když zrajete - dospíváte a jste moudřejší. Znám vaše úvahy o stáří, o pocitu osamění, o pocitech mučednictví od Jéžíše Krista až po Pannu Orleánskou, nebo Martina Lutera Kinga. Na všechno chcete mít odpovědi, vše musí být ve správných škatulkách. Hudba, auťáky, jména států, pořádek na stole v kanceláři. Taky se mi líbí, jak si stále vymýšlíte nějaké bohulibé činnosti, nejdříve otroci na pyramidách, potom sparťanská profesionální armáda, kolektivní sklizně obilí, pravidelná pracovní doba ve fabrikách, odbory, olympijské hry, spartakiády. Jste tak krásně rozporuplní, když se máte dobře a je vám fajn, vy pořád jenom remcáte a hledáte na všem nějaké ty mouchy, na něco si stále stěžujete. Pak se to všechno opravdu s odpuštěním “posere”, mimochodem pokolikáté už... a vy zase začínáte znovu. Vůbec nemáte paměť, abyste se vyvarovali stejných chyb, to jak dopadli indiáni po invazi Evropanů, že existovala berlínská zeď, nebo že začala světová krize v roce dvatisícesedm nebo osm, za to si můžete sami, jste prostě nepoučitelní... Už vás úplně slyším: dříve jsme se měli líp a to třeba už někdy kdysi dávno za faraóna, potom třeba za starýho dobrýho Říma, v dobách Richarda Lvího srdce nebo potom před “první a druhou” válkou ve dvacátým století, za kapitalismu, za socialismu... Sami jste si to vše navíc všechno krásně pojmenovali a zaškatulkovali: za bolševika, za komančů, železná opona, amerikanizace, země třetího světa... Nestačilo vám, že jste si všichni i ti nejchudší z vás váleli “šunky” po té vaší “sametové revoluci” (příkl. když už píšeme v českém jazyce) u moře, že jste si nakoupili drahá auta, pořídili si krásné domy, chaty, chalupy, bazény na zahradě. Vidím to jako teď, jak bloumáte marketama a už nevíte co si pořídit! V ledničkách doma džusy, basy piv, sodovek či minerálek, hromady jídla. Ty vaše “bárbekjů” hurá akce, jak všechno musíte mít načančanější a lepší než sousedi, plazmové televize, počítače se čtyřmi jádry, internet, “ajsikjů” a já nevím, co všechno ještě. Měl se zkrátka dobře bohatej i chudej a že já něco pamatuju přátelé - takovej rok 2007 byl asi nejbohatším rokem pro celé lidstvo a jak vidno - už se jen tak brzy zase nevrátí. Ale vy ne, nemáte nikdy dost. Když už to vypadá, že je civilizace historicky v nejvyšším bodě hojnosti, začnete ve Francii převracet a zapalovat auta, nakonec když se prosadili černí v Americe a začali mít své černé filmy a seriály a skončila doba “pouze pro bílé”, proč neupozornit na problémy chudších etnik z okrajů evropských měst. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Rómové, islám, terorismus. Právě proto vás mám rád, že dokážete být tak krásně nesnášenliví, že se umíte za své názory servat jako psi, že umíte být k sobě navzájem tak krásně zlí a krutí. Jenom to strašné násilí ve filmech, jak se to stupňuje a jak to graduje, všude samá krev... Kolikrát jsem ani nemusel zasahovat a vnukávat vám nějaké hnusné rady. Vy jste si poradili i beze mě. Potírali jste svobodu na celém široširém světě. Ještě před nedávnem úmorně makali černí otroci na bavlněných plantážích, pálili jste knihy, v koncentračních táborech nosili vězni kameny v lomu někdy jen tak sem a tam, prostě z místa na místo a zpátky. Je v tom nějaká logika? Vnucovali jste si po celá tisíciletí a děláte to dodnes - svou “pravou” víru napříč světem ve jménu všech těch vašich Kristů nebo Alláhů, no a jak to dopadlo s “dvojčatama” v USA 11. září... Abych zas nebyl úplnej pes, musím taky uznat, že jste ohromně vytrvalí, houževnatí, pracovití, někteří jedinci jsou snad i zajímaví... To víte, já znám první panovníky od Nilu až po velké a mocné krále, papeže, prezidenty, zpěváky, podnikatele, filmaře a herce, ale i ty kterým se to nevyvedlo v životě, jak by si přáli a neměli to štěstí být ve správnou dobu na správným místě. Jednoho takového typického zatracence, bych vám možná mohl představit. Jak on vidí sám sebe, jak vidí ostatní, nebudu lhát, když se přiznám, že mu asi budu pomáhat v psaní právě šarmem svého druhého “JÁ”, ale zároveň se tím tak oprostím od vlastního psaní, protože dál už bych se asi sám o sobě stejně jen opakoval a to nechci, nehledě na to, že mě to pisálkovství přestává bavit a musím přiznat, že je to docela fuška! Jsem tady secsakramentsky dlouho a taky tady asi ještě dlouho budu, ale co si budeme povídat, mé bytí je závislé na vás a já vím, že vy můj hlas v sobě potřebujete, jste na něm závislí. Museli byste se vybombardovat a vyhladit na celém světě navzájem, čímž by skončil nejen lidský rod, ale i jeho druhé “JÁ”... Nemyslím, že to přijde v nějaké brzké době, na to se máte vy lidi strašně rádi, takže zatím můžete být klidní. Třeba se zase jednou dám do dalšího psaní a budu pokračovat, ale pro tento moment končím a basta. Nu a jak jsem slíbil: představuju vám tedy jednoho svého klienta, o kterém jsem se už před chvílí zmínil. Ten chlápek se jmenuje Milan, prostě pro nás to od teď bude pan Milan. Bydlí v České republice na Mladoboleslavsku ve středočeském kraji v Benátkách nad Jizerou. Vybral jsem si ho jako vzorek jednoho z vás lidí... Důvod proč vybírám z bývalého východního bloku a ne z bašty kapitalistickýho světa je prostý. Tam jste o kus dál napřed v mnoha věcech, to by nebylo to pravé ořechové. Nakonec obyčejný čtenář má stejně nejraději především emotivní příběhy. Posuďte tedy sami, zda to byla správná volba. Potom snad pochopíte, proč jsem si takto vybral. Rozhodoval jsem se mezi třemi adepty. Prvním byl nějakej Obama z Ameriky, druhým byl sir Paul McCartney z Anglie. No oba už jsou dost slavní i beze mě, snad jsem udělal dobře svou třetí volbou, která padla právě na pana Milana. PS.: používal jsem ve tvaru VY malé v, není to neslušné, myslím si, že je to spíše familiérní, tolik vás znám a tak dlouho, že jsem si to snad mohl dovolit. S úctou vaše druhé JÁ... Jó a panu Milanovi se samozřejmě omluvím za ten vnitřní převrat nebo puč, za ten vnitřní “šedesátejvosmej” nebo snad “vosmdesátejdevátej”, který jsem mu způsobil svou spisovatelskou invazí. Byl to chvilkový nápad, kdy jsem se vám alespoň mohl trochu přiblížit. Vůbec hoch nechápal, co se děje. Já mu to dodatečně vysvětlím, to vám slibuju...