Monolog o pocitech

Občas, když jdeme s manželkou na procházku, chodíme do zámeckého parku, kolem budovy školy. Povídáme si a já někdy vzpomínám a vyprávím o tom, kam jsem v té budově chodil do první třídy, kde jsme měli dílny nebo tělocvik, kde byla šatna a ukazuju při tom na okna té stařičké budovy, která toho pamatuje daleko víc než já, kde to vše probíhalo. Když jsme měli děti malé, vždycky jsme v předvečer Štědrého dne chodili ještě s mým tátou a s dětmi na hřbitov, zapálit svíčky blízkým. Po cestě, jak jsme tak šli, mi táta každý rok vyprávěl o některém z domů, kdo tam bydlel, co dělal a většinou se to vyprávění jakoby opakovalo každý rok. Stal se z toho takový, jakýsi rituál. Nemyslím to tak, že by se vše opakovalo, jako je to ve filmech, kdy děti mají srandu z táty, který jim v další chvíli dá přesně stejné kázání již po padesáté páté, kdy je pointa v tom, že přesně znají repliku onoho kázání. Myslím to tak, že jsem byl při těch cestách svědkem otcova popisného vzpomínání, které jsem bral tak, že si zkracujeme společné chvíle něčím, co jemu dělá dobře, že to tak má prostě rád a já se alespoň poučím. Někdy se to naše povídání opravdu opakovalo a já jsem cítil, že právě tohle, je opravdové štěstí a pohoda, že jsem rád, za každý další rok tohoto zvyku, protože samozřejmě nic netrvá nekonečně. Když táta zemřel, přejal jsem ten rituál a když jsme šli tou samou cestou s dětmi bez něho, vždycky jsem jim popisoval a popisuju, kdo kde bydlel, co třeba dělal, jak to kolem vypadalo dříve ap. Zjistil jsem, že kdykoliv někam jdu městem poslední dobou, vidím každý dům, každého člověka, kterého potkáme, jako popsanou kapitolu nějaké nikdy nevydané knížky. Jdeme ulicí a já pokaždé v sobě uvnitř cítím vzpomínky na vše, co kolem sebe vidím. Je v tom samozřejmě určitá nostalgie a trápím se tím, kdo nám do vínku dává podobná rozpoložení a zaobírání se něčím takovým. Uklidňuji se tím, že nás všechny lidi spojuje, že uvažujeme, myslíme, že si vytváříme své sny, své cíle, svá tajná přání, ale i svá tajemství, že po té naší cestě životem spřádáme nějaké příběhy, ve kterých se pak zrcadlí předlohy umělcům, kteří je pak historicky dokumentují a hodnotí. Můžeme tak číst nebo vidět ve filmu příběhy všech těch Homolků, Švejků, normálních rodinek, bláznů i snílků. Je v tom s nadsázkou karikovaná lidská hloupost i chytrost, ale zároveň prostá přirozenost, nadhled, naivita, filosofie i naprostá blbost... Ze všeho toho, co kolem sebe vstřebáme sami do sebe po celý náš život, nám stejně musí vycházet jako v matematice, že nostalgický známý básník, který trpěl depresemi, neunesl svůj úděl a tak se oběsil, kdežto Švejk nebo Homolka by si to tak nikdy nebrali, dali by si svý pivko a radovali by se ze života, užívali by jej dokud to je možné. Přitom v každém z nás je kus Homolky i toho Švejka a naše vnitřní světy problémů, mohou mít vlastně stejnou váhu vnitřního napětí a sžírání se, stejnou s velkými mysliteli, badateli, smutnými básníky. Spadlá střecha domu, neúroda na zahrádce, nabourané auto, jsou pro jednoduchého člověka vlastně černou můrou, stejně jako je pro oddaného a zodpovědného vědce neléčitelnost AIDS v počátečních fázích výskytu, této nemoci. Schválně srovnávám vedle sebe, něco, co se takto nedá srovnat, ale tento ujetý příklad, je polopatickou rovnicí, co se komu může jevit jako problém pupku světa. Je to zvláštní, když si člověk myslí, že se nemůže národ zvednout ze země, že naše klasická zbabělost nezmění nesvobodu a “rytí držkou zemi”, řečeno Krylem. Najednou se začnou dít věci kolem a vše se změní od základů. Ten první pocit, kdy v továrnách nechtěl nikdo slyšet herce a studenty a pouhá vzpomínka na vystupování různých lidí z “lidu”, socialistických hrdinů, se zdála jako nerozbitný krunýř netečnosti, neochoty něco měnit. Nakonec právě tou vyvážeností jednoduchého i vzdělaného, burcujícího i zbabělého, se podařilo prosadit to, co tu mělo být vždycky. Stárneme se světem a někdy se obdivuji některým velkým lidem, že jim nedochází síla, víra, že se stále do něčeho pouštějí s optimismem a dokážou se i obětovat. Nevidím jim do soukromí, zda se také litují, zda potají doma brečí a pak to na sobě druhý den nedají poznat. Takovou sílu nějakého konání jsem v poslední době viděl shlédnutím dokumentu o M. Jacksonovi. Seděl jsem jak přibitý a zíral jsem na člověka a jeho celý tým, kdy ze všeho srší naprostá profesionalita, radost, pracovitost, síla a energie. Je to ten moment, který člověka očistí a dá mu novou sílu nevzdávat se a převést si ty dojmy a pocity do svého bytí a do svého počínaní. Je to víra a umění se přenést přes všechny malichernosti, které nás trápí a zmáhají, které nám ztrpčují život. Síla se nad vše povznést a stále něco tvořit, i když nám povodeň poničí domy nebo i když se nám občas nedaří. Před lidmi obecně v jakémkoli oboru, co toto vše umějí a dávají nám příklad, jak se máme chovat, smekám.