O tiskárně...
Při svém psaní, jsem se několikrát zmínil o podnikání v polygrafii, tedy v oboru, který jsem se vyučil a který jsem nikdy v životě neopustil. Ten obor se mi vlastně prolíná celým životem nejen jako koníček, ale také jako živobytí. Nastoupil jsem do učení v roce 1974. Z hlediska perspektivnosti zaměření na obor “ruční sazeč”, to nevypadá z dnešního pohledu jako moc dobrá volba. Nastoupil jsem do malé místní tiskárničky u nás ve městě, zařízením připomínající prvorepublikovou tiskárnu s dřevěnými regály na ruční písma a tento obor ručního sazeče začal být už v té době nejen ve světě, ale i u nás ve větších podnicích modernizován a tedy vytlačován na okraj propasti dějin. Dělali jsme svatební oznámení, plakáty, tabulky, pozvánky ap., samozřejmě vše ručně. Po původním majiteli, kterému byla tiskárna zestátněna, tady ještě zůstalo mnoho druhů právě jak kovového, tak dřevěného písma, mimochodem i velice raritních řezů. Bylo to prakticky muzeum, kde se vše vyrábělo původním postupem ruční sazby. V tiskárničce sice byl stroj na řádkovou sazbu, do osmdesátých let americký cca sto let starý, posléze jsme ale dostali místo tohoto dědečka, již asi deset let používaný ruský stroj, na kterém jsme sázeli až do roku 2000 (nechal jsem ho pak jednomu podnikateli, který na něm ještě dodnes sází svatebka a drobné tiskoviny). Tento sázecí stroj byl samozřejmě starší a k nám byl tehdy převezen z jiného provozu tiskárny, kde se vyměnil za nějaký modernější. Benátecká tiskárna v rámci provozů podniku Středočeské tiskárny, později Tiskařské závody, byla asi jedna z nejméně vybavených provozů. Tehdy se to prostě tak dělalo, že stroj byl repasován a tam, kde bylo vybavení tiskárny nejhorší a nejzastaralejší, tam se zaměstnanci radovali z podobných starých “klimprů”, kterými byli jaksi - dalo by se napsat - modernizovány. Řekl bych dokonce, že ten americký stroj, co byl u nás, šel snad do Českého Brodu, kde byl provoz ještě zastaralejší. Princip tisku, který se u nás v Benátkách nad Jizerou používal, je označován jako KNIHTISK. Znamená to, že se tisklo na knihtiskových strojích, což vypadá v praxi takto: Zhotoví se forma pro tisk např. vysazením svatebního oznámení z ručního písma nebo z řádků sázecího stroje. Jako mezery mezi řádky se používá kovový prokladový materiál. Celá tato forma se pak uzavře do tiskového rámu, ale musí se vědět přesně jak a kam, protože musí být vystředěna a napasována na formát papíru, na který se bude provádět tisk, již předem. Vedle stroje tiskaře byl pak postaven odkládací kovový stůl, právě na tyto formy. Forma se uzavřela tzv. klíčem, aby nepropadávala, napasovala se a pak se nadzvedla ručně a přenesla se do tiskového stroje, kde se ještě jednou zavřel rám se sazbou. Na tiskovém stroji jsou pak válečky na barvu, za hlavním velkým válcem je barevník. Tam se z plechovky určené barvy špachtličkou nanese barva a vmaže se do válců. Válce se naválí a posléze se spustí tisk. Tiskař se podívá, zda je forma správně usazena např. na středu papíru, zda není naváleno moc barvy, aby nešpinila papír a jde ukázat korektorovi tento obtah ke schválení. Korektor si přečte obsah, popř. opraví chyby, řekne si připomínky a pokud je vše v pořádku, schválí tisk. Pak už tiskař spustí mašinku a udělá třeba 200 ks pozvánek modrou barvou. Barvu na stroj může dát samozřejmě vždy jen jednu, takže chce-li někdo další pozvánku zelenou, musí se barva modrá smýt a dát barva nová. Dobrý mistr tiskař dokáže do modré dát trochu žluté a namíchat zelenou, aniž by musel umýt stroj. Většinou se to dělalo tak, že tiskárna nabrala všeobecně různé zakázky a barevnost se k sobě srovnala tak, aby to mělo nějaký princip posloupnosti. Vždycky to také bývalo o tom, že se snažil šéf zákazníky umírnit a nějak je přesvědčit, aby si moc nevymýšleli. Tady bych to nebral jako provinění, knihtisk je prostě jednoduchý tisk jednou barvou a když se přemeje stroj na jinou barvu, můžete mít sice třeba pozvánku modře a červeně, ale je to více náročné. Jde také o to, že náklad po malých množstvích, stál hodně peněz, kdyby se stále dokola přebarvovaly válce. Tiskárna byla prostě knihtisková a tak nemohla dělat např. barevné soutisky firemních kalendářů a fotografií. Další technologie, kterou děláme dnes i u nás, to již umožňuje. Té se říká OFSET. Ač je to k nevíře naše tiskárnička ještě po revoluci nevěděla prakticky, co to ofset je. Když se pak začalo podnikat soukromě, pořídili jsme si skoro až s nevolí ofsetový stroj formátu A3, tedy formátu rozevřeného velkého školního sešitu. Sázecí stroj ještě pro knihtiskovou techniku, byl zapojen do el. rozvodu a řádky se odlévaly z olova. Do stroje se zavěsila olověná tyč (je tam ještě antimon a cín), která se stále udržovala na vysoké teplotě v kotlíku stroje. Když se na kovové klávesnici vysadila řádka, která se dala formátovat v řeči sazečů na cicerovou míru, třeba 12, 16, 20, 24 a nejdelší mohla být 28 cicer, tak se ještě na různých budících musela tato délka řádky a samozřejmě také šířka řádky potvrdit. Řádka se pak pákou posunula a automatickou dráhou vyjela k cíli svého odlití. Na odlévacím ozubeném kole uvnitř stroje byly čtyři formáty pro zvolení délky řádky, takto již určená se pak napasovala k vývodu z kotlíku na olovo a do ní vstříklo horké olovo. Pak teprve vypadla ven ze stroje. Když jste si na řádku neodborně sáhli, spálilo vás to, kdežto my strojní sazeči, jsme na ni jaksi už uměli sáhnout, aby nás nepálila. Takto se pak sesadil z řádek třeba celý článek, nebo se sesadila pouze pozvánka, text do tabulek ap. Strojní sazeč přinesl řádky ručnímu sazečovi a ten pak zhotovil kompletní formu pro tisk. Uspořádal text, dal tam mezery ap. Takto vytvořenou formu pak vyvázal provázkem a pak ji zastrčil do nějakého regálu na volné prkno na formy. Sazeč však formu ještě před tím obtáhl takzvaně na obtahovacím válci, pouze černě a předal k přečtení na korekturu. Pokud forma byla maličká, dala se takto přejet barvou a válečkem a když se na ní položil papír a přejel se na obtahovacím zařízení, vznikl obtah. Když ale forma byla třeba pro velikost A2, nešla obtáhnout a zkontrolovat. To se pak vzal váleček s barvou a velká forma se nabarvila přejížděním válce. Na formu se položil papír a pak se jemně pokapal vodou, jako když se cákalo na prádlo, prostě jen trochou vody. Posléze se na namočený papír položilo navíc pár archů, aby ten mokrý papír něco vydržel. Uchopil se velký kartáč a tím se z vrchu jemně tlačilo na papír po celém archu. Pak se všechny papíry na formě strhly a na onom namočeném papíru byl vidět text, který se takto obtáhl a zvýraznil. Tyto metody jsou velice staré a už je asi málokdo pamatuje. Posléze se přečetl text, popř. se opravily chyby a pak už přišel tiskař, který tuto velkou formu uzavřel do velkého knihtiskového stroje a pak vytiskl např. plakát. Tabulky se pak dělaly z jednotlivých linek, sazeč musel rozpočítat kolonky, musel si poradit s rozměry tabulky ap. Třeba noviny pak byly vytvářeny tak, že se vysadily jednotlivé články ze strojové sazby. Redaktor novin pak vytvořil maketu, jak má stránka novin vypadat a ruční sazeč dle makety sestavoval stranu novin. Titulek se přidal z většího ručního písma, podtitul byl tučně přidán opět z řádky strojové sazby. Do novin se pak mohly dát i třeba fotografie. Ty se tenkrát musely zhotovit z předlohy 1:1 a v dalším modernějším provoze tiskárny se z nich udělaly tzv. štočky. U nás se vozily fotky na štočky do Prahy. Štoček - to byla polopaticky řečeno, kovová placička s obrazem zachycené fotografie. Placička měla danou výšku, nalepila se oboustrannou lepenkou Grafoplastí a takto se přichytila na kovové podložky, zvané fazety. Ruční písma titulků, strojová sazba článků a podtitulků, či popisků pod fotky, samotné štočky s fotografiemi, se pak odborně tzv. zlomily do celé strany novin a pak se vše mohlo tisknout. Naštěstí noviny jsme dělávali pouze o prázdninách, kdy mladoboleslavský provoz měl dovolené a tak se někdy provizorně noviny dělaly u nás. Když tedy uvedu, co se stalo tím, že jsme začali tisknout ofsetem, tak musím uznat, že to pro náš provoz byl veliký pokrok a prakticky technická revoluce. Tady se totiž předloha zakázky vytvoří na počítači, fotografie se přeskenují a upravují také v počítači a v první řadě se nic nemusí přenášet fyzicky z místa na místo, schovávat sazby do regálů, které zabíraly místo v tiskárně, či obtahovat kartáčem. Grafik připraví noviny na počítači a pošle je na korekturu zákazníkovi internetem a nebo je vytiskne v jednom exempláři na laserové tiskárně. Když se pak všechno schválí, může se přejít k samotnému tisku. Grafik pak už pouze vyjede zrcadlově předlohu na film nebo pauzovací papír a předá tiskařovi. Ten na osvitové jednotce zhotoví tzv. kovolist, což znamená, že přenese text i obrázky z filmu na slabounký kovový plát. Nebudu komplikovaně popisovat celé schéma, ale pak se zjednodušeně vyhotovený kovolist připevní do ofsetového stroje. Zde jsou také válečky s barvou. Ty nanesou barvu a odpuzováním vody netisknoucích ploch se vytiskne předloha. Pak už se může tisknout nějaké určené množství schválené zákazníkem. Pokud jste četli pozorně, je vám jistě jasné, že se již nikdo nemusí hrabat v olověných písmenkách, prokladech, nemusejí se nosit těžké formy svazované provázkem a formy se nám nehromadí na prknech regálů. Zanikla profesní místa ručních sazečů, také pracovníků, kteří pouze rozebírali již hotové formy a ukládali materiál zpátky na své místo do písmových kas nebo regálků linek a jiných prokladových materiálů, aby pak mohli ruční sazeči opět sázet a vyhotovit formy. Těm lidem se říkalo “rozmítači-metéři”. Také již nejsou strojní sazeči a dnešní grafik už samozřejmě používá pouze počítač, ve kterém musí ovšem ovládat grafické programy pro lámání novin a časopisů, musí mít přehled o písmech, ve staré tiskárně byl většinou jeden až dva druhy strojních písem a třeba v kasách bylo deset druhů ozdobných písem. V počítači má grafik tisícovky různorodých řezů písem a vznikají stále další. Pokud bych měl toto téma ukončit, nedá mi to, ještě vzpomenout pro úplné dokreslení, jaké to je být na úplné špici v modernizaci tisku. Není to sice náš případ, my jsme rádi alespoň za ten klasický ofset jednobarevného tisku, ale chtěl bych ještě okomentovat, když už jsem to téma načal, jak může vše být ještě na vyšší úrovni a co k tomu je potřeba. V začátcích podnikání byl každý normální začínající podnikatel vystrašený a tak si většinou vzal úvěr k podnikání, co nejnižší. V našem případě byla k dispozici stará tiskárna, staré stroje a tak odkup strojů a materiálu i s veškerým papírem stačil pokrýt milionový úvěr. I to byla ohromná suma na tehdejší dobu a jak to bývá, dnes je jasné, že by bývalo bylo lepší modernizovat tiskárnu komplexně a kompletně a přitom by stačilo dalších třeba jen pouhých čtyřista tisíc. Možná i méně..., ale to se všechno jeví jednodušeji, teprve nyní po dlouhém čase od počátků podnikání. Přiznám se, že se také mimochodem jedná o lidskou odvahu, o osobnost každého, kdo chce v něčem podnikat. Nebyl jsem až tak odvážný, abych si vzal velký úvěr i když to v dobách začátků soukromého podnikání šlo celkem jednoduše. V mém případě také určitě šlo jistě i o to, že jsem dělal do muziky a tak jsem nechával kus energie a své osobnosti i tam. Nechtěl jsem jít pouze do tiskařiny, protože jsem ještě v té době čekal, že se v muzice prosadíme s kapelou a kdybych se musel věnovat naplno pouze tiskařině, nemohl bych už dělat nic tvůrčího. Bál jsem se, že by mě ta práce požrala celého. Nakonec jsem to pozoroval na některých kamarádech, jak jsou uvázáni od rána do večera u své profese a já bohémský typ, bych takto svázán být prostě nedokázal. Tím nechci říci, že jsem podnikání nějak “flákal”, chci spíše vyjádřit, že jsem si vzal na bedra tolik podnikání, kolik jsem dokázal unést. Na druhou stranu se obávám, že bych stejně asi nedokázal řídit větší firmu manažersky i technicky, čímž pokládám své podnikání v oboru za přiměřené mým schopnostem. Co se týká velkých podniků a hlavně vybavených a moderních, tak jsem se opět přes svého dobrého kamaráda dostal na pár pracovišť a mohl si prohlédnout zblízka, o čem to je. U nás jednobarevný ofset, v podobných tiskárnách pak čtyř, pěti, šesti barevné desetimilionové mašiny, tisk z velkých formátů, snášecí a sešívací mašiny, řezačky, laminování... prostě nejnovější trendy a technologie. Ofsetový vícebarevný stroj vytiskne všechny barvy najednou. Zjednoduším to, na konci řady padají ze stroje naskládané časopisy, nejvyšší kvality. Takové mašiny na druhou stranu jsou produktivní pouze při velkých nákladech, všude je pak potřeba vysoká odbornost pracovníků, jakékoliv úrovně, zlatá malá tiskárnička. Téměř dvacet let jsme se udrželi, dnes je velká konkurence, nevím, zda přežijeme rok, nebo dalších dvacet, ale to, že jsme přežili oněch zmíněných dvacet roků, je pro mě uspokojivé. Každý svých skutků pánem. Jo a mimochodem, když jste dělali s olovem za starých časů, muselo se pít mléko. V některých tiskárnách se fasovalo zdarma. Bylo totiž nebezpečí, že se vám dostane olovo do krve, tak se chodilo na časté zdravotní prohlídky. Když jsme se stěhovali z původních prostor staré tiskárny do “svého” a tedy do nového, schoval jsem nějaké to dřevěné písmo, staré šídlo na sazbu, sázítko, loďku na formy, bohužel jsem nemohl uchovat původní zařízení i co se regálů týče. Prostě nebyly prostory, ale vzal jsem kameru a alespoň jsem natočil atmosféru ruční sazárny, strojovny pro tisk, knihárny. Je to velká památka a vždy mi to bude připomínat starou, krásnou původní a neopakovatelnou tiskárnu v Benátkách nad Jizerou, kam jsem přišel jako patnáctiletý kluk a kde jsem se vyučil řemeslu, kde jsem pak začal i podnikat a postavil se na vlastní nohy. Na přilepšenou: to hrozné označení ruční sazeč, se dalo říci krásným vznešeným: TYPOGRAF! Není v tom poezie?