Nechtějte být prezidentem...
Navodil bych další téma. Určitě jste někdy zahlédli malé děti, jak si hrajou. Hrajou si na mámu a tátu, jindy na vojáky, na hasiče, na policajty ap. Vzpomínám si, jak jsme si hráli na vojáky s klukama v partě, kde nás také bylo někdy třeba kolem třiceti. Jeden kamarád, kterému říkali tehdy Pidík, měl v garáži rodinného domku celý arsenál zbraní, ze dřeva vyřezaných. Jeho tátu to asi bavilo a tak tam bylo opravdu velké množství krásných replik zbraní. Každý chtěl některou z nich, skoro jsme se o ně prali. Byl tam klasickej ruskej samopal ještě s kulatým zásobníkem, byl tam také úžasnej těžkej kulomet na nožičkách, no nádhera, německý zbraně! Jindy jsme zase šli na hřiště a každý hodil na zem hokejku. Pak si jeden z nás sedl na “bobek” zády k hokejkám a házel jednu vpravo, jednu vlevo od sebe, čímž pak vznikla dvě družstva pro hokejový zápas. Hráli jsme si na indiány, na kovboje, na čtyři z tanku a psa, ale také jsme jezdili doma po podlaze “angličákama”, což byly malé, kovové modely autíček. Ty samozřejmě nebyly tenkrát běžně k sehnání v obchodech a tak se špatně sháněly. Kdo je měl, něco znamenal! Bylo to podpultové zboží a nebo se lépe sehnalo v obchodě pro prominenty v Tuzexu v Praze za bony. Také jsme si hráli s hliněnými nebo gumovými vojáčky a indiány jak doma, tak i v přírodě. To se zase vykopaly v trávě příkopy, přes ně jsme dali mosty, z klacíčků se udělalo opevnění, což nás tenkrát ohromně bavilo. Taky jsme chodili na výpravy do přírody, hráli na schovávanou, v létě jsme jezdili od vodárny na kopci motokárama (pár prkýnek a kola ze starých kočárků, tak že předními koly se dalo nohama řídit, zadní byla napevno, jinak dřevo muselo být nabarvené barvou a muselo tam být napsané číslo, pod zadkem byl přibitý filc, aby to nebolelo na kostkách), v zimě pak ježdění na bobech. Ty boby, ale nebyly ani náhodou soudobé pekáče z umělé hmoty. Byl to opět sedák ze dřeva pod zadek, na jehož okrajích byly přidělány na opačných stranách rovnoběžně dvě prkýnka a na nich samotné brusle. Brusle se většinou sháněly staré, takže to bývaly třeba “šlejfky” z půdy po dědovi, které se přitloukly na prkýnko. Dávaly se tam pak i “kanady”, neboli brusle dnešního typu. Ani nevím, zda se prodávají i dnes samotné nože jako tomu bylo dříve. Boby se pak chytily do rukou obouruč za zády. Rozeběhli jste se a za běhu jste doskočili na desku, opět někdy pobitou filcem, aby to tak nebolelo při dosedu... Pak už jste jeli jako blesk. Nejlépe se jezdilo samozřejmě na ledovce. Měli jsme v “zaměstě” ulici, které se říkalo Ročejdlovka a tam se dokonce dala ta silnice polít vodou, aby na ní byla právě ta zmíněná ledovka. Tak to vidíte, nechal jsem se unést vzpomínáním a téma, které jsem chtěl zmínit, se mi jaksi vytratilo do jiných souvislostí. No když už se tak stalo, budu pokračovat v tomto duchu a k tomu, co jsem chtěl původně psát, se vrátím jindy. Co mě ještě napadá k tomuto psaní? Abych se přiznal, další moralizování, jak jsme se dokázali zabavit dříve a jak dnes děti dřepí u počítačů a obyčejné dětské hry je nezajímají... Ale tudy jít tentokrát nechci. Spíše se vkrádá myšlenka s otazníčkem, jaký byl přechod z těchto her a bezstarostných časů do “blažené” dospělosti. Ono to ale nebylo až tak horké, protože si pamatuju, že jsme ještě v učení hrávali fotbálek a banďák, jezdili na motokárách a chodili na výpravy. Pak nás teprve začal lákat noční život po barech a putikách, “rokenrol” a s ním i holky, pivo, cigára... Pak jsme se teprve začali stydět za své dětské vzory z Rychlých šípů, kteří ve světle barových lampiček byly jaksi prázdní a směšní a nějak z nich vyprchalo všechno, co jsme k nim kdy cítili... Ani si netroufnu potvrdit nějaký konkrétní čas, po který tohle prozkoumávání a hledání trvá a naopak čas, kdy se opět vracíme sami k sobě už jako vyzrálí, dospělí lidé. Chtěl bych to vidět spravedlivě a tak musím říci, že by si měl každý ten svůj “čas hledání” stoprocentně užít. Tam ještě neměříme, nespojujeme, nerozplétáme... Tam jenom hledáme! Většinou když najdeme a vracíme se zpátky ke kořenům svých rodin a přátel, zjistíme, že najednou musíme být za své konání sami zodpovědní, že se za blbost musí platit, že nic není zadarmo, jak nám dříve přišlo. Teprve ve světle nových poznání zjistíme, že dospělost a vyzrálost také občas bolí na duši, že ne vždy vše dopadne jako ve filmech, budeme více cítit ztráty blízkých ap. Je to k nevíře, ale já jsem se dostal oklikou k tomu, co jsem původně chtěl napsat. Chtěl jsem jen nastínit dětskou hru jako příklad činnosti. Jaké činnosti? Správná otázka. Jakékoli lidské činnosti! Chtěl jsem navodit atmosféru dokola jdoucích kolovrátkových situací, které z nás v podstatě dělají stroje. Už jsem napsal, že zřejmě byla práce jako činnost vymyšlena proto, aby lidi, kteří se jen válejí nezblbli. Když se nic nedělá, tak se myslí na blbosti a tak je celkem jasné, že ušlechtilý směr, má smysl pro naše důstojnější ušlechtilé žití... Kolem sebe pak vidíme lidi, kteří milují stálý kontakt s okolím, pozitivně se probouzivějších, kteří se těší na každý nový den s ohromným a nezdolným optimizmem. Pokud mají horší den, dokáží ho vyhnat z hlavy a předělat ho na naopak velice krásný den. Proč se ve všem hrabat? Všechno je nějak dané, tak proč to nepřijmout a podle toho žít? Na druhé straně jsou zase naopak lidé, kteří nad něčím neustále hloubají a musí stále něco rozebírat. Těm pak po deseti letech v jednom zaměstnání přijde, že je to nuda, chtějí neustále maximální vzrůšo a neumějí chvíli postát v klidu. Stále by něco měnili, uvažujou za pochodu, jsou pilní, ale neposední a nervózní... Nejhorší sorta lidí potom připadne na skupinu otrávených otrapů, kteří svět pozorují z oken svých bytů, z kukátek svých dveří na chodbách paneláků, činžáků... Lidí, kteří jsou otrávení sami sebou. Ti pak svou nespokojenost přenášejí na ostatní kolem sebe a vyzařují negativní energii. Bohužel v mnoha ohledech se nacházím i já sám v této poslední skupině. Ne, že bych pozoroval kukátkem chodbu, nebo že bych, co vidím za oknem hned volal Policii, ale v otrávenosti a negativní energii jedu jak narkoman v drogách. Tolik popsaných stran jen kvůli tomu, že jsem chtěl přirovnat dětské hry k pracovní činnosti dospělých! Co tedy je to téma, které tak složitě otvírám takovou dobu? Je to umění nezošklivovat si vše kolem sebe, lidmi začínaje, prací a zábavou po ní konče. Tak už je to na tom světě dáno, že ten běh je podobný všude stejně. Psycholog by Vám řekl podstatnou poznámku a tou je: když se smíříme a vyrovnáme s tím, že vše funguje tak jak má, včetně našeho postavení v životě, které holt nedopadlo tak, že nejsme zrovna prezidentem nebo geniální rockovou hvězdou a nebudeme hledat ani žádné další problémy - můžeme náš život prožít s dvojnásobnou intenzitou či energií. A sice - ta energie navíc je ušetřená ze zbytečnýho přemýšlení právě nad tím, proč nejsme prezidentem, nebo rockovou hvězdou...