Jdi na obsah Jdi na menu
 


O hmotných statcích

Nikdy jsem neuvažoval nad tím, proč je to tak zařízeno, že jeden má víc všeho než ten druhý, ale uvědomoval jsem si občas v podvědomí, že to tak může být. Přemýšlel jsem o tom až někdy poslední dobou a abych přiznal pravdu, zavdalo mi to pozorování změn ve společnosti kolem sebe. Jak jsem si tak vybavoval své rané mládí, uvědomil jsem si, jak to opravdu ve společnosti tenkrát vypadalo, že jsme si všichni byli téměř stejně rovni do slova a do písmene. Chodili jsme s kamarády do stejné školy, jezdili jsme na stejné dovolené a tábory od podniku, kde byli zaměstnáni naši rodiče. Ti brali stejné platy jako rodiče našich kamarádů a skoro bych řekl, že jsme se měli všichni opravdu stejně. Také jsme bydleli ve stejných činžácích, no někdo měl dům, ale bylo to opravdu jinak celkově docela rovnostářské. Chatu nebo lepší peníze měl pak třeba doktor a nebo náměstek či ředitel, všichni si tykali, znali se a tak jsme cítili jakési smíření s tím, že třeba právě ten doktor se má líp než my a že to tak má asi být. Jako kluci jsme pak vyrůstali na hřištích mezi činžáky, kde jsme se scházeli k fotbalu, hokeji ap. Teď bych chtěl napsat, že to vůbec nemyslím nějak politicky, pouze popisuju za jaké doby jsme vyrůstali, ale je to opravdu tak, cítím to v sobě přirozeně. Taneční, vojna, svatba, rodina... i v těchto  věcech to bylo podobné a trvalo to až do roku 1989. Po revoluci se čekalo, že spousta aktivních lidí začne automaticky podnikat, ale ono se tak u některých nestalo. Někdo se toho prostě bál a tak třeba ti, do kterých by všichni řekli, že budou mít okamžitě své živnosti, vůbec s podnikáním nezačali. Podnikání nebylo tak riskantní a myslím s odstupem, že to byly dobrý a zlatý časy pro poznání, jak vést firmu, jak vést účty a mzdy pro zaměstnance ap. Najednou to vše uteklo, jak to tak bývá a nyní je to přesně dvacet let od tzv. Sametové revoluce. Setkávám se s kamarády, se kterými jsem vyrůstal i dnes, vzpomínáme jak jsme chodili do školy, do tanečních, na taneční zábavy atd. a najednou jsem zjistil, že jsme se od sebe s některými strašně oddálili. Je to dáno změnou života jako takového, někdo prostě zůstal u svého povolání např. v podniku, kde doposud pracoval a nemohl cítit ty velké proměny, které zažili naopak ti, co se vydali vlastní cestou a začali s podnikáním. Při podnikání a teď nemyslím žádné melouchaření a tunelování, se musíte stále něčemu učit, musíte být pružní v tvorbě cen, za svou práci, musíte shánět materiál, jednat s jinými podniky, naberete zaměstnance a musíte za ně nést odpovědnost, hospodaříte s většími penězi, může vás někdo napálit a vy, když nejste ve střehu, můžete zkrachovat. Tím se stává život barevnějším, ale i odpovědnějším a vy získáváte nové zkušenosti, nové vědomosti, děláte s novými technologiemi, internetem, třeba s počítačovou sítí, nemusí se vždycky dařit, někdo nezná vůbec dovolenou a jen pracuje. Tím vším se propracujete do nějakého pomyslného postavení, tím tvoříte nějaké hodnoty a tím ty hodnoty můžete také zhodnocovat. Člověk, který naopak zůstal při svém zaměstnání a ve svém domovském podniku, kde se třeba vyučil, nemusel měnit způsob myšlení, mohl si oddělat svých “osm” hodin a jít s čistou hlavou domů, věnovat se rodině, koníčkům. Podnik za něho platil sociální a zdravotní pojištění, vyplnil mu daně, poskytl mu nějaké výhody jako rekreaci nebo stravenky a v podstatě se o svého zaměstnance staral. Při příchodu do zaměstnání dostal zaměstnanec nějaký úkol, ten splnil za svou směnu a tak to šlo dokola. Práce byla dána, a když byl zaměstnanec šikovný, třeba i poměrně slušně vydělal. Nakonec to znovu vypadalo, že se zase všichni máme stejně, protože k moři jezdili nejenom podnikatelé, ale také zaměstnanci podniků. Když pak nastala světová krize, začal se prohlubovat znovu příkop mezi lidmi. Podniky začaly propouštět a bezstarostnost a dobré příjmy byly najednou ty tam. Nevím, kam až to celé může jít, ale není to dobrá situace. Já osobně jsem si vybral cestu podnikání a měl jsem velké štěstí, že jsem mohl začít podnikat v tiskařině, kdy se provozovna i se zaměstnanci převedla na soukromý podnik a rozjetá firma pouze dál fungovala jinak. Nebyl jsem nikdy nějak šetřivý a tak jsem peníze, co jsem získal, většinou prožil. Jezdili jsme na dovolené k moři, koupili jsme starší dům na náměstí a vybudovali v něm svůj provoz tiskárny a ten pronajatý jsme uvolnili původnímu majiteli. Nikdy jsem netoužil po tom, mít sako a kalhoty za desetitisíce, stačilo mi černé triko a džíny, ale zase jsem měl koníčka muziku a tak jsem si pořídil občas nějaký ten nástroj, malé studio ap. Teď když uhodila krize a musel jsem propustit dva zaměstnance, zkrátit pracovní dobu a snížit mzdy vím, že nejsem závislý na hmotných statcích, jak by se zdálo. Co potřebuju, už mám a řekl bych, že jsem dokonce skromnější. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem si opravdu za dobu podnikání užil spíše než peněz volna, což u podnikatelů nebývá. Jezdili jsme hodně po dovolených, dokud to šlo s dětma, třeba i třikrát za prázdniny, občas jsme se trhli na chatu na prodloužený víkend, po zkoušce s kapelou jsem se v klidu vyspal a nikam jsem nikdy nespěchal s prací, nechtěl jsem více a ještě více peněz. Stačilo mi, jak to je, jak to bylo. Už nejsem nijak náročný a mám pocit, že přežiju v klidu možná i tu krizi. Nebojím se o sebe, ale chtěl bych, aby se mým dětem v budoucnosti dařilo tak jako mě doposud. Plout si životem bez toho, že bych si musel odpírat v mezích normy, naopak jsem si užíval a měl jsem se celkem vždycky slušně. V podstatě jsem vydržel u svého zaměstnání, které jsem si vybral pro život v mládí a ono mi to povolání přineslo nejen radost, ale i slušnější živobytí. Mohl jsem zaměstnat nejen svou manželku, ale i své dva syny. Prostě jsem zrozen ve znamení Býka a ten má rád poživačné manýry. Hmotné statky jsem však vždycky bral a beru s rezervou, ne že by se mi nelíbil přepych, ale mít se třeba jako Donald Trumph a vlastnit jachtu nebo letovisko u moře, to asi nikdy nebudu.