Mezičas psaní po paralely osudu...
Tak jsem si udělal takový jakoby přestávkový mezičas. Zapnul jsem notebook a své psaní jsem nastavil na úplný začátek. Přesto, že je venku krutá zima, jsme na naší milé chatě, topíme si v kamínkách, co to jenom jde. Není sníh ani mráz, ale venku je docela vlezlo. Chvíli jsem také dokonce nahodil pruty do řeky Sázavy. Když jsem se cítil po hodině profoukanej větrem, raději jsem to vzdal a utekl. Normálně takhle už na chatu nejezdíme, ale prostředí je prostředí a tak nás to sem strašně moc táhlo. Já tady rád něco tvořím, manželka má ráda práci na zahrádce a oba milujeme ten úžasný pocit “chalupaření”. Ráno jsme zajeli do Benešova a nakoupili v Železářství dřevěné brikety na topení. Doma v chatě jsme pak otevřeli na prosklenou verandu a začali ládovat do kamen. Krásně se nám to všude po hodině vyhřálo a tak jsem si zasedl na verandu ke stolu, manželka si sedla do křesílka vedle mě a já jsem pomalu začal s jejím svolením číst od začátku až do konce své psaní o pocitech. Jak jsem tak četl, občas jsem něco poopravil, upravil... No a když jsem přestal, změřili jsme odhadem, že jsem četl víc jak hodinu a půl. Bál jsem se, že až vše přečtu, zjistíme nějaké to zdvojování dějství či myšlenek ap. Musím udělat jakési “tiskové prohlášení” o svých pocitech po přečtení. Docela mě to celé mé psaní překvapilo, někdy mi dokonce přišlo promyšlené a humorné, jinak klasika dlouhých souvětí, no takový ten můj standard složitého vyjadřování. Jsem ale celkem spokojený, o filmu se párkrát vyjadřuji na více místech psaní, což mohlo být samozřejmě v jedné kapitole, ale dá se to vydržet. Renomé mezičasu tedy může být takové, že stálo za to, na chatu jet a korekturu udělat. Popojedeme tedy zase o kousek dál? Asi ano a tak stále sedím u stolu na verandě s notebookem a probírám se jednotlivostmi kapitol, čtu si potichu pro sebe a opravuju chyby i nedostatky. Taky bych si dal cigáro, ale venku je tady strašná tma a nejsou tu kolem sousedi, tak se trochu bojím vylézt do té tmy. Radši to cigárko oželím. Sedím, píšu, sice nekouřím, ale jsem na chatě a to je dnes pro mě to hlavní. Myslím najednou na to, jaká je dětská dušička nezkažená. Jak se dítě přetváří na dospělý věk, co vše nás za život jako malé děti může potkat, myslím i na to nejhorší a zároveň si to odstraňuju z myšlení. Ani nevím, jestli jsem se vůbec dotknul při psaní něčeho hodně závažného ve svých úvahách. Myslím na to, co všechno už o životě vím. Myslím na to, jaké je procento těch, kteří se vyhnou v životě hrozivým zážitkům, myslím na to, že nemůže nikdy nikdo myslet či konat za nás za všechny, že nikdy nemůže nikdo vyjádřit absolutně všechny pocity, které se nás lidiček bezprostředně dotýkají... V ten moment překlapne brána minulosti do současnosti a najednou mi jedou v hlavě obrázky jak z promítačky: “Sokolská” chata v Rokytnici, chodím do šesté třídy na základce a spím na pokoji s deváťákama, co mají nad pokojem na půdičce zašitý flašky s alkoholem. Vůbec si nevybavuju třeba společnou jídelnu, společnou večeři, ale úplně perfektně vidím ve vzpomínce ten pokoj a slyším jak ti starší kluci hrajou na kytaru nějaké trampské písničky. Vidím jeden okamžik z pěšího výletu přímo z úseku cesty a myslím na to, jak je to zajímavé, že se mi to takhle vůbec vybavuje. Tvrdil bych a hádal se, že jsem začal ztrácet tyhle útržky z paměti až někdy před 2 roky. Měl jsem si ty vzpomínky zapsat před tím? ...O kus dál o něco dříve: chatička Fibichových a Cabálků nad Rokytnicí nad Jizerou u cesty na Dvoračky. Běháme s jedním klukem s oštěpy oříznutými do špičky a házíme je, aby se zapíchly do země. Na stejném místě v jiný čas jsem s klukem, jmenoval se Špringl byl v lese a on tam měl udělanej bunkr ze smrčků tak, že nebylo dovnitř vidět. Tenkrát tam nikoho neměl na kamarádění, on byl starší a tak nepohrdnul v ten moment mladším kolegou. Nevím, jak je to možné, ostatní se vytratilo, ale ten bunkr vidím dodnes jako živý barevně. Můj mladší syn mi stále říká, že se zabývám tak neskutečnými malichernostmi a blbostmi, že to absolutně nechápe. Ať to nechám plavat a vykašlu se na to. Prý pak budu mít klid. Ale copak to jde, když si lehnu, začne se mi to vše rojit v obrazech v hlavě. K tomu se vybavují vnitřní pocity, ale to je zvláštní, většinou ty nověji poznané a většinou špatné. Třeba pocit, že nic nemá cenu. Pocit, že už vše skončilo, že je člověk na okraji, že už mě nikdo neposlouchá, že už jsem jen starej “hadr” na podlahu, pátý kolo u vozu... Co s tím dělat? Tím, že se z nás “lvů salonů a bavičů” k stáru stávají samotáři a nikam nás to netáhne, nemáme s kým si své pocity vyříkat, nám nezbývá nic jiného, než to ventilovat doma. Jenže lidé se k sobě hodí právě tím, že jsou rozdílné povahy, že jsou prostě každý jiný. Protiklady se přitahují. Já můžu probírat svůj problém doma se ženou, ale ona jako silný optimistický člověk řekne: “Proběhni se venku na vzduchu a přijdeš na jiné myšlenky!” Já to udělám, ale trápím se dál, jsem jiný, já se prostě trápit chci a musím, mám to asi prostě a jasně rád! Nakonec bych chtěl říct, že to lidské “smíření” opravdu cítím, že už jistě lépe dokážu přežít s manželkou i samotu a nebudu si už tak stýskat a naopak budu si třeba už i užívat, ale nezmění to nic na pocitu, že jsem nenašel své pravé uspokojení právě v té své muzice a v psaní textů, o nichž jsem celý život snil. Jaké to místo je, toť otázka do pranice, nemyslím na pozici známého muzikanta, myslím na uznání textařské, za dlouhodobou snahu o vlastní tvůrčí poezii. To bych ale musel někam ty básně stále posílat a cpát. Nejvíc by mě mrzelo, kdyby mě někdo podezíral z nějaké nadutosti, namyšlenosti, ale myslím si, že bych klidně mohl kdysi dělat texty pro M. efekt, pro Oldu Veselého, pro ETC... Moje úcta k textům Vrby, Kainara, Suchého ap. byla velká, bohužel mé práce se nedostaly na stoly redakcí a jednoduše řečeno a podtrženo - měl jsem smůlu. Konečně však jednu odpověď znám, tu jsem již napsal jinde. Kdybych dokázal zapomenout a nemyslet na to, že jsem to, co jsem dnes a ne snít, co by bylo, kdybych dnes byl třeba uznávaný textař nebo muzikant, mohl bych víc a naplno žít s tím neměnným pocitem bez probírání toho, proč jsem nakonec skončil jinde a jinak, než jsem mohl. Zažil jsem toho dost a když bych měl vzpomenout někoho, kdo podle mě má v mé blízkosti podobnou charakteristiku tak velkého úsilí, tahu na branku a pracovitosti v umělecké činnosti, tak je to bez debat můj syn Honza, který se v mém okolí pohybuje podobně v tolika aktivitách jako já. On však na to už má praktičtější pohled, “nebabrá” se v tom dokolečka, dokola a bere vše smířeně, jak to je. Proto bych mu umělecky přál, aby došel dál, protože já už mám sílu právě jen na to “babrání” se ve věcech a to, co vytvářím, už nemám sílu prodat, jemu to ještě možná může vyjít. Když jsme dělali s EX 05 písně Padá déšť, Sbory zbloudilých, tak jsem myslel, že naše vize je být nekomerční v měřítku podoby k třeba M. efektu, ETC, Marsyas... Dnes jsou ta měřítka hodnot posluchačů i hudebníků jiná. Jaká je dnes vůbec oblíbená kapela rozměru fanouškovských vzorů? Chinaski, Divokej Bill, Kabát? My jsme to dříve posuzovali přes hraní a techniku. Copak se to dnes dá srovnávat. Chinaski se ani neprofilují jako technická kapela a samozřejmě se dnes již kapela vyhrála, stejně jako Divokej Bill, dokonce řeknou, že nejsou velcí muzikanti. Obě kapely dělají písničky pro lidi a měli štěstí, že se trefili do vkusu posluchačů. Vždyť Hladíka, jak se vtipně říká, poslouchají hlavně pouze muzikanti. My budeme s kapelou dávat na web dál své vlastní skladby, které se nikde moc nehrajou a stejně to nikdy nikdo nebude poměřovat. Takže co, je to konec? Má se na to člověk vykašlat a smířit se s tím vším nebo s tím dál bojovat. Je to dlouhá a trnitá cesta, která klidně mohla už dávno skončit, s tím, že to stejně už nikdy více nevyjde a trávení všech možných zkoušek, hraní pro pár lidí, organizování všeho kolem, mohlo být stráveno jinak. A třeba zrovna na chatě! Nevím a nemám na to odpověď, když je někdo ambiciózní a není to jenom vyložená náhoda třeba jedné složené písně, přeci se musí prosadit. Jisté je, že sláva starých EX 05 mohla v roce 1994-6 pokračovat třeba profesionalizací pražskými muzikanty a možná by se tak prolomily ledy a opakovala by se dřívější popularita kapely. To už ale nikdy nikdo neposoudí, dal jsem přednost Oldovi Liškovi, Tondovi Simerovi, Karlu Buberlemu a Zdeňkovi Hradeckému z místních či okolních amatérských formací. Učil jsem je pak některé hrát tak trochu první ligu po sestupu z vlastní “slávičky” a nechal jsem se chlácholit jejich bláboly o legendě. Jenže uběhlé roky “tý velký dřiny”, než se kapela zase v roce 2006 našla a snahu pokračovat v ksichtu všech těch Padá dešťů a Srdcí do bazarů původních EX 05, už se možná nikdy nevrátí. Patnáct let je totiž patnáct let.