Charakter a ideály...
Vyrůstal jsem v úplné rodině, naši se nerozvedli, měl jsem dědy i pradědečka, prožil jsem hezké dětství a mám na vše krásné vzpomínky. I když jsem vyrostl v socialismu, čemuž stejně v dětství nerozumíte, necítil jsem nějaký útlak a to, že jsem měl od patnácti dlouhé vlasy dokumentuje, že šlo žít svým způsobem, jak jste chtěli, když v tom ale nebyla politika. Naši nebyli disidenti, praděda byl legionář, dědu vyhodili z dobrého fleku u soudu k dělnické profesi, ale vyloženou persekuci jsem nezažil. Vnímal jsem “osmašedesátý” rok jako desetiletý kluk, myslím, že jsem se o to docela i zajímal, znal jsem všechny politiky té doby a fandil jsem v hokeji našim, aby porazili Rusáky. Něco jsem doma zaslechl, hodně mi vyprávěl praděda o tom, jak byl v Rusku, měl jsem na věci kolem svůj názor, ale žádný velký odbojář jsem sám taky nikdy nebyl. Měl jsem štěstí, že v učení v Praze jsem byl ve třídě se samejma “máničkama”. S kamarádama jsme jezdili na chatu do Tanvaldu, na čundry do Jinolic, měl jsem kapelu a dodnes v ní hraju, skládali jsme si, co se nám líbilo a zase z druhé strany jsme dříve hodně hráli a nijak jsme se zvláště neomezovali. Na pár výjimek s textovou komisí u Supraphonu, na problém se jménem kapely ap., jsem prošel celkem bez úhony telecími lety a pak i těmi dalšími. Sháněli jsme si rockový západní kapely, jak se dalo, chodili jsme pít po hospodách a ostrou konfrontaci s mocí jsem myslím také vyloženě nezažil, opět, pominu-li, že nás policajti v Jinolicích na čundru naháněli po lesích, protože jsme měli dlouhý vlasy a spali jsme pod širákem a ne v kempu. Neudělali jsme “profi” přehrávky s kapelou díky politice, možná, že nám to zkazilo vývoj a kariéru, ale necítím se zas až tak ochuzen o nějaké prožitky. Neviděl jsem dříve své oblíbené “Párply” na koncertech, ale zase jsem měl všechny jejich desky. Po revoluci jsem si vše vynahradil a tak jsem zašel na koncerty Párplů, Whitesnake, Rush, Europe, Paula McCartneye, viděl jsem Saxon, Roberta Planta a řadu dalších hvězd, co jsem chtěl a neviděl - jsem si koupil na DVD. Znám spoustu lidí, kteří se do ničeho proti režimu nehrnuli a soustředili všechnu sílu do svých rodinných životů. Nekoukali moc kolem, aby neviděli víc, než měli, neměli vůbec pojem, že se něco děje od zavírání disidentů až po rozprášení různých srazů nebo jiných akcí. Znal jsem přesně, co bylo v “osmašedesátým”, to už jsem psal a první mé větší setkání s někým závadným v uvozovkách začalo, když jsem se skamarádil se synem faráře z Lysé nad Labem Tomášem Molnárem, ten se mnou dělal v tiskárně v Benátkách někdy kolem roku 1980. Jeho tátovi farářovi tajní podstrčili v cukrárně drogy do kabátu, pověšeném na věšáku a o mě, i když jsem do kostela přijel schovaný v kufru auta, věděli “tajní”, že jsem tam byl. Založili jsme folkovou kapelu, kde jsem hrál na kytaru a Molnár na klarinet. Přišly jakési dny francouzské kultury v Praze a my jsme mohli natočit nějaké nahrávky v podstatě na nelegální bázi, právě přes protistátní vazby. Byl to tlak a já se nakonec bál a nezúčastnil se toho. Otce volali na Okresní výbor KSČ, vyhrožovali mu a tak jsem se poprvé setkal s bezmocí a také s pocitem, že ohrožuju ne sebe, ale svoji rodinu. Chodila mi občas z ciziny protistátní, cyklostylovaná pošta o dění v exilu, ale nikdo mě nikdy nekontaktoval, že mi to chodí. Cítil jsem strach o děti, ne o sebe a pocit, že je to “zkurvená” doba a že se snad nikdy nedožijeme svobody. Po hospodách se chlastalo, jezdilo se na vandry a tam se také spíše pouze chlastalo. Nebyl to sice žádný Foglarův klub hodných hochů, každý týden byly zábavy, tancovačkové čaje, koncerty. Režimu nevadilo, že se chlastá a paří na zábavách, oni věděli, že lepší je, když se mladí lidé baví takhle, než kdyby se zajímali o protistátní aktivity. Nikdy jsem neslyšel, že by se rozebíralo, že vlastně i když oficiálně nikdo nepodporoval západní kulturu, bylo tady strašné množství “mániček”, rockových kapel, které hrály pomalované, ošoupané ten svůj rock a nic se nedělo. Jako když to režim nestačil už sledovat. Ne, jim to nevadilo do té míry, než se v tom objevila jmenovaná “slečna politika”. S tichým svolením se pak konaly trhy s deskami západních kapel. Běda ale, kdyby se objevila na tancovačce kapela jako Plastic People, to “oni” neměli rádi. Tenkrát kdysi o Plastikách vyšel článek v Mladém světě. Bylo to tak hrozný, že jsem to už nemohl vydýchat a strašně mě to vytáčelo. Byl jsem jednou v Brnkách za Prahou v takovém komplexu, jako kdybyste navštívili vesničku “Hipís”. Děti měly večer na maškarním bálu německé helmy a namalovaný Hitlerův knírek, kolem se hrálo na všechno: na heligonku harmoniku, příborama, vařečkama, na láhev. Když se nad tím zamyslím dnes, viděl jsem tam lidi smířené s tím, že vědí, co dělají a že vědí, o co mohou tímhle životem přijít, bylo to přirozené a nehrané. Naopak jsem zažil spoustu normálních lidí, kteří o tomhle neměli ani páru. U mě to vše šlo ruku v ruce s hledáním své cesty. Zjistil jsem, že nejsem žádný velký hrdina, já bych to prostě nemohl takhle dělat a být jednou nohou neustále na tenkém ledě. Vybral jsem si svou vlastní cestu a dal impuls k založení vlastní kapely, kde jsem se chtěl realizovat a pracovat se vším, co jsem viděl a zažil. Už tady se trochu vysvětluje můj příklon k textům a hudbě, která něco vyjadřuje, protože tou dobou už jsem měl “zmáklého” Mňačka, Kunderu, Procházku, Moráviu, Škvoreckého ap. v literatuře a také koncerty jazzových dnů, kde se dala vidět největší špička české muziky, kterou rádia a TV nikdy nevysílaly. Návštěvy těchto koncertů už byly pod vlivem mého působení v Praze na škole, kde jsem od kamarádů věděl, kde se co děje, tzv. byl jsem v obraze. Tak jsem si třeba v Pařížské ulici koupil malou americkou oboustrannou vlaječku, která když se na kraji nařízla, sloužila jako obal na Občanský průkaz. Když vás pak s tímhle legitimovali policisté, bylo veselo. Jak to tedy shrnout. Cítil jsem vzdor a věděl jsem za těch dob, o co kráčí, ale v Praze ve škole to bylo jiné než v Benátkách, kde nikoho nezajímalo, nebo to tak alespoň vypadalo - dělat něco proti režimu. Bylo to úplně jiné prostředí, na venkově se lidi víc báli, byli víc pod kontrolou, každý každého znal. Naopak si lze představit ty vyděšené dětské oči při nějakých nočních prohlídkách bytů disidentů estébáky. Občas si na někoho počkali a zmlátili ho pro výstrahu, naopak nemohli to udělat už těm známým, jako byl třeba Václav Havel. Samozřejmě, že by “západ” vydal naši muziku s Molnárem, když by byla proti státu, nebylo by to ale díky naši muzikantské kvalitě, co si budeme povídat, bylo by to jen proto, aby to rozvracelo nebo podkopávalo socialistický režim. To samé dělali Rusáci, když sem pozvali a živili tady umělce jako byl “Dýn Rýd, Andželína Dejvisová”. Nebyli to žádné špičky naopak spíše odpad, ale oba jmenovaní měli po krk západu, protože se tam nechytili a to se tady “soudruhům” velice hodilo. A tak “Dýn” zpíval po východním bloku koncert za koncertem, hrál ve filmech (paradoxně v kovbojkách), stal se tady hvězdou první velikosti a hlavně ve své zemi by si asi neškrtnul a tak to vzal politicky a to se mu vyplatilo... Po dvaceti letech od revoluce u nás samozřejmě mám svůj názor a doufám, že trochu vím, co se kolem mě děje. Nemám pocit, že bych se nějak zpronevěřil svým ideálům, ani že by se mi pokřivil charakter nebo že bych někomu ublížil. Žil jsem v té době a možná sobecky vyhledával, co mě baví a aktivní politice se radši vyhýbal. Za normalizace jsem nosil dlouhý vlasy, zpívali jsme na zábavách anglické písničky, spali jsme na čundrech v lese pod vlivem alkoholu, jezdili jsme na ETC a Modrý Efekt a slavili jsme Silvestry ve velkém. Nebyl jsem za to nikdy v kriminálu, ale zároveň se za nic nestydím, nebyl jsem žádný hrdina, ale ani jsem nelezl nikdy nikomu do zadku. Je to pryč. Historie se však opakuje a mám pocit, že zase kráčíme jaksi do leva. Malá poznámka závěrem. Na ty koncerty s tenkrát Blue Efektem ap. jezdila podobná, ne-li stejná sorta lidí, kteří se tam potkávali a tak pouze dovětek: to bylo to společenství těch opravdovejch “mániček”, kde jsem se cítil skvěle. Ty lidi tenkrát věděli, na co šli za muziku a co se v ní zpívá. Proto vznikaly takové hudební “perly” skladeb jako Rosenka, Třiatřicet, Rajky, Variace na renesanční téma, ty kapely měly ve svých fandech podhoubí a všichni dohromady jsme pak měli jediného nepřítele. Tohle bylo něco jiného než Holky z naší školky, než Hlupák váhá... špatně se to chápe... tehdy Hladík, Mišík, Merta... a podobní raději nehráli než by se podbízeli, ale to je složité na vysvětlování, to se musí prožít...