Skryté motivy domácích agresorů
Karel Janský
Psychologická poradna Brno
Abstrakt
Motivy domácích agresorů se většinou nepodaří odhalit. Výjimku tvoří razantní činy, které obvykle končí letálně vraždou nebo těžkým nevratným poškozením zdravotního stavu oběti domácího násilí (DN). Psychologické nebo sociologické systematické výzkumy chybí. Násilníci je většinou zatajují, uvádějí zástupné údaje či používají jako ochranu před jejich odhalením různé manipulativní techniky. V soudních spisech se nejčastěji uvádějí motivy ekonomické, psychické, sociální, sexuální. Motivy násilníků bývají většinou kombinované. Jejich povětšině skryté pohnutky jsou používány k ovlivňování obětí, orgánů, poraden, soudů.
Klíčová slova: motivace domácích násilníků
Úvod
V příspěvku se soustředíme na poznatky, které byly shromážděny k otázce motivace domácích agresorů. Motivace je pro domácího násilníka příčinou, podnětem k akcím, k manipulaci, ke způsobu nakládání s druhým, ke způsobu zacházení s ním, pohnutkou k ovlivňování partnera. Motivaci předchází potřeba. Potřeba mobilizuje organismus, někteří autoři se domnívají (sr.: M. Pospíšil 1996), že vznikne neklid a ten když dosáhne určité úrovně, promění se v motivaci. Motivace vždy obsahuje plán a program činnosti. V konečné fázi pak dojde k určitému chování. Když není potřeba násilníka uspokojena, pak u něho vzniká stres. Když jde o předmětnou vnější motivaci, pak domácí násilník usiluje o dosažení nějakého předmětu nebo peněz. Na rozdíl od agresorů, motivace oběti DN se dá charakterizovat jako ztracená motivace, druh jakési „naučené bezmocnosti.“
Kromě psychologů se zajímají o motivy agresorů i právníci, psychiatři, a to tehdy, když jde o těžké zločiny. Motivace agresora se zjišťuje vždycky, když jde o těžké ublížení na těle oběti nebo o vraždu. Když jde o činy domácího násilníka, tak se jeho motivace podrobněji neposuzuje, ta velmi často zůstává skryta. Zkoumání motivace znesnadňuje také to, že má motivace vztah např. k sociálním vztahům, k řešení problémů, k učení. Možností je mnoho (sr.: J. Linhart 1972, J. Sedlák 1984). Ne vždy se podaří v rámci zkoumání domácího násilí (dále jen DN) motivaci agresora zjistit. Odkrýt jeho motivaci je nesnadné. Pro odborníky jiných oborů přímo nemožné. Svědčí o tom prohlášení posuzovatele z dětské psychiatrie v kuřimské kauze, kterého sice zajímala motivace všech souzených jednotlivců, ale dospěl k závěru, že důvody týrání nezná a že jim nerozumí. Vlastně se nikdy nepodařilo tyto motivy zjistit, i když pachatelé jsou dávno odsouzeni a odpykávají si své mnohaleté tresty.
Násilník neskrývá svoje přesvědčení o svých právech. Podle jeho názoru má právo: trestat oběť, prohledávat věci oběti, kontrolovat korespondenci, zveřejňovat intimní situace na internetu, rozšiřovat polopravdy, lži a pomluvy, sledovat oběť, bránit jí ve spánku, anonymně jí telefonovat, izolovat ji od okolního světa, volit jakýkoliv typ komunikace s ní, přikazovat jí, zakazovat cokoliv. Jeho přesvědčení je pro něho zároveň motivem, vnitřní silou, která ho „nutí“ jednat tak jak jedná.
Komunikace jako prostředek agrese
Motivace domácích násilníků je úzce spjata s komunikací, protože se promítá nejen do fyzických činů, ale i do komunikace mezi partnery. U partnerů je způsob komunikace velmi důležitý. Přispívá buď ke vzájemnému porozumění, nebo ke vzniku neshod a konfliktních situací a často dovedně skrytý motiv se projeví jako hnací motor v činech. Partneři chápou komunikaci jen jako snahu porozumět druhému a ne jak pochopit jeho motivaci. Komunikaci zužují na sdělování informací, myšlenek, emocí a postojů. V prvé řadě totiž nejde o obsah sdělované informace, ale o způsob, jakým se sdělení předává. Pochopit motivaci partnera znamená seznámit se s příčinami, důvody jeho konkrétních násilných akcí, a pochopit proč jedná, tak jak jedná, proč se např. snaží prosadit vlastní způsob řešení problému, proč používá manipulace k prosazení vlastního názoru, proč tak často užívá výčitek.
Motivace násilníků se projevuje jako skrytá pohnutka domácí agrese. Je součástí nejrozšířenější skryté kriminality (J. Sedlák 2002). Velmi často jde o slabší až středně silné agresivity. Ty se liší od motivace násilníků, kteří páchají trestné činy značné intenzity. U agrese slabé až střední intenzity postačuje k vybití vnitřního napětí agresory nějaký startovací prvek. Svůj hněv a pocity si vylévají na ostatních. Trpívají pocity neúspěchu nebo nezájmu. U agrese značné intenzity bývá motivem pomsta, snaha druhému ublížit, finanční zájem nebo jiný prospěch. U většiny agresorů silně působí jako vnitřní motor jejich násilných činů vnitřní uspokojení z moci, z možnosti ovládat druhé. Ke skrytým motivačním faktorům patří úspěch neboli ovládnutí oběti, selhání oběti, pocity sebeuplatnění, využívání anxiozity oběti, lhostejnost oběti vůči násilníkovi (srov.: M. Kurilská, E. Strahovská 2007).
Motivy existují u dospělých i u nezletilých obětí DN. Ty se dají například v poradně zjistit, protože oběti o nich samy vypovídají. Ze spontánních výpovědí obětí je možno na jejich motivaci usuzovat. Jestliže samy oběti o své motivaci mlčí, je možno je odkrýt, pokud poradce své otázky zaměří na příčiny aktivit oběti. Oběti buď samy nebo na podnět poradce jako motivy svých pasivních nebo aktivních počínání vůči násilníkovi uvádějí lásku, přehlížení násilí, ochranu rodiny, zvyk na týrání, nedostatek odvahy, smíření s osudem apod. (srov.: T. Strnadová 2008). Otázka motivace obětí je samostatný problém.
Motivací se v praxi může stát skoro cokoliv. Vyjmenujeme u násilníků jen některé z nejčastěji se vyskytujících. Může to být např. msta, zloba, hněv, nenávist, škodolibost, sobectví, snaha vybudovat svou absolutní kontrolu nad obětí, snaha zničit druhého, snaha potrestat partnera a také např. finanční zisk, zcizení mzdy či důchodu, alimentů, mobilu, šatstva, šperků, odmítnutí podílet se na chodu domácnosti) – nebo zisk jiného druhu. Bývá to také často se vyskytující žárlivost. Na černou rubriku ve zprávách deníků si lidé zvykli. Motivy násilníků se zde uvádějí zřídkakdy. Možná, že v těchto případech nejsou vždycky motivy důležité. Závažnější jsou osobnostní struktury a sociální stereotypy, které mohou vést k agresivním činům. Motivy pak spustí příslušné akce (srov.: L. Navara 2008).
Agresorovo násilí by bylo snad možné částečně tlumit, nikoliv odstranit, aby se daly použít při jeho terapii. Když se pozná jeho skutečná motivace – jenže jak ji poznat, agresor ji nejenže nikdy nesdělí, ale patrně si ji sám ani neuvědomuje. Psycholog má kvalifikaci zjišťovat motivy agresorů. Má k tomu řadu metod i způsob a zaměření individuálního rozhovoru s násilníkem. Obvykle usuzuje na motiv z činů, přičemž se vždy ptá sama sebe: cui bono? Neboli, komu to prospívá? A dále si klade otázku: v čem to prospívá násilníkovi? Jaký užitek má z konkrétních činů?
V praxi to začíná volbou partnera. Mnozí odborníci usuzují, že si budoucí násilník vybírá partnerku s vlastnostmi, které mu vyhovují. Je to např. souhlas s jeho názory, submisivita, malá odolnost vůči zátěži a vůči stresu apod. To je možno hodnotit jako motiv při výběru partnerky. Žena nemá při volbě partnera možnost rozpoznat, že muž, kterého si bere, je násilník. První facku od něho bere jako mimořádné vybočení a omlouvá ho, případně bere odpovědnost na sebe. Že je násilníkem, to se projeví až při soužití, zvláště při řešení různých vypjatých situací. Fackou však začíná postupný rozvoj agrese. Ve společnosti je muž normální, je společenský, zábavný. Doma se z něho stává tyran. Latence mezi dobou seznámení se a rozhodnutím oběti začít se účinně bránit je dlouhá, někdy trvá i roky. Oběť se stydí. Nic neví o tom, že je nutno agresi zastavit hned na počátku. Že má rezolutně prohlásit: Já ti to trpět nebudu. Neví, že se má jít poradit k odborníkům. Netuší, že má násilí ihned ohlásit. Oběť to však nehlásí, má obavu, že jí to nikdo neuvěří. Má týrání dokumentovat. Jak, to jí poradí odborníci, pokud se na ně obrátí (srov.: www.mateslovo.cz ).
Mezi domácími násilníky jsou také duševně deformované osoby, jednotlivci s psychickými poruchami, psychopati, sociopati, nezralé osobnosti. Nemají výčitky svědomí. Necítí zodpovědnost z týrání, svalují vinu na oběť (kdybys poslouchala, kdybys neprovokovala). V dřívějším vývoji násilníka lze nalézt dlouhodobý disharmonický vztah, žárlivost, alkohol, drogy. Agresor nemá žádný vědomý pocit viny. Zasloužený trest pociťuje jako křivdu vůči své osobě. Chybí mu pohled na nemorálnost jeho jednání. Nemá rozvinutou schopnost empatie. Není možno nařídit, aby u někoho vznikl a projevoval se pocit viny. (sr.: M. Kolář 1997).
Několik příkladů z praxe, demonstrující nejčastěji se vyskytující motivy domácích násilníků.
Peníze a majetnický postoj ve službě motivace
Příklad 1. Muž (621) používal u své dřívější i nynější manželce fyzického i psychického násilí, protože ji chtěl mít jen pro sebe. Také ji ohrožoval pistolí. Kopal do dveří, když se zamkla. Zkopal ji ze schodů. Ohrožená osoba popsala jeho stav po provedeném násilí. Byl ihned v klidu, usmíval se, okamžitě byl v pohodě, jako kdyby se nic nestalo.
Příklad 2. Hlavním motivem předsedy Fialy a 480 členů tohoto sdružení je boj proti paragrafu trestního zákona, který stanoví, že je neplacení výživného trestným činem. Členové sdružené považují tento paragraf za otevřený nástroj feministické justice k terorizování otců.
Žárlivost jako motivace agresora
Příklad 3. Žárlivec (36) ubodal 65 ranami sedmi noži přítelkyni (53) v jejím bytě. Kromě toho ji pořezal na horní části těla. Motivem byla žárlivost. Zjistil totiž, že přes tvrzení, že je rozvedená, udržovala styky se svým bývalým manželem. Dalším motivem byl jeho dluh, neboť si vypůjčil od ní 150.000 korun a ona na něj naléhala, aby jí peníze vrátil. Obžalovaný byl recidivista. Již předtím se totiž dostal několikrát do rozporu se zákonem. Byl odsouzen za znásilnění, za ublížení na zdraví, za neposkytnutí pomoci při dopravní nehodě, za fyzické napadení dřívější přítelkyně (r.: O. Böhmová, J. Bruthans, ČTK 2008).
Příklad 4. Žárlivost může vést až k trestnému činu. Svědčí o tom příběh bývalého policisty (30), který v opilosti postřelil svého přítele (26). Bezdůvodně na něj žárlil, protože se domníval, že ho podezíral z mileneckého vztahu s jeho manželkou.
Manipulace jako motivace agresora
Příklad 5. Muž (39) devět roků trýznil svou ženu (43), bil ji, kopal, vyhrožoval jí i její rodině zabitím, donucoval ji, aby mu dávala peníze na jeho dluhy z hazardu, bral drogy, rozprodával její nábytek a další věci, demoloval zařízení jejího bytu. Žena se bála a zároveň ho milovala, byla na něm citově závislá. Zadlužovala se, byla depresivní. Po devíti letech spáchala sebevraždu. U soudu násilník trval na tom, že ji nikdy nebil, že jí nikdy nevyhrožoval a peníze nevynucoval. Svědci jeho lži vyvrátili (srov.: O. Böhmová a spol. 2008).
Příklad 6. Ženě téměř uřízl hlavu, nože zabodl do hlavy a krku, dva do oka. Během útoku se žena ještě pohybovala po bytě. Motivem byl u vraha vysoce kladný vztah k penězům, které si vypůjčil a nehodlal je ženě vrátit (srov.: O. Böhmová, M. Čihák, ČTK 2008).
Příklad 7. Násilník téměř nikdy nepřizná svoje násilí na blízkých osobách. Příkladem je manžel-vrah své ženy (srov.:R. Kovářová 2008). Vždy je popírá. Je proto obtížné prokázat mu jeho motivaci.
Neshody v rodině jako motiv agrese
Příklad 8. Kvůli manželským neshodám, které vyvrcholily rozvodem, se matka (38) pokusila svým dvěma synům (9 a 13) i sobě podat léky s cílem usmrtit je i sebe. Soudní znalec zjistil, že brala drogy. Žena to vysvětlovala pitím tvrdého alkoholu braním léků, kvůli psychickým problémům. Staršího navíc pořezala na ruce, když spal. Motivem byly dlouholeté konflikty s otcem dětí. Dětem potom způsobila delší spánek. Poškodila je tím, že pak následně trpěly menšími zdravotními problémy.
Snaha ublížit přes děti
Dítě se tím stává nástrojem pomsty. Je mu možno napovídat o druhém rodiči nepravdy, polopravdy i lži, a to s takovým citovým přízvukem, že to v dítěti vzbudí strach z toho druhého nebo odpor k němu. Takový rodič uvádí své dítě do role, která mu v jeho dětském věku naprosto nepřísluší. Nutí své dítě, aby bylo soudcem druhého rodiče. To však není v žádném případě dobrým základem pro utváření mravních zásad dítěte. Takové jednání je nejen DN, ale i manipulací. Jde o manipulaci s důsledky, kdy může u dítěte vzniknout tzv. syndrom odcizeného (nesprávně zavrženého) rodiče. Jako syndrom však odborníci hodnotí mnohdy i takové formy sociálního styku mezi rodiči a nezletilými, včetně ovlivňování nezletilého jedním u rodičů, které nepatří do kategorie syndrom odcizeného dítěte. Zvláště obezřetně je třeba hodnotit ty případy, kdy se vyskytlo jednostranné domácí násil, kterým je dítě vždy zasaženo. Kolem tohoto termínu se utvořily dva tábory odborníků. První aplikuje toto označení téměř na všechny posuzované případy. Druhý upozorňuje na nutnost jiného hodnocení u případů domácího násilí. Odborníků, kteří patří do druhé skupiny, přibývá.
Interní Usnesení vlády (2004) nesprávně uznává „syndrom zavrženého rodiče.“ Vychází z původní formulace R. Gardnera, podle níž mají projevy syndromu odcizeného rodiče osm hlavních znaků. Usnesení nebere v úvahu pozdější, pozměněné názory R. Gardnera. Proto se objevují zprávy o tom, že u nás 25 % dětí z rozvádějících se rodin trpí tzv. syndromem zavrženého rodiče. Je to ročně kolem 7 500 dětí. Podrobnější diferenciální diagnóza se v praxi neprovádí. Pokud dítěti např. otec znemožní kontakt s matkou nebo naopak, je dítě poškozováno. Pokud se nevyskytly příznaky DN, může jít o syndrom. Citová zralost nezletilého je pak nižší, vyskytuje se u něho citový chlad, nedokáže respektovat autority, jeho pracovní produktivita je nižší, je náchylnější k patologickým projevům jako je např. drogová závislost. Také stanovení kontaktu dítěte s druhým rodičem jednou za 14 dnů je nesmyslné.
Podle našeho názoru jsou příčiny vzniku odcizení druhého rodiče způsobeny celou škálou faktorů, z nichž mnohé má na svědomí odcizený rodič. Uvedený termín by zasluhoval podrobnější analýzu. Podstatou příčiny je mnohdy chybná komunikace tohoto rodiče a další činitelé psychologického charakteru. Bývají to tyto faktory: odcizený rodič s dítětem málo komunikoval nebo vůbec nekomunikoval. Dítě bylo svědkem patologického nebo násilného chování druhého rodiče. Ve výchovných metodách tohoto rodiče převažovaly příkazy, rozkazy, při nesplnění tresty. Nebo se na výchově vůbec nepodílel. Rodič si našel milence /milenku/ a dával to ostentativně najevo před dítětem. Rodič označoval druhého rodiče za psychicky nemocného.
Výsledky takového nepříznivého působení se neprojeví ihned, ale až po určité době a následky jsou pak hlubší a trvalejší. Rodič, který v boji o dítě zvítězil, si neuvědomuje, že rodičovství není možné zrušit, že trvá i po rozvodu. Zůstává stálým faktem. To s sebou nese odpovědnost pro další zdravý vývoj dítěte. Dítě potřebuje po rozvodu oba rodiče. Je třeba zabránit tomu, aby rozvodový konflikt pokračoval. Když nepřátelství pokračuje, v dítěti zůstává stále silné vnitřní napětí, které je úrodnou půdou pro neurotické potíže, pro poruchy chování i pro jiné nepříznivé komplikace ve vývoji jeho osobnosti. Rodičovským nepřátelstvím je dítě zraňováno. Popouzení dítěte, manipulace s dítětem, omezování jeho styku s druhým rodičem je projevem pokračujícího nepřátelství. "Silnější rodič" si vytváří mylnou představu, že má vlastně veškerou výchovnou moc ve svých rukou a že může toho druhého ze života dítěte prostě vymazat.
Rodinné týmy
Motivy násilníků, zvláště vytvářející psychické formy DN, jsou jen velmi těžko odhalitelné, proto obtížná je i prevence. Pomoci by zde mohlo ustavení tzv. Rodinných týmů, které navrhujeme zřídit a které mají sloužit jako prostředník mezi rozvádějícími se nebo rozcházejícími se rodiči, kdy se jedná také o nezletilé děti. Jejich působení je nezbytné rovněž při řešení různých forem DN. Sestavení takových rodinných týmů a jejich uvedení do praxe ulehčí práci soudů a navíc zprůhlední, zefektivní a zkrátí celé řízení před soudem. Rodinné týmy by nebyly určeny primárně jako pomocník obětem domácího násilí, ale snažily by se těmto negativním jevům aktivně předcházet, a to ne pouze formou prevence, nýbrž formou aktivního dohledu a dozoru. Tímto postupem by se mohlo zamezit vzniku mnohých forem DN ještě v počátcích, kdy je ještě čas pomocí indicií pracovat na odhalení motivů násilníků.
Vedoucím týmu a jeho koordinátorem by byl vždy orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD), který by také určoval, který člen rodinného týmu bude řešit jaký konkrétní úkol. Dalšími členy mohou být např. odborníci z řad psychologů, psychiatrů a mediátorů, domy dětí a mládeže, nevládní organizace a další odborníci dle potřeby. Stát by zastupovala např. Policie ČR, městská Policie, Státní zastupitelství, vyšší soudní úředníci z týmu soudce.
Příklad použití rodinného týmu může být následující. Soud schválí dohodu rodičů o styku s dětmi a o výživném na nezletilé děti. Jedna strana dohodu nebude plnit bez zřejmého důvodu, který by musel být vysvětlen rodinnému týmu, např. prostřednictvím OSPOD. Žena třeba uvede, že otec týrá dítě – a některá ze složek rodinného týmu si v krátké době předvolá podezřelého rodiče s dítětem k odbornému pohovoru. Jiný příklad – matka přestane dávat dítě otci v dohodnutých termínech a otec požádá OSPOD, jako vedoucího rodinného týmu, o spolupráci. Situace se začne řešit v rámci týdnů, maximálně měsíců. Rozhodně ne v řádu let
Rodinný tým, aby se nestal „zbraní jednoho rodiče proti druhému“, provede neohlášenou kontrolu několika předání dětí. V případě, že se styk neuskuteční, odborník z rodinného týmu sepíše zápis, že například matka nepředala děti otci, anebo že si otec pro děti vůbec nepřišel. Uvedená, předem neohlášená kontrola se ještě minimálně jednou zopakuje a výsledek je možno do tří měsíců odeslat prostřednictvím vedoucího rodinného týmu na soud. Samozřejmě, že nejdříve se odborníci z rodinného týmu pokusí mezi rodiči nastolit smír a zajistit dodržování dohod. Pokud se jeden z rodičů odmítne účastnit sezení organizovaných některou složkou rodinného týmu, bude mu to přičteno ke škodě. Rodinné týmy mohou takto řešit i problematiku výživného. Celá činnost je postavena na skutečnosti, zda rozhádané strany dodržují předem dohodnutá pravidla. Pokud ne, ve velmi krátké lhůtě se o tom dozví soud. Ten zatím nemusí zakročit, ledaže by jakkoli hrozilo přímé ohrožení dětí.
Může nastat i jiný příklad. Problém se nevyřeší a jeden z rodičů se tedy sám obrátí na soud. Ten již ovšem nemusí provádět zdlouhavá šetření, protože většinu podkladů dostane od rodinného týmu. Rozhodnutí tak padne do půl roku, ve složitějších případech do jednoho roku. Pokud soud zjistí potřebu ještě dalších skutečností, toto za něho provede některá složka rodinného týmu. Obrátí-li se na soud rodič bez dřívějšího kontaktování rodinného týmu, je to možné, ale pro soud to bude znamením, že není něco v pořádku, když uvedený rodič nevyužil nejdříve možnosti vyřešit situaci prostřednictvím rodinného týmu. Na druhé straně zůstává právo rodičů obrátit se na soud přímo.
Uvedený návrh rodinných týmů si neklade za cíl zvládnout všechny problémy, jeho úkolem je počet problémů minimalizovat hned v zárodku. Rodinný tým, na který se rodiče mohou obrátit, určí soud, s možností řešení podjatosti tohoto rodinného týmu na základě podání některého z rodičů a jeho výměny. Nejhorším prohřeškem kteréhokoli z rodičů bude, když bezdůvodně nebude dodržovat sjednanou dohodu či nařízení soudu. Tady nastoupí podobná situace, jako je například v obchodním styku směnka. Soud okamžitě udělí „neposlušnému“ rodiči sankce bez zdlouhavého dokazování, případně ihned rozhodne o změně výchovné péče. Když se jeden z rodičů předem neobrátí na rodinný tým a začne u soudu očerňovat druhého rodiče „jako blesk z čistého nebe“ až u soudního jednání, přičte se mu to rovněž k tíži.
Mezi rodiči řešícími spolu spory se toto velmi rychle roznese, že lhát, či nedodržovat dohody se nevyplácí. A nejvíce sporných případů se vyřeší tak, že prostě nikdy nenastanou! Je to velice jednoduché – a velmi účinné řešení postavené na důslednosti a rychlosti celého procesu, kdy u dětí ještě nenastane syndrom zavrženého (odcizeného) rodiče a kdy jeden z rodičů nebude muset „kupovat obědy dítěti pět let zpátky – až na ně dostane peníze“. Někdy to ale jít nemusí. Třeba tehdy, když ještě některý z rodičů nebude mít rozchod dobře vyřešen po psychické stránce. Ale od toho zde budou rodinné týmy – ne represivní, ale též pomáhající! A k soudu se dostane opravdu jen to, co rodinné týmy nevyřeší a také to minimální, co je dáno zákonem. Například konečné schválení určité dohody.
Závěr
Motivace má u agresorů velmi specifické záměry. Je vnitřním motorem, kterého násilník používá buď k získání, nebo k udržení vlastního prospěchu. Bývá latentním „motorem“ domácího násilí. Je velmi úzce svázána s prospěchem násilníka. Vybrali jsme některé konkrétně se manifestující motivace domácích násilníků. V mnoha případech komunikace zprostředkovává motivaci k získání hmotného nebo nehmotného zisku. Žárlivost nutí zcela zjevně jedince k agresi. Různé formy manipulace ženou násilnou osobu k získání nebo k udržení prospěchu.
Literatura
Böhmová, Olga a spol., 2008: Zavraždil matku. HaNo 18, č. 143, s. 14, 16.6.08.
Kurilská, Martina, Stranovská, Eva, 2007: Motivácia výkonu a sebeuplatnenie. 25. Ps. dni Trenčín. Zborník. abstraktov, s. 10.
JANSKÝ, Karel, 2010: Rozpory při aplikaci tzv. syndromu zavrženého rodiče. In Sborník příspěvků Sociální procesy a osobnost 2009. 1. Brno : PsÚ AV ČR, v.v.i., s. 106-112.
Kolář, M., 1997: Skrytý svět. Praha, Portál.
Linhart, Josef, 1972: Proces a struktura lidského učení. Praha.
Mikl-Horke, Gertraude, 2005: Oekonomische Ungleichheit und politische Disciplinierung. Anmerkungen zu Folgen des neoliberalen Kapitalismus. Sozialpsychologie und Gruppendynamik in Wirtschaft und Gesellschaft.30, Hft 111/2.
Navara, Ludě, 2008: Zlobím se. MFD, červen.
Kovářová, Radka, 2008: Vražda I. Neffové. Právo 18, č. 68, s. 7, 20.3.08.
Pospíšil, Miroslav, 1996: Asertivita. Plzeň, nákladem vlastním.
Sedlák, Jiří, 2002: Domácí násilí stále rafinovanější. Universitas 34, č. 4, s. 9-14.
Sedlák, Jiří, 1984: Otázky sociálního učení. Brno, UJEP.
Strnadová, Tereza, 2008: Dívky mohly být doma. MFD 19, č. 77, s. C 3, 1.4.08.
www.mateslovo.cz, 2008.
Usnesení vlády ČR číslo 1.1 08/2004.