+ Jana Kunová, Karel Janský, Jiří Sedlák
Psychologická poradna Brno
KunovaJana@seznam.cz, karel@jansky.cz, jirisedlakdrsc@seznam.cz
verze v PDF ze sborníku
Abstrakt
Charakteristika viktimologie (obecně vědy o oběti). V rámci domácího násilí jsou popisovány vztahy mezi zvláštnostmi osobnosti agresora (osoby ohrožující) a zvláštnostmi osobnosti jeho oběti (victima, neboli osoby ohrožené). Příčiny vzniku agrese jsou mnohočetně podmíněny. Výčet a charakteristika podmínek. Fáze prožívání újmy ze strany oběti domácího násilí. Jako příklad jsou uvedeny dvě kazuistiky, a to k první kombinaci (schizoid + depresivní) a k druhé kombinaci ( hysterik + obsedantní).
Klíčová slova:
osoba ohrožující, osoba ohrožená, typ schizoid-depresivní, typ hysterik-obsedantní..
Úvod
Osobnost nezletilého je agresivitou domácího násilníka poškozována. Jednak tím, že se fyzické ataky násilníka promítají do psychiky oběti a zanechávají v ní dlouhodobé stopy. Označuje používání forem psychického týrání, které oběť prožívá jako jednání kruté, bolestivé, bezohledné, tedy jako těžké příkoří. Trestní zákon v § 215a je od 1.7.2006 samostatnou skutkovou podstatou, protože se týká jen kategorie domácího násilí jako samostatného a specifického.znaku tohoto trestného činu. Zahrnuje charakteristiku týrání ve společně obývaném bytě nebo domě, charakteristku blízké týrané osoby , takže existují úzké a těsné vztahy mezi agresorem a jeho obětí. Označuje také intenzitu násilného činu, jeho pokračování po delší dobu a možnost akivity vůči více obětem, kdy je na nich páchán trestný čin. Bere v úvahu, že je násilím zasažena tělená i psychická stránka oběti. Domácí násilí zařazujeme do skryté kriminality a do sociálně patologických jevů (sr.: L. Čírtková 2008, M. Martinková 2007, trestní zákon č. 140/1961 Sb., novelizace § 215a).
Naší Psychologickou poradnou prošlo několik desítek nezletilých obětí. Šlo o nezletilé ve věku mezi 15-18 roky. Zaznamenávali jsme nejen jejich prožitky po násilných akcích domácího agresora, ale i okolnosti v širších souvislostech. V individuálních řízených rozhovorech jsme se dozvídali i o jejich navazování styku s druhým pohlavím. Ptali jsme se také na jejich rodiče, na vztahy mezi nimi Vypracovali jsme řadu zpráv pro soud a měli jsme možnost vyšetřit jejich osobnost.
I když je při domácím násilí podstatně zasažena osobnost dítěte, tj. nejen jeho tělesná stránka, ale i jeho psychika, v soudní praxi se k tomu přihlíží málokdy a jen v některých případech, většinou v souběhu s fyzickým násilím velké intenzity a závažného poškození fyzické integrity oběti. V pozadí zůstávají nerozlišeny a tudíž neřešeny následky ani po fyzicky mírném týrání, ani po častých a středně těžkých následcích po domácí násilné agresivitě jednoho z rodičů, ani po dlouhodobém psychickém, sociálním či ekonomickém týrání oběti.
Viktimologie jako vědní disciplina
Viktimologie je to relativně nová vědní disciplína, zabývající se oběťmi trestných činů. Jeden ze zakladatelů této disciplíny H.von Hentig prosazoval již na přelomu 19.. století názor, že existuje nejen pachatel, ale že i oběť spoluvytváří „svého“ pachatele. Schneider v r. 1975 definoval viktimologii jako vědu o oběti. Jde o interdisciplinární oblast vědy kriminologické, sociologické, psychologické a psychiatrické. Viktimologie chápe kriminální chování jako výsledek dynamického procesu interakce pachatele a oběti. Zajímá se oběťmi nejen v době trestného činu, ale i před ní a po trestném činu. Zajímá ji, jakou roli hraje oběť v motivaci pachatele a jakým způsobem se spolupodílí na interakci s pachatelem před a v průběhu trestného činu.
Terminologicky se rozlišuje viktima jako oběť trestného činu, viktimia jako predispozice k tomu, stát se obětí trestného činu a viktimizaci, jako proces, ve kterém se člověk stává obětí trestného činu. Viktimita je predispozice, náchylnost člověka k tomu,a by se stal obětí trestného činu. Jde o souhrn biologických, sociálních a psychologických znaků, zvyšující pravděpodobnost stát se obětí trestného činu.
Dynamický model zdůrazňuje interakční psychologický model s akcentem na analýzu sociální interakce, v jejímž průběhu se z jednoho člověka stává pachatel a z druhého oběť. U domácího násilí jde o osoby s hlubokými, citově zakotvenými vztahy. Někteří autoři rozlišují tři skupiny viktimogenních faktorů , které se podílejí na možném vzniku rizik stát se obětí a které jsou spojeny s individuálními zvláštnostmi člověka. Jsou to sociální faktory jako je profese, sociální vrstva, pozice v rodině, patologie v rodině a pod, dále osobnostní faktory jako je konstelace osobnostních rysů, která činí jedince náchylným pro oběť a behaviorální faktory, tj. rizikové chování, vyhledávání viktimogenních lokalit, provokující jednání apod.
Viktimizace je proces, ve kterém se subjekt stává obětí. Podílí se na něm chování pachatele, chování oběti, reakce sociálního okolí, způsob přijetí role oběti. V primární viktimizaci čili při přímém poškození oběti při trestném činu dostává člověk tzv. primární rány – poškozen.Počítáme sem fyzickou, psychickou, sociální újmu, finanční újmu a emocionální újmu které mají široké spektrum podoby. Sekundární rány jsou výlučně psychologického rázu a dochází k nim v průběhu sekundární viktimizace (způsobená reakcí okolí, vyšetřování trestného činu, subjektivní zpracování faktu, že se stal obětí) a jsou tvořeny trojicí pocitů Je to pocit nespravedlnosti, pocit nedůstojnosti a pocit izolace.
Prožívání újmy má svou dynamiku. Celá událost je pak prožívána jako krize, která ohrožuje jádro osobnosti. Říká se tomu „neviditelné rány“ a sem patří především pocit zneuctění vyjádřený ztrátou vnitřní rovnováhy, ztráta pocitů důvěry jak k sobě tak i okolí, ztráta pocitu autonomie.
Zpravidla prochází prožívání újmy několika fázemi: je to fáze šoku, fáze nastupující adaptace a fáze konečné adaptace. V první fázi je jedinec zaskočen kritickou událostí, úlek bývá vystřídán dezorganizací, uplatňují se obranné mechanismy zejména popření nebo regrese, jindy to bývá netečnost. Člověk není schopen racionálně uvažovat. Délka této fáze je individuální. Může trvat několik hodin až několik dnů. Ve fázi adaptace se začíná oběť s událostí vyrovnávat, zpracovává prožité trauma. Prožitkově se k události vrací a bývá pod vlivem silných emocí smutku či zloby, odporu i pocitu viny. Ke konci této fáze již o prožitém nemluví, snaží se popřít své pocity a spíše se uzavírá do sebe.
Touto dynamikou se vysvětlují změny nálad a postojů obětí. Jedinec se smiřuje se situací, nastupuje racionální zpracování, které ještě nebývá konečné. V poslední fázi adaptace jedinec dochází ke konečnému zpracování prožitého traumatu, kde se velkou měrou uplatňuje jeho osobnostní založení na délce a způsobu začlenění jak do pracovního tak i společenského života.
Oba dva aktéři a to oběť a násilník mají k sobě velmi citově blízko, jedná se většinou o partnerské dvojice.
Zvláštnosti osobnosti obětí
Při pochopení vztahů mezi obětí a násilníkem je možno použít rozlišení Riemanna, jeho teoretickou konstrukci. Záleží v charakteristice čtyř známých psychopatologických obrazů: 1. schizoidní porucha, 2. deprese 3. obsedantní neuróza a hysterie.
Obvykle se vždy struktury osobnosti doplňují, i když to jsou protiklady. Často se navzájem instinktivně přitahují, jsou jedna druhou fascinovány, neboť nic obvykle nefascinuje silněji, než když druhý člověk přesvědčivě žije to, co my sami v sobě také tušíme jako možnost, ale snad jsme to potlačili,nebo se to nenaučili, resp. nesměli uplatňovat.. Zdá se, jako bychom skrze příslušný opačný typ chtěli dospět k celosti, k úplnosti, která nás má osvobodit z naší individuální omezenosti, jednostrannosti, a to také tvoří podstatnou část fascinace druhým pohlavím. V tomto smyslu se obvykle navzájem přitahují na jedné straně schizoidní a depresivní, na druhé straně nutkavé a hysterické osobnosti. Každý se většinou pokouší přimět druhého, aby šel jeho cestou, chce si ho co možná nejvíce připodobnit, a tím mohou vznikat neshody, konflikty až neúprosné boje.
Jestliže se schizoidní a depresivní partneři instinktivně přitahují, má to většinou následující pozadí. Schizoid tuší u depresivního člověka jeho ochotu a schopnost milovat, jeho ochotu obětovat se, jeho snahu vcítit se do druhého a sám zůstává v pozadí. Na druhé straně fascinuje depresivního člověka na schizoidním to, že schizoidní osobnost žije jiným způsobem, čeho on se nikdy neodvážil, respektive co žít nesměl. Současně cítí, že je zde někdo, kdo potřebuje pochopení, podporu a lásku. Pokud jsou tyto osobnostní struktury vyhraněné, schizoidní člověk chápe touhu depresivního člověka přitáhnout ho k sobě a pevně se ho držet. Navozuje to jeho ústřední úzkost, strach ze ztráty. Pak se právě oba jejich obranné postoje vyhrocují v nekonečné tragické neporozumění.
Nutkavého člověka fascinuje barevná pestrost, spontánnost, radost z rizika a otevřenost pro vše nové, která je typická pro opačný hysterický typ, protože ten sám kladně hodnotí to, co je obvyklé, a lpí na tom. Vždycky dává přednost jistotě. Uvědomuje si, že zbytečně omezuje svůj život. Člověk s hysterickými rysy osobnosti je fascinován svým protikladným typem, který ztělesňuje stabilitu, solidnost, důslednost a spolehlivost, uspořádaný život. To všechno sám postrádá. Opět však může docházet k tragickým zápletkám a nepochopení, když se každý pokouší, pomocí svých stereotypů a podněcován svou specifickou úzkostí, vnucovat tomu druhému svůj způsob jednání i řešení problémů. Pak bude nutkavý člověk ještě více stupňovat partnerovu hysterii svou důsledností a malichernými výtkami, svou neústupností a mocenskými nároky, svým sklonem všechno si vynutit. Jeho partner má z jeho chování pocit, že nemůže dýchat. Hysterický partner prožívá život s ním jako naprogramovaný, určený, bez lesku a bez změny, bez improvizace, kterou však potřebuje. Také potřebuje, aby mu partner potvrdil správnost jeho jednání, aby mu je schválil a potvrdil. Bohužel má partner obavu, že by ho rozmazloval.
Hysterický člověk se rozčiluje a zneklidňuje, je úzkostlivý, ustrašený. Nutkavého partnera ze strachu stále více rozčilovat a zneklidňovat. Nutkavý pak může rezignovat, protože partner se chová nepochopitelně, nelogicky, rozporuplně a má projevy nezávaznosti, používanými vědomě jako prostředky obrany. Když rezignuje, nároky hysterického partnera ho provokují a nutí k větší přísnosti.
.
U všech jmenovaných vyhraněných typů se časem objeví znepokojení a rozhořčení, které může vést až ke krajním situacím. K tomu, aby přinutil druhého k požadovanému jednání, použije násilí. Vyžaduje, aby se partner naprosto podřídil. Tomu ovšem brání mimo jiné například i hygienické, psychické a sociální stereotypy, osvojené každým z nich během dřívějšího ontogenetického vývoje.
Závěr
Ve výběru partnera hraje roli různorodost typů osobnosti. Ta vede časem ke krizovým situacím. V partnerském vztahu existuje mnoho příčin při vzniku domácího násilí. Mezi nimi jsou různé kombinace typů osobnosti. Při soužití se každý snaží předělat partnera podle svých představ. Překážkou jsou zafixované stereotypy a postoje, které vedou ke konfliktům, které se posléze opakují a stupňují.
Literatura
Čírtková, Ludmila: Konference na téma predikce a prevence násilí. Zpravodaj BKB 17, 2008, č. 1, s. 4-5.
Martinková, Milada: Zkušenosti obyvatel ČR s některými delikty. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci 2007.
Trestní zákon č. 140/1961 Sb.
Novelizace trestního zákona § 215a. Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě neb
cialis viagra mail order uk discrete billing afhsdbcGranogkkoz
(Fliekloh, 29. 5. 2021 7:39)