Nezletilá oběť domácího násilí – styk s agresivním rodičem
17. 6. 2010
Jiří Sedlák, Rudolf Kohoutek, Karel Janský
Psychologická poradna Brno
Pedagogická fakulta MU Brno
jirisedlakdrsc@seznam.cz, rudolfkohoutek@seznam.cz, karel@jansky.cz
verze v PDF ze sborníku
Abstrakt:
Právo dítěte na styk s oběma rodiči který je dán zákonem o rodině č. 140/1961 Sb. by nemělo být povinností. Styk s dítětem by se neměl vynucovat za každou cenu i proti vůli dítěte, zejména pokud k tomuto odmítání mohou vést objektivní důvody, například bylo-li dítě svědkem násilí jednoho rodiče vůči druhému rodiči nebo když bylo samo týráno. V každém soudním opatrovnickém řízení musí být nezletilým poskytnuta možnost, aby byli vyslyšeni a pokud jsou dostatečně psychicky vyspělí, aby se k jejich názoru vždy přihlíželo. Domácí násilí pokračuje i po odchodu od pachatele. Právě v tomto období hrozí dítěti největší nebezpečí.
Klíčová slova:
právo týraného dítěte, styk s druhým rodičem, násilí, domácí násilí
Úvod
Zákon o rodině (č. 94/1963 Sb.) určuje, že dítě má právo stýkat se s oběma rodiči. Sociální pracovníci vycházejí z pokynů ministerstva práce a sociálních věcí. Jejich předpis říká, že je cílem sociálně právní ochrany dětí především vrácení dítěte do rodiny, pokud je úplná. Tento názor zastává i Ombudsman. Cílem „startovacích procesů“ je scelení rodiny. S tím je možno souhlasit, pokud se nejedná o případy domácího násilí (dále jen DN). Orgány státní správy i naše justice v konkrétních případech nepostupují v zájmu nezletilých. Také Usnesení vlády ČR číslo 1.180/2004 doporučuje styk dítěte s oběma rodiči. Pokud jeden z nich brání tomuto styku, je možno styk dítěte s druhým rodičem podle uvedeného pokynu vynucovat.
V praxi se toto doporučení tvrdě aplikuje. Vychází se z ne vždycky řádně doložených důkazů, že jde o manipulaci druhým rodičem a. že jde o neoprávněné vštěpování odporu a kritiky vůči druhému rodiči, tedy kdy se předpokládá vznik tzv. syndromu zavrženého (správně odcizeného) rodiče. Současná praxe řeší takové případy, kterých je mnoho, z různých důvodů buď nešťastně nebo nedostatečně, případně v zájmu rodiče a ne v zájmu dítěte. Aplikace legislativy je podle našeho přesvědčení a zkušeností v uvedených případech nesprávná. V těchto případech se střetly zájmy dětí se zájmy rodičů. Zákon pořád bohužel dává přednost zájmům rodičů (Křivánková, 2008).
Uvedené usnesení vlády ČR je interním usnesením. Není závazné, ale v praxi se aplikuje. Vychází ze syndromu zavrženého rodiče, který není uznáván mezinárodně za diagnostickou jednotku.
Richard Gardner, (1991, 1996), který tento termín zavedl, ve své pozdější publikaci jeho původní interpretaci upřesnil takto: „Syndrom zavrženého rodiče lze použít pouze tehdy, když rodič nezavdal nezletilému příčinu k tomu, aby jej dítě oprávněně nenávidělo. Dojde-li k tomu, že rodič nezletilého týral a je to prokazatelné, je odmítání tohoto rodiče dítětem oprávněné a koncept syndromu zavrženého rodiče není platný.“
Pokud je nezletilý ve věku (není určeno v jakém věku, ale předpokládá se kolem 16 roků, (případně dříve) a je schopen se rozhodovat, má právo se vyjádřit, kterému rodiči dává přednost. Podle článku 6 Úmluvy o lidských právech musí být názor nezletilého zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti (Deklarace práv 1959, Evropská úmluva 1996, Sdělení MZV 2001, Usnesení předsednictva 1993). Je pravda, že mají rodičovskou odpovědnost oba rodiče. To platí i po rozvodu s výjimkou, kdy je jeden z rodičů soudem zbaven pravomocným soudním rozhodnutím rodičovské zodpovědnosti. Pokud mají rodiče rozdílné názory, je sice třeba respektovat názor obou, je však třeba přednostně přihlédnout k prospěchu dítěte. Při podezření na týrání svěřené osoby je třeba řešit problém jiným způsobem oproti případům, kdy o DN nejde (Mach, 2007).
Domácí násilí a styk
Někteří odborníci (Pokorná, Sedlák, Kunová, Paňáková, Hoferová aj.) upozorňují na to, že návrat do rodiny k despotickému otci, kde děti trpěly a byly týrány, není vhodný a děti psychicky poškozuje. Uvedený názor není v řadě případů respektován ani sociálními pracovníky, ani soudními znalci ani soudy (Sedlák, 2007, Sedlák, Kunová, 2008).
Právo dítěte na styk s oběma rodiči by nemělo být povinností. Styk s dítětem by se neměl vynucovat za každou cenu i proti vůli dítěte, zejména pokud k tomuto odmítání mohou vést objektivní důvody, například bylo-li dítě svědkem násilí otce vůči matce/otci nebo bylo samo týráno. Zde záleží na věku dítěte. Do stáří 14 roků by podle našich zkušeností měly být v úvahu brány doklady, zprávy o DN od psychologů a od poučených sociálních pracovníků. Pokud byl nezletilý fyzicky nebo psychicky týrán, zastrašován, ponižován nebo jinak ovlivňován druhým rodičem – agresorem nebo jeho partnerem/patnerkou, pak i po nuceném pobytu v izolaci, nebude s ním chtít stýkat ani s ním komunikovat.
Děti, které se v rodině staly svědky DN, by neměly být po rozchodu rodičů svěřeny do výhradní či střídavé péče násilníků.V každém soudním řízení musí být nezletilým poskytnuta možnost, aby byl vyslyšen a pokud je fyzicky a psychicky zdráv, je normálně psychicky vyvinut, aby byl jeho názor vážně brán v úvahu ve shodě s Úmluvou o právech dítěte (1989, 1991), která je součástí našeho právního řádu (1991).
Podle odborníků psychologů většina sociálních pracovníků, členů přestupkových komisí, soudních znalců z oboru psychiatrie a psychologie, státních zástupců, pracovníků krizových center, rodinných poraden (v ČR je jich 79), právních zástupců i mnohých soudců nezná problematiku DN a v praxi postupuje chybně. Není možné v případech DN dítě nutit ke styku. Pokud k něčemu takovému dojde, je patrné, že je vždy nezletilý v psychickém stresu ze setkání s tímto rodičem. Špatně ho snáší. Pokud byl donucován, projeví se to v jeho psychice. Hrozí ještě jedna okolnost. Potomek, který je nucen se s násilným rodičem stýkat, pak od něj také přebírá podobné vzorce chování. Naučí se, že násilí je nejjednodušším prostředkem k dosažení toho, co chce. Podle údajů z průzkumu (2006) byly děti svědky DN v 94 procentech případů. Fyzický či psychický útok na matku zažilo přes 40 procent dětí a skoro polovina se sama stala obětí domácího násilí.
Podle § 13 Úmluvy o právech dítěte (1991) má nezletilý právo a možnost vyjadřovat se ke všem otázkám, které se ho týkají. V praxi soudního řízení se dostatečně nerozlišuje násilí od domácího násilí. V praxi je to v ČR zcela běžné.
Ve Výboru pro práva dítěte má být projednán návrh, aby se děti starší 14 let mohly samy rozhodnout, se kterým rodičem chtějí po jejich rozchodu zůstat. Bude se to týkat i možnosti, aby bylo rozhodnutí dítěte pro soud závazné. V současné době soudy často vůbec nezjišťují, co si potomek z rozpadlé rodiny přeje, jaké jsou jeho postoje a motivy. To je možno navíc zdůvodnit tím, že DN pokračuje i po odchodu jednoho z rodičů od násilníka ( sr.: B. Vargová). Zvláště v období puberty hrozí dítěti největší nebezpečí.
Úloha sociálního oddělení
Sociální pracovníci běžně navrhují, aby se dítě odebrané rodičům vrátilo do rodiny, a to i tehdy, když dítě klade odpor a zpět do rodiny se vrátit nechce, protože bylo psychicky nebo fyzicky týráno, když přihlíželo týrání druhého rodiče či sourozence. Tehdy pracovníci zamítají možnost anebo ji neberou v úvahu, zda u dítěte předtím nedocházelo k týrání. To se v poslední době stalo v ČR u celé řady dětí. Veřejnost v ČR se seznámila např. s případem nezletilé (10) z Prahy, dále pak s případem dvou dětí náboženských fanatiků z Brna a dlouhé serie dalších případů.
Úloha soudních znalců
Soudní znalci obvykle řeší tzv. rozvodové a porozvodové „manipulace“ rodičů s dětmi. Vzájemný „boj“ rodičů nebo partnerů o děti se téměř stereotypně vyznačuje tím, že je jeden z rodičů automaticky přesvědčen, že dítě bylo a je stále manipulováno proti němu. To souvisí zároveň nejen se syndromem zavrženého rodiče masivně uplatňovaných v ČR, ale také s problémem styku nezletilého s násilným rodičem. To v těch případech, kdy vzniklo třeba i jen podezření z páchání trestného činu násilí. Posouzením jsou obvykle soudem pověřeni psychologové, psychiatři, chirurgové a další odborníci. Děti někdy samy hledají aktivně pomoc v případech, kdy jsou týrány nebo zneužívány nebo když jim doma nikdo nevěří, když jsou doma svědky rozvodových střetů mezi rodiči. Dozvědí se, že existuje SOS telefonní linka nebo tísňová linka, linka PROFEM, Magdalenium, modrá linka apod. a zavolají kvůli pomoci nebo kvůli informacím.
O pomoc nejčastěji aktivně žádají až tehdy, když jsou v rodině střety dlouhodobé. DN je bohužel nejen u nás, ale i jinde ve světě skrytou kriminalitou (sr. J. Sedlák, 2002). DN je navíc transgeneračním problémem, protože když bylo doma dítě týráno, později když dospěje, týrá stejným způsobem své děti. Dotazů i žádostí o pomoc je na uvedených linkách vyřizováno ročně několik tisíc případů. Např. jen v organizaci SPONDEA v Brně se obrací o radu a žádá o pomoc nebo se jen svěřuje se svými problémy jedno týrané nebo zneužívané dítě týdně, které nejčastěji přímo hledá azyl. To jsou za měsíc čtyři děti, za rok skoro 50 dětí (sr.: J. Veselá 2008). V dalších zařízeních je to obdobné.
Styk a manipulace
Sociální pracovníci i soudní znalci se mnohdy přiklánějí k nepodloženému tvrzení násilníka, že protistrana s dítětem manipuluje a že z toho důvodu dítě s ním nehovoří a odmítá se s ním stýkat. Informace o celé řadě podobných případů proběhly denním tiskem.
Příklad 1
Jeden 16 letý chlapec žil rok s matkou a jejím druhem. Matka si s výchovou nezletilého v pubertě po nastěhování druha do bytu nevěděla rady. Proto přenechala „výchovu“ syna svému partnerovi. Protože také nezletilého výchovně nezvládal, docházelo k jednostranným fyzickým, psychickým a sociálním útokům na chlapce. „Tresty“ se opakovaly, docházelo ke zraněním hocha, jehož „vnitřní odpor“ se zvyšoval. Zesilovaly se i útoky „svalovce,“ tj. nového, matkou pověřeného „vychovatele.“ Když jednou došlo k vážnějšímu poranění na četných místech jeho těla, byl nezletilý svým otcem umístěn k ošetření v nemocnici. Během jeho vyšetřování na očním, chirurgickém, psychiatrickém, psychologickém a vnitřním oddělení byla jeho zranění řádně zdokumentována. Diagnózu týrání dítěte určil psychiatr a psycholožka v nemocnici, kde nezletilý pobýval kvůli fyzickým zraněním, a předtím psycholog v soukromé psychologické poradně (Krejčová, 2008, Sedlák, 2007).
Lékaři v nemocnici splnili ohlašovací povinnost. Na základě lékařských zpráv soud prvního stupně vydal okamžitě předběžné opatření, kterým byl chlapec určen do péče otce. Po propuštění nezletilého z nemocnice po pěti dnech ho matka spolu se svým přítelem a sociálním pracovníkem odvezla do krizového centra, kde již čekal kriminalista, aby ho vyslechl. Nezletilý přešel do péče otce. Na základě odvolání matky tentýž soud prvního stupně vydal nové rozhodnutí, kterým byl na základě posouzení soudních znalkyň umístěn v krizovém centru. Nezletilý na to reagoval vnitřním nesouhlasem. Do krizového centra však nastoupit musel, ale s matkou tam nekomunikoval. Jeho umístění do krizového centra na neomezenou dobu bylo údajně nařízení, které sledovalo jeden cíl. Zdůvodňovala to sociální pracovnice, i matka nezletilého. „Měl si tam k ní najít kladný vztah.. Pokud by k ní nezměnil svůj negativní postoj a pokud by setrvával na svém záporném vztahu k ní, do té doby tam měl povinně zůstat.
To bylo obdobné, věcně nesprávné řešení, obdobné jako předtím v případu desetiletého děvčete z Prahy. Matka, která byla původcem a spoluviníkem jeho týrání, měla sama hledat způsoby, jak změnit jeho vztah k ní. Bohužel ve styku s ním používala nesprávné formy komunikace, používala jako předtím v domácím prostředí nařizovací a vyčítací formy, které jsou u dítěte v pubertě naprosto chybné. Většina rodičů je bohužel používá v mylné představě, že je to výchovně vhodná forma.
Po dvou měsících na protest otce proběhlo jednání krajského soudu, který konstatoval, že selhala nejen sociální pracovnice, obě soudní znalkyně, ale selhala výchovně i matka (sr.: Sedlák, 2007).
.
Soudy se v ČR zabývají často podobnými složitými případy porozvodové péče o nezletilé. Řeší je opakovaně okresní či městské i krajské soudy a trvá to léta. Když se rodiče mezi sebou domluví, je to dobré, správné i rychlé. Relativní spokojenost je na všech stranách. Avšak je víc případů, kdy se rodiče nejsou schopni domluvit, a to buď vinou jednoho z nich nebo vinou obou. Řešení je ještě složitější v těch případech, kdy vztahy komplikuje násilí jednoho z rodičů. Kdo má potom rozhodnout, na čí straně je pravda a především zda jsou v pořádku práva dítěte?
Veřejnost se mylně domnívá, že rozhoduje soudce. To je pravda jen částečná. Na rozhodování soudu má totiž významný podíl sociální pracovník, který zná nebo by měl znát poměry v rodině, soudní znalec, obvykle psycholog, případně psychiatr nebo chirurg, obvodní lékař apod., dále státní zástupce a pokud se objeví podezření z páchání trestného činu, pak policista a odborník z kriminálního oddělení. Kdyby všichni zúčastnění odborníci dbali na práva dítěte podle Úmluvy o právech dítěte, kdyby se řídili nálezy Ústavního soudu (ÚS č. IV, 695/2000 a ÚS 363/2003 ), soudce by měl polovinu práce a rozhodoval by v zájmu dítěte.
Bohužel soudní znalci i soudci vycházejí z původní formulace Gardnera (1992, 1996) a nesprávně syndrom zavrženého rodiče uplatňují v praxi u mnohých kauz. Také poslední uvedené Usnesení vlády se přidržuje této nesprávné interpretace. Tím se ale zaměňuje právo nezletilého na styk s oběma rodiči a především s rodičem, se kterým se nechce oprávněně stýkat za jeho povinnost. A uvedenou tzv. povinnost pak vynucují. Takové donucování naráží v praxi na četné potíže. Aby se tyto potíže eliminovaly, zřizují se tzv. integrační centra, v nichž je dítě od rodičů dočasně izolováno. Případně se v nich má pod dozorem s rodiči stýkat. Mediace by měla být buď nabídnuta nebo soudem nařízena oběma rodičům, aby se naučili spolu komunikovat, ovšem jen v tom případě, pokud není jeden z nich násilník. Kvůli sporu mezi rodiči by nemělo být dítě v žádném zařízení izolováno. Žádné takové zařízení totiž nemůže být pro dítě neutrálním prostředím, protože je v něm vždy jako dozor cizí osoba. Dopad na psychiku dítěte je ve všech podobných případech negativní a dítě poškozuje (Cerqueirová, 2007).
Vláda ČR schválila novelu občanského soudního řádu, tzv. „dětskou novelu,“ která začala platit od 1.1.2008. Je v ní definováno tzv. „vhodné prostředí,“ do kterého mají být umísťovány děti, o které se dlouhodobě přou rodiče. Soud může stanovit plán „navykacího režimu“ v případech, kdy dítě se má začít stýkat s rodičem, od kterého bylo dlouhodobě odloučeno. To vše bez ohledu na to, že dítě není možné lásce k rodiči nutit násilím, že by soudy měly více dbát na názor dítěte a v případech, když se zjistí domácí násilí, měla být častěji aplikována možnost zákazu styku nezletilého dítěte s násilným rodičem.
Závěr
Případy, když chtěl někdo z rodičů nebo prarodičů, případně osoba, která se podílela na týrání, navštívit v domově nebo v krizovém centru týrané dítě, bylo mnoho. Řešily je soudy, všechny osoby, které se podílely na rozhodování soudů. Řešilo je v řadě případů i MPSV ČR, vedoucí azylových zařízení, i OMBUDSMAN a další instituce. Kritikové měli za to, že je k tomu příslušný pouze soud. Není to podle nich právo ani psychologů ani psychiatrů ani vedení azylového domu. Bohužel opomenuli fakt, že spolurozhodují zprávy odborníků, které vyžádá soud. Po diskusích byl vydán závazný pokyn ministerstva, že jedině správný postup je ten, kdy ředitel zařízení může rozhodnout okamžitě, ale že je povinen ihned podat návrh na předběžné rozhodnutí, které vydává soud. Tím by se mohla zajistit objektivita a profesionalita.
Literatura
CERQUEIROVÁ, A., 2007, Právo dítěte na oba rodiče není povinností. HaNo 17, 250, 13.
DEKLARACE PRÁV DÍTĚTE, 1959, Rezoluce 20.Valného shromáždění OSN. New York.
EVROPSKÁ ÚMLUVA O VÝKONU PRÁV DĚTÍ, 1996.
GARDNER, R., 1991, Rozvod a čo ďalej ? Martin, Osveta.
GARDNER, R., 1996, Syndrom zavrženého rodiče. MPSV, Praha, Jan.
KREJČOVÁ, D., 2008, Domácí násilí řeší i manželská a rodinná poradna. Brněnský Metropolitan 3, červen, 6.
KŘIVÁNKOVÁ, E., 2008, Postupuje Klokánek správně ? MFD 19, 105, D 1 a D 4. .
MACH, J., 2007, Komunikace s nezletilým pacientem a jeho zákonnými zástupci. Ani s nezletilým pacientem nelze nekomunikovat. Tempus medicorum 16, 7-8, 36-37.
PRÁVNÍ ŘÁD, 1991. In: KUDRNOVSKÁ, M.: Kabinet zanedbává Úmluvy o právech dětí. HaNo 17, 15, 3.
SDĚLENÍ MZV O EVROPSKÉ ÚMLUVĚ A VÝKONU PRÁV DĚTÍ, 2001, Praha.
SEDLÁK, J., JANSKÝ, K., 2008, Úloha sociálních pracovnic v pomoci obětem domácího násilí. Abstrakta přednášek a posterů. XXVI. Psychologické dny „Já &my a oni.“ Olomouc, ČMPS, Katedra psychologie Filozofické fakulty UP v Olomouci, Slovenská psychologická společnost při SAV, 41.
SEDLÁK, J., KUNOVÁ, J., 2008, Pomoc soudních znalců. Abstrakta přednášek a posterů. XXVI. Psychologické dny „Já &my a oni.“ Olomouc, ČMPS, Katedra psychologie Filozofické fakulty UP v Olomouci, Slovenská psychologická společnost při SAV, 57.
SEDLÁK, J., 2002, Domácí násilí stále rafinovanější. Universitas, revue
Masarykovy univerzity v Brně 34, 4, 9-14.
SEDLÁK, Jiří, 2007:: Styk s násilným rodičem. Universitas 39, 4, 3-6.
SEDLÁK, J., KOHOUTEK, R., BŘEZINA, M., 2007, Nové mýty o domácím násilí. Universitas 39, 3, 18-21.
ÚMLUVA O PRÁVECH DÍTĚTĚ, 1989, 1991, Valné shromáždění OSN. Sdělení Federálního ministerstva zdravotnictví o přijetí Úmluvy o právech dítěte.
USNESENÍ VLÁDY ČR, 2004, čís. 1.108.
USNESENÍ PŘEDSEDNICTVA ČNR O VYHLÁŠENÍ LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD, 1993.
VÁGNEROVÁ, M., 2004, Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha, Portál.
V ČESKU JE TÝRÁNO AŽ 40TISÍC DĚTÍ, 2006, Právo 16, 62, 8..
VESELÁ, J., 2008, Týraní si útěky promýšlejí. LN 7.6.
ZÁKON O RODINĚ, č. 94/1963 Sb.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář