ŠEPOT VE TMĚ, ANEB HRY (NE)JEZDECKÉ
Téměř každé léto k nám na jízdárnu přijížděli tréninku chtiví jedinci i se svými koňmi. Pokud se jednalo o člověka s aspoň špetkou smyslu pro humor, bez problému mezi nás zapadl. Když jsme zrovna nekydali, nejezdili nebo nebyli na závodech, hráli jsme všeliké společenské, někdy i nespolečenské hry, především na schovávanou a rugby.
„Před pikolou, za pikolou, nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát. Už jdu,“ ozvalo se v hluboké tmě a ve stejném okamžiku se rozsvítilo slabé světlo. Irena se rozhlédla po rozlehlé půdě, jež byla osvětlena pouze několika, nepříliš výkonnými žárovkami a začala pátrat mezi balíky sena. „Deset dvacet Cholera!“ vykřikla, když za sebou zaslechla nepatrný šramot. „Ježiš, fuj, to jsem se lekla,“ odfrkla vzápětí. Nebyla to Cholerka, ale malá myš, která na ní ospale mžourala zpod velikého balíku.
Hráli jsme na schovávanou na půdě jízdárny, na níž byly uskladněny zásoby sena a slámy. Třímetrákové, veliké balíky byly naskládány v několika vrstvách na sobě a různé mezery a škvíry mezi nimi, skýtaly nepřeberné množství příležitostí k ukrytí se.
Krčila jsem se za obrovským balíkem a sledovala Irenu, jak se marně snaží vypátrat skrýš aspoň jednoho z nás. Vtom jsem ucítila lehounké zaklepání na rameno. Zprvu jsem se vyděsila, že je to nějaká krysa, která dle mé nehybnosti usoudila, že se jedná o mrtvolu a začala mě ohlodávat, ale pak jsem uslyšela tiché zašeptání. „Pojď,“ tlumil co nejvíc svoje slova Kuba. „Přeplazíme se opatrně po balíkách a zapikáme ji.“ Potichounku jsem se za ním posouvala po nejvyšší vrstvě balíků, když tu náhle Kuba zmizel a prostě nebyl. Připlazila jsem se o kus blíž a najednou se mi těsně před obličejem objevily třepetající se prsty. Podívala jsem se pod sebe a koukala přímo na nebohého Kubu, který byl vklíněný mezi dva balíky v úzké škvíře a nemohl se tam skoro ani nadechnout. Seděla jsem nad ním a marně tlumila záchvat smíchu. „Co tam děláš?“ chechtala jsem se, co nejtišeji. „Jsem se tady nějak zasek. Přestaň se tlemit a pomoz mi ven,“ šeptal Kuba. Natáhla jsem k němu ruku.
„Kdo je to tam?“ zakřičela pod námi Irena. „Vylezte, stejně o vás vím.“ Připlácla jsem se k balíku těsněji a ani nedutala. Irena pod námi stála dál. „Jestli hned nevylezete, tak si pro vás dojdu!“ vyhrožovala. Odpovědí jí bylo hrobové ticho, přerušené táhlým zavýsknutím. „Deset dvacet Irena!“ křičela vítězoslavně Cholera. „Sakra práce,“ zaklela Irča. „Jak je možný, že jsem si tě nevšimla?“ „No protože jsi koukala jenom jedním směrem,“ vysvětlila jí Cholera. „Mimochodem, nechci ti do toho kecat, ale tam nahoře nikdo není.“ „Jak to že není?“ zvedla Irena tázavě obočí. „Já tam něco slyšela a rozhodně to bylo něco většího, než myš.“ Cholerka se rozesmála. „Jo, když jsem se sem plížila, viděla jsem tam zalezlou kočku. Předpokládám, že jsi jí svým válečným pokřikem pěkně vyděsila.“
Zatímco Cholera solidárně lhala, pokoušela jsem se dostat Kubu ven a přitom nás, pokud možno, neprozradit. „Tahej pořádně,“ povzbuzoval mě šeptem. „Vždyť tahám, jak nejvíc můžu!“ odpovídala jsem mu stejně neslyšně. Po pár vteřinách byl Kuba konečně venku a mohli jsme pokračovat po balících směrem k pikole.
Irena se otočila. „Mě se ale nezdá, že by to byla kočka.“ Zaostřila naším směrem a pak vykřikla. „A mam vás! Cholero ty lhářko, to si s tebou vyřídím. Jen počkej.“ Rozběhla se směrem ke dveřím, kde byla pikola a stejným směrem jsme sprintovali i my s Kubou. Zatímco Kubíček to s přehledem stihnul a Irenu zapikal dřív, než se ke dveřím vůbec přiblížila, mě se pod nohy připletla kočka, k smrti vyděšena povykem, jenž se na jinak klidné půdě strhnul. Zakopla jsem o ni, jak široká, tak dlouhá jsem přistála na betonové podlaze a ke dveřím dojela smykem přesně v tom samém okamžiku, kdy přiběhla Irenka. Ozvalo se dvojhlasné deset dvacet. „To neplatí,“ mračila se Irča. „Ty ses pikoly nedotkla.“ „To teda dotkla,“ argumentovala jsem. „Jenže úplně dole. Ale to taky platí. Řeklo se, že pikola jsou dveře a k těm patří i práh.“
„Co je to tam za bordel!?“ ozval se pod půdou vzteklý výkřik. Trenér stál pod schody a z očí mu létaly blesky. „To vám vůbec nevadí, že rachotíte koním nad hlavou? Co tam vůbec děláte?“ Naše hádka rázem ustala. „My tady hrajem na schovku,“ oznámila jsem po chvíli. „Cože děláte?“ Zeptal se nechápavě trenér. „No hrajem na schovávanou,“ zopakovala jsem. „Ježiši kolik je vám let?“ ozvalo se nasupeně. „Příště mi to laskavě řekněte předem,“ nakázal, „budu hrát s váma.“ Otočil se na patě a za chvíli jsme slyšeli jenom bouchnutí dveří od stáje.
Druhý den, když bylo hotovo, přemýšleli jsme, jakou jinou hru než schovávanou bychom mohli hrát. Kdosi navrhl rugby a tento nápad byl přijat s mohutným nadšením. Místo míče posloužila pet lahev a branky jsme umně vytvořili z kusů dřeva, jež jsme vyhrabali z pilin. Rozdělili jsme se na dva týmy, z nichž jeden jsem tvořila já, Irenka, Salimbaba a konečně Hybnerka.
Hybnerka byla jedním z těch nadšenců, kteří sbalili své koně a na celé prázdniny se odstěhovali na místo, kde pak dennodenně trénovali a dřeli. Jakmile jste ji jednou pustili ke slovu, nebyla k zastavení. V té době jsme, tedy aspoň já rozhodně, nevěděli o makeupu nebo o manikůře zhola nic (ne že bych na tom dnes byla jinak). V tom se mezi námi objevila lady Hybnerka. Jednoho rána přiběhla Irena s ústy od ucha k uchu. „Ty vole. Hybnerka si včera nechala dát nalepovací nehty. Stálo jí to šest stovek a hned večer, když zapalovala svíčku, tak si jeden ten nehet upálila sirkama.“ Za chvíli přijela Hybnerka s koněm z vyjížďky a hlasitě se chlubila. „Včera jsem byla na manikůře. Mám nový nehty.“ Hrdě mi ukazovala svoje ruce, navlečené v rukavicích. Irenka na mě nenápadně mrkala a smála se, až se za břicho popadala. Hybnerka seskočila z koně, elegantním pohybem stáhla rukavici a jak s ní mávla, vzduchem začaly létat nádherně nalakované, blýskavé nehtíky. To už jsem se také neudržela a chechtala se na celé kolo. „Chceš pomoct?“ zeptala jsem se jedovatě. „Já ti je pomůžu sesbírat,“ dusila jsem se smíchem. Hybnerka se na mě povýšeně podívala a pak prohlásila. „Není třeba. Zajdu si na manikůru ještě jednou.“ Myslela si, že nás těmi slovy usadí, ale efekt to mělo úplně opačný. Následoval další výbuch smíchu a historka o jejích nehtech se vyprávěla každému nově příchozímu ještě hodně dlouho.
Druhý tým tvořili výlučně muži. Byl mezi nimi i Ukrajinec Kolja, který byl v té době na jízdárně zaměstnán. Pamatuji si, když ho majitel přijímal, jak se ho ptal. „Koljo, máš vlastně řidičák?“ A Kolja mu s ledovým klidem odpověděl. „Maju tolko na samaljot.“ Na Ukrajině byl totiž armádním testovacím pilotem a konstruktérem, takže pilotování stíhačky pro něj bylo takřka denním chlebem, za volantem automobilu ale nikdy neseděl.
Hra byla zahájena táhlým hvizdem a během okamžiku se rozpoutala tvrdá bitva o míč – pet lahev. Rozložitý Kolja měl očividnou převahu, takže na něm velice často visel celý dívčí tým, čemuž se Kolja pouze usmíval. Když už měl nás, divoženek, plné zuby, jednoduše se oklepal a rázným krokem zamířil k brance, kde ležérně lahev odhodil. Pokaždé, když jsme se začaly vztekat, že prohráváme, Kolja se jenom usmál, mávnul rukou a prohlásil. „Něpreživaj.“ Rozhodly jsme se tedy nasadit náš nejtěžší kalibr a tím byla Salimbaba. Kolja pro ni měl zvláštní slabost, byl to právě on, kdo vymyslel její přezdívku. Vždycky když měl v ruce míč a rozběhla se na něj některá z nás, zvedl ho vysoko nad hlavu a jen se smál našim marným pokusům o jeho získání. Jakmile se ale jeho směrem rozběhla Salimbaba, Kolja si s lišáckým úsměvem na tváři strčil lahev mezi nohy. To byl jediný okamžik, kdy jsme mu měly šanci míč, tedy lahev vzít.
Po tom, co jsme objevily tento trik, rozhořel se boj s nevídanou silou. Vzduchem létaly kusy látky, každou chvíli jsme leželi všichni na jedné velké hromadě a vleže se rvali, nehledě na to, kdo ke kterému týmu patří. „Dej to sem,“ zavrčela jsem na Kubu, který se pode mnou kroutil jako had. „Tos uhodla.“ Hodil po mě Kuba laškovným úsměvem. Vtom okamžiku se na nás vrhly další osoby. „Jau!“ ozvalo se ze spodních vrstev valné hromady. „Ona mě kousla!“ Ale to už jsem se vymotala ze shluku rukou a nohou a vítězoslavně uháněla i s lahví k protivníkově brance. „Góóól!“ Křičela jsem s rukama nad hlavou. Vůbec mi nevadilo, že mám na sobě jenom podprsenku a napůl roztržené kraťasy. Kuba se zvednul a krvelačně prohlásil. „Počkej, to si odskáčeš,“ a začal mě honit kolem improvizovaného hřiště. „Svlíknu tě do naha a vyválim v trní,“ křičel na mě. „To si zkus a tatínek ti vyhlásí válku,“ vysmívala jsem se mu do očí a dělala na něj v běhu dlouhý nos. „Dejte pokoj vy dva, hrajem dál,“ volala na nás Irena.
Vydrželi jsme hrát téměř celé odpoledne. Ke konci už skóre nikdo nesledoval a hra by se místo rugby klidně mohla nazvat jako osahávaná nebo trhaná. Na konci jsme totiž byli všichni téměř nazí, roztrhané svršky se válely všude kolem a z původně zeleného trávníku toho příliš nezbylo. Nicméně jsme vynalezli zábavnou hru, kterou jsme od té doby praktikovali ve většině volných chvil. Tedy až na okamžiky, kdy se na jízdárně pohybovaly drahé polovičky některých členů pánského týmu. To jsme potom hráli poklidný fotbal, schovávanou nebo jiné slušné hry.