JIZERSKÁ SKOROPADESÁTKA
„Že já se nepoučím,“ bručím si potichu, když vystupuji na Smědavě z auta a nešťastně zírám k šedivé obloze, z níž se hustě sypou sněhové vločky, jedna větší, než druhá. Petr s kamarádem Ondrou, jehož jsme přibrali v Praze, stojí před velikou mapou a zkoumají, kudy se vydat a já zoufale přemýšlím, jak je možné, že jsem opět svolila k výletu, jenž bude mít jistojistě nedozírné následky na mé tělesné schránce. Proč jsem jenom souhlasila, když se mě Petr ptal, zda s ním pojedu běžkovat do Jizerských hor. Možná jsem se nechala strhnout jeho nakažlivým nadšením, možná to způsobily ty modrošedé, zářící, obrovské oči, možná za to můžou slova, že jestli se mi nechce, zůstane se mnou doma, že beze mě rozhodně nikam nepojede, možná …. Možná jsem prostě blbá. Ať už je důvod jakýkoliv, teď jsem tady a pokud nechci prosedět celý den v hospodě, nezbývá mi nic jiného, než vytáhnout běžky z auta a statečně se rozběhnout bílou stopou. Aspoň že stopa je dobře upravená a dostatečně zřetelná. Aby také ne. Vždyť zítra se tu běží Jizerská Padesátka a organizátory, servismany a televizními reportéry se to tu jenom hemží.
„Tak co?“ ptá se mě Petr. „Nepůjdeme si napřed dát něco malého do hospody?“ Zuřivě vrtím hlavou. „Ani náhodou. Přijeli jsme sem běžkovat a už jsou skoro dvě hodiny. Moc světla už nám nezbývá.“ Oběma klukům pohasíná úsměv, asi proto, že k obědu jsme každý měli jen dvě malé, domácí houstičky. Zatímco můj žaludek tato lehká svačinka vcelku uspokojila, oba dvoumetroví čahouni musejí mít hlad, jako vlci. Statečně ale zatínají zuby a nasazují běžky. Teď už mi nezbývá, než doufat, že hladoví moc daleko nedojedou. I já obouvám lyže a zkusmo poodjíždím kousek od auta. „Ty Peťulko,“ pípám nesměle. „Mě to nějak drhne.“ Následuje odpověď. „To je tím čerstvým, mokrým sněhem. Až se rozjedeme, tak se to srovná.“
Vyrážíme. Ze Smědavy stoupáme do táhlého kopce. Ujímám se vedení a ze všech sil se snažím utrhnout sníh, jenž se mi okamžitě nalepil na skluznice. Petr je mi v patách. „Zpomal, sluníčko,“ volá na mě. „Musíme počkat na Ondru.“ Na chvíli se tedy zastavuji, uhýbám ze stopy, abych neblokovala průjezd ostatním běžkařům a ohlížím se za sebe. Pozoruji Ondru, kterak se snaží bruslit na prostředním pásu, mezi dvěma stopami. Když se pokouší do jedné z nich vskočit a jet klasicky, lyže mu při každém odrazu podkluzují směrem zpět. Už je u nás. Petr vytahuje z batohu fialový vosk a podává ho Ondrovi. „Namaž si to, přece se nebudeš celou cestu takhle trápit.“ Ondra vděčně přijímá a za chvíli už pokračujeme dál. Pořád stoupáme. Opět se nesměle ozývám s tím, že se mi na lyže lepí sníh a že mi to vůbec nejede. Kluci odpovídají, že jim se to lepí taky, že se s tím v tomhle sněhu nedá nic moc dělat. Opírám se tedy o hůlky a ze všech sil se odrážím.
Přijíždíme k rozcestníku. Ve sněhu vedle stopy je zapíchnuta cedule, oznamující, na kolikátém kilometru Jizerské Padesátky se právě nacházíme. Raději to snad ani nechci vědět. Kluci opět luští mapu a diskutují, zda budeme pokračovat doprava do kopce nebo doleva po rovině. Rozhodují se pro cestu vpravo. Jak jinak. Sněžení stále houstne. Čepici mám úplně promočenou a přední strana kalhot se mi nepříjemně lepí na stehna a pekelně studí. Dokud se pohybujeme, je mi teplo, ale běda, jak se na chvíli zastavíme. Zpocené oblečení vychládá velmi rychle.
Konečně se zdá, že stoupání je u konce. Cesta se pomalu vyrovnává a pak se začíná zlehka vlnit. I když jedeme pořád lesem a jsme tak chráněni vzrostlými stromy, ledový vítr nám žene vločky do očí a chvílemi nevidíme vůbec nic. Začínáme zlehka klesat. Zatímco kluci jedou jako po másle, jen občas, asi ze zvyku, se odpichují hůlkami, já musím i z kopce dřít, jako zvíře. Jakmile se přestanu odrážet, lyže zastavují a okamžitě se lepí ke stopě. Po necelých šesti kilometrech toho začínám mít dost. Pot ze mě teče proudem, ruce i nohy mě bolí a ze všeho nejvíc mě štve, že na mě kluci musejí pořád čekat. Vlevo od cesty se objevuje veliká cedule s nápisem „Chata Jizerka“. Zastavujeme u ní a rázem se rozhořívá debata o tom, zda k chatě zamíříme, nebo zda budeme pokračovat po cestě dál. Zatímco Ondra by chtěl jet dál, Petr na mě upírá pohled a po krátkém zaváhání hlasuje pro chatu. Safra! Nesnáším, když je na mě slabost nebo únava vidět. Nesnáším! Před většinou lidí se mi to daří docela dobře maskovat. Většinou to umím zamaskovat i před Petrem, ale dnes to na mě poznává. Nesnáším, když na mě zírá tím svým zkoumavým, starostlivým pohledem. Rovnám se v zádech a nasazuji na tvář nepovedený úsměv. I když doufám, že se kluci rozhodnou pro chatu, do hlasování se nezapojuji. Pokud se nakonec rozhodnou pokračovat, zatnu zuby a pojedu dál.
K mé obrovské úlevě se vydáváme k chatě. Cesta teď vede z mírného kopce, za pozvolnou zatáčkou se narovnává a začíná opět lehce stoupat. Vrstva ledu na mých skluznicích se s každým skluzem, tedy spíš s každým krokem, protože o skluzu nemůže být ani řeč, zvětšuje. „Tak a dost,“ zapichuji rázně hůlky do sněhu. Petr zastavuje a starostlivě se na mě dívá. „Seru na to!“ Sundávám lyže a házím si je přes rameno. „Dojdu to pěšky.“ Ne, že by to byla o mnoho menší dřina. Při každém kroku se mi nohy boří do měkkého sněhu a to bílé svinstvo mi padá vrchem do bot. Ondra mi navrhuje, že si lyže prohodíme. „Máme stejný vázání, tak to pojď zkusit. Jestli máš na skluznici led, třeba to svými sty kily utrhnu.“ Po chvilce váhání souhlasím.
Ten rozdíl je přímo neuvěřitelný. Jedním odrazem se rozjíždím a frčím z mírného kopce s větrem o závod. I Ondra se odpichuje, mírně se naklání vpřed, aby se mu při jízdě lépe udržovala rovnováha a … a nic. Stojí jako přibitý k zemi, nepohne se ani o píď. Překvapeně se dívá na mě, na Petra a nakonec na běžky na svých nohách. „Ono to vážně nejede!“ Dělá si ze mě srandu? To si fakt celou dobu oba s Petrem mysleli, že si vymýšlím? Přes rameno pozoruji, jak Ondra napíná síly a pomalu se rozjíždí. Blížíme se k Jizerce. Moje nálada, která ještě před chvílí byla hluboko pod bodem mrazu, se zázračně pozvedla a já vesele sjíždím z malé meze a zastavuji u rozcestníku. Petr zastavuje hned vedle mě a společně pozorujeme Ondru, kterak na běžkách z meze schází. Jsou tady tři horské chaty. Rozhodujeme se pro tu ve směru naší další trasy a popojíždíme ke vchodu. Tady nám správce oznamuje, že chata je pro veřejnost uzavřena, je zarezervována pro účastníky Jizerské Padesátky. Otáčíme se tedy a míříme k druhé chatě, kde se ale dozvídáme to samé. Nakonec tedy zouváme lyže před tou poslední, zapichujeme je do sněhu a s úlevou usedáme do vyhřáté restaurace. Objednáváme si pití a horkou polévku a rozkládáme promočené čepice, rukavice a bundy na topení.
Po půl hodině se opět zvedáme a vydáváme se na zpáteční cestu. Je půl páté a pomalu se začíná šeřit. Ještě že stopa vede po zasněžené silnici a nikam neuhýbá, snad trefíme i po tmě. „Vezmi si svoje,“ podávám statečně Ondrovi jeho lyže. Ten naštěstí vrtí hlavou a se slovy, že ho moje běžky baví, mi ty svoje vrací. Naskakujeme do stopy a jedeme, směr Smědava. Jizerku necháváme ve chvilce za sebou a noříme se do hustého lesa. Sněžení zlehka ustává. Ne, že by sníh nepadal vůbec, ale vločky jsou menší a nesypou se z nebe tak hustě, jako před chvílí. Naštěstí. V houstnoucí tmě se musíme opravdu pekelně soustředit, abychom nevyjížděli ze zpola zasněžené stopy. I když jsem unavená, hladová a promočená, tenhle úsek cesty se mi moc líbí. Nikde nikdo, jen sníh, stromy a úžasné ticho. Vypadá to, že Ondra měl se svými sty kily pravdu a led ze skluznic opravdu ušoupal a tak jedeme vcelku svižným tempem. Kilometry vesele ubíhají, už jsme na rozcestí nad Smědavou a čeká nás poslední, dlouhý sjezd. „Tak jedem,“ velím a zprudka se odpichuji hůlkami. Stopa je tu naštěstí dobře a hluboko projetá a běžky se v ní samy drží, v zatáčce sami zatáčejí, takže se nemusím bát, že bych vyjela z trati. Přestávám tedy brzdit a zvesela se řítím z kopce. Kluky jsem nechala kdesi ve tmě za sebou. Však oni se neztratí. Už vidím zlaté světlo, linoucí se ze zpola zasněžených oken chaty, u níž máme zaparkovaný náš vůz. Paráda, bude večeře, teplo a sucho.
V půl sedmé nasedáme do auta a pomalu vyrážíme na cestu k domovu. Nakonec to vlastně nebyl tak špatný výlet. Tedy druhá část nebyla tak špatná. Na tu první bych nejraději rychle zapomněla, ale je mi jasné, že bolavé a ztrhané tělo mi na ni minimálně několik dalších dní zapomenout nedá. Holt sportu zdar a běžkování zvlášť!