ČTYŘNOHÝ VIBRÁTOR
Sedím v rodinném kruhu a čekám, až všichni dojí výborný, sváteční oběd. Když i poslední člen rodiny pokládá příbor, zhluboka nabírám dech a nahlas oznamuji. „My vám s Peťánkem chceme něco říct.“ Pozoruji, jak se ke mně obracejí udivené tváře a oči všech přítomných se doširoka otevírají očekáváním. „Přibude nám nový člen do rodiny.“ Babičce se plní oči slzami dojetí, což mě velice překvapuje, neboť právě z její strany jsem očekávala největší protesty. Až teprve po několika vteřinách mi dochází, že si moje oznámení nejspíš vyložila poněkud jinak, než bylo míněno. Rychle tedy dodávám. „Koupíme si od Salimbaby kobylku.“ Uslzené oči rázem osychají a zlověstně se přivírají do tenkých škvírek. „Bože, ty jsi tak blbá,“ vrtí babča nechápavě hlavou. No, možná má pravdu.
Poté, co jsem si prvního koně pořídila stylem „láska na první pohled“ a až teprve když už byl doma, v maštali jsem zjistila, že zcela postrádá většinu parametrů a vlastností, jež pro mě byly důležité, jsem si předsevzala, že až budu pořizovat dalšího koně, rozhodně budu při jeho výběru používat mozek místo srdce. Opět to ale dopadlo poněkud jinak. Jednoho dne mi přišla jásavá sms, v níž mi Salimbaba oznamovala, že její mladší kobylce se narodila klisnička. Odepsala jsem. „Gratuluju, konečně kobylka v té dlouhé sérii hřebců. Přijedu se podívat. V sobotu mě čekej.“
Dva dny na to jsem tedy nasedla do vozu a vydala se do Trnové na exkurzi. Zaparkovala jsem před vraty, přešla přes dvůr a vstoupila do maštale. „Je to hrozný torpédo,“ vykládala mi Salimbaba, když otevírala dveře do boxu. „Když to pustím do výběhu, lítá to jako potrhlý kolem dokola a všichni starý běhají za ní a řehtají na ní, aby zpomalila.“ Vstoupila jsem do boxu a pohlédla na mrňavé, hnědé, dlouhonohé hříbě, jemuž z každého oka koukal jeden čertík a které chvíli nepostálo a neposedně poskakovalo po slámou vystlaném boxu. „Teda ta je boží,“ vypadlo ze mě. Sedla jsem si na bobek a čekala, zda ke mně přijde. Salimbaba pokračovala. „Je to potvora. Vůbec není mazlivá. Zatímco všechny ostatní hříbata, co jsem kdy měla, se nechaly hned od narození mazlit úplně od každýho, tohle na sebe skoro nenechá šáhnout.“ Pozorovala jsem, jak se za mámy zádí vynořila malá, ušatá hlava a po chvíli i zbytek kobylky. Pomalinku, krůček po krůčku se ke mně přibližovala, očividně na vážkách, zda má nebo nemá. Zvědavost nakonec zvítězila a za pár vteřin už bylo hříbě u mě a nadšeně mi žužlalo ruku bezzubou dásní, pak plynule přešlo k bundě a nezapomnělo ochutnat ani můj nos. Vůbec mu nevadilo, že ho hladím a drbu a vesele prozkoumávalo i zbytek mojí garderoby. „No vidíš,“ říkala jsem s úsměvem Salimbabě. „A ty jí pomlouváš, že se nemazlí.“ Salimbaba zvedla obočí a prohlásila, že je to po prvé, co jí takhle vidí.
Když jsem jela domů, přemýšlela jsem, co by na ní asi říkal zrzoun. Pak jsem ale sama sebe okřikla. Co bych dělala s hříbětem? Stačí, že živím jednoho darmožrouta. Navíc, nikdy jsem přece nechtěla kobylu. Nikdy jsem nechtěla Shagya Araba. A už vůbec jsem nikdy nechtěla bělouše. Jenže už tehdy bylo kdesi uvnitř, tam co bije ta zrádná pumpa na krev, rozhodnuto, přestože hlava se s touto skutečností zatím ještě odmítala zcela smířit.
Za týden jsem do Trnové jela znovu, tentokrát v doprovodu Petra a mého taťky. Ani jeden z nich zatím neměl tušení, jaký boj se ve mně odehrává. Oba dva jen chtěli vidět malé, neposedné hříbě. Salimbaba pustila celé své stádo do výběhu a my jsme skoro hodinu stáli u závory a kochali se pohledem na dovádějící Sorinku. „Já jí chci,“ prohlásila jsem. Salimbaba se rozesmála. „Tak si jí vem, aspoň budu mít jednoho z krku.“ Petr se na mě pátravě zahleděl a pak prohlásil. „Tak si jí koupíme.“ Rozzářeně jsem se na něj usmála. „Tak jo!“
Večer, když jsme seděli u večeře, vypálil na mě Petr otázku, jež zákonitě musela přijít. „Hele, to jsi myslela vážně, že tu malou chceš?“ Chvíli jsem neodpovídala a přemýšlela. „No,“ odkašlala jsem si. „Vlastně asi jo.“ Následovalo rozpačité ticho. Pokusila jsem se mu tedy vysvětlit, kudy že se ubírají moje myšlenkové pochody. „Podívej. Zrzounovi už je čtrnáct. Za čtyři roky, až by se obsedala Sorinka, tak už mu bude osmnáct a pomalu by měl přejít do režimu, zvaný důchodce.“ Petr se tvářil pochybovačně. „Navíc jsem domluvená s mámou, že až bude starší, tak jí ho dám, aby se s ním mohla pohodově courat po lese. No není to skvěle vymyšlené? Za čtyři roky zrzouna dostane mamina a já budu mít zase na ježdění jenom jednoho, takže časově se nic nezmění.“ Petr si povzdychnul. „Kolik za ní vlastně Salimbaba chce?“ „No, já nevim,“ odpověděla jsem opatrně? „Cože?“ vykulil na mě Petr oči. Rozpačitě jsem se na něj usmála. „Já se tak trochu bojim zeptat. Vím, za kolik prodávala Sáfu a docela se bojim, aby to nebyla cena podobná. To bych byla pěkně v prdeli.“
Několik dalších dní jsem se k tématu Soraya nevracela. Čekala jsem, až si Petr na tu myšlenku, která byla vlastně jeho, zvykne. S naším úmyslem jsem se ale svěřila mámě, protože vím, že ta je pro každou špatnost. Nezklamala. Prohlásila, že to mám dobře vymyšlené a že se na tu malou potvoru moc těší. Jenže po těch pár dnech nebyl Petr představou dalšího koně nijak zásadně nadšen a každou chvíli mi pokládal vcelku pochopitelné otázky, ohledně finanční stránky věci. „Jak budem platit dalšího koně? Splácíme kuchyň, potřebujeme dát dohromady obývák, spravit střechu.“ Vehementně jsem ho ujišťovala, že to nebude problém. „Když jsem měla zrzouna v Trnové, platila jsem za něj pět a půl měsíčně a k tomu jsem ještě tak trojku projela na benzínu,“ vypočítávala jsem na prstech. „I s dvěma koňma na tom tady budu pořád líp,“ dodala jsem vítězoslavně. Odpovědí mi byl pouze skeptický pohled.
Naštěstí se nakonec Petr se svojí vlastní geniální myšlenkou smířil a tak jsem za necelých čtrnáct dní volala Salimbabě, že se chci přijet podívat, jak Soraya Palečková roste. „Ty Paldo,“ kárala mě Salimbaba. „Nedělej si ze mě prdel.“ Odpověděla jsem, že si jí nedělám. „Já to myslim vážně.“ A tak jsem opět následující den frčela směrem Trnová, tentokrát i s Petrem po své pravici. Po několika opravdu teplých, skoro letních dnech se obloha zatáhla a fučel ostrý, ledový vítr a tak jsme se omezili pouze na bleskovou procházku s kobylkami kolem statku a pak jsme se rychle přesunuli do hospody. „Ty hele, Salimbabo,“ zeptala jsem se. „Nevadí ti, že nejsem primárně chovatel a ani na ní chovat nebudu?“ Salimbaba rezolutně prohlásila, že nevadí. „Já hlavně chci, aby se měla dobře.“ Pak se na mě podívala a prohlásila. „Ale aspoň dvě hříbata by mít měla. Já už jsem ti pro ní vybrala hřebce.“ Rozesmála jsem se. „Ty jo. Kobyle je sotva měsíc a ty už jí sháníš ženicha?“
Za další týden, jsme se s Petrem vydali do ZOO. Když jsme procházeli africkým pavilonem, začal mi zvonit telefon. „Ahoj Paldo,“ ozval se Salimbaby hlas. „Jak teda s tou Sorinou. Pořád sis to ještě nerozmyslela? Já už na ní mám asi šest zájemců a potřebuju vědět, co jim mám říct.“ S pohledem upřeným na Petra jsem odpověděla, že jsem si to nerozmyslela. „Zeptej se jí na cenu,“ šeptal mi můj drahý do ucha. S tlukoucím srdcem jsem tedy do telefonu dodala. „Ale samozřejmě to taky záleží na tom, kolik za ní budeš chtít.“ Když mi Salimbaba sdělila cenu, přetlumočila jsem ji s prosebným pohledem Petrovi, ten se zhluboka nedechl a pak přikývl. „Tak jo, to dáme dohromady.“ Povyskočila jsem půl metru do vzduchu a nadšeně jsem doporučila Salimbabě, aby všechny ostatní zájemce poslala do háje. Když jsem ukončila hovor, s rozběhem jsem se pověsila Petrovi na krk. „Děkuju, srdíčko.“
Od té doby jezdím do Trnové minimálně každých čtrnáct dní, to abych nepromeškala žádné stádium Sorinky vývoje a růstu. Můj ustajovatel je s přírůstkem obeznámen a když jsem mu to oznámila, nadšeně prohlásil, že si koupí taky odstávče, aby měla Sorinka kamarádku. „Přiděláme jeden výběh navíc,“ prohlásil, „a budeme s nima pouštět poničku. Stejně jsou na ní valaši zlí.“ Zkrátka, mám to všechno pěkně naplánováno, do posledního detailu. Na konec srpna se těším, jako malý harant na čokoládu. Zrzouna sice i přes všechny jeho mouchy miluju, ale už je to starý mazák, kterého nemám co naučit. Těším se, jak si budu s hříbětem hrát. Těším se, jak jí budu s sebou brát vedle zrzouna na vyjížďky. Těším se, až budu cválat nebo klusat v zadních po louce a vedle mě bude pobíhat, vyhazovat a zlobit malá, nohatá a poťouchlá Sorinka. Těším se, že její přítomnost třeba vlije zrzounovi trochu energie do žil, že i pro něj se práce pod sedlem stane příjemnější a že i on si třeba občas zazlobí.
Sedím u počítače a jen tak, zkusmo, zadávám jméno Soraya do vyhledavače. Nad výsledkem překvapeně zdvihám obočí a po několika vteřinách dostávám záchvat smíchu. Nakonec stránku oscreenuji a náhled posílám Salimbabě do mailu, spolu s krátkou větičkou. „Tak nevim, esli si to nerozmyslim :o).“ Dle vyhledavače je totiž Soraya název pro luxusní vibrátor, nabízející dva druhy rozkoše. Na stránce mi vyjelo několik desítek sexshopů, nabízejících tento produkt, jež musí mít doma každá žena a mezi nimi, zhruba uprostřed stránky, se krčí odkaz na Salimbaby webovky. Obratem mi přichází odpověď. „Jo, to je dobrý :o). A já se divila, proč mi občas lezou na web lidi přes vyhledávač na "Soraya". Ale zase na druhou stranu, slibujou jen dvě rozkoše, to ti Sorinka poskytne rozkoší jistě víc.“ No, to doufám.
Komentáře
Přehled komentářů
Urcite ocenite techto 5 tipu na luxuxsni vibratory,. https://www.erekce.cz/luxusni-vibratory/ Je nutne chapat, ze vagina je velice citlivy kus tela nachylny na poraneni i infekci, proto je skutecne nezadouci, aby zena koupila vibrator za 200kc.. neni bezpecny.. Vybirejte zde - https://www.erekce.cz/luxusni-vibratory/
Proc si jednou priplatit a mit roky klid?
(Maky, 2. 8. 2019 9:58)