ÚCHYL JEDEN
„Máme jet ven,“ oznámila jsem Pavle a v očích se mi zračily mírné obavy. Pavla nadšeně souhlasila a s veselým úsměvem odběhla do sedlovny. Zamyšleně jsem vstoupila k Figimu do boxu a zatímco jsem čistila, přemýšlela jsem, jakou nejvhodnější trasu zvolit.
Pavla sice jezdila na koni o pár let déle než já, bez nadsázky by se o ní však dalo mluvit jako o jezdeckém neštěstí. Všichni koně, na něž usedla, hned věděli, s kým mají tu čest a také se podle toho chovali. Lekali se každého ptáčka v křoví, utíkali, jakmile se před nimi otevřel byť jen nepatrný prostor a vesele skotačili tak, jakoby žádného jezdce na zádech ani neměli. A když jsem zjistila, že Pastel, jehož měla vzít pod sedlo, předešlý den stál, není divu, že jsem z její společnosti nebyla příliš nadšená.
„Jdeme do lesa,“ otočila jsem se v sedle. „Do česáku na louku chodíme furt, tak uděláme změnu,“ snažila jsem se, aby moje slova zněla přesvědčivě. Nemohla jsem Pavle říci, že se s ní na louku bojím. Dokázala jsem si živě představit, jak by z toho tahle milá, pracovitá, neuvěřitelně hodná a citlivá dívka byla nešťastná.
Po několika klusových úsecích jsme dorazily na širokou, dlouhou lesní cestu, jako stvořenou pro pomalý cval, jež se na svém konci dělila do tvaru písmene V. Přímo ve špici tohoto pomyslného véčka, rostl malý, huňatý smrček, trůnil si tam v mechu a svou svěží, jásavou, zelenou barvou připomínal smaragd, zasazený v šedivém kovu. Naši oři se celou cestu chovali ukázněně, Pastel se tvářil mírumilovně a vypadalo to, že mu vůbec nevadí ona klátící se osůbka, sedící na jeho hřbetě a nemotorně pobízející. Rozhodla jsem se tedy. „Tady kousek zacváláme,“ houkla jsem na Pavlu přes rameno. „Moc se na mě nelep a nepředjížděj mě, já budu mít Figiho plný ruce.“
Pobídla jsem Fíka a ten k mému naprostému úžasu v klidu zaskočil a cválal pomalým, houpavým tempem. To se mi s ním moc často nestávalo. V duchu jsem si gratulovala za onen spásný nápad zamířit do lesa. Přestala jsem si všímat, co se děje za mými zády a soustředila se jenom na Figiho, na les kolem sebe, na voňavý vzduch a na svůj blažený pocit. Vtom se kolem mě prořítila obrovská bílá šmouha a závratnou rychlostí se vzdalovala. „Ježiši brzdi!“ křičela jsem z plných plic, ale bez efektu. Nezasvěcený divák by si pravděpodobně myslel, že se jedná o úmyslný úprk, protože Pavla seděla v sedle jako přilepená, ruce měla předpisově položené na kohoutku a nevyvíjela sebemenší aktivitu, žádnou snahu o zpomalení či zastavení Pastelova letu. Přešla jsem s Figim do kroku (dodnes se divím, že se Figi, ten chronický zdrhač, choval toho dne naprosto vzorně a nechal se malým, hubeným nic ve svém sedle plně ovládat) a zděšeně se dívala za utíkajícím koněm.
Dvojice se přiblížila k místu, kde se cesta půlila ve dví. Pastel se rozhodl pro odbočku vpravo, pravděpodobně to ale své jezdkyni zapomněl dostatečně naznačit, odstředivá síla ji vymrštila do vzduchu a nebohá Pavla přistála přímo na onom huňatém smrčku, kde zůstala bez hnutí sedět ve stejné pozici, v jaké opustila sedlo. Doklusala jsem k ní a zastavila. „Jsi v pořádku?“ ptala jsem se opatrně. Pavla otočila hlavu a upřela na mě do široka otevřené oči, v nichž se zračil děs. „Už můžeš slézt dolů.“ Pavla několikrát zamrkala, jakoby se probouzela, překvapeně se rozhlédla kolem sebe a konečně se pohnula. Sešplhala ze stromu dolů a bezradně na mě pohlédla. „Co budeme dělat?“ ptala se nešťastně. „No co můžeme dělat,“ pokrčila jsem rameny. „Půjdeme domů a budeme doufat, že tam ten magor Pastel trefí.“
Pavla šla domů pěšky, já na ní musela co chvíli čekat a tak nám zpáteční cesta trvala téměř hodinu. Když jsme přecházeli silnici pod sousední jízdárnou, zahlédla jsem známou postavu, kterak se na mém kole řítí naším směrem. Byla to dcera majitele a rozzuřená na nejvyšší míru zastavila přímo u nás. „Můžete mi laskavě vysvětlit, vy dvě střeva, co má tohle všechno znamenat?“ štěkala udýchaně. „Kdo vám řekl, že máte jet na Valchu?“ popadala dech. „Jen počkejte, jak si to od táty odskáčete. Mazejte domů, ale fofrem.“ Otočila se, skočila opět na kolo a jela zpátky.
Zkroušeně jsme dorazily do stáje. Odvedla jsem Figiho do jeho boxu, odsedlala a v duchu proklínala toho bílého mizeru, jenž na mě nevinně koukal skrz mříže. Zhluboka jsem se nadechla, posbírala kousíčky odvahy a zamířila do klubovny, pro svůj díl výčitek. Předpokládala jsem, že Pavla už si své vyslechla a teď je řada na mě.
Vzala jsem za kliku a vstoupila do místnosti. U stolu seděla Pavla, před sebou měla sklenku s fernetem a z úst kolemstojících se linula slova útěchy. „Můžeš mi vysvětlit, jak si to představuješ,“ rozkřikl se na mě majitel. „Ty jsi snad úplně blbá. Tos chtěla tu Pavlu zmrzačit? Nebo koně?“ Ukřivděně jsem hleděla do vztekem zčervenalé tváře. Sice jsem nečekala, že mi také nalijí sklenku a pohladí mě po hlavě, ale proč jsem tak hrozně dostala vynadáno jenom já? Přece jsme tam byly obě. Přece je Pavla o pět let starší a měla by mít tedy víc rozumu. Ve tváři se mi usadil napůl nešťastný, napůl vzpurný výraz. Po několika dalších nelichotivých označeních na moji adresu, jsem beze slova opustila místnost. „Já jsem ještě neskončil!“ ozýval se nepříčetný řev majitelův zpoza zavřených dveří. „Ale já jo,“ zabručela jsem potichu.
„Prosimtě proč tak šílí?“ ptala jsem se. „Vždyť se zas tak moc nestalo. Pavla nemá ani škrábanec a Pastel taky ne, tak co mu hrabe?“ Kolegyně se ušklíbla. „On je vzteky bez sebe, protože má z ostudy kabát.“ Tázavě jsem zvedla obočí. „Tomu nerozumím.“ Kolegyně na mě mrkla a začala vyprávět.
Pastel dobře znal cestu z lesa domů. Jenže ta vede kolem sousední jízdárny, jež je od té domovské vzdálena pouhých pár set metrů a tak se stalo, že ho do nozder udeřil pach cizích koní. Odbočil tedy z cesty, zamířil do otevřených vrat a vřítil se přímo do stáje, kde se kromě asi dvaceti boxů nachází pět štontů, nebo raději vazných ustájení, v nichž bylo tehdy uvázáno pět valachů. Pastel zahlédl oněch pět koňských zádí a neváhal ani okamžik. Jednoho po druhém obskočil všechny valachy a pak se zaparkoval do volného boxu. Všichni přítomní, kteří se při jeho vpádu snažili učinit neviditelnými, si oddychli až v okamžiku, kdy jeden pohotový pán přiskočil a zabouchnul za Pastelem dveře boxu. Pak stáli namačkáni kolem něj a obdivovali se tomu velkému, krásnému, divokému hřebci. „Hele, ale já nevidim koule, to asi nebude hřebec,“ vyslovil kdosi svojí pochybnost. „Prosimtě a co by to bylo jinýho, když první co udělal bylo, že obskákal, na co přišel,“ oponoval jiný hlas. Paní, jíž patřil pochybovačný hlas, si koně prohlédla více zblízka a pak vítězoslavně prohlásila. „Ale toho koně já přece znám, to je ten úchylnej valach ze Slavie.“ Udělala čelem vzad a odběhla k telefonu.
Pastel nebyl ani hřebec, ani valach. Pastel byl kryptorchid. Byl sice vykastrován, ale při kastraci veterinář zjistil, že má v šourku jenom jedno varle, které mu také odebral a to druhé zůstalo uloženo v břišní dutině. Nebyl tedy schopen rozmnožování, ale vlivem hormonů, produkovaných jedním varletem, mu zůstalo hřebčí chování. Zvláštní ovšem bylo, že klisny Pastela nechávaly naprosto chladným. Jakmile se však v jeho blízkosti objevil valach, byl k neudržení, hlasitě řehtal a snažil se koně obskočit.
Poté, co kolegyně skončila s vyprávěním, mi byla příčina majitelovy zuřivosti jasná. Vždyť Pastel byl jeho nejoblíbenější kůň a teď měli oba dva ostudu široko daleko. Pastel byl pro všechny úchyl a tuto příhodu si na sousední jízdárně vyprávěli ještě hodně dlouho.
Na Pavle tento karambol naštěstí nezanechal žádné následky. Nebo možná bohužel, jak se to vezme. O několik týdnů později mě trenér poslal s Figim na kolbiště. „Pavla vezme Pastela a půjde s tebou.“ Myslela jsem si, že kolbiště je i pro Pavlu naprosto bezpečné. Mýlila jsem se. Slávistické kolbiště má tvar čtverce o hraně sedmdesát metrů, prostoru je na něm tedy víc než dost. Ten den bylo uklizené, čerstvě uvláčené a nestály na něm žádné překážky. Po kolbišti se pohybovali pouze dva koně a jezdci. Já s Figim a Pavla s Pastelem.
Pracovala jsem na kroužku a soustředila se na co nejkorektnější provádění cviků. Nacválala jsem, vyjela z kruhu a pokračovala kolem celého kolbiště. Vtom jsem ucítila náraz, ozvala se dutá rána a v příštím okamžiku jsem seděla na zemi v písku a nechápavě se dívala na Pavlu, která se válela opodál. Oba koně splašeně běhali po kolbišti, přičemž Pastel pronásledoval Figiho, ve snaze skočit mu na záda. Trenér, jenž byl naneštěstí svědkem této kolize, se k nám přiřítil. „Co tady vyvádíte?“ soptil vzteky. Pavla na něj upřela nevinné oči. „Já jsem Paldu nějak přehlídla a trochu jsme se srazily.“ „Bože, kolbiště velký jako kráva a vy se nedokážete vyhnout?“ Znechuceně nad námi mávl rukou. „Koukejte to pochytat a zmizte mi z očí.“
Pavla ovšem svými výkony nekomplikovala život jenom mě, ale i mnoha ostatním. Jednoho dne se z jízdárny vypravila početná ekipa jezdců a zamířila na rozlehlé louky u vodárny. Přítomni byli Pavla na Figim, Irena s Libarem, dcera majitele Jana s Exaktem a Blanka s hřebcem Automatikem. Figi pod Pavlou zlobil a vyhazoval a postupně se k němu přidávali i další koně. Nakonec došlo k výměně jezdců. Pavla dostala toho nejhodnějšího koně, jímž vždycky byl Automatik, Jana si sedla na Figiho a na Blanku zbyl Exakt. „Tak snad konečně můžeme zacválat,“ prohlásila Jana. „Píchni se s tim Matesem na konec,“ nařídila Pavle.
Všichni koně přešli do cvalu. Chvíli cválali plynulým tempem, když najednou z řady vybočil Automatik a začal skoky prodlužovat. Předběhl Figiho, který kvůli tomu začal opět vyhazovat a zběsile poskakovat. Předběhl Libara, předběhl nakonec i vedoucího Exakta a pokračoval po kraji louky pořád pryč. Teď už, kromě Líby, vyhazovali úplně všichni. Na konci louky se Mates poslušně zastavil a čekal na ostatní, kteří se k němu hnali v sérii různých poskoků a přískoků. Jakmile ho dohnali, začali se všichni koně pomalu uklidňovat. „Pavlo! Proč jsi nebrzdila? Když už s tebou zdrhne i Mates, tak by ses nad sebou fakt měla zamyslet,“ vrtěla hlavou Blanka. „Klušem dál.“ V okamžiku, kdy se všichni koně spořádaně v řadě za sebou rozklusali, přišel Libárkův čas. Proč by vyhazoval a zlobil, když zlobí všichni ostatní. On je přece sólista. Dvakrát za sebou vyhodil a Irenka se mu jako spadlý list snesla k nohám.
I přes všechny tyhle trampoty mezi námi byla Pavla vcelku oblíbená. Jezdit jsme s ní sice chodili neradi, ale u všech ostatních aktivit byla vždy vítána. Nejen proto, že byla hodná, milá a vtipná, ale také proto, že její neohrabanost byla v některých situacích navýsost zábavná.