KORSIKOU S PRŮVODCEM A S MYŠÍ
DEN 1.
Snad poprvé za tu dobu, co jsme s Petrem spolu, vyrážíme na naše cesty přesně podle plánu. Dlužno říct, že nám nic jiného nezbývá, neboť trajekt, který odjíždí úderem sedmé hodiny ranní a na nějž máme zakoupený palubní lístek, na nás s největší pravděpodobností čekat nebude. Rakev je na střeše, auto nacpané k prasknutí a pejsek pohodlně rozvalený v kufru. Hurá, jedeme. Cesta ubíhá vcelku rychle a bez zádrhelů. Je druhá polovina září a po prázdninovém pekle se provoz vrátil zpět do normálu. Po večeři na Rozvadově opět sedáme do vozu a uháníme s větrem o závod.
DEN 2.
S pravidelnými zastávkami na krmení a venčení Toníka projíždíme přes Innsbruck, pak Brenner a s úderem šesté hodiny ranní vjíždíme do přístavu v italském Livornu. Doma jsme si vytiskli instrukce, kterak se dostaneme ke správnému molu a ještě, že tak. Přístav je obrovský a trajektů tady kotví nepočítaně. Kupodivu ani moc nebloudíme a do správné fronty se řadíme hned na první pokus. Chlapík v oranžové vestě nám na dveře kufru lepí nálepku s velrybou a nápisem MOBY, což Toníček velmi hlasitě komentuje. A už pomalu, metr za metrem popojíždíme a za půl hodiny parkujeme na palubě M. Vykládáme psa, misku na vodu, deku a pár věcí, které si chceme vzít s sebou, protože během plavby se do auta nedostaneme. Procházíme kolem restaurace, kde je na dveřích sice psáno, že psi dovnitř nesmí, ale když nahlížíme skleněnými dveřmi, několik lidí se psy je tu pohodlně usazeno. My jsme ale slušně vychovaní a podobné zákazy se snažíme respektovat. Tedy já se je snažím respektovat. Můj drahý má na podobné zákazy vypěstovanou prazvláštní slepotu a většinou se se mnou hádá, že tam žádná taková cedule není. Dnes ale ne. Oba se těšíme na slaný mořský vzduch a na plavbu, navíc mojí kinetóze rozhodně víc svědčí čerstvé povětří, než uzavřená místnost.
Usazujeme se na přídi, ovšem jakmile trajekt startuje, zvedáme se a přesouváme se na pravobok. Nejen, že rachot motorů je ohlušující, černý kouř, valící se z komínů, žene vítr přímo naším směrem. Na palubě pravoboku si zabíráme jednu lavičku, hroutíme se na ní a za bedlivého dozoru našeho psíčka se pokoušíme aspoň na chvíli zavřít oči a zahnat únavu po probdělé noci. Moc se nám to ale nedaří. Lavička je tvrdá, neustále kolem nás někdo prochází a Tonda navíc strašně nutně potřebuje koukat z paluby do moře. Prostrkuje hlavu skrz kovové zábradlí a s nadšeným výrazem ve svém psím ksichtu chytá vítr do huby.
Zhruba v půl druhé se před námi objevuje přístav Bastia. Trajekt zpomaluje a po sérii několika náročných manévrů přistává u mola. Balíme si věci a přesouváme se k autu. V podpalubí je vedro jako v peci, a tak i přes zákaz startujeme a pouštíme klimatizaci na plný knedlík. Tonda totiž horko nesnáší příliš dobře a my ho nechceme trápit. Po několika minutách se konečně paluba otevírá a my můžeme opustit přehřáté útroby trajektu. Přístav i Bastii necháváme za sebou a dle navigace se přesouváme přes Corte a San Pietro di Venaco do městečka Venaco. Odtud sjíždíme několika serpentinami k řece Manganello, kde máme objednané ubytování v bungalovu Paesotel E Caselle. Ubytování probíhá vcelku hladce i přes to, že paní na recepci umí anglicky jen pár základních frází. Náš bungalov je trochu stranou od hlavní budovy hotelu, přímo nad řekou. Není to sice žádný luxus, ale je tu nádherný klid. Vykládáme věci z auta a v malé kuchyňce si vaříme pozdní oběd, který do sebe hladově házíme a pak se vydáváme na průzkum okolí. Petr je nadšený, že k řece to máme, co by kamenem dohodil, o Tondovi ani nemluvím. Oba se střemhlav vrhají do ledové vody, zatímco já je jistím ze břehu. Mě je totiž po probdělé noci dost zima, takže i když je venku zhruba třiadvacet stupňů, mám na sobě dva svetry a stejně klepu kosu.
Po koupeli, ochutnávce fíků, které u řeky rostou a po krátké procházce se vracíme zpět na pokoj, rychle večeříme a pak už se ukládáme do peřin. Je sice poměrně brzy, ale jsme po cestě utahaní jako koťata a tak si na tabletu pouštíme dvě krkonošské pohádky místo večerníčku a spokojeně usínáme.
DEN 3.
Ráno se probouzíme poněkud rozlámaní. Na matracích, které tu jsou na posteli, bych nepřála spánek ani svému úhlavnímu nepříteli. Petr bere Tondu a jdou si spolu dát ranní koupel do řeky a já se ještě na chvíli pokouším usnout. Marně. Když se ti dva vracejí, dostávám od psíčka mokrou pusu přes celý obličej a jako bonus ledovou sprchu, to když se ten chlupatý tyran oklepe přímo vedle postele. Je čas vstávat.
Snídaně se nám trochu protáhla a tak na první výlet vyrážíme krátce před jedenáctou. Po zevrubném studiu knižního průvodce, kterého jsme si s sebou přivezli, se vydáváme na průzkum soutěsky Richiusa. Cestou zastavujeme u polorozpadlé pevnůstky jménem Le Fortin de Pasciola, která se tyčí na vrcholu jednoho z mnoha kopců. Je odsud nádherný výhled do okolí. Sluníčko svítí, ale není žádné velké vedro, zkrátka počasí na výlet úplně akorát. Prolézáme v pevnůstce všechny kouty a nakonec se vracíme k autu a pokračujeme do vesničky Busso, kde parkujeme kousek nad řekou Cardiccia. Poté, co jsme se přehoupli přes kopce na druhou stranu, se počasí radikálně mění. Vytahují se nám nad hlavou těžké, černé mraky a teplota klesá o několik stupňů. Oblékáme tedy nepromokavé bundy a vyrážíme. Přecházíme řeku na druhou stranu a uzoučkou pěšinkou začínáme stoupat serpentinami vzhůru. Nejprve kráčíme řídkým lesem, po chvíli ale stromy ustupují nízkým keřům a nic nám nebrání ve výhledu na divoké údolí pod námi. Nejdeme ale příliš dlouho, když se nám nad hlavou ozývá ohlušující burácení hromu a z nebe sjíždí první blesk. Petr by klidně pokračoval dál, mě ale bouřka v otevřeném, horském terénu zlehka děsí. Po malé diskusi děláme kompromis. Pokračujeme ještě kousek, tam, kde se před námi otevírá pohled na vodopád na druhé straně údolí a tady se otáčíme na zpáteční cestu. A právě včas. Z nebe se začínají snášet první dešťové kapky a rachot hromu se rozléhá údolím ve stále kratších intervalech. Naštěstí bouře po chvíli odchází a zanechává za sebou svěží vůni a nádhernou, jasnou duhu, jež se klene nad údolím.
Vracíme se zpět na pokoj, kde zjišťujeme, že se nám do kuchyňky nastěhovala jakási myš a za jediné odpoledne stihla zlikvidovat značnou část našich zásob. Instantní čínské nudle ji zřejmě nijak zvlášť nezaujaly, protože do každého pytlíku párkrát hryzla a pak se nejspíš znechuceně odebrala jinam. Není divu. Ovšem pečivo, jablka a mrkev ohryzala opravdu poctivě. Odebíráme se tedy na recepci hotelu, kde se snažíme paní recepční vysvětlit, co máme za problém. Paní je z nás očividně dost zoufalá, protože nerozumí ani slovo anglicky a když se Petr pokouší o výklad ve francouzštině, je zmatená ještě víc. Naštěstí zdejší údržbář anglicky hovoří a tak se nakonec přeci jen dobíráme k jádru pudla. Paní recepční nám říká, že pastičky na myši nevedou, ale zato mají jed. Mě se tohle řešení nijak zvlášť nelíbí, neboť cpát jed na krysy mezi potraviny mi nepřipadá jako šťastné řešení, navíc co kdyby se k tomu dostal Tonda. Pan údržbář nás ale ujišťuje, že jed zastrčí pod střechu a všechno bude v pořádku. Po chvíli dohadování tedy souhlasíme. Zatímco já se statečně ujímám přípravy večeře, Petr se s Tondou odebírá opět k řece, aby si užili večerní koupel. Já jsem skromné děvče, a tak mi stačí horká sprcha, teplé ponožky a teplý čaj.
DEN 4.
Ráno zjišťujeme, že myška si na jedu očividně velmi dobře pochutnala, protože růžové krystalky se válí po podlaze, ve dřezu i na umytém nádobí. Tonda má přísný zákaz vstupu a já vztekle s Petrovou pomocí uklízím ten nepořádek. Všechno nádobí myju třikrát, než jsem ochotna ho znovu použít a když se náš psíček tváří, že by se k nám chtěl v kuchyňce připojit, hystericky ho vyhazuji ven. Snídáme zbytky pečiva, které nám ta šedivá vetřelkyně milostivě nechala a pak se zlehka otráveně balíme na dnešní výlet. Chystáme se do jedné ze zdejších vyhlášených kanyoningových oblastí.
Cestou projíždíme přes městečko Aleria a pokračujeme po pobřeží do další vesničky s názvem Solenzara. Tady narážíme na roztomilou pláž, a protože jsme na ostrově a bylo by tudíž hloupé, kdybychom se ani jednou nevykoupali v moři, zastavujeme a nadšeně se vrháme do vln. Bohužel nás nenapadlo, že náš potrhlý psíček bude tu slanou vodu chlemtat z plna hrdla. Po půl hodině dovádění v moři pokračujeme k soutěsce Fiumicelli. Parkujeme, svlékáme se do plavek a pak se zhruba půl hodiny prodíráme příšerným křovím, abychom se dostali k řece. Rozhodně toho ale nelitujeme, protože tu nacházíme nádherné tůně, v nichž se dá plavat a potápět se. Jdeme řekou po proudu a užíváme si tu nádheru. Nakonec narážíme na místo, odkud by pokračování se psem bylo velmi obtížné. Příliš nám to nevadí. Je tu nádherná, velká tůň a jsme tu sami. Roztahujeme se na sluncem vyhřáté kameny a užíváme si ten nádherný klid. Bohužel ne moc dlouho. Náš milovaný psíček, poté, co se dosyta napil slané, mořské vody, má pochopitelně obrovskou žízeň a teď pro změnu nezřízeně chlastá vodu sladkou. Během chvíle má břicho jako balón a je vidět, že mu není moc dobře. Rychle se tedy balíme, a zatímco Petr je zdánlivě v klidu, mě se pomalu zmocňuje hysterie a zoufale pátrám v paměti, jestli jsme cestou nemíjeli nějakou veterinu a ještě zoufaleji přemýšlím, jak se tam domluvíme, pokud nebudou hovořit anglicky. Vracíme se stejnou cestou, tedy zarostlou pěšinkou a psíček začíná zvracet. Je až neuvěřitelné, kolik vody do sebe dostal. Než se dostáváme k autu, zvrací asi pětkrát, pak přichází průjem a nakonec už jenom slintá a sotva plete nohama. Mě tečou slzy jako hrachy a v duchu si nadávám, že jsem nám zabila psa. Naštěstí se zdá, že po důkladném pročištění chlupatého organismu se psíček opět vzpamatovává a tak když přicházíme k zaparkovanému vozu, vypadá už zase téměř normálně. Hurá, veterinu hledat nemusíme.
Do hotelu se vracíme pořádně vykoupaní, opálení a v mém případě s nervy na dranc. Nijak mi nepomáhá ani zjištění, že myš očividně stále běhá v plné síle a na jedu si vyloženě pochutnává. Ten sajrajt je opět rozsypaný po celé kuchyni. Aspoň že jsme měli tolik rozumu, že zbylé potraviny jsme ráno zavřeli do plastového boxu, který jsme si přivezli s sebou, takže tentokrát byl jed to jediné, na čem si myš mohla smlsnout. O jeho účinnosti by se ale dalo velmi pochybovat a tak to vypadá, že jediná otrávená jsem tady já.
DEN 5.
Ráno už mě ten růžový poprašek v kuchyni ani moc nepřekvapuje. Odevzdaně s Petrem uklízíme, abychom se mohli nasnídat bez rizika otravy. Tonda už s pánečkem absolvoval pravidelnou ranní koupel v řece a teď spokojeně leží s plným bříškem na pelechu a s hlavou na stranu pozoruje ty dva pošuky, jak běhají po kuchyni s hadrem a koštětem. Zřejmě mu to přijde vcelku zábavné, neboť nám k úklidu zvesela prozpěvuje a na moje vzteklé okřikování absolutně nedbá.
Po snídani nasedáme do vozu a přesouváme se přes městečko Corte na parkoviště Poppaghia, které leží mezi vodní nádrží Calacuccia a průsmykem Col de Vergio. Dnes je naším cílem Lac de Nino, které by podle našeho knižního průvodce mělo být jedním z klenotů Korsiky. Dle autora se jedná o velmi snadný trek. Cesta by měla být dobře značená, neboť je součástí slavné GR20. Zpočátku opravdu nemusíme značky nijak zvlášť hledat. Procházíme borovým lesem a sledujeme nejen červenobílé značení, ale i vyšlapanou pěšinu, která se klikatí mezi stromy. Ovšem když les opouštíme, padá nám čelist. Poslední část cesty vede kamenným mořem a stoupá téměř kolmo vzhůru. Vzhledem k tomu, že tady o vyšlapané stezce nemůže být ani řeč, začíná být hledání značek opravdovou výzvou. Několikrát se dostáváme k místu, o němž jsme přesvědčeni, že tam Tondu nikdy nedostaneme, ale psíček nás pokaždé překvapí a po hladkém kameni vyběhne s takovou lehkostí, jako by měl na tlapkách přísavky. Pak stojí nahoře, vysoko nad námi a nadšeně nám slintá do ohromených obličejů. Konečně máme za sebou poslední metry výstupu a před námi se otevírá úchvatný pohled na jezero Lac de Nino a změť potoků, které ho napájejí. Na chvíli se usazujeme na kamenech a svačíme. Opět se zvedáme a vydáváme se na průzkum jezera a celého údolí. Všude se tu pasou krávy a koně a Toníček by si s nimi tak rád hrál. Musí se ale spokojit s cachtáním v potoce a na skotačení se skotem si nechat zajít chuť.
Pomalu je čas k návratu. K Petrovu nemalému zklamání se musíme vrátit stejnou cestou, kterou jsme přišli. Opět hopsáme po kamenech a mě při každém skoku vržou šrouby v kotníku víc a víc. Cestou vzhůru jsem o tom protivném železe ani nevěděla, ale sestup mi ho opět připomíná. Vzhledem k tomu, že vysoké pohorky do té doby, než mi šrouby zase vyndají, neobuju, mám na nohou nízké turistické boty a s mými vyskakovacími kotníky musím našlapovat obzvlášť opatrně. Jsme spokojeni. Dnešní výlet se nám moc líbil, i když byl výstup trochu obtížnější, než jsme si díky textu v průvodci představovali.
Vracíme se do hotelu. Rozházené krystalky jedu uklízíme se stoickým klidem, Petr se ještě běží s Tondou vykoupat do řeky a pak už se znaveně ukládáme na tu příšernou, nepohodlnou a proleželou postel.
DEN 6.
Ani dnes ráno si ti dva šílenci, jeden dvoumetrový a druhý chlupatý, nemohou nechat ranní koupel ujít. Petr mě sice láká, abych šla s nimi, ale mně se do ledové řeky rozhodně nechce. Raději ještě chvíli zůstanu v posteli. Bohužel mi není přáno, z peřin mě vytahuje podivné chroustání a škrábání, které se ozývá z kuchyně. No jasně! Myška snídá. Jed je opět rozsypán téměř všude. Mě už to ale z míry nijak zvlášť nevyvádí. Zametání a vytírání už mám z předchozích dní bravurně nacvičené a než se ti dva vracejí od řeky, je v kuchyni opět bezpečno.
Dneska se nám nechce nikam šplhat a tak si v průvodci vybíráme výlet podél pobřeží. Čeká nás poměrně dlouhý přesun přes půl ostrova. V přímořské vesničce jménem Tizzano sjíždíme ze silnice a po hrbolaté, pískové cestě pokračujeme ještě několik kilometrů. Řádně vyklepaní a vytřesení parkujeme na louce, kterou tu místní velkoryse nazývají parkovištěm, bereme do batohu dvě láhve vody pro Tondu a vyrážíme. Netrvá dlouho a ocitáme se na pobřeží. Z moře tu čnějí obrovské, ohlazené balvany různých tvarů a černý kámen tvoří s blankytně modrou vodou moc pěkný kontrast. Tonda se střemhlav vrhá do moře, tentokrát si ale dáváme velký pozor, aby slanou vodu nepil. Kráčíme po úzké, pískové pěšině a slunce na nás nemilosrdně praží. Stromy tu nejsou žádné, jen občas trnité keře, takže se není kam schovat. Naštěstí není příliš velké vedro, ale i tak jsme po chvíli připálení a rozehřátí.
Přicházíme k zátoce Calla di Barcaju, jedné ze dvou, o nichž se zmiňuje průvodce. A je tu opravdu krásně. Rádi bychom se tu na chvíli usadili, jenže už je tady uvelebená prsatá blondýna s obtloustlým psem. Vzhledem k tomu, že na sebe s Tondou nekoukají příliš přívětivě, vyklízíme raději pole. Pokračujeme po pěšině a po několika desítkách minut přicházíme na další pláž, snad ještě hezčí, než je ta první. Jsme v zátoce Calla di Tivella a tady si konečně můžeme roztáhnout deku a jít si pořádně zaplavat. Užíváme si průzračnou vodu a Tonda nadšeně aportuje klacíky, kterých je tu kolem spousta. V pravidelných intervalech mu dáváme napít vody, kterou mu s sebou neseme, i když je jeho napájení trochu složitější operace. Při balení jsme totiž zapomněli vzít cestovní misku a tak improvizujeme s několika igelitovými pytlíky. Dlužno říct, že vcelku úspěšně. Po prvotní nedůvěře se z našeho pejska stává přeborník v pití z pytlíku.
Z pláže nás vyhání až rozložitá, smradlavá, motorová loď, která kotví v zátoce a do moře se z ní hrnou davy obstarožních turistů. Balíme tedy svých pět švestek a pokračujeme dál po pobřeží. Po pár kilometrech přicházíme na Capu di Senetosa. Stojí tu prastarý klášter a na kopci nad ním strážní věž Torra di Senetosa. Klášter je zřejmě pro veřejnost uzavřen a tak ho pouze obcházíme a šplháme kolem něj nahoru k věži. Je odsud parádní výhled na rozeklané skály a na azurové moře. Při tom pozorování zjišťujeme, že slunce je nějak podezřele nízko a že je nejspíš čas k návratu.
V Tizzanu si v plážovém baru dáváme občerstvení, napájíme Tondu a s úsměvem si povídáme s párem u vedlejšího stolku, který se rozplývá nad krásou a osobním kouzlem našeho psíčka. Sympatičtí lidé!
Do hotelu se vracíme za hluboké tmy, až kolem půlnoci, rychle krmíme chlupatou potvoru a polomrtví padáme do postele. Bohužel, zřejmě nejsem unavená dost na to, abych neslyšela titěrné nožky, běhající ve stropě sem a tam. A tak zatímco Petr vedle mě hluboce spí, já se převaluji z boku na bok, chvíli se snažím počítat ovečky a nakonec to vzdávám a pouštím si na tabletu film.
DEN 7.
Ráno si připadám, jako by mě přejel parní válec. Petr se mě snaží vytáhnout z postele, ale tak nějak marně. Mně se dneska nechce vůbec nic. Nakonec ale statečně otevírám oko, ovšem až poté, co se Petr s pejskem vracejí od řeky a já opět dostávám ledovou sprchu. Ranní úklid jedu už se pro nás stal tak nějak samozřejmostí. Po rychlé snídani se vydáváme na dnešní výlet.
Projíždíme Corte a po uzounké silničce se dostáváme k salaším Bergeries de Grotelle, kde parkujeme a odkud se vydáváme k jezeru Lac de Melo. Dle průvodce vede stezka po široké, pohodlné cestě. No, možná prvních pár metrů. V salaši si objednáváme občerstvení. Petr kozí sýr a já vaječnou omeletu. Ovšem nepočítala jsem s tím, že kozí sýr se tu dává do všeho, tedy i do té mé omelety. Smrdí to naprosto příšerně a po prvním soustu se mi dělá zlehka nevolno. Petr bude mít tedy občerstvení o trochu vydatnější. Ujímá se i té mojí omelety a já mu kradu suchý chleba, který dostal jako přílohu k sýru. Po chvíli se zvedáme a pokračujeme v cestě. Brzy ovšem zjišťujeme, že autor průvodce musel při jeho sepisování přinejmenším chlastat, protože po široké a už vůbec ne pohodlné cestě tu není ani stopa. Šplháme po kamenech a už po pár metrech z nás pot teče proudem, přestože je pod mrakem a teplota se pohybuje kolem pouhých patnácti stupňů. Šrouby v kotníku se opět hlásí ke slovu.
Konečně jsme nahoře. Zatímco Lac de Nino je obklopeno širokým, zeleným údolím, Lac de Melo je zasazeno mezi rozeklanými skalními štíty a je jimi obklopeno ze všech stran. Obcházíme jezero kolem dokola, Toníček se v něm spokojeně cachtá, ale protože se docela ochlazuje a začíná foukat studený vítr, pomalu se vydáváme na zpáteční cestu. Cestou přes Corte se zastavujeme na náměstí v restauraci, dáváme si k večeři vynikající hamburger s hranolkami a nakupujeme pár suvenýrů a místních specialit. Po návratu do hotelu se spokojeně ukládáme k spánku, jestli je v kuchyni nějaká spoušť nás dnes vůbec nezajímá. Jsme po večeři my i pejsek a úklid jedu můžeme klidně nechat zase na ráno.
DEN 8.
Dnes máme v plánu odpočinkový den. Po včerejším výstupu k jezeru mě noha vcelku bolí a tak si vybíráme túru podél řeky Manganello. Je fakt, že už jsme k informacím, které jsou v průvodci uvedeny, zlehka nedůvěřiví, jenže jiné materiály nemáme a nezbývá nám tedy nic jiného, než té slátanině věřit. Přes městečko Vivario dorážíme do malebné vesničky s názvem Canaglia. Tady po malé výměně názorů s postarší domorodkyní parkujeme a po široké, štěrkové cestě vyrážíme. Chvíli kráčíme lesem a i když řeku kdesi pod námi slyšíme, zatím ji ještě nevidíme. Zhruba po kilometru se cesta začíná měnit. Štěrk mizí a střídají ho větší i menší kameny. Místy je cesta zatarasená obrovskými balvany, které se utrhly ze svahu nad cestou. Stezka teď vede přímo nad řekou. Je tady spousta kaskád a peřejí, voda je průzračně čistá a její hluk je téměř ohlušující.
Po několika kilometrech klopýtání po hrbolaté stezce přicházíme k vodopádu, který přecházíme po mostku na jeho úpatí a pokračujeme dál. Dostáváme se k hluboké tůňce, které Petr zkrátka nemůže odolat. Nevzali jsme si s sebou sice plavky, ale je tady liduprázdno a tak se Petr klidně obejde i bez nich. Tonda je šťastný jako blecha, že se s ním zase někdo cachtá a já sedím na kameni na břehu a chladím si bolavý kotník.
Poté, co ti dva konečně vylézají z vody, pokračujeme ještě kousek po cestě, ale protože mě bolavá noha opravdu dává dost zabrat, po chvíli děláme čelem vzad a vracíme se zpět. V hotelu si vaříme oběd a odpoledne se vydáváme jen tak, pěšky na procházku po okolí.
DEN 9.
Dneska nás čeká poslední výlet. Po nezbytném úklidu a po snídani vyrážíme opět směrem Vivario a v průsmyku Col de Vizzavona zastavujeme na parkovišti. Vykládáme psíčka a vydáváme se po uzounké pěšině k vodopádům Cascades de Anglais. Není to nikterak daleko a za chvíli už máme vodopád před sebou. Je to nádherná podívaná. Voda padá z výšky deseti metrů a všude kolem nás se vznáší drobná vodní tříšť. Skáčeme z kamene na kámen a kocháme se tou krásou. Chvíli jen tak sedíme pod vodopádem a necháváme drobné kapičky vody, aby se nám usazovaly na vlasech i na oblečení. Je to poměrně příjemné osvěžení. Tonda netrpělivě pobíhá kolem nás a snaží se nás opět uvést do pohybu. Po chvíli se tedy zvedáme a podél řeky zahajujeme poměrně prudký sestup.
Po pár kilometrech se cesta i tok řeky narovnává a my teď kráčíme opět po široké, štěrkem sypané cestě. Všude kolem nás rostou vzrostlé buky a země je posetá bukovými semínky. Vzpomínám na to, jak jsem kdysi byla s tátou na dovolené ve Žďárských vrších a jak jsme tam buková semínka chroustali. Zvídavý Petr prohlašuje, že to musí taky ochutnat a tak chvíli pobíháme kolem a plníme si kapsy chlupatými plody.
Přicházíme na křižovatku a tady se konečně od řeky odpojujeme a stoupáme pozvolna k silnici, po níž se vracíme k zaparkovanému vozu. Poslední den na Korsice se pomalu chýlí ke konci. Čeká nás poslední noc na té příšerně nepohodlné posteli a poslední jedový úklid. Musím říci, že ani jedno mi chybět nebude.
DEN 10.
Ráno vstáváme, Petr s Tondou si užívají poslední ranní koupel, žvýkají poslední fíky a pak už následuje balení a nakládání věcí do auta. Naposledy ještě kontrolujeme, zda jsme tu nic nezapomněli, vracíme klíče, platíme za ubytování a vyrážíme do přístavu v Bastii. Projíždíme opět přes Alerii a ještě se na chvíli zastavujeme na pláži, kde se chvíli procházíme. Do přístavu přijíždíme zhruba s hodinovým náskokem a tak jsme ve frontě mezi prvními. Nalodění probíhá tak nějak lépe a rychleji než při cestě sem. Možná je to jenom tím, že už to známe a víme, co nás čeká. Plavbu trávíme opět na palubě, tentokrát pohrdáme lavičkou a místo toho si rozkládáme deku přímo na podlaze paluby, na kterou se všichni tři ukládáme. Úderem šesté hodiny přistáváme v Livornu. Teď už nás čeká nezáživná cesta po dálnici až domů.
Korsika je opravdu krásná. Člověk tu najde snad všechno, na co si vzpomene, ať už jsou to malebné pláže s bílým pískem a blankytně modrou vodou, nebo horská jezera, nebo vysoké, rozeklané skalní štíty. Přesto mě tahle dovolená nijak zvlášť nenadchla. Snad je to tím, že jsem byla po několik nocí nucena přespávat v příbytku s myší. Ano, přiznávám, jsem zhýčkaná a rozmazlená. Nebo je to tím, že jsem musela denně uklízet jedovatý poprašek a moje hysterická dušička se třásla, kdy se nám otráví pes. Jsem pevně rozhodnutá, že až příště zamíříme na dovolenou k moři, Tonda zůstane doma. Strach o jeho zdraví mi zrovna dvakrát na klidu a pohodě nepřidal. Ale Petr byl z Korsiky nadšený a možná, že až se tam vrátíme, vybereme si lepší ubytování a můj dojem bude o sto procent lepší.