KRÁVY UKAŠLANÝ
Naše letní dovolená se pomalu, ale jistě blíží, a protože budeme trávit dva týdny pod stanem, je třeba vyzkoušet, jak se bude na plátěnou boudu tvářit náš rozverný psíček. K této generálce si vybíráme první květnový víkend, neboť je to po dlouhé době jediný termín, kdy nemá Petr službu. Že se po několika opravdu teplých a slunečných týdnech zatáhlo a ochladilo? Co jiného bychom také čekali, že.
V sobotu ráno tedy nakládáme zavazadla na zadní sedačky, do kufru hafana a frčíme směr Jindřichův Hradec. První zastávku máme naplánovanou ve vísce s poetickým názvem Dvoreček, kde se tento víkend koná jedno z předkol Zlaté podkovy a mí rodičové zde působí jako rozhodčí. Na závodech v jezdecké všestrannosti už jsem nebyla ani nepamatuju, a tak se na odpolední terénní jízdy moc těším.
Úderem druhé hodiny odpolední vjíždíme na závodiště. Neodbytné babky, vybírající vstupné, odbýváme mávnutím ruky a s úsměvem jim sdělujeme, že jsem dcerou hlavního rozhodčího a jedem jen na otočku. Parkujeme před maštalí a vystupujeme. Psíček je po dvou hodinách v autě opravdu velmi nadšen, že si konečně může protáhnout tlapky a táhne mě od jednoho čichacího místa k druhému s takovou vervou, že za ním tak trochu vlaju. Moc dobře vím, že svojí matičku najdu u startovacího boxu, neb to je již dlouhé roky její tradiční crossové působiště. Když k ní ovšem dorážíme, vzniká trochu problém, neboť psíček sklápí uši, vrtí ocáskem, že by byl schopen přerazit dospělému chlapovi nohu a štěká, kňučí a kvílí tak, že ho jistě musí být slyšet i v Jindřichově Hradci na náměstí. To ovšem nedělá příliš dobře jezdcům ani koním, kteří s nervy napjatými k prasknutí očekávají svůj start v terénní jízdě. Když se navíc v Tondově zorném poli objevuje i můj taťka, kterého Toníček opravdu zbožňuje, musíme psíčka urychleně od startovacího boxu odtáhnout. Je jasné, že než se vydáme podívat na trať, bude třeba chlupáče trochu prohnat a unavit. No, unavit je asi trochu silný výraz. Něco takového se mi v Tondově případě ještě nikdy nepodařilo. Poodcházíme tedy směrem k lesu, psíčka vypouštíme a jdeme se za neustálého házení balonku projít. Zhruba po hodině se vracíme zpátky. O únavě nemůže být u pejska ani řeč, ale už je aspoň trochu vyběhaný a my se konečně můžeme jít podívat k překážkám, aniž by nám hrozilo, že za Tondou pojedeme po hubě. Nejdřív míříme k jezírku. Cestou zdravíme známé, všichni se na nás usmívají a rozplývají se nad Toníčkem. Ten se dneska chová nad očekávání slušně. Jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží.
U jezírka se opět potkáváme s taťkou, jenž jakožto hlavní rozhodčí přechází od jednoho stanoviště k druhému a kontroluje, zda všechno probíhá tak, jak má. Přidáváme se k němu a jdeme se podívat na skoky do rokle. Myslím, že Tonda s námi není úplně spokojen, neboť po dráze se pohybuje spousta jiných pejsků se svými páníčky a on by si s nimi tak moc chtěl hrát! Tady ho ale opravdu pustit nemůžeme. V rokli je několik moc pěkných terénních skoků. Chvíli tu tedy zůstáváme a sledujeme jezdce a koně, jak si s těmito překážkami poradí. Pak se vracíme zpět k jezírku a odsud ke startovacímu boxu. „Tak kam pojedete dál?“ ptá se nás máma. „Do Novohradek,“ odpovídá Petr. „Pod stan.“ Máma na něj valí oči. „V týhle zimě?“ obrací se ke mně, jakoby říkala, že to dělat nemusím, jestli nechci. „No,“ odkašlávám si. „Je to možná blbej nápad, ale Petr je v tom nevinně. To jsem vymyslela já.“ Mí rodičové nechápavě vrtí hlavou. Oba jsou navlečení do zimních bund a představa nocování pod stanem se jim opravdu nepozdává. Musím přiznat, že i já začínám zlehka pochybovat o svém zdravém rozumu, ale zatím se ještě pořád utěšuju myšlenkou, že po cestě jistě potkáme mnoho penzionů, a když bude nejhůř, ubytujeme se v jednom z nich. Před ostatními se ale tvářím suverénně a statečně.
Po šesté hodině opět nasedáme do auta, máváme všem na rozloučenou a pokračujeme do Novohradských Hor. Petr včera na internetu našel kontakt na provozovatele kempu v Leopoldově. Vytáčí jeho telefonní číslo a čeká. Když se na druhém konci ozývá chraplavý, mužský hlas, představuje se a ptá se dotyčného, zda u něj v kempu můžeme přenocovat. Sice neslyším, co pan kempař říká, ale dovedu si to vcelku živě představit. Nakonec se s ním Petr domlouvá, že mu máme zavolat, až do Leopoldova dorazíme.
Jsme na místě. Parkujeme u polorozpadlého stavení a zpuchřelého stanu, u nějž je zapíchnutá vybledlá vlaječka s nápisem Algida a zaraženě se rozhlížíme kolem sebe. Onen kemp je totiž jeden miniaturní, zabahněný palouček vedle výběhu s koňmi, kde budeme místo na stavbu stanu hledat asi jen velmi těžko. Po štěrkové cestě nám v ústrety přichází kulatý pán ve špinavé bundě a gumovkách a v úsměvu na nás cení svých pět zubů. „Co vás to napadlo, jet v téhle zimě pod stan?“ rozhazuje rukama. „Tady začíná sezóna až koncem června. Do tý doby tu chcíp pes!“ Váhavě mu vysvětlujeme, že to má být jakási generálka na dovolenou. „Postavte si to, kde chcete, mě je to jedno. Támhle je záchod,“ ukazuje horal rukou kamsi za sebe. „Ale nefunguje. Ještě jsme nepustili vodu, aby nám nezamrzla.“ Z mé tváře se zřejmě dá vyčíst mírné zděšení. Už cestou ze Dvorečku jsem se snažila Petra přimět k přehodnocení tohohle mého debilního výmyslu. Marně. Petr je bohužel velmi chytlavá osoba a většinou se s nadšením zhostí realizace každé hovadiny, kterou vymyslím. Dobře mi tak! Pán se zvědavě dívá z Petra na mě a naopak, a když se ani jeden nechystáme vytáhnout stan, poškrábe se na hlavě. „Nebo vám poradím ještě jedno místo. Taky je to na mým pozemku a je tam velmi romantický nocování. Rozhodně romantičtější než tady.“ Osobně si myslím, že v takové zimě nebudeme mít s Petrem na romantiku ani pomyšlení, ale tuto myšlenku si nechávám pro sebe a jen se nejistě usmívám. Pán nám tedy popisuje, kterak se na onen čarokrásný plácek dostaneme. „Je tam teda dost blbá cesta. Já tam jezdim s traktorem. Ale třeba se tam vyšplháte.“ Petr mává rukou se slovy, že příjezdová cesta k nám domů je taky dost dobrodružná a že jsme na ledacos zvyklí. Domlouváme se tedy, že se tam zajedeme podívat a kdyby se nám to nezdálo, vrátíme se zpět. Nasedáme tedy opět do vozu a zastavujeme za Leopoldovem u naprosto příšerné cesty, vedoucí do příkrého kopce. „To myslel tohle?“ valím na ten tankodrom oči. Petr nadšeně přikyvuje a i přes moje protesty túruje motor a vydává se cestou vzhůru. Daří se nám to na druhý pokus a až poté, co Petr vystupuje a odklízí z cesty několik obrovských balvanů. Odměnou je nám ovšem opravdu nádherný palouček, v jehož prostředku stojí kouzelný strom frňákovník z pohádky Tři veteráni.
Vybalujeme stan, spacáky a karimatky. Zatímco my s Petrem pracujeme, Toníček se seznamuje s krávami a telaty, obývajícími pastvinu na druhé straně cesty. Naše činnost je očividně zaujala, protože stojí, seřazené u ohradníku a fascinovaně na nás čučí. „Hele,“ rozhlížím se kolem. „Co je to za zvuk?“ Ze stáda krav se ozývá několikeré zakašlání. „Ty jo,“ kroutím hlavou. „To snad není možný. Já se tý kašlavý havěti nezbavim.“ Doma poslouchám kašlavého zrzouna a tady pro změnu zase ukašlané krávy. Konečně stan stojí, my rychle krmíme Toníka a pak se zavrtáváme do spacích pytlů. Toníček se zprvu tváří překvapeně, když za ním zapínáme zip a ukazujeme mu jeho spací místečko. Chvíli se tváří, jako že nám nerozumí. Poté, co mi několikrát šlape na ruku, nohy, dokonce i na obličej, se s funěním skládá na svojí cestovní matraci a zavrtává se do starého spacího pytle, který jsme mu dali k dispozici.
Petr vedle mě pomalu usíná. Najednou se do ticha ozývá chraplavé zakašlání, což je podle Tondy nepřátelský zvuk jakéhosi vetřelce, který je třeba řádně okomentovat a tak vyskakuje do vzduchu, přičemž mi opět šlape na obličej a hystericky štěká. Tahle situace se ještě několikrát opakuje, než psíčkovi dochází, že se není třeba vzrušovat. Krávy se navíc odebírají na své nocoviště na druhé straně pastviny a tak se kolem nás rozkládá hrobové ticho. Ne však na dlouho. Těsně vedle stanu se ozývá jakýsi šramot, doprovázený vzteklým štěkotem srnce. Zřejmě jsme si naše provizorní obydlí rozložili na jeho oblíbeném plácku a tak se nás snaží svým chraplavým nadáváním vypudit. Tonda se opět vrhá ke zdi stanu a řve tak, že mi skoro praskají bubínky v uších. Srnec to po chvíli vzdává a odchází do lesa a po několika minutách se uklidňuje i psíček a znovu se ukládá do spacáku. Chvíli ještě se vztyčenou hlavou ostražitě naslouchá okolním zvukům a číhá na dalšího případného narušitele, ale nakonec znaveně hlavu pokládá a zavírá oči. „No konečně,“ mumlám si pro sebe. Petr se ještě naposledy zavrtí a usíná spánkem spravedlivých. Mě to bohužel tak snadno nejde. Když už konečně i já začínám odplouvat do říše snů, přilétá zákeřná sova, usazuje se ve větvích frňákovníku a táhle, smutně a trochu strašidelně houká. Rázem je spánek ten, tam, neb milý psíček opět zahajuje svůj hlasitý, uštěkaný koncert. Když konečně utichá, je skoro půlnoc a já už mám na oku tik. Petr vedle mě spinká jako nemluvně, což je v tomhle rachotu opravdu neuvěřitelné. Někdy k ránu usínám i já, ukolébaná jemným šuměním deště a ťukáním kapek o stanovou celtu.
Petr se probouzí s rozedněním, vymotává se ze spacího pytle a jde se s Tondou vyvenčit. Vracejí se oba mokří a se studenýma nohama. Oba znovu zalehávají a opět usínají. Jak to tak vypadá, z téhle společnosti budu mít kruhy pod očima zase jenom já. Kolem deváté hodiny déšť ustává a tak se pomalu vymotáváme, rychle snídáme my i pejsek, balíme svých pět švestek a nasedáme do vozu. Opatrně sjíždíme onou hororovou cestou zpět na silnici a vydáváme se po uzounké silničce k rakouským hranicím. Cestou zastavujeme u průzračně čistého jezírka, kde nacházíme mrňavého čolka s křiklavě červeným ocáskem a pak pokračujeme do Pohoří na Šumavě. Tady silnice končí. Parkujeme tedy a vydáváme se na procházku do Rakouska. Toníček se nadšeně čvachtá v každé louži, kterou potkáváme a aportuje šišky, klacíky i balonek. Protože se ale začíná zatahovat a na tvář nám dopadají první dešťové kapky, otáčíme se nazpět a k Petrově nelibosti se stejnou cestou vracíme k autu. Náš výlet se pomalu, ale jistě chýlí ke konci.
Obávaná stanová generálka nakonec nedopadla vůbec špatně. Nezmrzli jsme a Petr s Tondou se docela dobře vyspali. Černé kruhy pod mýma očima se za pár dní ztratí, to až doženu spánkový deficit a teď už se můžu jenom psychicky připravovat na blížících se čtrnáct probdělých nocí. Jen doufám, že v Pyrenejích nebudou vedle kempu kašlavé krávy a že si Tonda na noční zvuky ostatních obyvatel kempu rychle zvykne, aby nás s uštěkaným vlčkem náhodou nechtěli vyhodit.