KDO S KOHO
Sedím na hřbetu svého oře, toulám se podzimní, sluncem pozlacenou krajinou a vzpomínám na časy dávno minulé, kdy jsem byla přesvědčena, že buď svého koně zabiju já, nebo zabije on mě. Moje zvíře pode mnou poslušně capká a kdyby mu nad hlavou hvízdaly kulky nebo kolem rachotily hromy, nehne ani brvou. Pryč jsou ty časy, kdy stačilo drobné zašustění suchého listí, zrzoun vystřelil vpřed jako raketa a svůj bezhlavý úprk provázel mohutným vyhazováním. Někdy mi ty jeho výstupy vlastně chybí. Jindy si ale zase vzpomenu na všechny šílenosti, které kdysi vyváděl a rázem jsem úplně spokojená.
V době, kdy zrzoun bydlel v Bukovci, jsem měla oblíbenou vyjížďkovou trasu, jež vedla podél Berounky na rozlehlé louky, do míst, která zdejší usedlíci nazývají v zadních. Existují dvě cesty, kterými se lze vydat. Jedna vede po silnici podél železniční tratě a poté po polní pěšině, druhá se silnici i železnici vyhýbá, musíte se však od řeky vyškrabat do prudké, zalesněné stráně.
Bylo krásné, podzimní odpoledne, sluníčko konečně vykouklo z mraků a já vyrazila se zrzounem do zadních. Vyšplhala jsem se do toho prudkého kopce a pokračovala po pěšince, vedoucí podél zahrádek. Pes nadšeně pobíhal kolem zrzounových nohou a šťastně poskakoval. Vtom se za plotem jedné ze zahrad cosi pohnulo. Zafir vyskočil do vzduchu a vyrazil na úprk. Měl ale smůlu. Jeho reakci jsem předvídala a bezhlavý útěk jsem mu zarazila hned v zárodku, na což drahý oř reagoval hlučnými hlasovými projevy. Začal se se mnou přetahovat a kvičel tak, že to bylo slyšet až dolů k řece, kde se několik rybářů vyděšeně rozhlíželo v domnění, že se zpoza stromů vynoří stádo vepřů. Zrzoun se vztekle snažil chňapnout psa za kožich a když mu bylo odepřeno i to, rozkvičel se znovu s nebývalou intenzitou.
Zpět jsem se vracela stejnou cestou. Opět jsem prošla kolem zahrádek a přiblížila se k místu, odkud jsme se začali pomalu spouštět dolů k řece. Kličkovala jsem mezi stromy, jimiž byla stráň hustě porostlá a mezi nimiž se kroutila uzounká pěšinka, když tu náhle odkudsi vyskočila srna. Než jsem stačila z plna hrdla zařvat, pes se za ní rozběhl a jak vyrazil, zašustilo pod ním spadané bukové listí. Zrzoun se toho nepatrného šramotu k smrti lekl a vystřelil vpřed jako šipka. Tentokrát se mi nepodařilo včas zareagovat. Hnali jsme se dolů šílenou rychlostí, v letu jsem se snažila kličkovat mezi stromy, jen zázrakem se mi podařilo udržet se v sedle a nenechat se nějakou větví srazit. Přiřítili jsme se k řece a tam se mi konečně po několika desítkách metrů podařilo zastavit. V kroku jsme došli do stáje. Slezla jsem z koně, zavedla ho do boxu, odsedlala a poté, co jsem se ujistila, že je v pořádku, jsem se odebrala do klubovny, kde jsem se zhroutila na židli. „Ježiši, mohla jsem bejt mrtvá,“ vypadlo ze mě nahlas. Až teď mi to došlo. Teprve teď, když už vlastně bylo po všem, jsem se začala bát. Dívala jsem se na svého psa, který přede mnou seděl, vrtěl ocasem a rozzářenýma očima mi říkal, jaká to byla povedená taškařice. „Ty vole, ty se tomu směješ,“ hladila jsem ho po hlavě třesoucí se rukou. „Ale já jsem se fakt podruhý narodila.“
Podzim se proměnil v zimu, promrzlou zemi pokryl sníh a nad bílou krajinou se proháněl ledový vítr. Každé odpoledne jsem se přiřítila do stáje za brzkého soumraku, rychle nasedlala a vyrazila do polí. Na cestu nám svítil měsíc, všude bylo ticho a klidno. Za tmy jsem chodívala pouze tam, kde jsme to oba, já i kůň, dobře znali a věděli jsme, že tam na nás nečíhá žádná díra, do níž bychom mohli spadnout. Horší to ale bylo s předměty, samovolně se přemisťujícími, tedy se srnkami, zajíci a jinou zvířenou. Jejich výskyt se většinou moc předvídat nedal.
Jednoho zamračeného večera jsem cválala po poli. Měsíc byl schovaný za mraky a já neviděla dál než dva metry před koně. Zničehonic začal Zafir poplašeně frkat a nervózně stříhat ušima. Trhnul hlavou a rozběhl se plnou rychlostí vpřed. Marné byly moje pokusy o zastavení. Po několika okamžicích jsem zjistila, že kůň pode mnou kličkuje jako zajíc. Zděšeně jsem napínala oči a snažila se proniknout pohledem do tmy před sebou. Matně jsem zahlédla několik tmavých obrysů, byly to srnky. Ten můj zrzavý idiot se je snažil dohnat a včlenit se do jejich stáda. Asi mu v té tmě venku bylo samotnému smutno.
Na jaře jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas začít se skokovým tréninkem. Trenér ochotně souhlasil, že máme-li aspoň pár překážek, přijede. Měli jsme za sebou několik tréninkových hodin. „Paldo, dneska se na to radši vykašleme,“ mračil se trenér. „Nosí tě jako špinavý prádlo. Příští středu, než přijedu, ho vem na lonž, ať se trochu utahá.“
Další středu jsem přiběhla do stáje o hodinu dřív, poctivě prohnala Zafira na lonži – pro rýpaly bych ráda upřesnila, že si pod pojmem prohnat nemají představovat žádná zvěrstva, jednalo se o korektní opohybování na lonži a pak se vyhoupla do sedla. Trenér mezitím rozestavil překážky dle svých představ. „Dneska zkusíme nějakou malou gymnastiku, třeba ho to trochu zpomalí a přinutí počítat,“ oznámil. Po lehkém rozskákání se na jednoduchém křížku a kolmáku jsem najela nízkou miniřadu, zatím jen dva skoky za sebou. „V obratu musíš cválat,“ hulákal na mě trenér. „Nemůžeš jenom sedět a pasivně čekat co přijde. Tohle není Exakt, kterej si vždycky všechno vyřešil sám. Tohle je mladej kůň,“ vztekal se. „Znovu!“ Přiskočil k druhému skoku a zvedl zadní bariéru o deset centimetrů. Nacválala jsem. „Seď na zadku, koukej na skok a plynule pobízej.“ Slyšela jsem trenérův hlas. Zafir předpisově překonal první kolmák, udělal dva cvalové skoky a druhý oxer přelétl vysoko nad břevny. Už jsem se chtěla začít radovat. Jenže zrzoun, sotva se dotkl kopyty země, vyhodil stylem zvaným lomcovák a vzápětí na to uskočil do boku. Vyletěla jsem ze sedla, ve vzduchu se otočila o stoosmdesát stupňů, udělala jsem salto a dopadla na zem, kde jsem se ještě jednou překulila pozpátku přes hlavu a pak zůstala bezvládně ležet v trávě.
Zírala jsem do nebe a pozorovala plynoucí mraky. „Paldo?“ objevil se nade mnou trenérův ustaraný obličej. „Žiješ?“ Pomalu jsem se posadila. „Asi jo.“ Opřela jsem se o ruce ve snaze postavit se na nohy, ale levá ruka byla téměř bezvládná. Překvapeně jsem zírala na své modrofialové, vyboulené zápěstí. „To bude asi zlomený,“ mračil se trenér. „To je hrozný. My to snad nedotrénujeme,“ láteřil téměř zoufale. Hned nato se ale rozzářil jako sluníčko. „Ale na tom oxeru byl super!“
Zvedla jsem se ze země, odchytila zrzouna, jenž odběhl o pár metrů dál, kde zůstal stát a spokojeně se pásl na šťavnaté trávě. Po několika marných pokusech o vysápání se zpět do sedla, jsem usoudila, že s rukou asi bude třeba zajít k lékaři. Nejen že otékala stále víc a víc, ale začalo mi v ní cukat a bolela jako čert. Trenér mě tedy, poté co zrzouna ve stáji odsedlal, odvezl k nám domů. Mým rodičům bylo hned jasné, že se stala nehoda. „Vy jste tu nějak brzy,“ táta ostražitě pohlédl na trenéra. Odkašlala jsem si. „Asi mam zlomenou ruku. Ale zrzoun skákal výborně.“
Ruku jsem měla opravdu zlomenou. Nebránilo mi to ovšem v tom, abych se hned druhý den vydrápala do sedla a jela se zrzounem do mých oblíbených zadních. Pravda, se sádrou na ruce se mi otěže držely poněkud těžko, ale po pár dnech jsem si zvykla. Jen jednou jsem požádala Salimbabu, aby na Zafira sedla a na louce s ním trochu zacválala, protože to jsem si přeci jen se sádrou na ruce a se zdrhavcem pod sebou netroufla. Tedy aspoň zpočátku ne. Salimbaba, zvyklá na svého měkkohubého a perfektně ovladatelného hřebce, byla zrzounovými reakcemi, nebo spíše nereakcemi trochu zaskočena. „Prosimtě,“ volala na mě za plného cvalu. „Jak se to zatáčí? A jak se to vlastně brzdí?“ Když jsem jí odpovídala, že velmi těžko, cukaly mi koutky. „On má trochu plechovou hubu. No nediv se. S bývalou majitelkou si zažil svoje a holt to na něm zanechalo následky.“ Pak jsem se rozesmála. „Neboj, on po zimě ještě nemá takovou fyzičku. Až se unaví, zastaví.“ Po tomto zážitku už se Salimbaba do jeho sedla nehrnula.
Po čtrnácti dnech jsem zavolala trenérovi a domluvila se s ním, že přijede a sám si se zrzounem něco málo skočí. „Ten kůň ztratil pracovní knížku,“ prohlásil trenér po pár minutách v zrzounově sedle. „Jak je možný, že s tebou zdrhá, když nechce udělat poctivej krok?“ Pokrčila jsem rameny. „Já ale netvrdim, že je to samochodka. Naopak. Nechá se děsně tlačit, ale tu svojí neochotu prokládá okamžiky naprostý neovladatelnosti.“ Zamračila jsem se. „Na něm se člověk moc nesveze. Musí pořád dřít.“ Přestože trenér bručel cosi o zrzavých lenochodech, ze země byl na tu dvojici opravdu pěkný pohled. Kdybych svého koně neznala, myslela bych si, že tak pěkně šlape sám od sebe, protože na trenérovi, kromě zpoceného trika, nebyly vidět žádné známky námahy. „Udělej z toho kolmáku křížek,“ zazněl povel.
Představte si rozlehlou louku, na jejímž středu stojí křížek a zkušeného jezdce na nezkušeném, tvrdohlavém a protivném koni. Dvojice nacválala, překonala skok a pak se obrovskou rychlostí přemístila na vzdálený konec louky, kde zabrzdila jen díky faktu, že za loukou se nachází potok se značně bahnitým břehem. Zrzounek bahno nemá rád, takže jakmile se mu začaly bořit nohy do měkkého bláta, zpomalil a nechal se milostivě zabrzdit. Nepopírám, že jsem cítila jisté zadostiučinění. Očividně nejsem takové střevo, jak mi bylo několikrát naznačeno.
Trenér skočil ještě pár skoků, pak povolil otěže a zastavil u mě. „Obávam se Paldo, že tohle není vhodnej kůň pro ženskou, jakkoliv vypadá subtilně a jednoduše. Navíc je od bývalý majitelky hodně pokaženej.“ Vážně jsem pohlédla trenérovi do očí. „Ale vždyť ho měla jenom půl roku, přece na něm nemohla napáchat tolik škody.“ Trenér se zamyslel. „No víš, některý koně to skousnou snadno, ale některým stačí čtrnáct dní špatnýho zacházení. A tohle je jeden z nich. Navíc je to citlivej folblut,“ zamračil se. „Věř mi, já jeho bývalou majitelku znam. Viděl jsem jí se Zafirem na vlastní oči. Z toho co předváděla, by se vzpamatoval málokterej kůň. Myslim, že sis ukousla moc velký sousto.“ Na chvíli se odmlčel a pozoroval můj nešťastný výraz. „Asi by ses ho měla zbavit a pořídit si něco jednoduššího.“ Zrzoun mi strčil do dlaně zpocený nos a šťouchl do mě hlavou, jako by všem vyřčeným slovům rozuměl. Pohladila jsem ho po čele a vzpurně zvedla bradu. „Já ho neprodám,“ prohlásila jsem odhodlaně. Trenér se kysele usmál. „Myslel jsem si to. Jsi tvrdohlavá jako mezek.“ Pak poplácal zrzouna po krku. „Ale stejně musim uznat, že už jsi s ním udělala kus práce. Když jsem ho pod tebou prvně viděl, skoro jsem ho nepoznal.“ Trenér není z těch lidí, kteří by chválou plýtvali, brala jsem tedy jeho slova jako velikou poctu a na náš předešlý dialog rázem zapomněla.
Zafir ale nevymýšlel koniny jen pod sedlem. Chodil tehdy do výběhu společně s klisnou Francis. Ta za ním chodila jako ocásek a následovala ho, kamkoliv se pohnul. Ačkoliv bylo trávy ve výběhu dost, zrzoun se většinou po chvíli začal nudit a tak jednoduše vyskočil ven a běžel pryč. Hysterická Francis, když viděla, že jí kamarád mizí do dáli, vyskočila z výběhu také a pádila za ním. Oba proběhli kolem vrat stáje a pod zrzounovým vedením se vydali prozkoumávat Chlum. Zhruba po dvou hodinách poletování po polích a mezi procházejícími se pejskaři, se ti dva spořádaně a spokojeně vrátili domů. Tenhle výlet absolvovali několikrát, naštěstí se jim, ani nikomu jinému nikdy nic nestalo.
Ale abych ke svému oři nebyla nespravedlivá, musím zmínit i jeho světlé chvilky. Dvakrát se stalo, že mě donesl domů v téměř bezvládném stavu. Po prvé, když nás v lese na Chlumu zastihla vichřice. Vál tak silný vichr, že jsem musela mít hlavu skloněnou do Zafirovy hřívy, vzduchem létaly větve, odpadkové koše, pet lahve, zkrátka všechno, co větru přišlo do cesty. Zprvu jsem měla strach, že bude zrzoun panikařit, ale on jenom snížil krk a aniž bych mu dala jakýkoliv povel, s hlavou téměř u země odbočil z cesty, jež vedla přímo domů. Vynořili jsme se z lesa a po polích pokračovali směrem k domovu. Vůbec si nevybavuji, kudy jsme vlastně šli, protože jsem měla celou cestu zavřené oči a ležela jsem svému koni na krku, aby mě z jeho hřbetu nesfoukl vítr. Zrzoun v kroku došel až na dvůr, kde se před dveřmi stáje spořádaně zastavil.
Po druhé mě donesl domů, když se mi udělalo špatně na vyjížďce. Vyrazila jsem z Radčic, kam jsme se přestěhovali po třech spokojených letech v Bukovci, směrem k Chotíkovu. Zrzoun měl ten den velmi rozvernou náladu. Lekal se každé mouchy, která mu proletěla kolem ucha, vyhazoval a snažil se utíkat, kdykoliv k tomu měl jen trochu příležitost.
Otočila jsem se směrem k domovu a nacválala na široké, pískové cestě. Zafir vyrazil jako raketa, ale po pár metrech začal zpomalovat a sám od sebe přešel do kroku, přestože jsem ho mohutně pobízela vpřed. Myslela jsem si, že se mu něco stalo a chtěla jsem to zkontrolovat. Jenže když jsem vyndala nohy ze třmenů a chystala se seskočit, začala se mi točit hlava, černalo mi před očima a nohy i ruce mě brněly tak, jako by mi po nich lezly tisíce mravenců. „Prosím, teď ne,“ zaúpěla jsem. Visela jsem na Zafirově hřbetu téměř bezvládně a zoufale se snažila zůstat při vědomí. Zrzoun opatrně ťapal nejkratší cestou směrem do stáje a pečlivě volil cestu tak, aby ani neklopýtl. Každou chvíli jsem cítila, jak se nakláním a jak zrzoun ukračuje na tu či onu stranu podle toho, kam se zrovna sunu. Cestou jsem potkala maminku s malým chlapečkem, ale nebyla jsem schopna vydat ze sebe hlásku. Zaslechla jsem, jak se dítě matky ptá. „Mami, co to ta paní dělá? Není jí špatně?“ A ta mu odpověděla. „Nekoukej tam. Paní je opilá. Pojď, jdeme pryč.“ V tu chvíli se mi chtělo brečet tak, jako snad ještě nikdy v životě, ale ani na to jsem se nezmohla.
Zafir se vynořil z lesa, bez úhony přešel celou vesnici včetně velmi frekventované silnice, zastavil se až před zavřenými vraty do dvora a začal naléhavě řehtat. Žádná odpověď ale nepřišla. Zmobilizovala jsem tedy poslední zbytky sil a svezla se z koňského hřbetu na zem. Konečně se vrata otevřela. Pak už si jen vzpomínám, jak sedím na lavici před stájí, zabalená do koňské deky a upíjím chladnou vodu.
Dnes je ze zrzouna naprosto spolehlivý a vyrovnaný kůň – učitel. Ale i kdyby tomu tak nebylo, i kdyby zůstal tím neovladatelným, tvrdohubým a tvrdohlavým koněm, měl by jistotu, že spolu půjdeme až do konce. I v okamžiku, až přijde jeho čas, se bude příjmením jmenovat Paleček a tak, jako se on postaral o mě, se postarám i já o něho.